Je tomu již pár desítek let, co se kolem pevnosti Fort Dearborn rozrostlo město. Jak to tak bejvá, město se stalo pupkem prosperity pro celé Illinois, což sebou přínáší mnoho dobrého, ale také spoustu veskrze negativních. Jedna z těchto negativních věcí, chudinské čtvrtě, ožívá i za kruté zimy, která momentálně panuje, dokonce by se dalo říci, že čím větší zima, tím horším způsobem si chtějí místní obyvatelé sehnat něco teplého do žaludku, nebo kabát na sebe. Proto když zrovna nebičuje střechy domů bič drsného severního větru, nebo se parta strážníků nerozhodne prošlapat pár stop ve sněhu, salony mají otevřené dveře dokořán, v hampejzu vám kdejaká žena lehčích mravů zahřeje klín, též na ulici jich pár postává v teplých kabátech, které překvapivě dokáží odhalit více, než lehké šaty, překupník z fleku vymění zlato, který vám tíží kapsu, za několik předmětů mnohem menší ceny, a otočit se zády k omrzlému žebráku, je jak když vám na ruku přijdou dvě esa a dvě osmy.
Pomalu snášející sníh zachytával se na černé buřince, která očividně byla jejímu majiteli nejen malá, ale též naprosto neladila s ošklivým a lehce děravým hnědým kabátem, moly prožraným svetrem a kalhoty, které očividně nebyly šité ani na zakázku, ani na jejich současného majitele, ani dvakrát důkladně. Jeho společník zrovna mžoural do středně velkého pytle, hledaje v něm asi něco zajímavého.
„Tomuhle říkám úlovek, Johny,“ ozval se ten s kloboukem a obličej se mu zkroutil ve škleb, který připomínal snad úsměv, „hejl razil asi za ňákou nóbl paní, protože s tolika prachama sem někdo, kdo to má v hlavě vcajku, fakt nevleze.“
Johny se poškrábal na jizvě, která se mu táhla přes celý obličej: „Jasně, kterej by na vánoce vytáh paty z baráku, místo toho, aby se svoji nóbl rodinou slavil svátky klidu a míru.“
„Aspoň si uděláme hezký vánoce my,“ zazubil se kloboučník, „trocha chlastu, ženský na celou noc- sakra, vždyť měl tři zlatý zuby, to už něco hodí, no ne?“
„Jo, nebude to jak v tomhle baráku“, sykl Johny, když kopl trochu zabláceného sněhu na sirotčinec U Svatého Jiří, “nejlepší dárek na vánoce bylo, že ses jich vůbec dožil. Pamatuješ jak jednou dostal Marek k Vánocům jabko? Než se do něj stihnul pořádně zakousnout, rozbil mu ňákej chlap palici fošnou.“
„Vem si ty dnešní děcka, určitě zrovna klepou kosu, jak sme klepali my, prosej Boha aby neumrzli, ale umrz někdo jinej, z koho by stáhli šálu nebo čepici. Rodiče na ně hodili bobek, jako máma na mě, páč pro zkušenou lehou ženskou děcko není vábnička na hejly, sakra.“
Pohled Johnyho i kloboučníka se setkal, chvilku na sebe mlčky koukali s výrazem pochopení, než na sebe oba za ráz kejvli, načeš kloboučník přivázal provázkem peněženku i se zlatými zuby ke kameni a prohodil ji oknem sirotčince.
„Ty stařešino,“ ozval se Johny, „taky s jim nemusel roztřískat vokno“
A jaké z tohoto příběhu plyne ponaučení? Když je 24. prosince a vy nemáte pro svou drahou polovičku žádný dárek, klenotnictví je doprava, opakuji DOPRAVA. Když zahnete doleva, asi se už nikdy nevrátíte...