DeletedUser2814
Guest
John Frederick Dougel
Věk: 27
Povolání: Bývalý voják (Nyní dezertér)
Rodné město: Alama City
Životní sen: Sehnat peníze, zařídit si novou identitu a začít žít znovu normální život.
Jmenuji se John Frederick Dougel. Narodil jsem se ve městě Alama City, kde jsem v poklidu vyrůstal u mých rodičů na naší malé farmě. Můj otec byl voják. A zatraceně dobrý voják! Ještě dnes asi u nás doma visí nad krbem vedle jeho fotky vyznamenání, které obdržel za službu vlasti. Moje matka byla žena v domácnosti, ale díky ní jsem se mohl doma v poklidu učit, když uklidňovala otce, aby… ale to bych předbíhal.
Byli jsme trochu bohatší rodina, takže jsem měl tu možnost chodit to lepších škol a díky tomu, že jsem od přírody o něco chytřejší než ostatní, mě škola nanejvýš bavila. Obzvláště logické úlohy, které mě baví řešit i dnes.
Jelikož se mému otci nelíbilo, že ze mě bude nějaký přitroublý intelektuál, stále mi bránil v tom, abych mohl dále studovat, a věčně mi domlouval, abych se přidal do armády, aby mohl být na svého syna alespoň nějak pyšný. Když jsem mu odmlouval, tvrdě mě trestal. Matka mu v tom bránila a vždy stála při mně. Bohužel matka v mých sedmnácti letech zemřela, když na ní spadla střecha stodoly. Tak jsem zůstal s otcem sám. Tehdy se mi ukázala jeho pravá tvář. I přes mé naléhání, které však později polevovalo mi stále častěji a důrazněji domlouval, abych šel do armády. Studování jsem tedy nechal a začal se připravovat na to, že mi nezbyde nic jiného, než se nakonec nechat naverbovat.
Když mi bylo osmnáct let, dal jsem přeci nakonec jen na otcova slova a přihlásil jsem se do armády. Ujal se mě velitel Thomas Arget, který ze mě během jednoho roku udělal pravého vojáka. Díky mojí chytrosti, jsem se rychle učil a mé jméno dostávalo v mojí četě čím dál tím větší váhu. Naučil jsem se pracovat s mapou a kompasem, jak správně střílet z pušky a koltu, nebo jak se zachází s lasem a bičem. Bohužel tu byla jedna věc, která se mi příčila: Střílet ostatní lidi. Díky tomuto mému odporu k zabíjení lidí jsem byl vždy v jednotce ten, který se vždy všeho bojí, a byl jsem ostatními šikanován.
V armádě jsem vydržel osm let. Díky mé nechuti ke střílení jsem se držel pořád na takové nějaké stejné pozici. Vzhledem k tomu, že můj otec byl v armádě celkem vážená osoba, chtěl mi zajistit co nejdelší službu, abych byl jako on. Když mi bylo dvacet šest let, ruply mi nervy. Během bojového přesunu, který měl sloužit jako pravidelný výcvik odolnosti, jsem se uprostřed noci vytratil i se svojí výbavou. Utekl jsem do blízkého města, kde jsem se schoval na farmě. Zde jsem poté rok a půl v přestrojení pracoval.
Když jsem před třemi měsíci odešel, milá paní Willsonová mi přešila uniformu na modrou vestu, dala mi nové kalhoty, přešila vojenský batoh na brašnu, do které mi dala mapu okolí, nějaké jídlo, můj vojenský kolt s mnoha náboji, trochu jídla, dvě stě dolarů jako výplatu za to, co jsem si odpracoval, čutoru mi naplnila vodou a vyslala mě do světa.
Kde jsem teď? Sedím na voze a prodávám vyřezávané lžičky a suvenýry vlastní výroby. Jsem sice bez peněz, ale stále mám svůj kolt, mapu, vestu s miliónem kapes, ošuntělý klobouk a mozek, který mi pomůže i v té nejhorší chvíli. Kéž bych mohl začít od znova, kéž bych si mohl změnit identitu na někoho jiného, najít si práci a začít zase normálně žít. Už mě nebaví se věčně vydávat za někoho jiného a schovávat se před strážemi, aby mě nepoznali. Musím se pořád schovávat. Před svým otcem, před mými přáteli, kterým byla nabídnuta odměna, když mě najdou a dokonce i před šerifem, který by mě mohl poznat. Identita změnit jde, jenomže cena, která se za ní chce je taková, kterou nemůžu v životě nastřádat, jedině, že bych našel nějaký poklad… Haha, ale řekněte mi, kde se ještě dá najít nějaký poklad?
Nu, jdu si někam koupit něco k jídlu, zase se mi povedlo sehnat trochu peněz, takže mám zase na nějakou chvíli vystaráno.
Kontrola je v pořádku, registrace je kompletní... VÍTEJ VE HŘE!
Věk: 27
Povolání: Bývalý voják (Nyní dezertér)
Rodné město: Alama City
Životní sen: Sehnat peníze, zařídit si novou identitu a začít žít znovu normální život.
Jmenuji se John Frederick Dougel. Narodil jsem se ve městě Alama City, kde jsem v poklidu vyrůstal u mých rodičů na naší malé farmě. Můj otec byl voják. A zatraceně dobrý voják! Ještě dnes asi u nás doma visí nad krbem vedle jeho fotky vyznamenání, které obdržel za službu vlasti. Moje matka byla žena v domácnosti, ale díky ní jsem se mohl doma v poklidu učit, když uklidňovala otce, aby… ale to bych předbíhal.
Byli jsme trochu bohatší rodina, takže jsem měl tu možnost chodit to lepších škol a díky tomu, že jsem od přírody o něco chytřejší než ostatní, mě škola nanejvýš bavila. Obzvláště logické úlohy, které mě baví řešit i dnes.
Jelikož se mému otci nelíbilo, že ze mě bude nějaký přitroublý intelektuál, stále mi bránil v tom, abych mohl dále studovat, a věčně mi domlouval, abych se přidal do armády, aby mohl být na svého syna alespoň nějak pyšný. Když jsem mu odmlouval, tvrdě mě trestal. Matka mu v tom bránila a vždy stála při mně. Bohužel matka v mých sedmnácti letech zemřela, když na ní spadla střecha stodoly. Tak jsem zůstal s otcem sám. Tehdy se mi ukázala jeho pravá tvář. I přes mé naléhání, které však později polevovalo mi stále častěji a důrazněji domlouval, abych šel do armády. Studování jsem tedy nechal a začal se připravovat na to, že mi nezbyde nic jiného, než se nakonec nechat naverbovat.
Když mi bylo osmnáct let, dal jsem přeci nakonec jen na otcova slova a přihlásil jsem se do armády. Ujal se mě velitel Thomas Arget, který ze mě během jednoho roku udělal pravého vojáka. Díky mojí chytrosti, jsem se rychle učil a mé jméno dostávalo v mojí četě čím dál tím větší váhu. Naučil jsem se pracovat s mapou a kompasem, jak správně střílet z pušky a koltu, nebo jak se zachází s lasem a bičem. Bohužel tu byla jedna věc, která se mi příčila: Střílet ostatní lidi. Díky tomuto mému odporu k zabíjení lidí jsem byl vždy v jednotce ten, který se vždy všeho bojí, a byl jsem ostatními šikanován.
V armádě jsem vydržel osm let. Díky mé nechuti ke střílení jsem se držel pořád na takové nějaké stejné pozici. Vzhledem k tomu, že můj otec byl v armádě celkem vážená osoba, chtěl mi zajistit co nejdelší službu, abych byl jako on. Když mi bylo dvacet šest let, ruply mi nervy. Během bojového přesunu, který měl sloužit jako pravidelný výcvik odolnosti, jsem se uprostřed noci vytratil i se svojí výbavou. Utekl jsem do blízkého města, kde jsem se schoval na farmě. Zde jsem poté rok a půl v přestrojení pracoval.
Když jsem před třemi měsíci odešel, milá paní Willsonová mi přešila uniformu na modrou vestu, dala mi nové kalhoty, přešila vojenský batoh na brašnu, do které mi dala mapu okolí, nějaké jídlo, můj vojenský kolt s mnoha náboji, trochu jídla, dvě stě dolarů jako výplatu za to, co jsem si odpracoval, čutoru mi naplnila vodou a vyslala mě do světa.
Kde jsem teď? Sedím na voze a prodávám vyřezávané lžičky a suvenýry vlastní výroby. Jsem sice bez peněz, ale stále mám svůj kolt, mapu, vestu s miliónem kapes, ošuntělý klobouk a mozek, který mi pomůže i v té nejhorší chvíli. Kéž bych mohl začít od znova, kéž bych si mohl změnit identitu na někoho jiného, najít si práci a začít zase normálně žít. Už mě nebaví se věčně vydávat za někoho jiného a schovávat se před strážemi, aby mě nepoznali. Musím se pořád schovávat. Před svým otcem, před mými přáteli, kterým byla nabídnuta odměna, když mě najdou a dokonce i před šerifem, který by mě mohl poznat. Identita změnit jde, jenomže cena, která se za ní chce je taková, kterou nemůžu v životě nastřádat, jedině, že bych našel nějaký poklad… Haha, ale řekněte mi, kde se ještě dá najít nějaký poklad?
Nu, jdu si někam koupit něco k jídlu, zase se mi povedlo sehnat trochu peněz, takže mám zase na nějakou chvíli vystaráno.
Kontrola je v pořádku, registrace je kompletní... VÍTEJ VE HŘE!
Naposledy upraveno moderátorem: