DeletedUser14636
Guest
Cosi mě na téhle části lesa vždycky znepokojovalo. Neřeknu vám přesně, co to je, ale moje instinkty mi odjakživa někde v hloubi radily, abych se tu zdržoval co nejméně. Možná to je jen tím, že je to území Wampanoagů. Možná je v tom daleko víc. Jisté je ale to, že v tomto kraji rostou ty nejlepší brusinky, a tomu jsem prostě nemohl odolat.
Když jsem se na ně vydal, věděl jsem, že to nemusí skončit dobře – ale pod vidinou tak výtečných bobulí jsem své vnitřní varování přemohl. Vím přece, jak se plížit tak, aby mě nikdo neodhalil. Kde bych dnes byl bez své opatrnosti a ostražitosti! Rozhlédl jsem se tedy ještě jednou pečlivě kolem dokola. Všude byl klid. Přikrčil jsem se k zemi, jak to nejvíce šlo, a vydal jsem se vpřed hustým porostem.
Postupoval jsem pomalu, ale téměř neslyšně. Přitom jsem stále sledoval všechny zvuky lesa. A pak jsem před sebou uviděl spoustu červených kuliček. Natáhl jsem se po jedné brusince – když ve mně náhle všechny smysly zbystřily. Najednou jsem byl jako zmražený. Naštěstí jsem nevydal žádný zvuk, který by mě mohl prozradit. Trochu jsem vztyčil hlavu, abych lépe slyšel, ale ne nad úroveň okolního porostu. Ano, bylo to tak. To prasknutí se ozvalo znovu. Někdo tam byl. A přibližoval se.
Okamžitě jsem udělal to jediné, co šlo. Hbitě jsem vklouzl do nejbližšího křoví. Věděl jsem, že jich určitě je víc. Objevili mou stopu. Tihle indiáni byli rození lovci. A já jsem si uvědomil, že tohle bude lov. Lov na mě. Ale měl jsem ještě malou šanci – šanci, že si mě přece jen nevšimnou. Přece jen jsem nebyl tak velký. Schoulil jsem se v křoví tak, aby mě bylo co nejméně vidět.
Mé naděje se rozplynuly ve chvíli, kdy se těsně vedle mé hlavy zabodl šíp. Wampanoagové věděli, jak se v lese pohybovat, dokonce i já jsem jejich přítomnost odhalil příliš pozdě. Už byli moc blízko. A dokázali velmi dobře předvídat, co udělám.
Teď už bylo veškeré skrývání marné. Vydal jsem ostrý skřek a jako blesk jsem vyrazil z hustého křoví. Jako šílený jsem prolétl mezi keři a hnal jsem se co nejdále od místa, odkud byl šíp vypuštěn. Prokličkoval jsem mezi několika stromy a najednou se přede mnou otevřelo prostranství poseté malými keříčky červených kuliček. Tak tohle bylo to místo. A bylo to to poslední, co jsem viděl. Neviděl jsem indiána, který čekal kdesi přímo proti mě. Neviděl jsem ani jeho šíp, který se mi zabodl přímo do prsou.
Několik indiánů vyšlo na mýtinu posetou brusinkami.
„Dobrá rána,“ řekl nejstarší z nich. „A je opravdu pěkný – ženy budou mít radost.“
Ostatní mohli jen přisvědčit. Jeden z nich sebral ze země mrtvého krocana a hodil si ho přes rameno. „Ještě nasbírejte nějaké brusinky na omáčku, když už jsme tady.“
Když jsem se na ně vydal, věděl jsem, že to nemusí skončit dobře – ale pod vidinou tak výtečných bobulí jsem své vnitřní varování přemohl. Vím přece, jak se plížit tak, aby mě nikdo neodhalil. Kde bych dnes byl bez své opatrnosti a ostražitosti! Rozhlédl jsem se tedy ještě jednou pečlivě kolem dokola. Všude byl klid. Přikrčil jsem se k zemi, jak to nejvíce šlo, a vydal jsem se vpřed hustým porostem.
Postupoval jsem pomalu, ale téměř neslyšně. Přitom jsem stále sledoval všechny zvuky lesa. A pak jsem před sebou uviděl spoustu červených kuliček. Natáhl jsem se po jedné brusince – když ve mně náhle všechny smysly zbystřily. Najednou jsem byl jako zmražený. Naštěstí jsem nevydal žádný zvuk, který by mě mohl prozradit. Trochu jsem vztyčil hlavu, abych lépe slyšel, ale ne nad úroveň okolního porostu. Ano, bylo to tak. To prasknutí se ozvalo znovu. Někdo tam byl. A přibližoval se.
Okamžitě jsem udělal to jediné, co šlo. Hbitě jsem vklouzl do nejbližšího křoví. Věděl jsem, že jich určitě je víc. Objevili mou stopu. Tihle indiáni byli rození lovci. A já jsem si uvědomil, že tohle bude lov. Lov na mě. Ale měl jsem ještě malou šanci – šanci, že si mě přece jen nevšimnou. Přece jen jsem nebyl tak velký. Schoulil jsem se v křoví tak, aby mě bylo co nejméně vidět.
Mé naděje se rozplynuly ve chvíli, kdy se těsně vedle mé hlavy zabodl šíp. Wampanoagové věděli, jak se v lese pohybovat, dokonce i já jsem jejich přítomnost odhalil příliš pozdě. Už byli moc blízko. A dokázali velmi dobře předvídat, co udělám.
Teď už bylo veškeré skrývání marné. Vydal jsem ostrý skřek a jako blesk jsem vyrazil z hustého křoví. Jako šílený jsem prolétl mezi keři a hnal jsem se co nejdále od místa, odkud byl šíp vypuštěn. Prokličkoval jsem mezi několika stromy a najednou se přede mnou otevřelo prostranství poseté malými keříčky červených kuliček. Tak tohle bylo to místo. A bylo to to poslední, co jsem viděl. Neviděl jsem indiána, který čekal kdesi přímo proti mě. Neviděl jsem ani jeho šíp, který se mi zabodl přímo do prsou.
* * *
Několik indiánů vyšlo na mýtinu posetou brusinkami.
„Dobrá rána,“ řekl nejstarší z nich. „A je opravdu pěkný – ženy budou mít radost.“
Ostatní mohli jen přisvědčit. Jeden z nich sebral ze země mrtvého krocana a hodil si ho přes rameno. „Ještě nasbírejte nějaké brusinky na omáčku, když už jsme tady.“