DeletedUser
Guest
Toto je mnou převyprávěný děj jedné kapitoly z knihy Boříkovy velké lapálie od Vojtěcha Steklače - dostali jsme to jako slohovku do školy
Jistě si každý umíte představit tu atmosféru poloviny prázdnin když jste u babičky, sluníčko pálí a vy se denodenně koupáte v nedalekém rybníce, ráno odbíháte s kamarády do lesa nebo právě k onomu rybníku a domů se na oběd vracíte až tehdy, když se začně smrákat a maminka i babička hubují a do konce prázdnin vám zakážou chodit ven a vy hned druhý den zase vybíháte na dobrodružné túry. Právě takové prázdniny jsem prožíval i já.
Jednoho dne babička řekla, že jsem jistě z toho dobrodružení unavený a jestli bych nemohl vymalovat koze chlívek. Jelikou mám svoji babičku moc rád (je to ta nejúžasnější babička na světě) a také jelikož babička chtěla dělat králíka na smetaně, slíbil jsem, že chlívek vymaluju.
Nachystal jsem si tedy vápno, svlékl jsem se do trenek, abych si nenabílil i triko a kalhoty a řádně jsem vybílil všechny stěny a strop. No a mimoto i podlahu. A trenýrky, v nichž jsem maloval. A sebe. A malý kousek trávníku před chlívkem, kam vyteklo vápno, jež se už nevešlo na podlahu. A větší kousek trávníku okolo toho malého trávníku, jelikož ani zem pod tím malým kouskem trávníku nedokázala vsáknout všechno vápno. Když jsem se došel domů umýt, poznamenala babička, že jsem ztratil veškerý za prázdniny nasbíraný bronz a vypadám jako albím. Jen oči jsem prý neměl červené ale bílé, také od vápna.
Když jsem se umytý a převlečený podíval na vymalovaný chlívek, připadal mi takový smutný. "Chudák koza," říkal jsem si. "V tak ponurém, nehezkém a monotónně bílém místě bude muset bydlet." Ale pak jsem si vzpomněl na plechovku téměř reflexně zelené barvy, která nám zbyla od posledního natírání plotu – po dvou tyčkách babička řekla, že jí to zelené denní světlo trochu budí v noci ze spánku, tak jsme plot přebarvili zpátky na hnědo.
Když jsem kromě stěn a stropu chlívku natřela na zeleno i sebe, své nové vyměněné trenky, podlahu a obrovský půlkruh trávy okolo dveří (ale toho si snad nikdo nevšimne, travička je taky zelená), pyšně jsem se podíval na krásně do dáli zářící reflexně zelený chlívek, trochu méně hrdě při pomyšlení, co tomu řekne maminka na své do dáli zářící reflexně zelené téměř mužné tělo a šel jsem se znovu umýt.
Nevím čím to je, ale od té doby, co jsem krásně vymaloval chlívek je koza strašně nervozní. Je naprostro alergická na všechno zelené a mě začala nenávidět. Jakmile se objevím na dvorku, rozběhne se po mně a snaží se mi roztrhnout trenýrky.
Když mi maminka zašívala moje jediné zašitelné trenýrky abych mohl ven a domlouvala se s babičkou, že mi budou muset něco ušít, jelikož první obchod s oblečením je od babiččiny vesnice moc daleko a já tu (ač jsem namítl, že mi to nevadí) nemohu celý zbytek prázdnin lítat nahý. Namítl jsem, že bychom měli s kozou něco udělat, ale maminka utrousila něco stylu "Co sis navařil to si sněz" a odešla. Ale já se rozhodl. Zabiju tu kozu. JÁ JI ZABUJU!!!
Druhý den po svém rozhodnutí jsem se probudil velice časně, dokonce i před babičkou, která vstává jak s oblibou říká "Sice po slepicích, ale pořád ještě před Pražáky" (tím myslela samozřejmě mě, maminku a tatínka, ale říkala to jenom z legrace), abych si připravil věci, které budu potřebovat k velkolepému souboji. Vzal jsem ze stolu červený ubrus (budu si hrát na toreadora), ze studny jsem ukradl lano (doufám, že ten kbelík nebude ve vodě vadit) a hlínou jsem si na obličeji udělal čtyři čáry, na každé tváři dvě, abych vypadal jako indián na válečné stezce. Vyšel jsem před dům. Boj započal. Teď ještě ale chyběl soupeř. Doplížil jsem se k chlívku. Opatrně jsem našlapoval. Nesmí zapraskat sebemenší větvička, nebo mě nepřítel zmerčí. Došel jsem ke dvěřím chlívku. Pomalu potichu jsem je začal otevírat. VRRRRZG!! Panty zaskřípaly příšerně, že se mi chvilku zdálo, že mi praskly uši. Ale rychle jsem se vzpamatoval. Uskočil jsem a napínal jsem oči. Každu chvilku musí vyskočit nepřítel. Byl jsem připraven na boj na život a na smrt. Ale nepřítel se pořád neobjevoval. Co se děje? Nakoukl jsem se do chlívku a vidím kozu jak hluboce spí. Dokonce si občas ze spaní zamečí. Odešel jsem co nejdále jsem mohl a švihnul kozu lanem. Potom jsem rychle utekl na druhý konec dvorku, vedle hromady s hnojem. Koza vylezla ze chlívku.
Na zlomek sekundy jsme se střetli pohledem z očí do očí. Snažil jsem se do svého pohledu vtisknout odhodlanost, abych kozu zastrašil. Potom koza přerušila spojení mezi našimi pohledy. Teď přišel můj čas. Prudce jsem zamával červeným ubrusem. Stál jsem hned před zdí, jelikož jsem měl rafinovaný plán: Koza se rozběhne proti ubrusu, já na poslední chvíli uskočím a koza se zabije úderem hlavy do zdi. Kozí pečínka koneckonců také není špatná. Tomuto plánu ovšem nyní chyběla jedna věc k dokonalosti: Koza. Místo toho, aby se rozběhla proti ubrusu si šla dát snídani – porci čerstvé trávy. "Co se děje?" uvažoval jsem. A pak mi to došlo: zelená. Ta kozu podráždí.
Červený ubrus jsem odhodil na hnůj, už ho nebudu potřebovat a došel jsem do garáže pro zelený potah z našeho auta. Když jsem se znovu postavil do bojové pozice a zazpíval první sloku písičky Čechy krásné, čechy mé, abych kozu zaujal (nutno dodat, že paní učitelka říká, že mám hudební hluch), výraz kozy se najednou naprosto zěnil. Už to nebyla ta klidná, vyrovnaná koza. Byl to najednou ďábel v těle kozy. Cenila zuby, koulela očima, vyplazovala jakyz, funěla. Dokonce se mi zdálo, že má kolem huby pěnu. Zamával jsem plachtou. Koza se otřásla a rozběhla se proti mně. Uskočil jsem, ale noha se mi zamotala do playchty a spadl jsem hlavou do hnoje. koza přiběhla, natrhla mi trenýrky, aby se neřeklo, a odešla se zase pást.
"Inu, jak si kdo navaří, tak se taky nají," řeklami babička, když mi zašívala roztrhlé trenýrky. Ale i tato příhoda měla některá pozitiva: Zaprvé, a to pro mě bylo nejdůležitější, nikdo pomém pádu do hnoje neměl nic proti tomu, když jsem byl celé dny ve vodě. Bohužel se mnou do vody nešli kamarádi. A zadruhé řekla babička tatínkovi, který právě doopravil lampu, nasekal dříví, došel pěšky pro benzín, opravil střechu a vyčistil odpadní potrubí, aby vybílil koze chlívek. Koza se uklidnila, přestala být agresivní, takže z ní nakonec byl dobrý kozí vývar, tak jak ho umí jen babička.
Jistě si každý umíte představit tu atmosféru poloviny prázdnin když jste u babičky, sluníčko pálí a vy se denodenně koupáte v nedalekém rybníce, ráno odbíháte s kamarády do lesa nebo právě k onomu rybníku a domů se na oběd vracíte až tehdy, když se začně smrákat a maminka i babička hubují a do konce prázdnin vám zakážou chodit ven a vy hned druhý den zase vybíháte na dobrodružné túry. Právě takové prázdniny jsem prožíval i já.
Jednoho dne babička řekla, že jsem jistě z toho dobrodružení unavený a jestli bych nemohl vymalovat koze chlívek. Jelikou mám svoji babičku moc rád (je to ta nejúžasnější babička na světě) a také jelikož babička chtěla dělat králíka na smetaně, slíbil jsem, že chlívek vymaluju.
Nachystal jsem si tedy vápno, svlékl jsem se do trenek, abych si nenabílil i triko a kalhoty a řádně jsem vybílil všechny stěny a strop. No a mimoto i podlahu. A trenýrky, v nichž jsem maloval. A sebe. A malý kousek trávníku před chlívkem, kam vyteklo vápno, jež se už nevešlo na podlahu. A větší kousek trávníku okolo toho malého trávníku, jelikož ani zem pod tím malým kouskem trávníku nedokázala vsáknout všechno vápno. Když jsem se došel domů umýt, poznamenala babička, že jsem ztratil veškerý za prázdniny nasbíraný bronz a vypadám jako albím. Jen oči jsem prý neměl červené ale bílé, také od vápna.
Když jsem se umytý a převlečený podíval na vymalovaný chlívek, připadal mi takový smutný. "Chudák koza," říkal jsem si. "V tak ponurém, nehezkém a monotónně bílém místě bude muset bydlet." Ale pak jsem si vzpomněl na plechovku téměř reflexně zelené barvy, která nám zbyla od posledního natírání plotu – po dvou tyčkách babička řekla, že jí to zelené denní světlo trochu budí v noci ze spánku, tak jsme plot přebarvili zpátky na hnědo.
Když jsem kromě stěn a stropu chlívku natřela na zeleno i sebe, své nové vyměněné trenky, podlahu a obrovský půlkruh trávy okolo dveří (ale toho si snad nikdo nevšimne, travička je taky zelená), pyšně jsem se podíval na krásně do dáli zářící reflexně zelený chlívek, trochu méně hrdě při pomyšlení, co tomu řekne maminka na své do dáli zářící reflexně zelené téměř mužné tělo a šel jsem se znovu umýt.
Nevím čím to je, ale od té doby, co jsem krásně vymaloval chlívek je koza strašně nervozní. Je naprostro alergická na všechno zelené a mě začala nenávidět. Jakmile se objevím na dvorku, rozběhne se po mně a snaží se mi roztrhnout trenýrky.
Když mi maminka zašívala moje jediné zašitelné trenýrky abych mohl ven a domlouvala se s babičkou, že mi budou muset něco ušít, jelikož první obchod s oblečením je od babiččiny vesnice moc daleko a já tu (ač jsem namítl, že mi to nevadí) nemohu celý zbytek prázdnin lítat nahý. Namítl jsem, že bychom měli s kozou něco udělat, ale maminka utrousila něco stylu "Co sis navařil to si sněz" a odešla. Ale já se rozhodl. Zabiju tu kozu. JÁ JI ZABUJU!!!
Druhý den po svém rozhodnutí jsem se probudil velice časně, dokonce i před babičkou, která vstává jak s oblibou říká "Sice po slepicích, ale pořád ještě před Pražáky" (tím myslela samozřejmě mě, maminku a tatínka, ale říkala to jenom z legrace), abych si připravil věci, které budu potřebovat k velkolepému souboji. Vzal jsem ze stolu červený ubrus (budu si hrát na toreadora), ze studny jsem ukradl lano (doufám, že ten kbelík nebude ve vodě vadit) a hlínou jsem si na obličeji udělal čtyři čáry, na každé tváři dvě, abych vypadal jako indián na válečné stezce. Vyšel jsem před dům. Boj započal. Teď ještě ale chyběl soupeř. Doplížil jsem se k chlívku. Opatrně jsem našlapoval. Nesmí zapraskat sebemenší větvička, nebo mě nepřítel zmerčí. Došel jsem ke dvěřím chlívku. Pomalu potichu jsem je začal otevírat. VRRRRZG!! Panty zaskřípaly příšerně, že se mi chvilku zdálo, že mi praskly uši. Ale rychle jsem se vzpamatoval. Uskočil jsem a napínal jsem oči. Každu chvilku musí vyskočit nepřítel. Byl jsem připraven na boj na život a na smrt. Ale nepřítel se pořád neobjevoval. Co se děje? Nakoukl jsem se do chlívku a vidím kozu jak hluboce spí. Dokonce si občas ze spaní zamečí. Odešel jsem co nejdále jsem mohl a švihnul kozu lanem. Potom jsem rychle utekl na druhý konec dvorku, vedle hromady s hnojem. Koza vylezla ze chlívku.
Na zlomek sekundy jsme se střetli pohledem z očí do očí. Snažil jsem se do svého pohledu vtisknout odhodlanost, abych kozu zastrašil. Potom koza přerušila spojení mezi našimi pohledy. Teď přišel můj čas. Prudce jsem zamával červeným ubrusem. Stál jsem hned před zdí, jelikož jsem měl rafinovaný plán: Koza se rozběhne proti ubrusu, já na poslední chvíli uskočím a koza se zabije úderem hlavy do zdi. Kozí pečínka koneckonců také není špatná. Tomuto plánu ovšem nyní chyběla jedna věc k dokonalosti: Koza. Místo toho, aby se rozběhla proti ubrusu si šla dát snídani – porci čerstvé trávy. "Co se děje?" uvažoval jsem. A pak mi to došlo: zelená. Ta kozu podráždí.
Červený ubrus jsem odhodil na hnůj, už ho nebudu potřebovat a došel jsem do garáže pro zelený potah z našeho auta. Když jsem se znovu postavil do bojové pozice a zazpíval první sloku písičky Čechy krásné, čechy mé, abych kozu zaujal (nutno dodat, že paní učitelka říká, že mám hudební hluch), výraz kozy se najednou naprosto zěnil. Už to nebyla ta klidná, vyrovnaná koza. Byl to najednou ďábel v těle kozy. Cenila zuby, koulela očima, vyplazovala jakyz, funěla. Dokonce se mi zdálo, že má kolem huby pěnu. Zamával jsem plachtou. Koza se otřásla a rozběhla se proti mně. Uskočil jsem, ale noha se mi zamotala do playchty a spadl jsem hlavou do hnoje. koza přiběhla, natrhla mi trenýrky, aby se neřeklo, a odešla se zase pást.
"Inu, jak si kdo navaří, tak se taky nají," řeklami babička, když mi zašívala roztrhlé trenýrky. Ale i tato příhoda měla některá pozitiva: Zaprvé, a to pro mě bylo nejdůležitější, nikdo pomém pádu do hnoje neměl nic proti tomu, když jsem byl celé dny ve vodě. Bohužel se mnou do vody nešli kamarádi. A zadruhé řekla babička tatínkovi, který právě doopravil lampu, nasekal dříví, došel pěšky pro benzín, opravil střechu a vyčistil odpadní potrubí, aby vybílil koze chlívek. Koza se uklidnila, přestala být agresivní, takže z ní nakonec byl dobrý kozí vývar, tak jak ho umí jen babička.
