• Nově připravovaná aktualizace 2.174 je naplánována na úterý 24. května. Upozorňujeme, že může dojít ke změně data i obsahu aktualizace. Více informací najdete na herním fóru
  • Henry byl pozván k oslavě založení města Independence. Zavázal se, že přinese mapu města, která by měla být v jeho domě. Bohužel ji nemůže najít. Pomůžete mu vyřešit problém a mapu najít? Musí dodržet slovo a přinést to, co slíbil. Pospěš si! Nemá moc času. Více informací najdete na herním fóru

SandroCZ

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

SandroCZ

Guest

Podivná návštěva

Tento krátký příběh se odehrává v roce 1886, deset let před zlatou horečkou na Klondike. Jeho hrdiny jsou dva bratři, jenž opustili své rodné město a odjeli do liduprázdných pustin amerického severozápadu, aby tam zbohatli při rýžování zlata.

Byl sychravý konec listopadu a kraj kolem řeky Chiqumatiqua se zahalil do studené mlhy, jen občas rozehnanou ostrým severákem. Na stromech už zůstávaly jen zbytky barevného listí a doba, kdy mohl člověk vyjít ven bez teplého kožichu, byla již dávno tatam.
Oba bratři byli právě na poslední obchůzce „svého“ území. Již včera rozebrali dřevěná koryta na odvádění vody a sklidili pánve na rýžování. S tím byl pro letošní rok konec. Na své cestě po státech totiž potkali mnoho bývalých zlatokopů, kteří měli po několika letech práce v ledové vodě těžkou dnu a tak revmatismem zkřivené prsty, že jen s bolestí dokázali udržet skleničku; nechtěli dopadnout jako oni.
Nyní museli už jen zkontrolovat a sesbírat zbytek pastí zajišťující jim po celé léto čerstvé maso, neboť několik dalších měsíců je nebudou potřebovat. Zítra odjíždí zpátky do města, kde přečkají krutou zimu a sem se vrátí až na jaře. Šli mlčky, nohy se jim bořily do vrstvy seschlé trávy a napůl zetlelého listí.
Bylo už pozdní odpoledne, když se konečně vraceli zpět. Na zádech jim cinkala těžká ocel a John nesl i vyhublého králíka, poslední letošní úlovek. Už se nemohli dočkat, až si zatopí v krbu a naposledy se u něho ohřejí. Ráno pak zabední okenice, vrata a už je čeká jen namáhavá plavba na jih. Letos to stihnou před zámrzem řeky jen tak tak.
Když se ale přiblížili ke srubu, zarazili se. Všude okolo byly cizí stopy! Mužské. Charlie opatrně odložil pasti, které nesl, a začal prozkoumávat zemi. Za ta léta, co sem jezdili, se naučil rozeznávat stopy jako zkušený trapper.
„Byli tu tři muži.“ hlásil bratrovi. „Dva šli dovnitř, jeden k řece. A nejdéle před hodinou.“
Podívali se na sebe a aniž by cokoli řekli, hlavou jim proběhla stejná myšlenka. Jejich zlato! Pod postelí měli uložen objemný váček se zlatými nuggety, které za tento rok vyrýžovali. Hodlali ho přidat k tomu, co si už v bance ve městě uložili v uplynulých létech, a tak opět o trochu rozmnožit své jmění. Měli spočítáno, že ještě tak dva, tři roky, a budou si moci pořídit slušný ranč a ještě jim zbyde něco do začátku. Teď to vypadalo, že celý letošní rok dřeli zbytečně a ještě budou muset sáhnout do úspor, aby nakoupili zásoby na příští rok. K čertu!
Nyní i John sundal ze zad pasti i kořist a položil je vedle bratrových. Pak sáhl k pasu po revolveru.
„Třeba jsou stále ještě tam.“ zašeptal a kývl hlavou k chajdě. Rozdělili se a přikrčeni postupovali opatrně vpřed. Za pár okamžiků byl již každý z nich u jedné ze stěn z dubových klád.
Vtom zevnitř zaslechli mužské hlasy. Tak přece! Teď si to se zloději vyřídí. Charlie kopl do dveří a jako první vtrhl dovnitř. John hned za ním.
Před nimi stáli dva muži v jejich věku. Ošuntělé oblečení, špatně oholené tváře. Zdvihli zrak a oba bratry si nevzrušeně prohlíželi. Charlie s Johnem je ihned poznali. Nezvanými hosty byli jejich sousedé George a Billy. Také bratři, kteří ještě se svým otcem, starým Thomasem Elliotem rýžovali zlato asi dvě míle odtud. A jak už to bývá snad u všech konkurentů, neměli se navzájem příliš v lásce. Při získávání zlata byli sice dost daleko od sebe, aby došlo k nějakým potyčkám, ale několikrát se setkali při lovu. A nad zastřeleným zvířetem dokáží vzplát vášně ne nepodobné těm při honbě za zlatem. K souboji na pistole naštěstí nikdy nedošlo, ale ran pěstí už mezi nimi navzájem padlo mnoho. A teď dokonce tohle! Pokusili se je okrást.
Zloději si byli tak sebejistí, že opasky s pistolemi nechali klidně ležet na posteli.
„Ruce vzhůru!“ ozvalo se teď dvojhlasně. Elliotovi se na ně podívali s pobaveným úsměvem. Dříve, než mohli uposlechnout, se totiž ozvalo ještě jedno cvaknutí kohoutku, pro změnu za oběma bratry.
„Ale no tak, hoši. Dejte hezky svoje pistole k těm ostatním a o nic se nepokoušejte!“ Nemuseli se ani otáčet, aby poznali, kdo je za nimi. Starý Thomas, třetí a nejstarší člen povedené rodinky. A s nabitou puškou v rukách. Nezbývalo tedy nic jiného, než udělat, co jim nařídil.
„A teď si hezky sedněte ke stolu!“ Opět tak učinili. Uvědomili si, že jsou vetřelcům vydáni na milost a nemilost.
A pak se stalo něco nečekaného! Vousatý muž za nimi také odložil pušku a hlasitě se rozesmál. Oba bratři se na něj nechápavě otočili.
„Řekl bych, že vám dlužíme vysvětlení.“ řekl starý Elliot a přátelsky poplácal před ním sedícího Johna po zádech. „Nepřišli jsme vás okrást. Naopak! Nás pět jsme jediní lidé, tedy kromě indiánů, co v těchhle lesích široko daleko žijí. Myslím si tedy, že není nutné, abychom byli nepřátelé a rvali se na potkání. No a protože je právě dnes Den díkůvzdání, napadlo nás, že je to ta nejvhodnější chvíle k usmíření.“ Na muži bylo vidět, že není zvyklý na dlouhé řečnění. Když skončil, ulehčeně si oddychl.
„Tak co, přijmete podanou ruku od starého muže a jeho synů?“napřáhl k nim pravici. Neváhali. Potřásli si rukama s ním i s Georgem a Billym, a hned poté je čekalo další překvapení.
George položil na stůl jakýsi pytel a z něj vytáhl již vykuchaného a kořením potřeného velkého krocana, a plechovku s brusinkovou omáčkou. „Dýňový koláč nemáme, ale snad nám to odpustíte.“ zašklebil se.
„Ale jistě.“ opětoval mu úsměv Charlie a na okamžik zmizel v přístěnku, který používali jako sklad a spižírnu zároveň. Vrátil se odtud se dvěma láhvemi plnými rudé tekutiny. „Víno na zapití. Kdysi jsem ho koupil pro výjimečné příležitosti. Teď se bude hodit.“ podotkl.
O chvíli později bylo již zatopeno v krbu a do srubu sálalo příjemné teplo, spolu s vůní opékaného masa.
Druhý den oba bratři odpluli a srub na několik dlouhých měsíců osaměl. Když se pak na jaře do známých míst vrátili, jejich první cesta vedla k nových přátelům. A tak hodnoty, jako přátelství a vzájemná pomoc, které symbolizuje Den díkůvzdání, našly své místo i mezi lidmi v těch nejodlehlejších končinách, jakými kraj okolo řeky Chiqumatiqua bezesporu byl.
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru