DeletedUser
Guest
1/1(8)
…
Henry však už v polovině jeho vyprávění přestal pouslouchat. Nezajímalo ho to. Místo toho poslal Marii do spižírny pro brusinkovou zavařeninu, aby mohl připravit výtečnou brusinkovou omáčku ke krocanovi, rozválel těsto na dýňové koláčky a začal si brousit nůž. Ze dvorku bylo slyšet zahudrování krocana, kterému bylo jasné, že jeho dny jsou sečteny.
„Hmm, nekulturní zvěř. Jen žrádlo a chlast, nic jiného je nezajímá.“ Odfrkl si Waupee a potáhl si ze své dýmky. „Mě by to ale zajímalo.“ Ozvalo se stydlivě opodál. Waupee zvedne zamyšleně oči a pohledné klidně do rohu místnosti odkud se to ozvalo. V tom temném koutě, nejvíce vzdáleném od jakéhokoliv zdroje světla někdo je. „Sakra!“ vyskočí šerif John, když vidí jak z temného kouta vychází postava malého chlapce. „Co tady děláš Billy?! Víš, že by si tu neměl být!“ „Omlouvám se, ale venku je ošklivě a já myslel jsem, že se tu schovám a poslechnu si nějaké vaše vyprávění o dobrodružstvích co jste zažily.“ „Spratku jeden!“ vystartoval šerif John, „Doma se ti nechce bejt jó?! Pomáhat matce by si měl! A né poslouchat věci do kterejch musíš ještě pár let dorůst.“ „Klid Johne, vyslechneme si chlapce. Nech ho mluvit.“ Zastavil ho Waupee. „Posaď se chlapče.“ Billy přistupuje ke stolu a smutně si prohlíží tváře přítomných. „Proč nepomáháš matce?“ „No právě my už máme všechno hotovo. Mamka mě vyhodila ven, abych to prý do večera nesežral a vono tam tak prší, a já sem hodně pomáhal a tak se..“ „Zadrž, stačí, stačí...“ Brzdil chlapce Waupee. „pomalu v klidu, nebuď tak hrr. A to platí i pro tebe Johne.“ Nedovolil si Waupee Johna nepopíchnout. „Pche“ odfrkl si John a kopnul do sebe panáka whisky kterého měl před sebou. „Tady nebudu. Musel bych Vás tu všechny zavřít.“ Přecedil mezi vousy a rozrazil vrátka do saloonu tak mohutně, že se klepaly ještě když sedal na koně a odjížděl do toho podzimního lijáku.
„Tak ty by si rád slyšel o dni Díkuvzdání, Billy?“ rozrušil Waupee chlapce ze zasněného pohledu na kmitající lítačky. „Ano, moc rád bych to slyšel!“odvětil Billy.
„Dobrá tedy, povím ti příběh Díkuvzdání tak, jak se to skutečně stalo.“ „Dáš si čaj, nebo sklenku mléka než začneme?“ „Když já nemám peníze.“ Pronesl smutně Billy. „To nevadí s tím si nedělej starosti.“ „Jeden čaj Henry!“ zvolal Waupee do kuchyně. „Jo, jo. Za chvilku.“ Ozvalo se nazpět evidentně rozrušeným hlasem.
Tak si Waupee a Billy chvilku povídali. Povídali si o kamarádech o tom jak s kamarády zkoušejí dělat luk a vůbec jim to nejde, o tom jak podnikají výpravy a stopují smyšlenou zvěř a podobně. Za moment Henry přinesl výborný ovocný čaj. „Tak teď už máš všechno co potřebuješ tak si pohodlně sedni a poslouchej. “Kdyby si se chtěl na něco zeptat tak se nestyď, konec konců vyprávím to kvůli tobě.“ Řekl Waupee, když Henry položil čaj na stůl.
U nás byl den díkuvzdání svátkem dříve ještě než bílí lidé přišli. Slavili jsme ho, ale na podzimní rovnodennost, dnes by jsme řekli v září. Oslavovali jsme, že jsme. Mýlkou dnešní doby je to že naši předci pěstovali obilí a vařili složité pokrmy. Někteří naši předci skutečně byli farmáři, ale to se naučili až od bílích lidí, kteří je tak chtěli udržet na jednom místě a závislé na produkci. Můj lid byl od jak živa lid lovců. V dobách dávných byly lesy plné zvěře, řeky plné ryb a nebe plné ptáků. To co dnes vídáme za zvěř nestojí ani za zmíňku.
Takže v první řadě byla součástí naší hostiny pečínka. „ Z prasete?“ ozval se potichoučku Billy. To víš, že né. Z bizona. Vlastně to byla taková velká hostina jako známe dnes, ale jedlo se převážně maso ulovené zvěře, pila se voda a kouřil se tabák. Jídla tam bylo spoustu, protože naši lide byli dobří lovci. Dokázali lovit ve zdejších podmínkách a znali to tu velmi dobře. Všechno se, ale točilo kolem onoho bizona. Hlavní hřeb večera. Uprostřed tábora se nachystalo jídlo, vše se pečlivě připravilo nikdo, ale nejedl. Všichni se shromáždili a náčelník začal svou řeč k bohům: „Díky, že můžeme chodit po zemi. Díky, že máme stále hojnost potravy a ušetříš nás od kruté zimy.“ Řekl náčelník a celý kmen jednohlasně zahromoval „HAUU“. Z upečeného bizona pak odřízl nejlepší kousek, dnes by jsme řekli svíčkovou, a položil ji obřadně na oltář který tam byl již připravený. Pak všichni zazpívali a zatančili píseň a tanec bohům jako vděk za to, že se mají tak dobře a pustili se do jídla a hodování.
To je náš svátek díkuvzdání. Vzdávali jsme díky za to, že jsme a že se máme dobře. Pak přišli bílí lidé. První osadníci byli přátelští a byli také vřele přivítáni. Usadili se na úrodných pastvinách a začali se věnovat tomu svému zemědělství. Neuvědomili si ale, že jsou teď v úplně jiných podmínkách a úroda nemusí být moc slavná. Naneštěstí tomu tak i bylo. Příchozím osadníkům zabralo tolik času se zabydlet, že moc nevěnovali pozornost počasí a klimatu a všechna úroda jim před sklizní pomrzla a sežrala ji zvěř. Když na to před zimou přišli a zjistili, že s tím co mají do jara nepřežijí, poslali si pro pomoc do Evropy. Ti se jim ale vysmáli. Řekli jim, že je to jejich boj a že věděli do čeho šli a že už ta „kolonizace“ stála moc a že prostě ne. Když už se ochladilo a osadníci mrzli ve svých skromných příbytcích choulejících se jeden k druhému a čekajících na smrt hlady. Přišli mí předci a zachránili je.
Přinesli kůže na teplé oblečení, tuk na svícení a spoustu ulovené zvěře. Naučili osadníky jak přežit zimu. Naučili je pohybovat se v místních podmínkách a lovit. Zachránili je. A víš proč? „Ne to nevím, dyt to byli nepřátele, né? Řekl Billy. V tu dobu to nebyli ještě nepřátelé to až pak zrada osadníků, kteří chtěli stále více půdy a začali nás vraždit jako zvěř, ta k tomu vedla. V tu dobu jsme byli stále přátele. Uvědomili jsme si, že my sice máme vše co chceme, máme všeho dostatek, ale jsou tu i lidé kteří na tom nejsou tak dobře. Nevěděli jsme proč se o osadníky jejich bůh nepostaral, ale bylo nám to jedno. Cítili jsme potřebu vám pomoct jako lidem. Bylo to naprosto upřímné lidské gesto, které nakonec vedlo skoro až k našemu vyhubení. To je, ale jiná stránka věci. Já si stále myslím, že bylo správné co naši předci udělali a věřím, že i oni by to udělali zase.
„Tak už víš něco o svátku díkuvzdání, Billy?“ pronesl Waupee když skončil s vyprávěním. „No musím si to ještě trochu srovnat.“ „Takže my by jsme vlastně měli být na den díkuvzdání vděčni vám?“ zarazil se Billy po chvilce přemýšlení. „Přesně tak. Přesně tak“. Usmál se Waupee a protože venku přestalo pršet, vyprovodil chlapce ze saloonu. Chvilku za ním ještě kouká a pro sebe si potichoučku mumlá: „Díky bože, že jsou na světě ještě ty děti.“
KONEC/POKRAČOVÁNÍ?
BBrandis ® všechna práva vyhrazena. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je čistě jen náhodná
Nechám na zvážení zda do soutěže zapojíte jen první post, nebo i ty ostatní. Proto značení 1/1(?). Píšu to pro zábavu.
Kladná reputace potěší.
…
Henry však už v polovině jeho vyprávění přestal pouslouchat. Nezajímalo ho to. Místo toho poslal Marii do spižírny pro brusinkovou zavařeninu, aby mohl připravit výtečnou brusinkovou omáčku ke krocanovi, rozválel těsto na dýňové koláčky a začal si brousit nůž. Ze dvorku bylo slyšet zahudrování krocana, kterému bylo jasné, že jeho dny jsou sečteny.
„Hmm, nekulturní zvěř. Jen žrádlo a chlast, nic jiného je nezajímá.“ Odfrkl si Waupee a potáhl si ze své dýmky. „Mě by to ale zajímalo.“ Ozvalo se stydlivě opodál. Waupee zvedne zamyšleně oči a pohledné klidně do rohu místnosti odkud se to ozvalo. V tom temném koutě, nejvíce vzdáleném od jakéhokoliv zdroje světla někdo je. „Sakra!“ vyskočí šerif John, když vidí jak z temného kouta vychází postava malého chlapce. „Co tady děláš Billy?! Víš, že by si tu neměl být!“ „Omlouvám se, ale venku je ošklivě a já myslel jsem, že se tu schovám a poslechnu si nějaké vaše vyprávění o dobrodružstvích co jste zažily.“ „Spratku jeden!“ vystartoval šerif John, „Doma se ti nechce bejt jó?! Pomáhat matce by si měl! A né poslouchat věci do kterejch musíš ještě pár let dorůst.“ „Klid Johne, vyslechneme si chlapce. Nech ho mluvit.“ Zastavil ho Waupee. „Posaď se chlapče.“ Billy přistupuje ke stolu a smutně si prohlíží tváře přítomných. „Proč nepomáháš matce?“ „No právě my už máme všechno hotovo. Mamka mě vyhodila ven, abych to prý do večera nesežral a vono tam tak prší, a já sem hodně pomáhal a tak se..“ „Zadrž, stačí, stačí...“ Brzdil chlapce Waupee. „pomalu v klidu, nebuď tak hrr. A to platí i pro tebe Johne.“ Nedovolil si Waupee Johna nepopíchnout. „Pche“ odfrkl si John a kopnul do sebe panáka whisky kterého měl před sebou. „Tady nebudu. Musel bych Vás tu všechny zavřít.“ Přecedil mezi vousy a rozrazil vrátka do saloonu tak mohutně, že se klepaly ještě když sedal na koně a odjížděl do toho podzimního lijáku.
„Tak ty by si rád slyšel o dni Díkuvzdání, Billy?“ rozrušil Waupee chlapce ze zasněného pohledu na kmitající lítačky. „Ano, moc rád bych to slyšel!“odvětil Billy.
„Dobrá tedy, povím ti příběh Díkuvzdání tak, jak se to skutečně stalo.“ „Dáš si čaj, nebo sklenku mléka než začneme?“ „Když já nemám peníze.“ Pronesl smutně Billy. „To nevadí s tím si nedělej starosti.“ „Jeden čaj Henry!“ zvolal Waupee do kuchyně. „Jo, jo. Za chvilku.“ Ozvalo se nazpět evidentně rozrušeným hlasem.
Tak si Waupee a Billy chvilku povídali. Povídali si o kamarádech o tom jak s kamarády zkoušejí dělat luk a vůbec jim to nejde, o tom jak podnikají výpravy a stopují smyšlenou zvěř a podobně. Za moment Henry přinesl výborný ovocný čaj. „Tak teď už máš všechno co potřebuješ tak si pohodlně sedni a poslouchej. “Kdyby si se chtěl na něco zeptat tak se nestyď, konec konců vyprávím to kvůli tobě.“ Řekl Waupee, když Henry položil čaj na stůl.
U nás byl den díkuvzdání svátkem dříve ještě než bílí lidé přišli. Slavili jsme ho, ale na podzimní rovnodennost, dnes by jsme řekli v září. Oslavovali jsme, že jsme. Mýlkou dnešní doby je to že naši předci pěstovali obilí a vařili složité pokrmy. Někteří naši předci skutečně byli farmáři, ale to se naučili až od bílích lidí, kteří je tak chtěli udržet na jednom místě a závislé na produkci. Můj lid byl od jak živa lid lovců. V dobách dávných byly lesy plné zvěře, řeky plné ryb a nebe plné ptáků. To co dnes vídáme za zvěř nestojí ani za zmíňku.
Takže v první řadě byla součástí naší hostiny pečínka. „ Z prasete?“ ozval se potichoučku Billy. To víš, že né. Z bizona. Vlastně to byla taková velká hostina jako známe dnes, ale jedlo se převážně maso ulovené zvěře, pila se voda a kouřil se tabák. Jídla tam bylo spoustu, protože naši lide byli dobří lovci. Dokázali lovit ve zdejších podmínkách a znali to tu velmi dobře. Všechno se, ale točilo kolem onoho bizona. Hlavní hřeb večera. Uprostřed tábora se nachystalo jídlo, vše se pečlivě připravilo nikdo, ale nejedl. Všichni se shromáždili a náčelník začal svou řeč k bohům: „Díky, že můžeme chodit po zemi. Díky, že máme stále hojnost potravy a ušetříš nás od kruté zimy.“ Řekl náčelník a celý kmen jednohlasně zahromoval „HAUU“. Z upečeného bizona pak odřízl nejlepší kousek, dnes by jsme řekli svíčkovou, a položil ji obřadně na oltář který tam byl již připravený. Pak všichni zazpívali a zatančili píseň a tanec bohům jako vděk za to, že se mají tak dobře a pustili se do jídla a hodování.
To je náš svátek díkuvzdání. Vzdávali jsme díky za to, že jsme a že se máme dobře. Pak přišli bílí lidé. První osadníci byli přátelští a byli také vřele přivítáni. Usadili se na úrodných pastvinách a začali se věnovat tomu svému zemědělství. Neuvědomili si ale, že jsou teď v úplně jiných podmínkách a úroda nemusí být moc slavná. Naneštěstí tomu tak i bylo. Příchozím osadníkům zabralo tolik času se zabydlet, že moc nevěnovali pozornost počasí a klimatu a všechna úroda jim před sklizní pomrzla a sežrala ji zvěř. Když na to před zimou přišli a zjistili, že s tím co mají do jara nepřežijí, poslali si pro pomoc do Evropy. Ti se jim ale vysmáli. Řekli jim, že je to jejich boj a že věděli do čeho šli a že už ta „kolonizace“ stála moc a že prostě ne. Když už se ochladilo a osadníci mrzli ve svých skromných příbytcích choulejících se jeden k druhému a čekajících na smrt hlady. Přišli mí předci a zachránili je.
Přinesli kůže na teplé oblečení, tuk na svícení a spoustu ulovené zvěře. Naučili osadníky jak přežit zimu. Naučili je pohybovat se v místních podmínkách a lovit. Zachránili je. A víš proč? „Ne to nevím, dyt to byli nepřátele, né? Řekl Billy. V tu dobu to nebyli ještě nepřátelé to až pak zrada osadníků, kteří chtěli stále více půdy a začali nás vraždit jako zvěř, ta k tomu vedla. V tu dobu jsme byli stále přátele. Uvědomili jsme si, že my sice máme vše co chceme, máme všeho dostatek, ale jsou tu i lidé kteří na tom nejsou tak dobře. Nevěděli jsme proč se o osadníky jejich bůh nepostaral, ale bylo nám to jedno. Cítili jsme potřebu vám pomoct jako lidem. Bylo to naprosto upřímné lidské gesto, které nakonec vedlo skoro až k našemu vyhubení. To je, ale jiná stránka věci. Já si stále myslím, že bylo správné co naši předci udělali a věřím, že i oni by to udělali zase.
„Tak už víš něco o svátku díkuvzdání, Billy?“ pronesl Waupee když skončil s vyprávěním. „No musím si to ještě trochu srovnat.“ „Takže my by jsme vlastně měli být na den díkuvzdání vděčni vám?“ zarazil se Billy po chvilce přemýšlení. „Přesně tak. Přesně tak“. Usmál se Waupee a protože venku přestalo pršet, vyprovodil chlapce ze saloonu. Chvilku za ním ještě kouká a pro sebe si potichoučku mumlá: „Díky bože, že jsou na světě ještě ty děti.“
KONEC/POKRAČOVÁNÍ?
BBrandis ® všechna práva vyhrazena. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je čistě jen náhodná
Nechám na zvážení zda do soutěže zapojíte jen první post, nebo i ty ostatní. Proto značení 1/1(?). Píšu to pro zábavu.
Kladná reputace potěší.
Naposledy upraveno moderátorem: