DeletedUser
Guest
koukám, že Colonel mě předběhl s nápadem
Meleagris gallopavo aneb Díkůvzdání z pohledu divokého krocana
Už od rána to vypadalo na nevydařený den. Vlastně už od noci. Špatně jsem spal, buzen téměř nepřetržitým vytím kojota. Hmm, jako by poprvé viděl úplněk! Z dálky doléhala odpověď těch nesamostatných napodobenin vlka z ohrad u obydlí dvounohých... Se svítáním mě zchladila padající rosa a já byl nucen započít tělesný pohyb pro rozproudění krevního oběhu. Přemítajíc, co je dnes za den, jsem se volným krokem vydal k městečku. Jéé! Mou pozornost upoutal krásný velký baculatý pavouk, ještě nezahřátý ranním sluncem. Snídaně! Vrhl jsem se k němu, bohužel i přes zjevnou ztuhlost dokázal zmizet v hustém podrostu. Po chvíli jsem zanechal marného hledání. To dnes ale budu mrzutý! – Není středa? pátral jsem v paměti. – Pokračoval jsem v cestě ke stavením, když nade mnou něco zaplachtilo. Instinkty mi napovídaly rozběhnout se a schovat se v křovinách; a já rozhodně neměl důvod je neposlechnout. I přes záchvat paniky jsem zaslechl jasné plesknutí plachtícího tvora na zem, takže jsem z křoví zase zvědavě vystrčil hlavu. Aha, denní tisk. Obezřetně jsem si prohlédl okolí, než jsem vykročil k pohozeným novinám. Jasně, je čtvrtek. Nálada se mi trochu zlepšila – čtvrtek znamená velké krmení v ptačím vězení na druhém konci města. Krocani jsou v něm sice drženi v hrozných podmínkách, ale šikovný kohout se tam může docela slušně nacpat. Hlavně se s těmi tupci zase nesmím moc vybavovat, krocan by řekl, že si to své věznění i zaslouží. Obloukem jsem se pustil kolem osady, v předtuše hodů jsem dokonce pohrdl hrstkou nevábně vyhlížejících bobulí. Blízko cíle jsem mírně znejistěl; nebylo totiž slyšet obvyklé lamentování, nadávání, stěžování či dohadování mých domestikovaných ptačích příbuzných. – Že by ty noviny byly z jiného dne? napadlo mě nejdříve. – Z lehoučka jsem se blížil k místům, kde se dalo skrytě přeletět do drůbežárny. Stále jsem nic neslyšel, žádné hudrování, kdákání, pískání... prostě nic. Podezřelé. Se srdcem až ve voleti jsem nahlédl škvírou mezi prkny. Smutný pohled! Na rozlehlém dvoře se k sobě vyděšeně choulil asi tucet ptáků. Kde jsou zbylé tisíce?! – Myšlenku jsem ani nestihl dokončit, když mě zalarmoval nějaký hlomoz za zády. Polekaně jsem se přikrčil. Dvounozí, párek dvounohých.
„Pohni!“ zasyčel jeden z nich na druhého. „Táhneš se jak smrad.“
„Pete,“ ozval se vyčítavý hlas jeho kumpána, „vážně tam musíme lézt?“
„Musíme,“ ujistil ho Pete. „Co by to bylo za Díkůvzdání bez krocana? To by bylo jak saloon bez whiskey, chápeš?“
Menšímu z nich se stále něco nelíbilo. „Nemám rád whiskey,“ mumlal.
„Zmlkni a polez, Chicku.“
Byl jsem tak trochu v pasti. Bál jsem se pohnout, ale postavy se blížily přímo ke mně, a tak jsem vyrazil k nejbližšímu křoví. Uff, sprinty nejsou má nejsilnější stránka. Příště si radši odpustím druhou večeři. A začnu posilovat.
„Co to bylo?!“ slyšel jsem za sebou zmatený, a zdá se, že i mírně vyděšený hlas.
„Krocan, ty troubo,“ sykl druhý. „Chyť ho!“
Na nic jsem nečekal. Nejbližší prostranství jsem využil jako startovací dráhu a vyletěl jsem do větví nedalekého dubu.
„Uletěl,“ kroutil hlavou Chick. „Nevěděl jsem, že krocani lítaj. Vážně to byl krocan? Zdál se mi nějak velkej.“ Pete utrousil něco o podělancích a zalovil v kapse kabátu.
Mimo jejich dosah jsem trochu pookřál... no, vlastně jsem se cítil jak po úspěšném toku, což jsem jim dával i dost hlasitě znát svým hudrováním. – Zachtělo se vám krocaní pečínky? Skočte si do obchodu! Nejsem žádná blbá slepice, abych se nechal jen tak chytit! Mně krkem nezakroutíte! Mor na vás! Přestaňte nás vraždit, už takhle se na tokaništi rok co rok scházíme jen ve třech! – Na chvíli jsem zmlkl a přemýšlel, co ještě dodat peprného. – A z dobrých brusinek vyrábíte hrozný sračky! –
Proud mé řeči přerušila rána a další slova mi leknutím zaskočila v hrdle. Mozkem mi problesklo, že podobné rány jsme slyšeli z jara, kdy jsme naposledy spatřili strýčka Dannyho.
„Miř pořádně, Pete, minul jsi! Střílej!“
„Střílím! – Jen počkej, ty ptáku, jak se budeš na stole vyjímat s kaštanovou nádivkou!“
Aha, tak takové to je být pod palbou! Strachy jsem vyprázdnil kloaku a sletěl mezi keře. Další rána! Pomůže, když jim řeknu, že mám alergii na kaštany? Začal jsem kličkovat a pobíhat v podrostu, dokud střelba nepřestala. Setřásl jsem je? S nedůvěrou jsem se rozhlédl.
„Chicku?! Myslím, že jsem trefil lišku!“ – Ha, potvoro – pomyslel jsem si – to máš za tu zničenou snůšku! –
„A co krocan?!“
„Došly náboje!“ – Tak to abych šel, než si seženou další. – Pomalu a potichu, dosud s divoce bijícím srdcem, jsem se prodíral do bezpečí.
Z dálky jsem ještě zaslechl úryvky dalších vět: „...ukrást jinýho...zatracený Díkůvzdání…“ No jo, co dobrého čekat od tvorů, kteří si do znaku umístili místo pořádného ptáka vypelichaného orla.
Meleagris gallopavo aneb Díkůvzdání z pohledu divokého krocana
Už od rána to vypadalo na nevydařený den. Vlastně už od noci. Špatně jsem spal, buzen téměř nepřetržitým vytím kojota. Hmm, jako by poprvé viděl úplněk! Z dálky doléhala odpověď těch nesamostatných napodobenin vlka z ohrad u obydlí dvounohých... Se svítáním mě zchladila padající rosa a já byl nucen započít tělesný pohyb pro rozproudění krevního oběhu. Přemítajíc, co je dnes za den, jsem se volným krokem vydal k městečku. Jéé! Mou pozornost upoutal krásný velký baculatý pavouk, ještě nezahřátý ranním sluncem. Snídaně! Vrhl jsem se k němu, bohužel i přes zjevnou ztuhlost dokázal zmizet v hustém podrostu. Po chvíli jsem zanechal marného hledání. To dnes ale budu mrzutý! – Není středa? pátral jsem v paměti. – Pokračoval jsem v cestě ke stavením, když nade mnou něco zaplachtilo. Instinkty mi napovídaly rozběhnout se a schovat se v křovinách; a já rozhodně neměl důvod je neposlechnout. I přes záchvat paniky jsem zaslechl jasné plesknutí plachtícího tvora na zem, takže jsem z křoví zase zvědavě vystrčil hlavu. Aha, denní tisk. Obezřetně jsem si prohlédl okolí, než jsem vykročil k pohozeným novinám. Jasně, je čtvrtek. Nálada se mi trochu zlepšila – čtvrtek znamená velké krmení v ptačím vězení na druhém konci města. Krocani jsou v něm sice drženi v hrozných podmínkách, ale šikovný kohout se tam může docela slušně nacpat. Hlavně se s těmi tupci zase nesmím moc vybavovat, krocan by řekl, že si to své věznění i zaslouží. Obloukem jsem se pustil kolem osady, v předtuše hodů jsem dokonce pohrdl hrstkou nevábně vyhlížejících bobulí. Blízko cíle jsem mírně znejistěl; nebylo totiž slyšet obvyklé lamentování, nadávání, stěžování či dohadování mých domestikovaných ptačích příbuzných. – Že by ty noviny byly z jiného dne? napadlo mě nejdříve. – Z lehoučka jsem se blížil k místům, kde se dalo skrytě přeletět do drůbežárny. Stále jsem nic neslyšel, žádné hudrování, kdákání, pískání... prostě nic. Podezřelé. Se srdcem až ve voleti jsem nahlédl škvírou mezi prkny. Smutný pohled! Na rozlehlém dvoře se k sobě vyděšeně choulil asi tucet ptáků. Kde jsou zbylé tisíce?! – Myšlenku jsem ani nestihl dokončit, když mě zalarmoval nějaký hlomoz za zády. Polekaně jsem se přikrčil. Dvounozí, párek dvounohých.
„Pohni!“ zasyčel jeden z nich na druhého. „Táhneš se jak smrad.“
„Pete,“ ozval se vyčítavý hlas jeho kumpána, „vážně tam musíme lézt?“
„Musíme,“ ujistil ho Pete. „Co by to bylo za Díkůvzdání bez krocana? To by bylo jak saloon bez whiskey, chápeš?“
Menšímu z nich se stále něco nelíbilo. „Nemám rád whiskey,“ mumlal.
„Zmlkni a polez, Chicku.“
Byl jsem tak trochu v pasti. Bál jsem se pohnout, ale postavy se blížily přímo ke mně, a tak jsem vyrazil k nejbližšímu křoví. Uff, sprinty nejsou má nejsilnější stránka. Příště si radši odpustím druhou večeři. A začnu posilovat.
„Co to bylo?!“ slyšel jsem za sebou zmatený, a zdá se, že i mírně vyděšený hlas.
„Krocan, ty troubo,“ sykl druhý. „Chyť ho!“
Na nic jsem nečekal. Nejbližší prostranství jsem využil jako startovací dráhu a vyletěl jsem do větví nedalekého dubu.
„Uletěl,“ kroutil hlavou Chick. „Nevěděl jsem, že krocani lítaj. Vážně to byl krocan? Zdál se mi nějak velkej.“ Pete utrousil něco o podělancích a zalovil v kapse kabátu.
Mimo jejich dosah jsem trochu pookřál... no, vlastně jsem se cítil jak po úspěšném toku, což jsem jim dával i dost hlasitě znát svým hudrováním. – Zachtělo se vám krocaní pečínky? Skočte si do obchodu! Nejsem žádná blbá slepice, abych se nechal jen tak chytit! Mně krkem nezakroutíte! Mor na vás! Přestaňte nás vraždit, už takhle se na tokaništi rok co rok scházíme jen ve třech! – Na chvíli jsem zmlkl a přemýšlel, co ještě dodat peprného. – A z dobrých brusinek vyrábíte hrozný sračky! –
Proud mé řeči přerušila rána a další slova mi leknutím zaskočila v hrdle. Mozkem mi problesklo, že podobné rány jsme slyšeli z jara, kdy jsme naposledy spatřili strýčka Dannyho.
„Miř pořádně, Pete, minul jsi! Střílej!“
„Střílím! – Jen počkej, ty ptáku, jak se budeš na stole vyjímat s kaštanovou nádivkou!“
Aha, tak takové to je být pod palbou! Strachy jsem vyprázdnil kloaku a sletěl mezi keře. Další rána! Pomůže, když jim řeknu, že mám alergii na kaštany? Začal jsem kličkovat a pobíhat v podrostu, dokud střelba nepřestala. Setřásl jsem je? S nedůvěrou jsem se rozhlédl.
„Chicku?! Myslím, že jsem trefil lišku!“ – Ha, potvoro – pomyslel jsem si – to máš za tu zničenou snůšku! –
„A co krocan?!“
„Došly náboje!“ – Tak to abych šel, než si seženou další. – Pomalu a potichu, dosud s divoce bijícím srdcem, jsem se prodíral do bezpečí.
Z dálky jsem ještě zaslechl úryvky dalších vět: „...ukrást jinýho...zatracený Díkůvzdání…“ No jo, co dobrého čekat od tvorů, kteří si do znaku umístili místo pořádného ptáka vypelichaného orla.
Naposledy upraveno moderátorem: