Nedaleko městečka Raven town je malý ranč, ve kterém žije kovboj Henry se svou hezkou ženou Marií, mladou dcerou Viktorií a synem Arthurem, který bojuje ve válce, za konfederaci. Žijí prostým životem, tvrdě pracují, ale jsou šťastní, mají se rádi, pomáhají si navzájem.
Jednou, když Henry s dobytkem na pastvě, všimnul si v jezírku třpytivého předmětu, zajásal, pomyslel si, že zde začne rýžovat zlato a konečně zbohatne, ale místo kosíčku zlata nalezl zlatou číši. Nic podobného ještě neviděl, číše byla malá, ale velmi hezká, svým vzhledem připomínala pootevřenou mořskou lasturu, a přitom měla stopku, jako pohárek na víno. Na první pohled Henryho zaujala, téměř jako by ho uhranula, několik minut nebyl schopen od té číše odtrhnout oči. Vzal ji sebou, těšil se, že s ní udělá radost Marii a Viktorii, přemýšlel co s ní, kdyby ji prodal, tak jistě ne lacino, ale myšlenku prodeje rychle zavrhl, za tu krátkou chvíli, si už natolik na číši navykl, že se, už ji nechtěl vzdát.
Pospíchal domů, co nejdříve se chtěl své milované ženě pochlubit se svým nálezem.
Henry přichází do stavení. Marie doma zrovna poklízí, Viki něco u stolu zašívá, Henry je příliš nevnímal, okamžitě spustil „Holky, nebudete věřit, co jsem dneska našel, takový krásný pohár.“ Henry ukazuje svůj nález, obě na něj nevěřícně zírají, jsou konsternovány jeho krásou. Do ticha promluví Marie „Já bych to prodala, potřebovali bychom novou střechu, k čemu nám bude takový přepychový pohár…“ Viki se líbil, chtěla si ho nechat. „No, já bych si ho ponechal, alespoň prozatím, třeba nám přinese štěstí“ Odvětí Henry a položí číši na stůl, ke své židli. „Jak myslíš, jo a Amanda mi přinesla dopis, asi z války, od Arthura“ povídá Marie „ a co se v něm píše?“ Ptá se škodolibě Henry, Marie po něm mrskne zmuchlanou hadru, Marie neumí číst a Henry si nikdy neodpustí do ní kvůli tomu rýpnout. Dopis si čte Henry vsedě a potichu, úmyslně, rád Marii „napíná“. Tentokrát však škodolibých hrátek s Marií, nemá radost. Dopis nenapsal Arthur, ale jeho kamarád z války, Arthur totiž padl, hrdinně, zachránil přitom život svému nejlepšímu příteli, pisateli dopisu. Henry není schopen slova, není schopen ubránit se pláči. Jeho slzy mu tečou po skráních, jedna slza skane přímo do zlaté číše, která stojí na stole před Henrym, slza při dopadu na dno číše cinkne, skanutí další slzy, která následuje, je opět doprovázeno cinkotem. Pláče i Marie, která pochopila i beze slov, co se přihodilo, jen Viki kouká smutně a vlastně nechápe co se děje. Z bolestné situace se nejdříve vzpamatuje Henry, všímá si dvou perliček na dně číše, nechápe, kde se tam vzaly, když právě dopadá do číše poslední Henryho slza, v číši se okamžitě v perlu mění. Henryho žal, se tím rázem mění v neskutečnou radost.
O měsíc později
Henry na krásném, drahém vraném koni přijíždí do saloonu v Raven town. Jeho oblečení, není stejné jako obvykle, je tuze drahé, na míru šité, žádný otrhaný hadr po otci, je oblečen lépe a dráž, než starosta města, jeho vraný oř je jistě nejdražším koněm široko daleko, ale Henryho tvář nevypadá šťastně, jeho výraz je chmurný, strhaný a posmutnělý. V salonu na něj už netrpělivě čeká Henryho přítel šerif John. John je Henryho přítel, vlastně jediný přítel, který letmo tuší, co stojí za Henryho bohatstvím, protože se mu Henry svěřil. Chlapy se pozdraví a objednají si whiskey. „Johne, já už nemůžu takhle dál. To bys nevěřil, kolik úsilí stojí vymáčknout ze svých očí pár slz…“ John s úšklebkem na tváři zkouší Henrymu poradit. „A zkoušel jsi už cibuli?“ Henry se rozohní „Myslíš, že jsem úplně blbej? Oči mně pálily jak čert, ale ani jediná slza. Zkoušel jsem si i nasypat do očí pár zrnek písku, ale oko, když pod ním byla nachystána číše, prostě neslzelo, jen pálilo, a taky mi pěkně zčervenalo, ale ani jediná slzička. Ta ďábelská číše jen skutečný žal promění v perlu, nedá se oklamat nějakými náhražkami, snad ji žal živí, snad jen ze skutečného žalu je schopna stvořit bohatství.“ John smutně pokývne a ptá se: „A jak jsi tedy získal perly, za které jsi nakoupil ten drahej vohoz, opravil ranč, koupil dobytek, a co já vím co všechno…?“ „No nebylo to lehké, předně perly jsou to ryzí a dají se prodat velmi draze. Nejprve jsem zkoušel sentiment, spálil jsem krucifix, který jsem měl od své matky, jež zesnula, když mi bylo šest let, také jsem spálil dopisy od bratra, který žije bůhví kde, ale sentimentálni smutek není příliš slzavý, uronil jsem jednu, maximálně dvě slzičky, nic víc. Ale usmálo se na mě štěstí, odhalil jsem zlatý důl ve Viki, Jednou jsem ji zbil řemenem, protože při hře vypustila dobytek z ohrady, ta brečela, vyplakala mi celých patnáct perliček, poté jsem ji mlátil i za drobné přestupky a nakonec i bezdůvodně…“ John mu prudce skočí do řeči „Ty biješ svou dceru, a ještě to považuješ za štěstí??!!! Co se to s tebou proboha stalo?!!“ Henry se brání „Vím, že to asi zní hrozivě, ale já to nedělám pro sebe, ale pro ni, chci, aby měla lepší život než já, chci, aby mohla jít studovat, aby mohla vypadnout z této díry…“ „Kulový, Henry! Děláš to jen a jen pro sebe, jen si to v hlavě omlouváš, omlouváš se sám sobě za to, jaké se z tebe stala zrůda…“ Trochu omluvně, trochu dotčeně Henry Johna přeruší „Tomu nemůžeš rozumět, dokud to nezažiješ. Navíc už to skončilo, Viki mě nenávidí, úplně se proti mně zatvrdila, už nepláče a neplakala by snad ani, kdybych ji ubil k smrti… já ji nechci ublížit, já ji miluji, rozuměj, je to moje dcera. Mimo to Marie na mě neustále křičí, vyhrožuje mi, že mě opustí, myslím, že kdyby měla kam jít, už by ode mě i Viki odešli…“ „ Víš, ono by to bylo asi lepší, potom by sis poplakal a získal by jsi milované perličky.“ Poznamená ironicky John. „Ještě ty začínej s morálními hodnotami, až bych byl bohatý, připlazily by se za mnou, o tom nepochybuji. Za každý úspěch se platí, pro mě tato číše jedinou možností, jak se stát úspěšným a já nemíním svou šanci promrhat.“ John ho přeruší a naváže otázkou „A co slzy radosti? Ty se také promění v perly?“ Henry s chmury v očích promluví „Prosím tě, kdy jsi se naposled, radostí rozplakal? Já, snad nikdy, a Viki, pokud vím, nejspíš také ne.“ John dopije svou whiskey, a odchází. Henry ještě chvíli sedí, snad trochu přemýšlí o Johnových slovech, v zápětí odchází, na jeho tváři se opět objevuje jeho obvyklý ustaraný výraz.
Dny plynuly v podobném duchu, Henry se snažil proměnit si nějaké slzy za perly, čím více, tím lépe. Manželství již bylo napokraji pádu, neustálé hádky, Marie, se snažila číši uzmout a zničit, což Heryho přivádělo k šílenství, téměř nespal, protože střežil číši před Marií. Neutuchající hádky nejvíce odnášela Viki, nebohá Viki, nenáviděla otce, a matku litovala, pomoci nemohla, ani v jednom z rodičů neměla žádnou oporu, oba byly plně zaměstnáni, sebou navzájem, Vikino dětství bylo v troskách. Draze opravený ranč, téměř přestával plnit svůj účel, o dobytek, ani o pole se nikdo, skoro vůbec nestaral, perly takřka nepřibývaly, slzy už rodinu opustily, nyní nastaly doby vzteku, křiku, depresí a hádek, na žal už nebyl prostor.
Jednoho dne přichází obrovská bouře, černé mračna, klikaté blesky, a ohlušující hromy, toho dne, jako obvykle, se bouří i uvnitř Henryho ranče, jako obvykle se Henry s Marií hádají. Marie nestojí o bohatství, které Henry získává za tak krutou daň, vlastně vůbec netouží po penězích, nejsou pro ni důležité, Kdežto Henryho již zcela ovládla moc peněz, Henry nikdy předtím netušil, jak je chudý, než získal skutečné peníze. Hádka graduje. Marie vybíhá do deště, Henry jde za ní. Déšť manželskou zuřivost nesmývá, spíše naopak. Henry Marii vrazí facku a to tak pořádnou, že se Marie zapotácí a spadne k zemi. Naneštěstí upadne hlavou na kámen. Z hlavy ji vytéká krev. Marie umírá. Henry se skloní nad svou ženou, z kapsy mu přitom vypadává perlonosná číše. Viki pozorovala své rodiče zpoza okna, když spatřila svou matku, padnout k zemi vyběhla z domu, jen v noční košili, s šíleným řevosmíchem utíká daleko od domu, nevěda kam, déšť nevnímá, volajícího otce neregistruje, pospíchá pryč, pryč od všeho zlého, její ji rozum již opustil. S Viktoriina hrdla opět vychází bláznivý smích, společně se smíchem se ozve otřesně znějící hrom. Henry není schopen svou utíkající dceru následovat a odnést ji zpět do domu. Jen obejme svou chladnou promáčenou ženu a pláče, a pláče. Marii z hlavy vytéká teplá krev. Henryho slzy stékají přímo do lasturové číše, z níž se linou perly Henry jich ale nedbá. Hromada perel se pod Henrym zvětšuje a zvětšuje, Henry stále pláče, až po několika hodinách umírá vyčerpáním, padá do hromady perel. Perly ho zcela pohltily. Dlí tak se svou ženou v chladném hrobě z krásných drahých perel.
