Připravte se na bankrot
V naší malé české reality show „dluží“ již nyní každá čtyřčlenná rodina více jak 400 000 Kč, které bude muset jednou zaplatit ze svých daní. Na úrocích pak rok co rok „zaplatí“ zhruba 18 000 Kč. Taková je daň za nehospodárnost posledních desíti let. Kdybychom hospodařili bez dluhů, mohly by bývaly být daně nižší. Kdybychom hospodařili bez dluhů, mohli bychom bývali mít vyšší příjmy a vyšší životní standard. Jenže znáte to, kdyby, kdyby kdyby… Realita je zkrátka jiná.
Jak se tedy připravit na technický státní bankrot?
Mějte po ruce peníze v hotovosti. Až totiž stát přijde do technického bankrotu, první, co vypadne, budou příjmy a důchody velkých skupin obyvatelstva. Za rohlíky, mléko a nájem se ale budete muset platit neustále.
Proti státnímu bankrotu příliš nepomůže terautizace peněz do aktiv, protože v první fázi po bankrotu příliš zájemců o koupi vaší nemovitosti, zlata, drahých kamenů, akcií, ani čehokoliv dalšího nenajdete. Hotovost budou potřebovat úplně všichni. Naopak některá aktiva (např. byty) nás mohou přivést do potíží. Odejdou z nich nájemníci, ale vy jako majitel budete stále muset platit základní služby. Dnes nelze doporučit ani ukrytí prostředků do jiných měn. I okolní státy jsou zadlužené po uši a, kdo ví, jak dopadnou oni.
Ve druhé fází vám naopak aktiva pomohou. Jejím průvodním znakem je totiž masivní inflace a rozsáhlé znehodnocení peněz. Proti inflaci se lze bránit, to je celkem snadné i pro velmi malé částky. Je ale velmi obtížné určit, kolik hotových prostředků byste měli „mít připraveno na ten bankrot“, respektive na jeho první fázi. Peníze, které v první fázi neutratíte, se totiž rychle promění v bezcenné papírky.
Situace samozřejmě zatím nevypadá tak zle, jak ji zde kreslím, ale to je dáno jen tím, že stát je přece jen dost „velká rodina“. Politici odpovědní za stav státních financí vydrží lhát dlouho a finanční trhy nejsou racionální a klidně nakupují i státní dluhopisy států se špatným hospodařením, jak o tom svědčí velmi úspěšný úpis řeckých dluhopisů, kdy poptávka několikanásobně převýšila nabídku. Finanční trhy kalkulují s tím, že to „Angela zatáhne“, míněno, že pracovité a relativně hospodárné Německo Řecku půjčí. Je ale rozhodně trapné očekávat, že to jednou někdo „zatáhne“ taky za nás.
Chci se taky přiživit?
Lze se proti státnímu bankrotu bránit? Těžko. Je zřejmé, že stávající systém demokratického uspořádání státu není imunní proti nehospodárnosti a marnotratnosti politiků. Zatím jedinou, bohužel jen částečně úspěšnou metodou jsou volby. První, na co se volič, který se rozhodne bankrotu bránit, musí sám sebe zeptat, je to, zda jeho politické a volební preference nevycházejí z toho, že se taky chce na státu přiživit, že chce své sociální výdobytky, svou podporu, svou daňovou úlevu. Každý z nás se musí zamyslet, zda není jedním z těch, kteří si „chtějí něco urvat“.
Lobistické skupiny, které trhají státní rozpočet na kusy, mají vždy perfektně připravenou argumentaci, proč právě ony mají být příjemcem nějakých státních peněz, dotací, úlev. Týká se to všech, od zemědělců, průmyslové loby, stavitelů dálnic, přes příjemce sociálních dávek, mateřské, pohřebného až k odborářům, kteří chtějí levnější režijky, jak jsme byli svědky nedávno. Všimněte si, nikdo nepřijde s návrhem, že tentokrát peníze od státu nechce. Všichni chtějí snadné měkké peníze urvat z našich daní. Je totiž mnohem lehčí argumentovat v televizi, stávkovat, tvářit se ublíženě a být příjemcem výhod, než těžce dřít na poli či ve fabrice nebo neutrácet tolik v novém obchodním centru.
Když se volič vypořádá s touto otázkou, zbývá mu jen rozmyslet, koho zvolí, zda dobrého hospodáře nebo jen dalšího nezodpovědného tlučhubu. Ale to je už politická agitace a o tom jindy.
/Darling/
