Bylo ráno na Valentýna, dva roky zpátky to je, a já šel do Saloonu Henryho Walkera. Vešel jsem, a najednou všichni ztichli. Došel jsem k Henrymu a požádal ho o sklenku whisky, a zaplatil jsem. Poslední dobou šlo všechno kolem mně nějak rychle…… Od té doby, co mi dal šerif tuhle hvězdu, VICE, chovali se ke mně lidé jinak… Ze mě, známého tvrdého, zimami na poli ošlehaného rančera, který se nebál zabít někoho, jen proto, že jej urazil, se stal pomocník strážce zákona. Šerif byl strašlivě neodbytný, a nabídka práce šerifova pomocníka se neodmítá… Doufal jsem, že všechno bude jako dřív, jen že mi šerif nebude za ty mé “prácičky“ platit. Ale ono to tak není. Lidé si víc dávají pozor na pusu, když jsem v jejich blízkosti. To mi vadí. I mí kamarádi už se mnou nehovoří tak jako dřív. Ale jednu výhodu to přece jenom má. Od té doby, co mi dal šerif hvězdu, musím od sebe neustále odhánět ženy. Hned co jsem si dopil whisky, zavolala si mě Marie, zdejší tanečnice. „Ahoj miláčku!“ Řekla „Už dávno jsem si tě všimla, s těma tvýma bystrýma očima, krásnou hvězdou a dlouhým… revolverem. Nemyslíš, že je na čase, abys mi dal dárek?“ A potom si pro sebe zamumlala „Ty mé staré šaty už jsou celé potrhané… No to nic.“
Cestou domů jsem o tom přemýšlel. Ona se mi totiž líbila. Hned jsem hledal, co jí dát, a po chvíli hledání jsem našel šaty. Byly po mé matce, budiž jí země lehká, která taky tancovala, a hned jsem běžel do Saloonu. „Marie, to je pro tebe.“ Řekl jsem jí. „Ó, ty šaty jsou nádherné, Johne! Vážně jsi mi naslouchal a našel jsi dárek, jaký jsem si opravdu přála. Musím říct, že tenhle dárek od tebe pro mě znamená mnohem víc než nějaká voňavka, kterou by člověk bezhlavě někde koupil, jen aby měl nějaký dárek.“ Řekla, a dala mi pusu. „Johne, taky tu pro tebe něco mám.“ A po tom vytáhla z kapsy šatů náhrdelník tvaru srdce, a dala mi ho.
„Udělal bys pro mě ještě něco?“ Zeptala se ve chvíli, kdy jsem si ho připnul.
„Ano, co?“
„Potřebuju se zbavit jednoho otrapy, co se v baru vždycky opije, a pak mi dělá nemravné návrhy.“
„A kde je?“
„To nevím, vždycky se tu náhle objeví, a říká něco o tom, jak doslova do poslední kulky bránil nějakou pevnost asi deset mílí odsud, a jak jí vždycky statečně ubránil. Jak jenom se mohla jmenovat…. Už to mám! Pevnost u supa se jmenovala!“
„Pevnost u supa?!“ Vyjekl jsem, „Myslel jsem si, že po tom, co to tam dobyla aliance Ψ tak se to tam jmenuje U mrtvého supa!“
„To nevíš, že ji před rokem dobyl Hotel u supa zpět?“
„To teda nevím! Ale jestli tě vážně otravuje, pojedu tam, a až to budou chtít Ψ dobýt zpět, pojedu tam, a nandám mu!“
„Dobře, ale ať se ti nic nestane!“ Zavolala na mne, ale to už jsem byl na cestě domů, připravit se na boj. Zrovna jsem si prohlížel, jestli mám vše, když někdo zaklepal. „Zadovka, Pepperbox…. Dále!“ Řekl jsem. Vešla Marie. „Vezmi si ještě tohle“ Řekla mi, a dala mi čokoládu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že mi tím vyznává lásku, a tak jsem ji přijal, snědl, dobalil si, připnul si náhrdelník, a odjel. Cestou jsem si potřeboval trochu vydělat, a tak jsem pomohl na hřbitově, vykopal jsem pár hrobů. A jel jsem dál. Cesta vedla přes horu… Jak jenom se mohla jmenovat?… No to nic. Potkal jsem tam Indiánskou stařenu, která sbírala dříví. Když jsem jel kolem, zavolala na mě: „Radši nikam nejezděte, kovboji, bude vás to stát život!“ Trochu mě zamrazilo v zádech, ale jel jsem dál. Po cestě jsem se ostražitě rozhlížel, jestli v okolí není něco, co by mě mohlo zranit. Nebylo. Po dni jsem konečně dojel do Ψ Oráj City 1, a ubytoval jsem se v hotelu. Po tom, co jsem si vybalil věci, vzal Pepperbox a zadovku, šel jsem za starostou. „Starosto,“ povídám mu „to Vám nevadí, že nejbližší pevnost ovládají Supi?“ „Vadí,“ odpověděl starosta „taky ji brzy půjdeme dobýt zpět!.“ Chvíli jsme oba dva mlčeli, ale potom jsem vyjekl: „Tak proč nejdete už teď!?“ Všichni lidé v radnici se na mně dívali jako na blázna, a starosta mi řekl: „Teď by to ale bylo bráno jako porušení domluveného míru!“ „Probůh, já si myslel, že jsem v Oráji, jak se tohle město jmenuje, prosím vás?“ „Ψ Oráj City 1!“ „Tak co mi to tu povídáte o míru který nemůžete přerušit, kdykoliv chcete?“ Vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas. „Vždyť Oráj ani Ψ nikdy takové míry neuzavírali!“ „Od toho fiaska s obranou pevnosti už to neplatí.“ „Jakého fiaska?“ Zeptal jsem se. „To jste ještě neslyšel?“ Zeptal se mě. „Loni jsme bránili pevnost, proti nám stáli Supi. Nás bylo 84, jich 100.“ „Prohra v takové bitvě ale není moc velké fiasko!“ Řekl jsem mu. „Ale je,“ odpověděl „naprosto selhala strategie. Mít o 16 lidí míň nežli útočník nevadí. Máte všechny výhody, dá se to dost rychle vyrovnat. Ale my jsme prohráli… A od té doby s nimi máme mír, který trvá tak dlouho, dokud ho nezruší.“
„Vždyť jste mluvil o brzké bitvě!“
„To ano, ale to je až po tom, co mír skončí.“
„Pojďte bojovat už dnes! Takhle vás alespoň nebudou čekat!“ To už jsem na něj skoro řval.
„Když jste tak neodbytný… Ale vojsko povedete vy!“
„Dobře.“ Odpověděl jsem, a vyrazil ze dveří. Po chvíli jsem se ohlédl, a uviděl starostu, jak jde za mnou. Venku už na nás čekalo spoustu lidí, zprávy o cizinci, který chce rozpoutat vzpouru se šíří rychle. „Lidé Oráje,“ řekl starosta „pojďme se už konečně zbavit těch proradných Supů!“ „Co když to dopadne jako posledně?“ Ozvalo se z davu. „Nestane, protože já jsem teď váš velitel, a nic takového nedopustím!“ Odpověděl jsem davu. „Sláva!“ Zavolali všichni jako jeden muž, a upalovali domů pro své pušky. „A my taky pojďme.“ Řekl mi starosta. Vzal si svou Winchestrovku, něco zařval, a šli jsme. Po cestě k pevnosti na nás mávaly děti, jako by cítili, že uspějeme. S uspokojením jsem šel dál. Po cestě jsme potkávali spoustu lidí, které jsem ve městě neviděl. „Kdo jsou ti lidé?“ Zeptal jsem se. „Ale, to jsou jenom ostatní z Ψ. Poslal jsem jim telegram.“ Řekl mi „Jdou nám na pomoc.“ „ Jaká bude taktika?“ Zeptal jsem se ho. „To je na vás, jak že se to vlastně jmenujete?“ „John“ Odpověděl jsem mu. „Takže Johne. Doporučoval bych vám, abyste šli všichni vlevo, tak to děláme vždycky, a je to úspěšné.“ „Takže vpravo.“ Řekl jsem. „Můžete jim vydat rozkazy, pane starosto.“ „Dobře.“ Odpověděl.
Bitva probíhala dobře, postavil jsem se pod hradby na pravé straně, a když někdo vystrčil hlavu, vystřelil jsem po něm svou zadovkou. Po chvíli byla pevnost dobytá, a já si mohl zapálit svůj doutník, který jsem dostal od Waupeeho. Příliš pozdě jsem si všiml pušky, která čouhala z hradby nad mou hlavou. Náhle jsem ucítil ostrou bolest v levém rameni. Teklo ze mě krve jako prasete na porážce, mermomocí jsem se snažil udržet, ale stejně jsem omdlel. Probudil jsem se až na hotelovém pokoji. „Pevnost je naše!“ Řekl mi starosta, hned jak ke mně přišel na návštěvu. „Jak to vypadá?“ Zeptal jsem se. „Čistý průstřel ramene, budete v pořádku.“ Odpověděl starosta. „Toho, co vás střelil, jsme chytli, zrovna ho za vámi přivedli.“ V doprovodu dvou lidí co mi stáli v bitvě po boku, už ani nevím, jak se jmenovali, přišel muž, přes tvář mu šla jizva, vypadala jako od mačety, a jakmile mě uviděl, stáhl obličej do grimasy. „Ty si ten, co sem ho střelil jo?“ Řekl hlubokým a povýšeným hlasem. „To jsem se ani nemusel unavovat, myslel sem si, že si důstojník.“ Začal ve mně doutnat hněv, ale v tu ránu se ozvalo rameno. „Vyveďte ho, a nechte ho jít.“ Řekl jsem, ale myslel jsem na to, jak se smaží v pekle. Ten namyšlený idiot!
Dny utíkaly jako voda v nedaleké řece, a já se pomalu uzdravoval. Za měsíc bylo moje rameno natolik silné, aby udrželo otěže, a tak jsem vyrazil domů. Těsně nežli jsem vyrazil, přiběhl ke mně nějaký muž, vysoký a hubený byl, a podal mi krabičku s nějakou obálkou.„To je pro vás.“ řekl. V krabičce bylo vyznamenání za to, že jsem bojoval v bitvě, a v obálce telegram. V telegramu stálo: „Rychle se vrat domu –stop- stary serif uz neni –stop- neco ti tu nechal –stop- Marie –stop-“ Co to může znamenat? Řekl jsem si, ale neměl jsem čas o tom moc přemýšlet, musel jsem totiž dávat pozor na cestu. Vzal jsem to zkratkou, přes starou už skoro neschůdnou cestu, ale můj kůň i já jsme to tam znali dobře. On se tam narodil, já tamtudy jezdil. Byl tu však jeden problém. Museli jste vědět, kdy tou cestou projíždět, patřila totiž ne moc přátelským Indiánům. A já na to v tom rozrušení zapomněl. Když se za mnou ozval jejich válečný pokřik, věděl jsem, že je zle. Pobídl jsem koně do trysku, a seč mi síly stačily, jsem se držel otěží. Když jsem se odhodlal k tomu, abych se ohlédl, uviděl jsem rovný tucet Indiánských bojovníků, a co na tom bylo nejhorší, měli pušky. Když už jsem si myslel, že jsem jim utekl, začali na mně střílet. Naštěstí neuměli střílet moc dobře, ale i přesto jedna kulka zasáhla mého koně. Seskočil jsem z něho těsně předtím, nežli se skácel k zemi. Co budu dělat? Pomyslel jsem si, a pak mi došlo, že můžu udělat jen jednu věc. Bránit se. Schoval jsem se za mrtvolu svého koně, a nabil zadovku. Kde jenom jsou… Pomyslel jsem si. Támhle! Začal jsem pálit jednu ránu za druhou. Při každé ráně jsem trefil jednoho Indiána. Oni všechny své střely sypali do mého mrtvého koně. Jestli byl po té první ráně živý, teď už určitě ne. Neměl jsem čas na to, abych ho litoval, a radši jsem střílel. Po chvíli mi došly náboje. Sakra! Pomyslel jsem si. Co teď? Pepperbox! Kam jsem ho jenom dal… Tady! Zamířil jsem, a začal je znovu kropit kulkami. Na konec dva jezdci utekli, a já se vydal směrem k nejbližší cestě pro dostavníky. Naštěstí to nebylo daleko, i pěšky jsem tam byl za dvě minuty.
Dostavník jel kolem za hodinu, a vzal mě s sebou. Ostatní cestující se mě ptali, co jsem dělal na Indiánské stezce, a já jim řekl, že jsem nevěděl, že je Indiánská.(Samozřejmě jsem jim lhal, nemusí přece vědět všechno.) Jel se mnou nějaký bankéř, kovboj a reverend. Kovboj se snažil něco říct kočímu, něco v tom smyslu "co takhle ho přepadnout", ale potom mu pohled sjel k mému Pepperboxu, a celou cestu raději mlčel.
Po dvou dnech cesty jsem byl konečně doma. Hned jsem šel do Saloonu, abych oslavil svůj návrat. A koho tam nevidím! Ten povýšený idiot co mě postřelil, tu dělá nemravné návrhy Marii! „Ty jeden mizero!“ Zařval jsem na něj. „Á, náš pan prostřelené rameno!“ Odpověděl mi. „Co po mě chceš?“ „Děláš nemravné návrhy mé přítelkyni!“ Řekl jsem mu. „Vyzývám tě na duel, ty jeden mizernej vojáku!“ „Jak chceš“ Řekl a vytáhl svůj Deringer. „Kdy?“ „Teď“ Odpověděl jsem „Tady? Nerad bych tu barmanovi zašpinil podlahu.“ „Venku!“ Už jsem byl tak rozzlobený, že jsem zapomněl na svoje prostřelené rameno.
Venku jsme se postavili proti sobě, já s Pepperboxem a on s Deringerem. Ten jeho Deringer mu v ruce trochu zasvítil, ale já tomu nevěnoval pozornost. Kdybych v tu dobu tušil, že je to Belle Starrsova krátká velkorážní pistole! Duel nám odpočítal Henry, hezky 1, pak udělal mezeru 2 zase mezera 3 mezera 4, 5! Oba dva jsme vytasili svoje kolty a vypálili jsme. Já jsem minul, on mě trefil do nohy. Jako na potvoru se zrovna v té chvíli probudilo levé rameno, a já sykl bolestí. Když vypálil podruhé, málem my vypadly oči z důlků. Trefil mě do druhé nohy. Když to chtěl dokončit, ze svých posledních chabých sil jsem zvedl svůj Pepperbox a vystřelil jsem. Trefil jsem ho do hrudi. Chvíli na mě civěl prázdným pohledem, ale pak se skácel k zemi. Mrtvý. Otočil jsem se směrem k Saloonu, stála u něj Marie. Usmál jsem se, ale hned potom jsem spadl, naštěstí ještě živý. Všichni kolem se na mě koukali, a nebýt Marie, zemřel bych tam. Marie ke mně ale za chvíli přiběhla, a něco na ně zařvala. Co, to už si vážně nepamatuji. Pak už jsem ucítil jen to, jak mě táhli k felčarovi, ale nežli tam došli, omdlel jsem. Znovu. Pohled na krev mi nikdy nevadil, ale pohled na mou krev, navíc poněkolikáté během měsíce, mě dostal. Ten felčar byl opravdu kouzelník, zachránil mi život. Levou nohu však ne. Na pravou pořád ještě hodně kulhám, ale mám štěstí, že nejsem beznohý. Ten druhý, který se, jak jsem zjistil potom, jmenoval Wiliam Dalton, byl mrtvý už na místě.
Den po tom duelu, za mnou přišla Marie. „Víš, odkud ten Wiliam Dalton byl?“ Zeptala se. „To nevím.“ Odpověděl jsem jí.
„Z Sweetville!“ Řekla.
„Cože!?“ Vyjekl jsem.
„Proč tě to tak překvapilo?“
„Já tam žil tři roky!“
„A to jsi ho tam nikdy nepotkal?“
„Když to tak vezmeš, tak ani ne.“
„Tak proč tě to tak překvapilo?“
„Protože jsem chodil pít do Saloonu jeho rodičů!“
„Tak to už se tam radši neukazuj.“ Poradila mi, a odešla.
„Počkej!“ Zavolal jsem na ni ještě.
„Co je?“ Zeptala se.
„Co že mi to tu ten šerif nechal, nebo co to bylo v tom telegramu?“
„Ano, něco ti tu nechal, a už ti to nemůže dát.“
„Proč mi to nemůže dát?“
„Je mrtvý.“
„Cože!?“ Vyjekl jsem, ostatně jako vždycky, když mě něco překvapilo.
„Šel lovit kojoty do lesa, a našli jsme ho rozdrápaného tak, že jsme ho nejdřív ani nepoznali.“
„Chudák. A co mi to tu tedy nechal?“
„Nežli odešel, říkal mi, ať ti dám jeho hvězdu, asi toho chtěl nechat. No, a teď je mrtvý, takže od teď jsi šerif.“ Už jsem chtěl znovu vyjeknout Cože!?, ale hned jsem si to rozmyslel. Cožování bylo pro dnešek dost. Místo toho jsem řekl: „A kdo bude můj pomocník?“
„To už je jenom na tobě.“ Odpověděla Marie.
„Mohl by to být adamakfilip, ten starému šerifovi pomáhal.“
„Klidně.“ Odpověděla, „Mám ti ho zavolat?“
„Ano.“ Řekl jsem, Marie mi dala hvězdu, a odešla.
Nežli přišel, přemýšlel jsem o tom. Starý šerif je mrtvý. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to tak. Z myšlenek mě vyrušil hluboký hlas. „Šerife? Šerife!“
„Cože? Aha, ano. To jsi ty. Právě jsem tě jmenoval na svého pomocníka. Tady máš hvězdu, a můžeš jít.“
„Dobře.“ Řekl, a odešel. On toho totiž moc nenamluvil, ale byl rozhodný. Chtěl jsem si ještě chvíli přemýšlet, ale usnul jsem.
Spolu s adamakfilipem jsme chytli spoustu zločinců, od malých zlodějů, až po vykradače bank. Byli jsme dobrý tým, nežli ho jeden z těch větších zlodějů nezastřelil.
No, a tak končí příběh o úkolu, který mě málem stál život.
PS: Místa označená kurzívou odpovídají kouskům textu ze hry.
