DeletedUser
Guest
Díkuvzdání, aneb John Mason Peck.
[Prolog]
„Co? Co to slyším? Vy mladí kovbojové byste chtěli slyšet můj příběh? Jo a ještě z díkuvzdání? No dobrá.. Uvědomte si ale, že Vám budu vyprávět příběh starý šestadvacet let, možná omylem nějaký fakt zapomenu, nějaký přikreslím, ale snad Vás moje story alespoň trošku zaujme..“ odvětil mistr Peck plnému sálu posluchačů, kteří s napětím čekali, co z něho vyleze. Byli to bezbožní opilci, zloději, možná i něco horšího...
Tehdy se na zaprášených kalendářích psalo 24. listopadu. Noviny nepsali nic jiného, než že je den D. Den Díkuvzdání, v té době mě takové svátky ještě moc nezajímali, to víte, byl jsem velký pistolník a lev salónů. Nechci se vytahovat, ale nejeden člověk v Arizoně se mě bál. Ale to zase odbočuji, to dělám často, když tak mě upozorněte, paměť už mi tolik neslouží.. Ten den byl z počátku obyčejný, začínal jako každý normální svátek, krocani se lovili na každém kroku, dnes je mi jich trochu líto, ale tehdy jsem byl, no.. Jak to jen říct, byl jsem prase. Nebyl pro mě problém zastřelit člověka, natož zvíře. Také jsem si pár desítek dnů života odseděl u šerifa, jenže nikdy jsem nedostal oficiální trest, kamarádi se moc báli na to, aby mě nedostali ven!
„Sakra, barmane, dolejvej, už mi z těch slov vysychá v krku.. No vidíš, ať to lítá!“
Brzy ráno jsem s mojí bandou vyrazil do lesa na lov, dostali jsme slušně placenou nabídku od majitele našeho útočiště – upovídaného barmana Jerryho Antonia. Prý co krocan, to šest doláčů, nebyli jsme zrovna při penězích před oslavou a samozřejmě jsme večer něco pít chtěli. Cože? Tome, co to plácáš?! Byli jsme sice zločinci, ale na den díkuvzdání jsme ani mi nekradli, museli jsme si tedy vydělat poctivě. Ani tenkrát bez práce koláče nebyly. Lov samotný se nám moc nevedl – chytli jsme čtyři krocany. Mohli jsme jich mít pět, jenže.. Když jsem pátého zahlédl, někdo ho střelil. Velmi jsem se divil, když jsem zjistil, že to nebyl nikdo od nás, ale po velké ráně z pušky se objevil muž, ze kterého jsme měli strach i my, v místním lokále ti nejdrsnější a nejsilnější. Když se ten chlápek usmál, jakoby na nás pohlédla smrt, zkrátka chřestot nožů zněl, když se smál. Ten muž bez jediné hlásky sebral mrtvého krocana a odcházel v dáli, kde jsme viděli dalších, asi deset až jedenáct po zuby ozbrojených chlápků stejného charakteru. Bylo jich moc, nechtěli jsme rozpoutávat žádnou potyčku a tak jsme raději odešli zpátky k barmanovi Jerrymu, který nám vyplatil těch čtyřiadvacet dolarů za maso. Alespoň něco jsme na večer měli. Chlapi mě lákali, ať jim jdu pomoci s nějakou přípravou kšeftu na zítřek, nešel jsem, docela hodně mě totiž zajímal ten tajemný muž z lesa, protože bylo málo lidí, ze kterých bych měl respekt, aniž bych je byl slyšel promluvit. Ale při pohledu na něho mě mrazilo v zádech.. Tvář samá jizva, vysoká a velmi statná postava, dva kolty u pasu, v ruce zlatá puška. Ano, divíte se správně, ten muž měl zlatou pušku, myslím, že je vyráběli v New Yorku, byla velmi přesná a ničivá, ale také velmi drahá. Vyrobili ani ne přes dvě stě kusů. Moc jsem po takové věcičce prahl. Záviděl jsem mu jí. Zatímco chlapi odešli makat, no, makat, spíš vymýšlet plán loupeže, já jsem se vydal opět do lesa, šel jsem po stopách té bandy. Po asi deseti minutách rychlé chůze jsem došel k vykácenému místu v lese, ti všiváci si tam postavili stan. Schoval jsem se za křovím a přepočítal jsem si, kolik těch hrůzostrašných cizinců je. Napočítal jsem dohromady třináct mužů, ta třináctka nebyla mé šťastné číslo.. Chvilku jsem poslouchal jejich rozhovor. Probírali hlavně ženy, prý se jim tady u nás v Arizoně moc líbí, že prý navštíví nevěstinec. Tam jsem to v té době znal moc dobře. Říkal jsem si, že jsou v pohodě, že nemusí být hrozba, nebýt té věty.. Ten velký muž, který mi před asi hodinou a půl nahlédl do tváře, zavelel. – „Připravte se, za chvíli ve městě začíná ta oslava, půjdeme se tam mrknout, jak se ti volové paktují s Indiány.. Heh, volové!“. V tom se na něho další člen jeho skupiny podíval a ukázal na svůj peacemaker. On mu na to pouze souhlasně kývl. Řekl jsem si, že je ten správný čas opustit plac. Potichu jsem se zdekoval pryč. Ve městě jsem vše ihned řekl kamarádům, usoudili jsme, že se pro jistotu ozbrojíme a vyčkáme, co se bude dít. Když náš veliký kostel odbíjel šestou hodinu, všichni jsme vyrazili do salonu U tří růží, kde právě začínala oslava. Bylo tam asi třicet lidí, krásné mladé ženy, staří známí, dobrá muzika i pití. Rychle jsme zapomněli na hrozbu, před kterou jsem bandu varoval. Asi kolem desáté večer se z nenadání rozrazili dveře salonu a v nich stál ten strach nahánějící muž. Spolu s ním do salonu vkročila celá jeho banda, všichni, které jsem napočítal. Salon ztichl, v těchto nejistých dobách měl každý svůj důvod bát se o život. A když vidíte zamračené a zjizvené týpky s revolvery, tak nějak Vám dojde, že si nepřišli poklábosit u piva, které ale i tak moc chutnalo. Všichni suverénně nakráčeli dovnitř, jakoby jim salón patřil, každý si poručil whiskey a odstrčili indiány, co v klidu seděli u baru a ládovali se krocanem s těmi jejich bylinkami. Indiánům se to samozřejmě nelíbilo, začali se s těmi chlapi hádat. Já už věděl, že je zle, ruku jsem měl na koltu. I přes menší množství alkoholu v krvi ve mně vzbuzovali respekt, věděl jsem, že není dobrý nápad jim odporovat, ale byl jsem vyhlášená síla salonu, všichni se na mě a mé přátele dívali, jakoby naznačovali, že teď je ten správný čas být hrdinou. Věděl jsem, že pokud nic neuděláme, ztratíme autoritu. I přes strach jsem tedy šel k vůdci té skupiny a slušně jsem ho požádal, ať si sednou tam, kde je volno, nebo ať opustí náš bar. Chvilku to vypadalo, že přesně tohle bude má poslední věta v životě. Ten maník zvedl hlavu od kojotího zubu, co měl jako ozdobu přidělaný na ruce a podíval se mi do očí. Řekl – „Tebe už jsem viděl.“ Řekl to s respektem, myslel jsem, že na něho má řeč zapůsobila, jenže to byl omyl. „Mléko na bradě a bude nám tady rozkazovat?“ řekl nahlas a s úsměvem na svoji bandu, která se začala celá smát. To mě hodně naštvalo, strach se ztrácel, zatímco nenávist rostla. Strčil jsem do něho a zakřičel, ať vypadnou, že to nebudu říkat dvakrát. Když jsem do něho strčil, udělal krok zpátky, když strčil on do mě, rozrazil jsem stůl, kde štamgasté hráli poker. Měl obrovskou sílu. V tom okamžiku se strhla mela, každý mlátil někoho, létali židle, půllitry, flašky, zkrátka jen dítě štěstěny by vyvázlo beze šrámů. Tato situace trvala asi pět minut. Po opravdu velké rvačce, větší jsem jakživ nikdy neviděl, se lidé pomalu přesouvali ven z baru na ulici a skoro to vypadalo, že je konec krveprolití, jenže i tam se už v menších skupinách mydlili dále. My jsme samozřejmě nezaháleli a s mou bandou jsme byli mezi hlavními aktéry bitky. Když jsme ale uslyšeli ránu, zděsili jsme se, ale jeden z kovbojů vytáhl kolt a v záchvatu zuřivosti, posilněn alkoholem uštědřil kulku někomu do břicha. To bylo moc špatné rozhodnutí, jak se později ukázalo. V té chvilce vytáhl kolt skoro každý a začali pálit hlava nehlava. Když mi kulka lízla rameno, raději jsem zapadl za sudy, které stály u jednoho z domů. Chvilku jsem ležel, kryl se a sledoval ten masakr. Viděl jsem toho parchanta, co jsem se s ním setkal v lese, jak drží Mika, mého dlouholetého přítele a člena mé bandy. Když si všiml, že je sleduji, vytáhl nůž a pomalu mu rozřízl hrdlo. Bylo to děsivé. Ihned jsem na něho vystartoval, když jsem byl blízko, hodil po mě Mikovo mrtvé tělo, chvíli jsem jej držel. Potom jsem si uvědomil, že Mikovi už nepomůžu, rozběhl jsem se tedy k tomu darebákovi. Povalil jsem ho na zem, než stihl vystřelit, jenže on vyhrál, vstal a šahal pro kolt. Než to udělal, byl jsem já rychlejší a střelil jsem ho. Když jsem tak učinil, cítil jsem podivnou radost, pomsta byla vykonána, za Mika. Když si jeho přátelé všimli, že se mrtev skácel k zemi, přestali střílet a utíkali pryč. Jejich slavný vůdce zemřel, byli bezradní. Skoro jsem začínal mít radost z vítězství, když v tom z čista jasna jeden z utíkajících mužů zastavil a hlasitě zakřičel – „Chlapi, neutíkejte! Oni ho zabili! Pomstěme ho! On by to pro nás také udělal!“ Ostatní na ten rozkaz, nebo spíš prosbu reagovali pozitivně a opět začali střílet do mích známých, kteří než si uvědomili, co se zase děje, začali pomalinku padat. Z asi třiceti “našich“ jich tento masakr společně semnou přežilo jen třináct, mé nešťastné číslo. Ale konec konců, mohl jsem být rád, že mé nešťastné číslo nebyla třeba jednička, to by bylo nadělení.. Ale zpět k té noci. Samozřejmě jsme palbu rychle opětovali, celkem rychle jsme se jich zbavili. Nevím, co v té přestřelce dále stojí za zmínku, snad jen, že to bylo i na mě moc, ztratil jsem spoustu kamarádů, lidí, co mi nejednou zachránili život. Já to tenkrát nedokázal, to mě mrzí. Myslím, že tohle byl ten důvod, proč jsem se tak změnil a místo kočovného a nebezpečného způsobu života jsem se vrátil k rodině. Lidé si nejdříve nemohli zvyknout, že se z prvotřídního grázla stal mílius. Nejdříve na mě koukali přes prsty, když jsem se obrátil na víru, začal pomáhat se stavbou kostelů, škol a také studen. Dokonce jsem jednou brigádničil u šerifa. Ano, pomáhal jsem člověku, který měl ještě před čtvrt rokem plné ruce práce semnou samotným. Kupodivu nám spolupráce šla, společně jsme zatkli vraha, pana Cartwrighta. Po tomto velikém úspěchu se na mě lidé začínali koukat jinak, když mě viděli, nečekali už žádnou nekalost, naopak, stával jsem se oblíbeným. U šerifa jsem pak musel práci ukončit, protože otec, dřevorubec potřeboval pomoci s mýcením lesa, tak jsem šel z jedné brigády do druhé, o něco hůře placené, to víte, rodina. Když jsme v lese měli pauzu, po hrozně namáhavé práci jsem si sedl ke stromu a rozdýchával jsem se. V tom jsem si uvědomil, že na tomto místě nejsem poprvé, tudy jsem tenkrát utíkal od těch třinácti chlápků, kteří mi vzali přátele, ale na druhou stranu ze mě udělali jiného člověka. V pauze jsem sebral zbytky sil a vyrazil jsem na místo, kde ti barbarové sídlili. K mému podivení stan tam pořád stál, na místě byly všechny jejich věci, jakoby vůbec nepočítali s tím, že se jim může něco stát. Byl jsem moc zvědavý na to, abych odešel a tak jsem se zde porozhlédl. Venku nic, co by mě zajímalo, nebylo. Jen zbytky ohniště, čutory, a jiné krámy. Vlezl jsem proto do stanu, kde už těch věcí bylo více. Spoustu zbraní, doutníků, cigaret, alkoholu, dýmek, nožů.. Jak jsem se těmi všemi věcmi přehraboval, blesklo mi hlavou, že se pomalu vracím ke zlodějině, to jsem nechtěl. Ale také jsem si říkal, že ty věci stejně někdo odnese, když to neudělám já. Rozhodl jsem se tedy, že co vezmu, dám farářovi, na dobré účely. Našel jsem větší hotovost, asi patnáct stovek dolarů, které si rychle našly místo v mé kapse. Pak jsem uviděl truhlu, už na pohled mi bylo jasné, že v ní bude jistě něco krásného. Když jsem truhlu rozbil sekyrkou, žasl jsem, byla v ní zlatá puška, jež jsem už viděl. Neváhal jsem ani trošičku, vzal jsem si ji, protože kdyby ji našel někdo jiný, třeba by ji někdy použil a tomu vlastně zabráním, když ji vezmu. Takže zase jsem ten hodný. Však tamto individuum už ji potřebovat nebude. Pod puškou se ukrýval cár papíru, na kterém stálo – „ … Poslední bitvu. Teď bojuji proti smutku. Byl jsi věrný a statečný muž, že ti Hernando vložil svoji šavli do hrobu.“ Už jsem o té legendě slyšel, že Hernando Cortéz měl jakýsi velmi vzácný meč. Hned mi docvaklo, že by to mohlo nějak souviset, hledal jsem dál všechny indicie, co by mě mohli dovést k místu hrobu. Když tu náhle jsem objevil flanelovou košili. Nic zvláštního, nebýt toho papíru, co vypadl z náprsní kapsy. Ihned jsem celý nadšený začal číst. Ty slova si pamatuji dodnes a myslím, že už je nikdy nezapomenu. Stálo tam – „28. Května 1527. Znal jsem Juana de Ojeda již přes dvacet let. Bojovali jsme spolu v našem rodném městě Cuenca proti hladomoru, bojovali jsme na cestě do Nového Španělska proti …“ Na druhé straně papíru byla poznámka, psaná uhlíkem, že další kus papíru se nachází venku schovaný v bizoní kožešině. Ihned jsem se rozběhl ven ze stanu, vyrazil jsem tak rychle, že jsem zakopl a rozbil jsem si hlavu, koukejte, ještě mám jizvu. To pro mě ale nebylo důležité, vstal jsem, řekl jsem si, že jsem hlupák a pokračoval jsem ven, už raději pomaleji. A opravdu. V kožešině byl další kus papíru, skoro nečitelným písmem tam bylo zaznamenáno – „ … nemocem. Bojovali jsme na straně Cortése v Tenochtitlánu proti Aztékům, bojovali jsme v Hondurasu proti Olidovi proradnému a včera jsme bojovali na Rio Grande.“ Útržky papíru do sebe dokonale pasovali. Na prostředním papíře byla opět uhlíkem napsána poznámka – „Číst pozadu!!“. Absolutně mi to nedávalo smysl. Zabalil jsem všechny věci, co mě zaujali, a odešel jsem se omluvit tátovi, že je mi zle a že už mu nepomohu. Nebyl nadšený, ale vzal to dobře. Doma jsem všechny věci nechal a vydal jsem se na místní hřbitov. Procházel jsem hrob po hrobu, jeden mě velmi zaujal, protože na něm bylo napsáno stejné datum jako na jednom z lístků. Ležel zde nějaký Zétroc Odnanreh. Bylo to šílené jméno, divil jsem se, jak takhle někdo mohl pojmenovat syna. Nic mě nenapadlo, a tak jsem odešel domů, šel jsem spát. Stejně jsem ale neusnul, protože jsem nad lístky musel pořád přemýšlet. Druhý den jsem se na hřbitov vrátil a dokola jsem si tam četl všechny tři kusy papíru. Pak mě napadlo si jméno přečíst pozadu, jak to někdo napsal na ten cár papíru. „A hele, Hernando Cortés! Bingo! Tady je Hernando!“ Hlasitě jsem vykřikl. Ale co teď, pomyslel jsem. Chlubit se tím božským mečem stejně nikde nemohu, moji indiánští přátelé by asi těžko snesli zbraň krutého člověka, který má obrovský podíl na jejich mrtvých bratrech. Jenže má zvědavost byla obrovská. Druhý den pozdě v noci jsem se na hřbitov vrátil a vykopal dřevěnou rakev, ve které ležel Hernando. V rukou opravdu držel ten slavný, penězi nevyčíslitelný, meč. Vyměnil jsem ho za zlatý kříž, ať ho Bůh ochraňuje. Meč jsem si vložil do batohu a těžkou rakev jsem zase rychle zakopal. Doma jsem si meč opět celý prostudoval. Došlo mi, že meč si nechat nemohu a že když ho vrátím, možná ho ještě někdo někdy bude hledat, co já vím. Zničil jsem tedy všechny tři indicie a meč zakopal v nedaleké poušti. Je tam dodnes, samozřejmě Vám nepovím, kde přesně, už i já sám bych měl problémy ho najít. Tak to byl příběh z mých nejzajímavějších dnů, kdy jsme slavili díkůvzdání. Asi jste čekali nějaké sezení s rodinou a pojídání krocana, jenže to jsem dřív nedělal. A možná mohu být rád. Jinak bych nikdy neměl zlatou pušku, nevěděl bych, kde leží ctěný Hernando Cortés. A jak vidíte, cesta zločince mě sama dovedla k spořádanému životu a poklidnému slavení svátků, víře. Tak, jak jsme dnes zvyklí. Byl bych moc rád, kdybyste si z tohoto mého vzpomínání vzali ponaučení. Ano, koukáte na mě jako na blázna, také jsem ve Vašem věku žádné ponaučení, rady, moudra a takové kecy neřešil, také vím, že teď to na Vás nezapůsobí, ale jednou si snad vzpomenete, až se k tomu dopracujete. Poznáte, že ačkoliv se v životě rozhodnete pro cokoliv, život sám Vás dovede na tu správnou cestu. Ale to už ze mě mluví ten vynikající, ale silnej alkohol. Každopádně po těch všech mrtvých tu noc, slavím díkuvzdání každý rok, v poklidu doma, s rodinou a pánem Bohem. Za ně, za mé zesnulé přátele, kteří už od Boha nedostali druhou šanci zlepšit svůj život, napravit své hříchy.
[Epilog]
Pojďme, připijme si na ně – „Nechť odpočívají v pokoji!“ vyslovili najednou všichni hosté v baru. Na každého, kdo tento příběh poslouchal, nějak zapůsobil, něco si z těch slov odnesl. Když padlo poslední slovo příběhu, dlouho všichni mlčeli a přerovnávali si v hlavě všechna slova, které John Peck vypustil z úst. To byl také Johnův cíl, změnit nějak ty lidi, příběhem, který si vymyslil. Byl to dobrý misionář, John Mason Peck.
__________________________________________________
__________________________________________________
Chtěl jsem to dát přehledně do odstavců, ale není čas.
Nečetl jsem to po sobě, možná to nedává smysl, ale když jsem to psal "zpatra", smysl mi to dávalo..
EDIT - je skutečná osoba. Ne všechna fakta sedí. Spíš žádná
[Prolog]
„Co? Co to slyším? Vy mladí kovbojové byste chtěli slyšet můj příběh? Jo a ještě z díkuvzdání? No dobrá.. Uvědomte si ale, že Vám budu vyprávět příběh starý šestadvacet let, možná omylem nějaký fakt zapomenu, nějaký přikreslím, ale snad Vás moje story alespoň trošku zaujme..“ odvětil mistr Peck plnému sálu posluchačů, kteří s napětím čekali, co z něho vyleze. Byli to bezbožní opilci, zloději, možná i něco horšího...
Tehdy se na zaprášených kalendářích psalo 24. listopadu. Noviny nepsali nic jiného, než že je den D. Den Díkuvzdání, v té době mě takové svátky ještě moc nezajímali, to víte, byl jsem velký pistolník a lev salónů. Nechci se vytahovat, ale nejeden člověk v Arizoně se mě bál. Ale to zase odbočuji, to dělám často, když tak mě upozorněte, paměť už mi tolik neslouží.. Ten den byl z počátku obyčejný, začínal jako každý normální svátek, krocani se lovili na každém kroku, dnes je mi jich trochu líto, ale tehdy jsem byl, no.. Jak to jen říct, byl jsem prase. Nebyl pro mě problém zastřelit člověka, natož zvíře. Také jsem si pár desítek dnů života odseděl u šerifa, jenže nikdy jsem nedostal oficiální trest, kamarádi se moc báli na to, aby mě nedostali ven!
„Sakra, barmane, dolejvej, už mi z těch slov vysychá v krku.. No vidíš, ať to lítá!“
Brzy ráno jsem s mojí bandou vyrazil do lesa na lov, dostali jsme slušně placenou nabídku od majitele našeho útočiště – upovídaného barmana Jerryho Antonia. Prý co krocan, to šest doláčů, nebyli jsme zrovna při penězích před oslavou a samozřejmě jsme večer něco pít chtěli. Cože? Tome, co to plácáš?! Byli jsme sice zločinci, ale na den díkuvzdání jsme ani mi nekradli, museli jsme si tedy vydělat poctivě. Ani tenkrát bez práce koláče nebyly. Lov samotný se nám moc nevedl – chytli jsme čtyři krocany. Mohli jsme jich mít pět, jenže.. Když jsem pátého zahlédl, někdo ho střelil. Velmi jsem se divil, když jsem zjistil, že to nebyl nikdo od nás, ale po velké ráně z pušky se objevil muž, ze kterého jsme měli strach i my, v místním lokále ti nejdrsnější a nejsilnější. Když se ten chlápek usmál, jakoby na nás pohlédla smrt, zkrátka chřestot nožů zněl, když se smál. Ten muž bez jediné hlásky sebral mrtvého krocana a odcházel v dáli, kde jsme viděli dalších, asi deset až jedenáct po zuby ozbrojených chlápků stejného charakteru. Bylo jich moc, nechtěli jsme rozpoutávat žádnou potyčku a tak jsme raději odešli zpátky k barmanovi Jerrymu, který nám vyplatil těch čtyřiadvacet dolarů za maso. Alespoň něco jsme na večer měli. Chlapi mě lákali, ať jim jdu pomoci s nějakou přípravou kšeftu na zítřek, nešel jsem, docela hodně mě totiž zajímal ten tajemný muž z lesa, protože bylo málo lidí, ze kterých bych měl respekt, aniž bych je byl slyšel promluvit. Ale při pohledu na něho mě mrazilo v zádech.. Tvář samá jizva, vysoká a velmi statná postava, dva kolty u pasu, v ruce zlatá puška. Ano, divíte se správně, ten muž měl zlatou pušku, myslím, že je vyráběli v New Yorku, byla velmi přesná a ničivá, ale také velmi drahá. Vyrobili ani ne přes dvě stě kusů. Moc jsem po takové věcičce prahl. Záviděl jsem mu jí. Zatímco chlapi odešli makat, no, makat, spíš vymýšlet plán loupeže, já jsem se vydal opět do lesa, šel jsem po stopách té bandy. Po asi deseti minutách rychlé chůze jsem došel k vykácenému místu v lese, ti všiváci si tam postavili stan. Schoval jsem se za křovím a přepočítal jsem si, kolik těch hrůzostrašných cizinců je. Napočítal jsem dohromady třináct mužů, ta třináctka nebyla mé šťastné číslo.. Chvilku jsem poslouchal jejich rozhovor. Probírali hlavně ženy, prý se jim tady u nás v Arizoně moc líbí, že prý navštíví nevěstinec. Tam jsem to v té době znal moc dobře. Říkal jsem si, že jsou v pohodě, že nemusí být hrozba, nebýt té věty.. Ten velký muž, který mi před asi hodinou a půl nahlédl do tváře, zavelel. – „Připravte se, za chvíli ve městě začíná ta oslava, půjdeme se tam mrknout, jak se ti volové paktují s Indiány.. Heh, volové!“. V tom se na něho další člen jeho skupiny podíval a ukázal na svůj peacemaker. On mu na to pouze souhlasně kývl. Řekl jsem si, že je ten správný čas opustit plac. Potichu jsem se zdekoval pryč. Ve městě jsem vše ihned řekl kamarádům, usoudili jsme, že se pro jistotu ozbrojíme a vyčkáme, co se bude dít. Když náš veliký kostel odbíjel šestou hodinu, všichni jsme vyrazili do salonu U tří růží, kde právě začínala oslava. Bylo tam asi třicet lidí, krásné mladé ženy, staří známí, dobrá muzika i pití. Rychle jsme zapomněli na hrozbu, před kterou jsem bandu varoval. Asi kolem desáté večer se z nenadání rozrazili dveře salonu a v nich stál ten strach nahánějící muž. Spolu s ním do salonu vkročila celá jeho banda, všichni, které jsem napočítal. Salon ztichl, v těchto nejistých dobách měl každý svůj důvod bát se o život. A když vidíte zamračené a zjizvené týpky s revolvery, tak nějak Vám dojde, že si nepřišli poklábosit u piva, které ale i tak moc chutnalo. Všichni suverénně nakráčeli dovnitř, jakoby jim salón patřil, každý si poručil whiskey a odstrčili indiány, co v klidu seděli u baru a ládovali se krocanem s těmi jejich bylinkami. Indiánům se to samozřejmě nelíbilo, začali se s těmi chlapi hádat. Já už věděl, že je zle, ruku jsem měl na koltu. I přes menší množství alkoholu v krvi ve mně vzbuzovali respekt, věděl jsem, že není dobrý nápad jim odporovat, ale byl jsem vyhlášená síla salonu, všichni se na mě a mé přátele dívali, jakoby naznačovali, že teď je ten správný čas být hrdinou. Věděl jsem, že pokud nic neuděláme, ztratíme autoritu. I přes strach jsem tedy šel k vůdci té skupiny a slušně jsem ho požádal, ať si sednou tam, kde je volno, nebo ať opustí náš bar. Chvilku to vypadalo, že přesně tohle bude má poslední věta v životě. Ten maník zvedl hlavu od kojotího zubu, co měl jako ozdobu přidělaný na ruce a podíval se mi do očí. Řekl – „Tebe už jsem viděl.“ Řekl to s respektem, myslel jsem, že na něho má řeč zapůsobila, jenže to byl omyl. „Mléko na bradě a bude nám tady rozkazovat?“ řekl nahlas a s úsměvem na svoji bandu, která se začala celá smát. To mě hodně naštvalo, strach se ztrácel, zatímco nenávist rostla. Strčil jsem do něho a zakřičel, ať vypadnou, že to nebudu říkat dvakrát. Když jsem do něho strčil, udělal krok zpátky, když strčil on do mě, rozrazil jsem stůl, kde štamgasté hráli poker. Měl obrovskou sílu. V tom okamžiku se strhla mela, každý mlátil někoho, létali židle, půllitry, flašky, zkrátka jen dítě štěstěny by vyvázlo beze šrámů. Tato situace trvala asi pět minut. Po opravdu velké rvačce, větší jsem jakživ nikdy neviděl, se lidé pomalu přesouvali ven z baru na ulici a skoro to vypadalo, že je konec krveprolití, jenže i tam se už v menších skupinách mydlili dále. My jsme samozřejmě nezaháleli a s mou bandou jsme byli mezi hlavními aktéry bitky. Když jsme ale uslyšeli ránu, zděsili jsme se, ale jeden z kovbojů vytáhl kolt a v záchvatu zuřivosti, posilněn alkoholem uštědřil kulku někomu do břicha. To bylo moc špatné rozhodnutí, jak se později ukázalo. V té chvilce vytáhl kolt skoro každý a začali pálit hlava nehlava. Když mi kulka lízla rameno, raději jsem zapadl za sudy, které stály u jednoho z domů. Chvilku jsem ležel, kryl se a sledoval ten masakr. Viděl jsem toho parchanta, co jsem se s ním setkal v lese, jak drží Mika, mého dlouholetého přítele a člena mé bandy. Když si všiml, že je sleduji, vytáhl nůž a pomalu mu rozřízl hrdlo. Bylo to děsivé. Ihned jsem na něho vystartoval, když jsem byl blízko, hodil po mě Mikovo mrtvé tělo, chvíli jsem jej držel. Potom jsem si uvědomil, že Mikovi už nepomůžu, rozběhl jsem se tedy k tomu darebákovi. Povalil jsem ho na zem, než stihl vystřelit, jenže on vyhrál, vstal a šahal pro kolt. Než to udělal, byl jsem já rychlejší a střelil jsem ho. Když jsem tak učinil, cítil jsem podivnou radost, pomsta byla vykonána, za Mika. Když si jeho přátelé všimli, že se mrtev skácel k zemi, přestali střílet a utíkali pryč. Jejich slavný vůdce zemřel, byli bezradní. Skoro jsem začínal mít radost z vítězství, když v tom z čista jasna jeden z utíkajících mužů zastavil a hlasitě zakřičel – „Chlapi, neutíkejte! Oni ho zabili! Pomstěme ho! On by to pro nás také udělal!“ Ostatní na ten rozkaz, nebo spíš prosbu reagovali pozitivně a opět začali střílet do mích známých, kteří než si uvědomili, co se zase děje, začali pomalinku padat. Z asi třiceti “našich“ jich tento masakr společně semnou přežilo jen třináct, mé nešťastné číslo. Ale konec konců, mohl jsem být rád, že mé nešťastné číslo nebyla třeba jednička, to by bylo nadělení.. Ale zpět k té noci. Samozřejmě jsme palbu rychle opětovali, celkem rychle jsme se jich zbavili. Nevím, co v té přestřelce dále stojí za zmínku, snad jen, že to bylo i na mě moc, ztratil jsem spoustu kamarádů, lidí, co mi nejednou zachránili život. Já to tenkrát nedokázal, to mě mrzí. Myslím, že tohle byl ten důvod, proč jsem se tak změnil a místo kočovného a nebezpečného způsobu života jsem se vrátil k rodině. Lidé si nejdříve nemohli zvyknout, že se z prvotřídního grázla stal mílius. Nejdříve na mě koukali přes prsty, když jsem se obrátil na víru, začal pomáhat se stavbou kostelů, škol a také studen. Dokonce jsem jednou brigádničil u šerifa. Ano, pomáhal jsem člověku, který měl ještě před čtvrt rokem plné ruce práce semnou samotným. Kupodivu nám spolupráce šla, společně jsme zatkli vraha, pana Cartwrighta. Po tomto velikém úspěchu se na mě lidé začínali koukat jinak, když mě viděli, nečekali už žádnou nekalost, naopak, stával jsem se oblíbeným. U šerifa jsem pak musel práci ukončit, protože otec, dřevorubec potřeboval pomoci s mýcením lesa, tak jsem šel z jedné brigády do druhé, o něco hůře placené, to víte, rodina. Když jsme v lese měli pauzu, po hrozně namáhavé práci jsem si sedl ke stromu a rozdýchával jsem se. V tom jsem si uvědomil, že na tomto místě nejsem poprvé, tudy jsem tenkrát utíkal od těch třinácti chlápků, kteří mi vzali přátele, ale na druhou stranu ze mě udělali jiného člověka. V pauze jsem sebral zbytky sil a vyrazil jsem na místo, kde ti barbarové sídlili. K mému podivení stan tam pořád stál, na místě byly všechny jejich věci, jakoby vůbec nepočítali s tím, že se jim může něco stát. Byl jsem moc zvědavý na to, abych odešel a tak jsem se zde porozhlédl. Venku nic, co by mě zajímalo, nebylo. Jen zbytky ohniště, čutory, a jiné krámy. Vlezl jsem proto do stanu, kde už těch věcí bylo více. Spoustu zbraní, doutníků, cigaret, alkoholu, dýmek, nožů.. Jak jsem se těmi všemi věcmi přehraboval, blesklo mi hlavou, že se pomalu vracím ke zlodějině, to jsem nechtěl. Ale také jsem si říkal, že ty věci stejně někdo odnese, když to neudělám já. Rozhodl jsem se tedy, že co vezmu, dám farářovi, na dobré účely. Našel jsem větší hotovost, asi patnáct stovek dolarů, které si rychle našly místo v mé kapse. Pak jsem uviděl truhlu, už na pohled mi bylo jasné, že v ní bude jistě něco krásného. Když jsem truhlu rozbil sekyrkou, žasl jsem, byla v ní zlatá puška, jež jsem už viděl. Neváhal jsem ani trošičku, vzal jsem si ji, protože kdyby ji našel někdo jiný, třeba by ji někdy použil a tomu vlastně zabráním, když ji vezmu. Takže zase jsem ten hodný. Však tamto individuum už ji potřebovat nebude. Pod puškou se ukrýval cár papíru, na kterém stálo – „ … Poslední bitvu. Teď bojuji proti smutku. Byl jsi věrný a statečný muž, že ti Hernando vložil svoji šavli do hrobu.“ Už jsem o té legendě slyšel, že Hernando Cortéz měl jakýsi velmi vzácný meč. Hned mi docvaklo, že by to mohlo nějak souviset, hledal jsem dál všechny indicie, co by mě mohli dovést k místu hrobu. Když tu náhle jsem objevil flanelovou košili. Nic zvláštního, nebýt toho papíru, co vypadl z náprsní kapsy. Ihned jsem celý nadšený začal číst. Ty slova si pamatuji dodnes a myslím, že už je nikdy nezapomenu. Stálo tam – „28. Května 1527. Znal jsem Juana de Ojeda již přes dvacet let. Bojovali jsme spolu v našem rodném městě Cuenca proti hladomoru, bojovali jsme na cestě do Nového Španělska proti …“ Na druhé straně papíru byla poznámka, psaná uhlíkem, že další kus papíru se nachází venku schovaný v bizoní kožešině. Ihned jsem se rozběhl ven ze stanu, vyrazil jsem tak rychle, že jsem zakopl a rozbil jsem si hlavu, koukejte, ještě mám jizvu. To pro mě ale nebylo důležité, vstal jsem, řekl jsem si, že jsem hlupák a pokračoval jsem ven, už raději pomaleji. A opravdu. V kožešině byl další kus papíru, skoro nečitelným písmem tam bylo zaznamenáno – „ … nemocem. Bojovali jsme na straně Cortése v Tenochtitlánu proti Aztékům, bojovali jsme v Hondurasu proti Olidovi proradnému a včera jsme bojovali na Rio Grande.“ Útržky papíru do sebe dokonale pasovali. Na prostředním papíře byla opět uhlíkem napsána poznámka – „Číst pozadu!!“. Absolutně mi to nedávalo smysl. Zabalil jsem všechny věci, co mě zaujali, a odešel jsem se omluvit tátovi, že je mi zle a že už mu nepomohu. Nebyl nadšený, ale vzal to dobře. Doma jsem všechny věci nechal a vydal jsem se na místní hřbitov. Procházel jsem hrob po hrobu, jeden mě velmi zaujal, protože na něm bylo napsáno stejné datum jako na jednom z lístků. Ležel zde nějaký Zétroc Odnanreh. Bylo to šílené jméno, divil jsem se, jak takhle někdo mohl pojmenovat syna. Nic mě nenapadlo, a tak jsem odešel domů, šel jsem spát. Stejně jsem ale neusnul, protože jsem nad lístky musel pořád přemýšlet. Druhý den jsem se na hřbitov vrátil a dokola jsem si tam četl všechny tři kusy papíru. Pak mě napadlo si jméno přečíst pozadu, jak to někdo napsal na ten cár papíru. „A hele, Hernando Cortés! Bingo! Tady je Hernando!“ Hlasitě jsem vykřikl. Ale co teď, pomyslel jsem. Chlubit se tím božským mečem stejně nikde nemohu, moji indiánští přátelé by asi těžko snesli zbraň krutého člověka, který má obrovský podíl na jejich mrtvých bratrech. Jenže má zvědavost byla obrovská. Druhý den pozdě v noci jsem se na hřbitov vrátil a vykopal dřevěnou rakev, ve které ležel Hernando. V rukou opravdu držel ten slavný, penězi nevyčíslitelný, meč. Vyměnil jsem ho za zlatý kříž, ať ho Bůh ochraňuje. Meč jsem si vložil do batohu a těžkou rakev jsem zase rychle zakopal. Doma jsem si meč opět celý prostudoval. Došlo mi, že meč si nechat nemohu a že když ho vrátím, možná ho ještě někdo někdy bude hledat, co já vím. Zničil jsem tedy všechny tři indicie a meč zakopal v nedaleké poušti. Je tam dodnes, samozřejmě Vám nepovím, kde přesně, už i já sám bych měl problémy ho najít. Tak to byl příběh z mých nejzajímavějších dnů, kdy jsme slavili díkůvzdání. Asi jste čekali nějaké sezení s rodinou a pojídání krocana, jenže to jsem dřív nedělal. A možná mohu být rád. Jinak bych nikdy neměl zlatou pušku, nevěděl bych, kde leží ctěný Hernando Cortés. A jak vidíte, cesta zločince mě sama dovedla k spořádanému životu a poklidnému slavení svátků, víře. Tak, jak jsme dnes zvyklí. Byl bych moc rád, kdybyste si z tohoto mého vzpomínání vzali ponaučení. Ano, koukáte na mě jako na blázna, také jsem ve Vašem věku žádné ponaučení, rady, moudra a takové kecy neřešil, také vím, že teď to na Vás nezapůsobí, ale jednou si snad vzpomenete, až se k tomu dopracujete. Poznáte, že ačkoliv se v životě rozhodnete pro cokoliv, život sám Vás dovede na tu správnou cestu. Ale to už ze mě mluví ten vynikající, ale silnej alkohol. Každopádně po těch všech mrtvých tu noc, slavím díkuvzdání každý rok, v poklidu doma, s rodinou a pánem Bohem. Za ně, za mé zesnulé přátele, kteří už od Boha nedostali druhou šanci zlepšit svůj život, napravit své hříchy.
[Epilog]
Pojďme, připijme si na ně – „Nechť odpočívají v pokoji!“ vyslovili najednou všichni hosté v baru. Na každého, kdo tento příběh poslouchal, nějak zapůsobil, něco si z těch slov odnesl. Když padlo poslední slovo příběhu, dlouho všichni mlčeli a přerovnávali si v hlavě všechna slova, které John Peck vypustil z úst. To byl také Johnův cíl, změnit nějak ty lidi, příběhem, který si vymyslil. Byl to dobrý misionář, John Mason Peck.
__________________________________________________
__________________________________________________
Chtěl jsem to dát přehledně do odstavců, ale není čas.
Nečetl jsem to po sobě, možná to nedává smysl, ale když jsem to psal "zpatra", smysl mi to dávalo..
EDIT - je skutečná osoba. Ne všechna fakta sedí. Spíš žádná
Naposledy upraveno moderátorem: