DeletedUser
Guest
Mohl to být den jako každý jiný.Městečko Stillwater se probouzelo s prvními paprsky slunce,které pronikali do okenních tabulí a ospalí obyvatelé se začali věnovat svým každodenním starostem.Jenže tohle nebyl obyčejný den.Dnes byl 24.Listopad a to byl Den díkůvzdání.
Už od samotného rána se to na ulici hemžilo a bylo vidět,že obyvatelé se připravují,tak jako každý rok na událost,při které si připomínají jednotu a radost z dobře odvedené práce,které se věnovali celý rok.
Ne však všude panovala veselá nálada. „Himl hergot já ty zloděje snad přerazím“ zakřičel Henry Walker a zlostí praštil do barového stolu,až se sklenice otřásali.
„Děje se něco?“ odvětil Waupee a se zájmem sledoval naštvaného barmana,který nervózně chodí po svém podniku a něco si mumlá pod vousy.
„Jestli se něco děje?!“ odsekl barman a spráskl ruce do dlaní. „Krocan,kterého sem měl ve spižírně je pryč!“ vykřikl až mu zachraplal hlas. „Celý rok je klid a zrovna dnes,když sem pozval své přátelé na večeři,tak se mi stane tohle!“ „Jak já to vysvětlím?No ta ostuda,jak já jen budu vypadat?“ dále naříkal Henry a nervózně přešlapoval po místnosti.
Waupee stále pokuřuje ze své dýmky a snaží se něco říct.Jen je v tu chvíli přerušen.
„Dobré ráno“ zazní dvojhlasně a Maria Roalstad spolu se šerifem Johnem Fitzburnem vchází do Henryho podniku,aby se pozdravili se svými přáteli.
„Myslím,že jsme tu měli v noci zloděje“ pravil Waupee a ukázal prstem k Henryho spižírně.
„Zloděje?To bych se na to podíval“ odpověděl šerif a nakráčel si to směrem k barovému pultu.
„Musíš mi pomoci Johne“ naříkal Henry a přistoupil k šerifovi.
„Určitě to musel být zloděj a velmi dobrý zloděj“ vysvětluje Henry a pokračuje ve své výpovědi. „Včera večer,tak jako pokaždé zavíračce,kontroluji lokál a všude zamykám.Vše raději dvakrát zkontroluji a teprve poté si jdu lehnout.A ráno,když se probudím,tak dveře od mé spižírny jsou otevřené dokořán a ten krocan,kterého mi poslala tetička až z daleké Kalifornie je pryč“.
„Jsi si jistý,že si ty dveře opravdu zavřel?“odpověděl šerif a podíval se na Henryho. „No samozřejmě“ zabručel Henry a nechápavě se podíval na šerifa.
John kontroluje místo činu a Maria si přisedává k Waupeeho stolu a dává se s ním do řeči.
„No to jsou mi věci.Krádež zrovna v Den díkůvzdání.Kdo by tohle mohl mít na svědomí“ přemýšlí Marie a hlavu si podpírá dlaní své ruky.
„Myslím,že máš pravdu Henry. Tohle je práce zloděje a ne ledajakého“ povídá šerif. „Vidíš tady u zámku ty drobné škrábance?Tohle zde zanechal šperhák“ a ukazuje prstem směrem k zámku. „Taky sem na podlaze našel malé kousky hlíny.Je to nějaká rašelina,která se u nás ve městě nevyskytuje“.
„Myslím si,že vím,kdo by tohle mohl mít celé na svědomí.V celém Stillwateru není nikdo,kdo by tohle dokázal a takto hravě si poradil s tvým zámkem.Znám muže,který žije nedaleko odsud.Tam na farmě u Vandberdského lesa.Jeho umění otevírání zámků bylo fascinující.Je to ale už pár let co sem ho viděl naposledy.Kdo ví,jestli tady pořád žije“.
„Mohl bych se podívat na ten kus hlíny?“ vměstnal se do rozhovoru Waupee a zvedl se ze své židle.
Vzal si kousek rašeliny od šerifa a promítal ji mezi prsty.Zanedlouho se začal usmívat a povídá
„Tato půda pochází z Vandberdského lesa.Myslím si ,že jako důkaz to bohatě postačí na usvědčení viníka“.
„Děkuji ti za tvoji pomoc Waupee“ odvětil John Fitzburn. „Teď už se ale vydám na cestu.Myslím si,že já a pan Green si máme co vysvětlovat“.
„Mohl bych jít s tebou?“ zeptal se Waupee. „Nemám stejně nic jiného na práci.A taková výprava by mohla být vzrušující“.
„Tak na co čekáme.Jedeme Waupee“ A tak šerif John Fitzburn společně s Waupeem osedlali své koně a vydali se na nedalekou usedlost.
Cesta na koni trvala krátce. „Vidíš ten kouř nad korunami stromů Johne? Povídá Waupee a ukazuje směrem k palouku.
„Ano vidím ho.Už musíme být blízko.Vypadá to,že chytneme pachatele přímo při činu.Jen doufám,že z krocana ještě něco zůstane“.
Opatrně se přiblížili k dřevěnému srubu a sestoupili z koní.Waupee jako zkušený indián se plížil podél stěny,tak aby se mohl podívat oknem jaká je v domě situace.Když nahlédl dovnitř uviděl šest capartů,jak sedí u chatrného stolu a nějakou ženu,která podává krásně upečeného krocana na stůl.
„Tak co Waupee?Jak to tam vypadá.Vidíš krocana?“zašeptal šerif.
Waupee přikyvuje a v tu ránu šerif na nic nečeká,vytáhne revolver a jako blesk vtrhne dovnitř.
„Chycen přímo při činu!“ vykřikl šerif,ale jakmile dořekl svá slova rázem se celý zastyděl.
Vystrašené děti s vykulenými oči pozorují muže,který na ně míří svoji zbraní.
Paní Greenová se rozplakala a prosí o odpuštění.
„Prosím vás pane neubližujte mým dětem.Od smrti svého manžela nemám na živobytí.Náš zámečnický obchod ve Stillwater před lety zkrachoval a to jediné co my zbylo jsou hladové děti a zámečnická souprava po manželovi“.
„Víte proč jsme tady paní greenová?“ povídá už klidným hlasem šerif. „Včera v noci došlo k loupeži při které byl odcizen krocan z tamního podniku.Poznal sem práci a dovednosti pana Greena a jako důkaz jsme našli půdu,která se nachází v blízkosti vaši usedlosti.Tyhle všechny stopy nás dovedli až sem“.
„Vím že jsem neměla krást,ale pochopte,že jsem nemohla nechat své děti hladovět“ říká rozklepaným hlasem ubohá žena“.
John Fitzburn odloží klobouk,přistoupí k paní Greenové a povídá. „Je mi nesmírně líto vaši ztráty.Netušil sem,že pan Green je už po smrti.Krocana si samozřejmě můžete ponechat,ale slibte mi,že na loupeže už v životě ani nepomyslíte.Váš obchod ve Stillwater dáme zase do pořádku.Můžete se s dětmi přestěhovat zpátky a nový přátelé vám pomůžou do začátku.“
„Tisíceré díky pane,ale proč tohle pro nás děláte?Vždyť mě ani neznáte“
John Fitzburn chytne ruce paní Greenové a odpoví „Dnes je přece 24.Listopad a je Den díkůvzdání.Přátelé by si měli pomáhat a držet po hromadě,protože na celém světě je ze všeho nejdůležitější rodina a opravdový přátelé“.
Ještě toho dne,když se John Fitzburn společně s Waupeem vraceli zpátky do města.Ulovili v přírodě několik pěkných krocanů a s hřejivým pocitem na hrudi se vrátili zpět do Stillwater s příběhem,který stojí za vyprávění.
Už od samotného rána se to na ulici hemžilo a bylo vidět,že obyvatelé se připravují,tak jako každý rok na událost,při které si připomínají jednotu a radost z dobře odvedené práce,které se věnovali celý rok.
Ne však všude panovala veselá nálada. „Himl hergot já ty zloděje snad přerazím“ zakřičel Henry Walker a zlostí praštil do barového stolu,až se sklenice otřásali.
„Děje se něco?“ odvětil Waupee a se zájmem sledoval naštvaného barmana,který nervózně chodí po svém podniku a něco si mumlá pod vousy.
„Jestli se něco děje?!“ odsekl barman a spráskl ruce do dlaní. „Krocan,kterého sem měl ve spižírně je pryč!“ vykřikl až mu zachraplal hlas. „Celý rok je klid a zrovna dnes,když sem pozval své přátelé na večeři,tak se mi stane tohle!“ „Jak já to vysvětlím?No ta ostuda,jak já jen budu vypadat?“ dále naříkal Henry a nervózně přešlapoval po místnosti.
Waupee stále pokuřuje ze své dýmky a snaží se něco říct.Jen je v tu chvíli přerušen.
„Dobré ráno“ zazní dvojhlasně a Maria Roalstad spolu se šerifem Johnem Fitzburnem vchází do Henryho podniku,aby se pozdravili se svými přáteli.
„Myslím,že jsme tu měli v noci zloděje“ pravil Waupee a ukázal prstem k Henryho spižírně.
„Zloděje?To bych se na to podíval“ odpověděl šerif a nakráčel si to směrem k barovému pultu.
„Musíš mi pomoci Johne“ naříkal Henry a přistoupil k šerifovi.
„Určitě to musel být zloděj a velmi dobrý zloděj“ vysvětluje Henry a pokračuje ve své výpovědi. „Včera večer,tak jako pokaždé zavíračce,kontroluji lokál a všude zamykám.Vše raději dvakrát zkontroluji a teprve poté si jdu lehnout.A ráno,když se probudím,tak dveře od mé spižírny jsou otevřené dokořán a ten krocan,kterého mi poslala tetička až z daleké Kalifornie je pryč“.
„Jsi si jistý,že si ty dveře opravdu zavřel?“odpověděl šerif a podíval se na Henryho. „No samozřejmě“ zabručel Henry a nechápavě se podíval na šerifa.
John kontroluje místo činu a Maria si přisedává k Waupeeho stolu a dává se s ním do řeči.
„No to jsou mi věci.Krádež zrovna v Den díkůvzdání.Kdo by tohle mohl mít na svědomí“ přemýšlí Marie a hlavu si podpírá dlaní své ruky.
„Myslím,že máš pravdu Henry. Tohle je práce zloděje a ne ledajakého“ povídá šerif. „Vidíš tady u zámku ty drobné škrábance?Tohle zde zanechal šperhák“ a ukazuje prstem směrem k zámku. „Taky sem na podlaze našel malé kousky hlíny.Je to nějaká rašelina,která se u nás ve městě nevyskytuje“.
„Myslím si,že vím,kdo by tohle mohl mít celé na svědomí.V celém Stillwateru není nikdo,kdo by tohle dokázal a takto hravě si poradil s tvým zámkem.Znám muže,který žije nedaleko odsud.Tam na farmě u Vandberdského lesa.Jeho umění otevírání zámků bylo fascinující.Je to ale už pár let co sem ho viděl naposledy.Kdo ví,jestli tady pořád žije“.
„Mohl bych se podívat na ten kus hlíny?“ vměstnal se do rozhovoru Waupee a zvedl se ze své židle.
Vzal si kousek rašeliny od šerifa a promítal ji mezi prsty.Zanedlouho se začal usmívat a povídá
„Tato půda pochází z Vandberdského lesa.Myslím si ,že jako důkaz to bohatě postačí na usvědčení viníka“.
„Děkuji ti za tvoji pomoc Waupee“ odvětil John Fitzburn. „Teď už se ale vydám na cestu.Myslím si,že já a pan Green si máme co vysvětlovat“.
„Mohl bych jít s tebou?“ zeptal se Waupee. „Nemám stejně nic jiného na práci.A taková výprava by mohla být vzrušující“.
„Tak na co čekáme.Jedeme Waupee“ A tak šerif John Fitzburn společně s Waupeem osedlali své koně a vydali se na nedalekou usedlost.
Cesta na koni trvala krátce. „Vidíš ten kouř nad korunami stromů Johne? Povídá Waupee a ukazuje směrem k palouku.
„Ano vidím ho.Už musíme být blízko.Vypadá to,že chytneme pachatele přímo při činu.Jen doufám,že z krocana ještě něco zůstane“.
Opatrně se přiblížili k dřevěnému srubu a sestoupili z koní.Waupee jako zkušený indián se plížil podél stěny,tak aby se mohl podívat oknem jaká je v domě situace.Když nahlédl dovnitř uviděl šest capartů,jak sedí u chatrného stolu a nějakou ženu,která podává krásně upečeného krocana na stůl.
„Tak co Waupee?Jak to tam vypadá.Vidíš krocana?“zašeptal šerif.
Waupee přikyvuje a v tu ránu šerif na nic nečeká,vytáhne revolver a jako blesk vtrhne dovnitř.
„Chycen přímo při činu!“ vykřikl šerif,ale jakmile dořekl svá slova rázem se celý zastyděl.
Vystrašené děti s vykulenými oči pozorují muže,který na ně míří svoji zbraní.
Paní Greenová se rozplakala a prosí o odpuštění.
„Prosím vás pane neubližujte mým dětem.Od smrti svého manžela nemám na živobytí.Náš zámečnický obchod ve Stillwater před lety zkrachoval a to jediné co my zbylo jsou hladové děti a zámečnická souprava po manželovi“.
„Víte proč jsme tady paní greenová?“ povídá už klidným hlasem šerif. „Včera v noci došlo k loupeži při které byl odcizen krocan z tamního podniku.Poznal sem práci a dovednosti pana Greena a jako důkaz jsme našli půdu,která se nachází v blízkosti vaši usedlosti.Tyhle všechny stopy nás dovedli až sem“.
„Vím že jsem neměla krást,ale pochopte,že jsem nemohla nechat své děti hladovět“ říká rozklepaným hlasem ubohá žena“.
John Fitzburn odloží klobouk,přistoupí k paní Greenové a povídá. „Je mi nesmírně líto vaši ztráty.Netušil sem,že pan Green je už po smrti.Krocana si samozřejmě můžete ponechat,ale slibte mi,že na loupeže už v životě ani nepomyslíte.Váš obchod ve Stillwater dáme zase do pořádku.Můžete se s dětmi přestěhovat zpátky a nový přátelé vám pomůžou do začátku.“
„Tisíceré díky pane,ale proč tohle pro nás děláte?Vždyť mě ani neznáte“
John Fitzburn chytne ruce paní Greenové a odpoví „Dnes je přece 24.Listopad a je Den díkůvzdání.Přátelé by si měli pomáhat a držet po hromadě,protože na celém světě je ze všeho nejdůležitější rodina a opravdový přátelé“.
Ještě toho dne,když se John Fitzburn společně s Waupeem vraceli zpátky do města.Ulovili v přírodě několik pěkných krocanů a s hřejivým pocitem na hrudi se vrátili zpět do Stillwater s příběhem,který stojí za vyprávění.
Naposledy upraveno moderátorem: