DeletedUser
Guest
Red Carcoolka (Ale jak sem říkal, je to nic moc, mě osobně se to nelíbí)
Za sedmero věžáky a sedmero činžáky žila na svatojánské ulici, ve vysokém paneláku mladá děvenka.
Tato děvenka se jmenovala Barunka, ale sama sebe nazývala Red Carcoolka, protože měla nabarvené vlasy na červeno, a taky většina jejich šatů a oblečení mělo tuto barvu. Toto vše nosila, protože byla velká zastánkyně rocku. Co se o děvence taky říkalo, bylo, že nebyla moc slušná a to oblečení k tomu ještě přispívalo. Taktéž nebyla moc poslušná a pracovitá a to maminku hodně štvalo, protože si vždycky přála poslušnou holčičku.
„Crrrrrr crrrrrr“zazvonil jednou z rána mobil mamince. Volala ji babička, která z ničeho nic onemocněla a kvůli svému staří, už si nemohla dojít ani do lékárny. Maminka souhlasila, že ji ty léky v lékárně vyzvedne, ale pak si řekla, že její dcera pořád sedí doma u počítače a hudby, a proto ji přikázala, aby pro ty léky zašla ona a pak je odnesla babičce. Dala ji také lísteček s adresou babičky, protože si nebyla jistá, zda Barunka zná přesné bydliště své babičky, neboť už tam nebyla hodně dlouho, a vždy tam chodila jen s maminkou. Barunku to hodně moc štvalo a pořád byla na mamku drzá a odmlouvala. To však maminčin názor pro tentokrát vůbec neovlivnilo. Chtíc nechtíc, Barunka tam musela jít.
Oblékla se tedy, vzala maminčiny peníze a sluchátka do uší, řekla hrubým hlasem „čau“a strašným způsobem po sobě zabouchla dveře. Cestou do lékárny Barunka samozřejmě poslouchala svou oblíbenou rockovou skupinu a byla cela červena ještě z toho, že se doma tak rozčílila. Konec koncům, bylo to přece Red Carcoolca. Když tak šla, všímala si hodně krásných věcí a říkala si, že svět není až tak špatný. O chvíli později šla kolem hřiště a viděla tam děti, jak si hrají a jakou z toho mají radost. Zahřálo ji z toho u srdce a chvilku ty děti ještě pozorovala.
Pak zase šla. Šla svou známou dětskou zkratkou, ale ta už nebyla jako dříve. Nikde nebyly děti ani dospělí, jen velké ticho a tak se Barunka trošku po bála. Najednou na ní vyskočil bezdomovec a zeptal se „kampak kampak děvenko“. Barunka byla chvíli v šoku, ale pak se vzchopila a bezdomovci řekla, že jde do lékárny pro léky, které potřebuje její babička. Bezdomovec pak řekl jen nějaké „vzph bfgh“ a tak Barunka rychle utíkala pryč. Barunce z kapsy ale vypadl lísteček s adresou babičky a nejhorší bylo, že bezdomovec si toho všimnul a tak ho zvedl a věděl to, co vědět neměl. Barunka mezi tím doběhla na konec své zkratky a byla moc ráda, že to dopadlo dobře. Šla tedy dále do lékárny.
Bezdomovec mezitím dorazil k Barunčině babičce a zazvonil. Babička, domnívající se, že je to Barunka tedy pustila zvonkem a ani nevěděla koho. Když bezdomovec nakonec zaklepal, babička se zapomněla podívat přes kukátko, otevřela a bezdomovec vkročil do bytu. Babička z toho byla tak vyděšená, že chtěla začít křičet, ale stáři ji to už nedovolovalo. Pak bylo chvilku ticho. Pak bezdomovec na babičku vyhrkl „co tak dát si pauticku kauet“? Babičku mu rozuměla jen stěží, protože už ji nesloužil moc dobře sluch a bezdomovec, protože to nevěděl, to řekl ještě důrazněji, a to už mu babička rozuměla. Co nejrychleji se je tedy snažila najít a když je našla, položila je na stůl. Bezdomovec řekl „sedni a hrajem pokra“ V tom vytáhl 20kč a hodil je na stůl. Babička pochopila a proto si zašla taky pro peníze a položila na stůl taky 20kč.
Barunka mezitím nakoupila léky pro babičku a – teďka už s radostí – pokračovala k babičce. U babičky se mezitím hrálo o život. Babička už všechny svoje peníze prohrála, protože pokra hrát neuměla a tak začala sázet i svoje nejcennější věci. V tom zazvonil zvonek. Bezdomovec se z toho tak hodně polekal, že nakonec utekl a babička si oddychla, že se ji nic nestalo, i když ji ten bezdomovec o všechno obral. Pak vstoupila Barunka a hned se začala ptát babičky co se stalo. Babička tedy Barunce všechno objasnila. Barunka si pak všimla, že na stole zbylo pár věcí, které už bezdomovec nestihl pobrat. Našla mezi nimi i papírek s adresou babičky. Hned ji to došlo. Okamžitě volala na policii. Všechno jim vysvětlila a zavěsila. Pak šla za babičkou a všechno ji to řekla. Babička jen vzdychla a řekla „Ach ty moje Barunko, hlavně že se nám nic nestalo“.
Asi za půl hodiny dorazila policie. Vyslechli babičku a Barunku, co že se to vlastně stalo a zahájili pátrání. Barunka se pak rozloučila s babičkou, ještě jednou se ji omluvila a dala ji léky. Babička se na Barunku hezky podívala, poděkovala za léky a taky se rozloučila. Pak policie odvezla Barunku domů a všechno to mamince vysvětlili. Maminka se jen lítostně podívala na Barunku a řekla „Ach ty moje dítě“. „Promiň mami“, řekla rozplakaná Barunka. Policie se pak rozloučila, sepsali zprávu a vrhli se do pátrání. Z informací, která poskytla Barunka se domnívali, že bezdomovec může žít někde tam, kde se setkal s Barunkou, jelikož tam skoro nikdo nechodí a nežije. Vzali tedy svoje cvičené psy a začali na tom místě hledat stopy. Zanedlouho se z houští v příkopu ozval štěkot. Policejní hlídka se tam šla podívat a našli babiččiny peníze a cenné věci, které bezdomovec ukradnul. Policie byla ráda, že našli alespoň tohle. Na místě činu taky nechali hlídky, pro případ, že by se pachatel vrátil. Ostatní se vrátili domů a dva strážníci šli babičce vrátit její peníze a věci. Babička poděkovala a byla ráda. Ihned mamince a Barunce volala, že jak to dobře dopadlo. Ti dva byli taktéž rádi.
Babička o den později – když už ji bylo lépe – pozvala maminku, Barunku a dva strážníky, kteří ji donesli zpátky její věci, na koláč a víno. Barunka samozřejmě dostala jenom limonádu, ale už se nevztekala jako na začátku našeho příběhu. Dokonce si nechala časem odbarvit vlasy a zrušila svoji přezdívku Red Carcoolka.
Tak se z neposlušné „Red carcoolky“, teď už vlastně Barunky, stala hodná a poslušná děvenka. Co se týče bezdomovce, toho nikdy nenašli a možná je to tak i dobře. A tak se náš příběh přiblížil ke konci a jak je známo, zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Za sedmero věžáky a sedmero činžáky žila na svatojánské ulici, ve vysokém paneláku mladá děvenka.
Tato děvenka se jmenovala Barunka, ale sama sebe nazývala Red Carcoolka, protože měla nabarvené vlasy na červeno, a taky většina jejich šatů a oblečení mělo tuto barvu. Toto vše nosila, protože byla velká zastánkyně rocku. Co se o děvence taky říkalo, bylo, že nebyla moc slušná a to oblečení k tomu ještě přispívalo. Taktéž nebyla moc poslušná a pracovitá a to maminku hodně štvalo, protože si vždycky přála poslušnou holčičku.
„Crrrrrr crrrrrr“zazvonil jednou z rána mobil mamince. Volala ji babička, která z ničeho nic onemocněla a kvůli svému staří, už si nemohla dojít ani do lékárny. Maminka souhlasila, že ji ty léky v lékárně vyzvedne, ale pak si řekla, že její dcera pořád sedí doma u počítače a hudby, a proto ji přikázala, aby pro ty léky zašla ona a pak je odnesla babičce. Dala ji také lísteček s adresou babičky, protože si nebyla jistá, zda Barunka zná přesné bydliště své babičky, neboť už tam nebyla hodně dlouho, a vždy tam chodila jen s maminkou. Barunku to hodně moc štvalo a pořád byla na mamku drzá a odmlouvala. To však maminčin názor pro tentokrát vůbec neovlivnilo. Chtíc nechtíc, Barunka tam musela jít.
Oblékla se tedy, vzala maminčiny peníze a sluchátka do uší, řekla hrubým hlasem „čau“a strašným způsobem po sobě zabouchla dveře. Cestou do lékárny Barunka samozřejmě poslouchala svou oblíbenou rockovou skupinu a byla cela červena ještě z toho, že se doma tak rozčílila. Konec koncům, bylo to přece Red Carcoolca. Když tak šla, všímala si hodně krásných věcí a říkala si, že svět není až tak špatný. O chvíli později šla kolem hřiště a viděla tam děti, jak si hrají a jakou z toho mají radost. Zahřálo ji z toho u srdce a chvilku ty děti ještě pozorovala.
Pak zase šla. Šla svou známou dětskou zkratkou, ale ta už nebyla jako dříve. Nikde nebyly děti ani dospělí, jen velké ticho a tak se Barunka trošku po bála. Najednou na ní vyskočil bezdomovec a zeptal se „kampak kampak děvenko“. Barunka byla chvíli v šoku, ale pak se vzchopila a bezdomovci řekla, že jde do lékárny pro léky, které potřebuje její babička. Bezdomovec pak řekl jen nějaké „vzph bfgh“ a tak Barunka rychle utíkala pryč. Barunce z kapsy ale vypadl lísteček s adresou babičky a nejhorší bylo, že bezdomovec si toho všimnul a tak ho zvedl a věděl to, co vědět neměl. Barunka mezi tím doběhla na konec své zkratky a byla moc ráda, že to dopadlo dobře. Šla tedy dále do lékárny.
Bezdomovec mezitím dorazil k Barunčině babičce a zazvonil. Babička, domnívající se, že je to Barunka tedy pustila zvonkem a ani nevěděla koho. Když bezdomovec nakonec zaklepal, babička se zapomněla podívat přes kukátko, otevřela a bezdomovec vkročil do bytu. Babička z toho byla tak vyděšená, že chtěla začít křičet, ale stáři ji to už nedovolovalo. Pak bylo chvilku ticho. Pak bezdomovec na babičku vyhrkl „co tak dát si pauticku kauet“? Babičku mu rozuměla jen stěží, protože už ji nesloužil moc dobře sluch a bezdomovec, protože to nevěděl, to řekl ještě důrazněji, a to už mu babička rozuměla. Co nejrychleji se je tedy snažila najít a když je našla, položila je na stůl. Bezdomovec řekl „sedni a hrajem pokra“ V tom vytáhl 20kč a hodil je na stůl. Babička pochopila a proto si zašla taky pro peníze a položila na stůl taky 20kč.
Barunka mezitím nakoupila léky pro babičku a – teďka už s radostí – pokračovala k babičce. U babičky se mezitím hrálo o život. Babička už všechny svoje peníze prohrála, protože pokra hrát neuměla a tak začala sázet i svoje nejcennější věci. V tom zazvonil zvonek. Bezdomovec se z toho tak hodně polekal, že nakonec utekl a babička si oddychla, že se ji nic nestalo, i když ji ten bezdomovec o všechno obral. Pak vstoupila Barunka a hned se začala ptát babičky co se stalo. Babička tedy Barunce všechno objasnila. Barunka si pak všimla, že na stole zbylo pár věcí, které už bezdomovec nestihl pobrat. Našla mezi nimi i papírek s adresou babičky. Hned ji to došlo. Okamžitě volala na policii. Všechno jim vysvětlila a zavěsila. Pak šla za babičkou a všechno ji to řekla. Babička jen vzdychla a řekla „Ach ty moje Barunko, hlavně že se nám nic nestalo“.
Asi za půl hodiny dorazila policie. Vyslechli babičku a Barunku, co že se to vlastně stalo a zahájili pátrání. Barunka se pak rozloučila s babičkou, ještě jednou se ji omluvila a dala ji léky. Babička se na Barunku hezky podívala, poděkovala za léky a taky se rozloučila. Pak policie odvezla Barunku domů a všechno to mamince vysvětlili. Maminka se jen lítostně podívala na Barunku a řekla „Ach ty moje dítě“. „Promiň mami“, řekla rozplakaná Barunka. Policie se pak rozloučila, sepsali zprávu a vrhli se do pátrání. Z informací, která poskytla Barunka se domnívali, že bezdomovec může žít někde tam, kde se setkal s Barunkou, jelikož tam skoro nikdo nechodí a nežije. Vzali tedy svoje cvičené psy a začali na tom místě hledat stopy. Zanedlouho se z houští v příkopu ozval štěkot. Policejní hlídka se tam šla podívat a našli babiččiny peníze a cenné věci, které bezdomovec ukradnul. Policie byla ráda, že našli alespoň tohle. Na místě činu taky nechali hlídky, pro případ, že by se pachatel vrátil. Ostatní se vrátili domů a dva strážníci šli babičce vrátit její peníze a věci. Babička poděkovala a byla ráda. Ihned mamince a Barunce volala, že jak to dobře dopadlo. Ti dva byli taktéž rádi.
Babička o den později – když už ji bylo lépe – pozvala maminku, Barunku a dva strážníky, kteří ji donesli zpátky její věci, na koláč a víno. Barunka samozřejmě dostala jenom limonádu, ale už se nevztekala jako na začátku našeho příběhu. Dokonce si nechala časem odbarvit vlasy a zrušila svoji přezdívku Red Carcoolka.
Tak se z neposlušné „Red carcoolky“, teď už vlastně Barunky, stala hodná a poslušná děvenka. Co se týče bezdomovce, toho nikdy nenašli a možná je to tak i dobře. A tak se náš příběh přiblížil ke konci a jak je známo, zazvonil zvonec a pohádky je konec.