DeletedUser
Guest
Dnes mám poslední možnost napsat nějaký příběh k díkůvzdání a já tuto možnost využiji, i když vím že nemám šanci vyhrát.Je večer, mám spoustu starostí a ještě ke všemu mám obrovskou rýmu. Ve škole jsme psali spoustu testů a ne všechny dopadly ideálně. Přála bych si, aby všichni slavili tento svátek. Je to vlastně taková oslava smíření a radosti. Tohle vlastně ani není příběh, ale svěření se se starostmi někam (někomu), kde je to celé anonymní. Ve škole to máme těžké. Složité učení, vztahy a přísní učitelé. Vždy, když vystupuji na obvyklé zastávce tramvaje, mm obrovskou chuť naskočit do té zpteční, ale nejet na místo, kde bydlím. Jela bych na svá oblíbená místa, setkala se s lidmi, kteří pro mě mnoho znamenají. Jen oni opravdu vědí, jaká doopravdy jsem, znají mé slabé i silné stránky.
Všichni lidé na opačné straně světa se určitě těší z oslav díkůvzdání. Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy vám vše v životě vychází tak, jak byste chtěli. To máte pak doslova a do písmene chuť každého obejmout a plakat, štěstím nebo radostí? Na tuto otázku už sama nevím jak odpovědět. Přemýšlím, jak bych asi oslavila své vlastní díkůvzdání bez lidí, kteří tu nejsou. V tuhle chvíli toužím po samotě. Utéct z rodného kraje někam, kde mi vítr ošlehá tváře do červena, Kde uvidím rozlehlé pláně, kde bude zapadat slunce tak, jako kdyby celá obloha hořela. Ale nechtěla bych ty chvíle trávit jako člověk, nýbrž jako divoký nespoutaný kůň. Kůň slavící díkůvzdání se všemi svými přáteli nablízku, protože fdivocí koně se NIKDY neopouští. A na závěr bych ráda použila úvod ze svých webových stránek: Všechna naše dobrodružství mají svoji památku .Sice svůj bunkr nemáme,ale nejsme náhodou Divocí koně? Ty přece domov nemají,neustále se shovávají před zlými lidmi,kteří je chtějí zkrotit.Já nevím jak vy ostatní,ale já Appaloosa musím zařehtat (íííííííhaháááááá) mám ráda volnost a už ve svých představách cválám po pláních při zapadajícím slunci...A zítra,třeba nás znovu budou chtít ulovit Indiáni,ale my,nás 5 divokých koní (Appaloosa,Pinto,Mustang,Quarter horse a dokonce i Pony) jim budeme stále vzdorovat až do samého konce.A ten možná,kdo ví,nikdy nenastane...:kobylka:
Všichni lidé na opačné straně světa se určitě těší z oslav díkůvzdání. Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy vám vše v životě vychází tak, jak byste chtěli. To máte pak doslova a do písmene chuť každého obejmout a plakat, štěstím nebo radostí? Na tuto otázku už sama nevím jak odpovědět. Přemýšlím, jak bych asi oslavila své vlastní díkůvzdání bez lidí, kteří tu nejsou. V tuhle chvíli toužím po samotě. Utéct z rodného kraje někam, kde mi vítr ošlehá tváře do červena, Kde uvidím rozlehlé pláně, kde bude zapadat slunce tak, jako kdyby celá obloha hořela. Ale nechtěla bych ty chvíle trávit jako člověk, nýbrž jako divoký nespoutaný kůň. Kůň slavící díkůvzdání se všemi svými přáteli nablízku, protože fdivocí koně se NIKDY neopouští. A na závěr bych ráda použila úvod ze svých webových stránek: Všechna naše dobrodružství mají svoji památku .Sice svůj bunkr nemáme,ale nejsme náhodou Divocí koně? Ty přece domov nemají,neustále se shovávají před zlými lidmi,kteří je chtějí zkrotit.Já nevím jak vy ostatní,ale já Appaloosa musím zařehtat (íííííííhaháááááá) mám ráda volnost a už ve svých představách cválám po pláních při zapadajícím slunci...A zítra,třeba nás znovu budou chtít ulovit Indiáni,ale my,nás 5 divokých koní (Appaloosa,Pinto,Mustang,Quarter horse a dokonce i Pony) jim budeme stále vzdorovat až do samého konce.A ten možná,kdo ví,nikdy nenastane...:kobylka:
