DeletedUser243
Guest
„Hop! Hop! Hop!“ pobízel Kurt svého koně. Bylo parné nedělní odpoledne a mladý pohledný kovboj uháněl prérií takovou rychlostí, jakou jen jeho kůň mohl běžet. V dálce šlo slyšet jakoby hromobití, ale po bouřce ani vidu, ani slechu. Po chvíli se zpoza skály, od které vyjel Kurt vyřítila banda desítek indiánů volajících válečný pokřik. Kurt se snažil ujet jim, ale pomalu cítil, jak mu jejich šípy pročesávají vlasy. Už si myslel, že je vše ztraceno, když před sebou uviděl mladou indiánskou dívku, která k němu natahovala paži a jakoby říkala: „Pojď za mnou …“ Kůň se znenadání splašil a v mžiku se propadl do země.
Když se Kurt probral, viděl, jak se nad ním sklání ona dívka. Jakmile otevřel oči, lekla se a utekla. Porozhlédl se po místě, kde se nacházel. Viděl kulatou místnost, jejíž stěny se sbíhaly do kužele. Plátno, kterým bylo týpí potaženo, bylo vyzdobené indiánskými vzory. Kolem dokola bylo pár dřevěných poliček s nejrůznějšími hliněnými miskami a cizím nářadím. Z dřevěné konstrukce, která držela týpí ve vzpřímené poloze visely různé byliny, jejichž smíchané aroma nedělalo Kurtovi dobře. Uprostřed místnosti bylo malé ohniště, na němž se něco vařilo. Kurt se snažil vstát, ale při prvním pohybu ucítil palčivou bolest na boku. Podíval se na zdroj bolesti a zjistil, že má zašitou tržnou ránu pomazanou nějakou bílou mastí. Při důkladnějším prozkoumání jeho těla zjistil, že to není jediná rána, kterou utrpěl. Pomalu tedy vstal a chtěl se jít podívat, kde to vlastně je. Když procházel kolem kotlíku visícího nad ohněm, z plna se nadechl výparů, které z něj vycházely. Větší puch snad v životě necítil. Najednou se mu zatočila hlava a plácl sebou na hliněnou zem.
Při jeho druhém probuzení ve stejné přistýlce již nebyl v místnosti sám. Bylo tu s ním překvapivě mnoho lidí. Jeden starý indián kolem něj kroužil a kotlíkem, který byl zprvu nad ohněm, točil sem a tam, aby rozvířil dým z něj vycházející. Přitom si mumlal nějaká slova, kterým Kurt nerozuměl. Když si všiml, že je Kurt bdělý, přestal s rituálem a poodstoupil. Přistoupil k němu mladší, ale přesto dost starý indián s velkou náčelnickou čelenkou. Řekl jen: „Huta. Kereu nýče,“ a odešel. Dav lidí, který pozoroval šamana při jeho rituálu šel s náčelníkem ven a šaman pokračoval. Kurt znovu upadl do mdlob.
Když se Kurt probral, viděl, jak se nad ním sklání ona dívka. Jakmile otevřel oči, lekla se a utekla. Porozhlédl se po místě, kde se nacházel. Viděl kulatou místnost, jejíž stěny se sbíhaly do kužele. Plátno, kterým bylo týpí potaženo, bylo vyzdobené indiánskými vzory. Kolem dokola bylo pár dřevěných poliček s nejrůznějšími hliněnými miskami a cizím nářadím. Z dřevěné konstrukce, která držela týpí ve vzpřímené poloze visely různé byliny, jejichž smíchané aroma nedělalo Kurtovi dobře. Uprostřed místnosti bylo malé ohniště, na němž se něco vařilo. Kurt se snažil vstát, ale při prvním pohybu ucítil palčivou bolest na boku. Podíval se na zdroj bolesti a zjistil, že má zašitou tržnou ránu pomazanou nějakou bílou mastí. Při důkladnějším prozkoumání jeho těla zjistil, že to není jediná rána, kterou utrpěl. Pomalu tedy vstal a chtěl se jít podívat, kde to vlastně je. Když procházel kolem kotlíku visícího nad ohněm, z plna se nadechl výparů, které z něj vycházely. Větší puch snad v životě necítil. Najednou se mu zatočila hlava a plácl sebou na hliněnou zem.
Při jeho druhém probuzení ve stejné přistýlce již nebyl v místnosti sám. Bylo tu s ním překvapivě mnoho lidí. Jeden starý indián kolem něj kroužil a kotlíkem, který byl zprvu nad ohněm, točil sem a tam, aby rozvířil dým z něj vycházející. Přitom si mumlal nějaká slova, kterým Kurt nerozuměl. Když si všiml, že je Kurt bdělý, přestal s rituálem a poodstoupil. Přistoupil k němu mladší, ale přesto dost starý indián s velkou náčelnickou čelenkou. Řekl jen: „Huta. Kereu nýče,“ a odešel. Dav lidí, který pozoroval šamana při jeho rituálu šel s náčelníkem ven a šaman pokračoval. Kurt znovu upadl do mdlob.