Vyprahlou pouští uhání vlak, z komína stoupá oblak horké hnědé páry. Za ním v klusu uhání pět jezdců na koních, něco pokřikují. Prvnímu z nich halí obličej červený šátek, vykukují jen jeho oči, plné touhy a zloby. Roztáčí smyčku lasa, která krouží nad jeho hlavou. Jeho kumpáni mezitím pálí ze svých koltů, snažíc se trefit strážníky ve vlaku. Vzduchem se nese vůně spáleného uhlí a střelného prachu. Smyčka lasa neomylně zasáhla svůj cíl, šerifa Johna, který již ví, že nesplní své poslání, vlak plný zlata je ztracen. On také. Jeho tělo se valí rozpáleným pískem a víc a víc se zavijí do svého pokořitele, starého, ale pevného lasa. Z kotle šlehají plameny, strojvedoucí huláká: „Rychleji!!“ Rychleji!!!“. Parní kolos už svou práci vzdává, zlato, které mu bylo svěřeno, brzy získá nové majitele. Jezdec s červeným šátkem hbitě přeskakuje do posledního vagónu, přímo ze hřbetu svého věrného hnědého oře. Jeho kumpáni ho postupně následují. Zbylé strážce zasahují olověné kule s téměř absolutní přesností. Vlak právě najel na most, most se pod rychlostí mnohatunového kolosu otřásá v základech. Lupič s červeným šátkem neomylně vytáčí číselnou kombinaci trezoru, kterou před chvílí zjistil od blonďatého chlápka, jehož mozek je již rozstříknut po celém okýnku vagonu. Kumpánům se konečně zdařilo odpojit vagon s cenou kořistí, lokomotiva s ostatními vagony uhání rychle dál, vagon se zlatem zpomaluje.
Teplá rudá krev vytéká z ošklivé rány a vsakuje se do černých, špinavých kalhot. Domlácený ubožák se snaží vysvobodit z lana a vyrobit si z něj provizorní škrtidlo na svou zkrvavenou levou nohu. Pevně zatahuje lano kousek nad ránou, jeho vousem zarostlý obličej se stahuje do bolestného šklebu. Pokouší se vstát, ale noha ho zradí a svalí se zpátky na zem. Tichem se nese bolestné zaúpění.
Kovboj Frank zahání svůj dobytek do ohrady. Z otupělosti a únavy, přicházející spolu se západem slunce, ho vytrhne žalostný výkřik, po krátkém zaváhání, zahání poslední opozdilou krávu do ohrady, zavírá bránu a vydává se za zvukem.
Frank se sklání, nad polo mrtvím mužem, zapadající slunce se odráží od jeho šerifské hvězdy. Svlaží jeho vyschlé rty vodou, John se probouzí. Frank: „Vítej zpět na zemi, chlape. Vstávej, odpočineš si u mě na ranči.“ Chlapi se navzájem představí. John sedíc v sedle Frankova koně vypráví kovboji, jak se dostal na tak nehostinné místo. „Lidi v saloonu maj plnou hubu řečí o tom vlaku. Prý je to práce Jessieho Jamese…“ Tvrdí Frank, vedoucí koně, za uzdu. „Nesmysl, hnije za katrem kdesi v Arizoně.“ Odpovídá John. Dál putují mlčky.
Na ranči, kde žije Frank se svou sestrou a otcem, dostává John skromnou večeři a nocleh v malém, ale pohodlném přístěnku. Časně ráno mu Frankova sestra ošetří ránu na noze a ukazuje mu nejkratší cestu do města, které je od ranče vzdáleno necelé dva dny chůze. Frank má plno práce s dobytkem, s Johnem se zběžně rozloučí a popřeje mu štěstí.
John i přes bolest nohy pochoduje vcelku rychle, je hnán pomstou a touhou zabít chlapa, který ho porazil. Pouštní zmije vyhřívající se na ostrém slunečním svitu, je němým svědkem, Johnova kulhavého pochodu, pochodu pomsty. Noha ha pálí jako čert, stmívá se, celodenní pochod, téměř bez jídla a odpočinku, se podepsal na Johnově zuboženém stavu. Zaslechne hlasy, rychle se schovává za nejbližší kámen. Spatří dva muže, blížící se od severu, jeden jede na oslu, druhý kráčí vedle něj pěšky. Z jihu se k nim blíží dva jezdci na koni. Seskakují z koní, o něčem mluví, ale John je neslyší. Tiše se plazí blíž. Jezdec na oslu je Johnovy povědomý, určitě ho zná. Dvojice se setkaly, koně si muži drží stále na uzdě, oslík se krmí kaktusem. O něčem spolu mluví, John se plíží ještě blíže. Muž v klobouku s havraními vlasy, odpovídá, John slyší: „ …jmenuji se William Blake, znáte moji poezii?“ Pouští zazní, dva přesně mířené výstřely jezdci na koních se skácí k zemi. Blake, hledaný zločinec je zastřelil. Oba přeživší chlapy naskakují na koně a rychle cválají směrem na jih. John nestačil ani mrknout, vypotácí se ze svého úkrytu, zběžně prohledá ještě teplé mrtvoly, nachází plnou tabatěrku a pár drobných. V kaluži krve najde krabičku sirek, otře ji o nohavici, zapálí si cigáro a pokračuje ve své cestě.
Do největšího zapadákova ve státech se blíží John, nechává za sebou cestičku, kapající krve. Místní lidé nejsou zvyklí na hosty, všichni ho tiše pozorují. John míří k šerifovi. Na dveřích šerifovy boudy visí plakát, na kterém je kresba Williama Blaka, nápis hlásá odměnu, za živého, či mrtvého. Hned vedle něj je Plakát muže s šátkem, odměna za něj je nesrovnatelně nižší. Místní šerif, se ho bez pozdravu zeptá: „Co chcete?“ John mu zběžně vylíčí svůj trpký osud, šerif mu, když si všimne jeho šerifské hvězdy, nalije sklenku vody a vrazí mu do rukou ztvrdlí chleba. Poděkuje a ptá se, jestli něco neví o té bandě, co vyloupila vlak. „Bacha, chlape, tady nemáš žádnou pravomoc.“ „Chci ty parchanty dostat a ne papírovat.“ Odvětí stejně stroze John. „OK, kámo, stejně vím kulový. Večer jsem zabásl nějakýho vožralýho pobudu, třeba patří k nim, co já vím…“ „Chci s ním mluvit.“ „Pro mě za mě, větší starosti mi dělá William Blake…, neviděl jsi ho náhodou?“ Šerif ukazuje na Blakeův plakát, John na něj zběžně pohlédne a téměř bez váhání stručně odpovídá, že ne.
Vedle šerifovy pracovny je vězení s jedinou celou. Na zemi se válí muž s velkým nosem a hladce oholenou tváří, jeho snědou pokožku zdobí mnoho otoků a strupů zaschlé krve. Šerif ho probudí pomocí kýble vody. Chlápek vstává s hubou plnou nadávek. John se představí a zeptá se ho rovnou na vlakové přepadení. „Jestli nevím… hmm… Jak bych nevěděl, sám jsem s partu ten vlak udělal.“ „ To mi říkáš jen tak? Za to je provaz“ „Proč mám žít? Ten parchant mi vzal všecko, na čem mi záleželo, slib mi, že tu svini zabiješ a řeknu ti, co budeš chtít.“ Mluvíš o tvém vůdci, o tom co vedl to přepadení?“ „A vo kom jiným asi? Znáš na tomto světě větší svini? Já teda ne!!“ „Jak ho teda můžu dostat a jak se vlastně jmenuje?“ „Bill Harvey. Odprásneš ho?“ „Jo, mluv už!“ „Dnes se chystají po poledni udělat místní banku a hned po tom chtějí s kořistí někam zdrhnout.“ „Kam?“ „Nevím, asi máte poslední šanci…“ Chvíli nikdo nic neříkal, věta vysela ve vzduchu „Hergot“ zamumlal šerif. „Proč Billa vlastně tak nenávidíš?“ Zeptal se John. „To je dlouhej příběh, na kterej teď nemáte čas, šerife.“
Šerif shání dobrovolníky, kteří umí střílet, John ještě v cele zjišťuje nějaký podrobnosti o přepadení. Většina obyvatel se schovává ve svých domech, past a moment překvapení by měl zabrat, i když ti gauneři budou v přesile. Výhodné střelecké pozice v bance a jejím blízkém okolí jsou obsazeny, čekání je nejhorší. Napjatý klid, strach a nervozita toť je hlavním plnidlem horkého nehybného ovzduší.
Dusot kopit víří písek a narušuje čekající atmosféru. Třináct ostřílených drsňáků míří přímo k bance, proti nim stojí pouhopouhých sedm obránců, někteří z nich drží zbraň poprvé v životě, někteří jsou přiopilý, ale jejich hlavní zbraní je jejich statečnost. Větší polovina vchází do banky, zbytek hlídkuje venku. Bill je uvnitř, opět mu obličej halí červený šátek. John téměř nedýchá, s prstem na spoušti vyčkává na nejlepší příležitost. Barmanovy dochází trpělivost, jeho slovy „Vy svině!!!“ zanikají v ohromné ráně jeho Winchestrovky. Chlápek s kloboukem se skácí k zemi, pod ním se okamžitě tvoří krvavá louže. Akce vyvolá reakci. Výstřel, vyvolal peklo. Bankou se nesou rány jedna přes druhou. Banku halí hustá mlha ze střelného prachu. Některou ránu následuje zaúpění, některou sprška krve. Počet mrtvých není známí. Chaos. Každý střílí neorganizovaně na kohokoliv. John postřelil Billa, kulka prolétla skrz rameno. Z ramene vystříkne krev. Než se Bill bolestí skácí k zemi, stihne vystřelit. Kulka si sviští vzduchem přímo do středu Johnova hrudníku. Bill se třepe bolestí v kaluži krve. John padá k zemi, dopadá na chladnoucí barmanovu mrtvolu. Vystřelená kulka zasahuje Billa přímo mezi oči a ukončuje jeho trápení.
Němým svědkem jatek konajících se v bance, je sosední šerifova bouda s celou. V cele je jen jediný vězeň, Scott. Zasněně kouká do oprýskané zdi…
Téměř celej můj život byl zasvěcen pomstě. Nebyl jsem šmejd od malička, žil jsem na ranči se svou matkou a sestrou, měli jsme se dobře, já se staral o dobytek, který jsem každej den hnal dobytek na pastvu. Jednou když jsem se vracel, náš ranč hořel. Svou sestru Elizabeth jsem našel nahou, zkrvavenou a mrtvou na ležící na zemi. Vběhl jsem do hořícího stavení, svou milovanou matku jsem našel ležící na hořící podlaze s dírou v hlavě. Složil jsem se na zem a plakal jsem, všechno co jsem na světě miloval, bylo pryč. Čekal jsem, až si pro mě přijde smrt, až shořím v plamenech. Nedočkal jsem se. Zachránil mě Bill, jeho pohůnci postávali kolem. Bill, ten parchant mě krmil lži. Prej Vyděl od ranče utíkat partu Williama Blaka, nalhal mi, že to oni mě o všechno připravili a já bláhovej mu to sežral. Dal jsem se k jeho partě, stal jsem se zlodějem, násilníkem a vrahem. A toužil jsem po pomstě, kterou mi Bill sliboval. V bludu jsem žil několik let až do oslavy, která se konala po přepadení toho proklatého vlaku. Bill byl vožralej a vyprávěl historky ze svých loupežných výprav. Alkohol mu zaslepil smysly. Neuvědomil si, že sedím vedle něho, když vyprávěl, jak znásilnil a zabil mou dceru a mou matku, jen tak z rozmaru. Hned jsem se na něj vrhl, ale marně, jeho poskokové mě skopali a on se mi vysmál. Nechali mě ležet dobitého v kaluži vlastní krve a šli chlastat, jako by se nic nestalo. Nějak se mi podařilo odplazit k cestě, kde mě časně ráno našel šerif a hodil mě do cely.
Výstřely utichly a tichem se nese hlas místního šerifa, který volá: „Pomozte mi!! Všichni ostatní jsou mrtví!! Prosím!!!“
