• Nově připravovaná aktualizace 2.172 je naplánována na úterý 26. dubna. Upozorňujeme, že může dojít ke změně data i obsahu aktualizace. Více informací najdete na herním fóru
  • Henry byl pozván k oslavě založení města Independence. Zavázal se, že přinese mapu města, která by měla být v jeho domě. Bohužel ji nemůže najít. Pomůžete mu vyřešit problém a mapu najít? Musí dodržet slovo a přinést to, co slíbil. Pospěš si! Nemá moc času. Více informací najdete na herním fóru

Těžký život rančerů - do 21. října

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
- délka: minimálně 3 A4
- tématika: vše o Západu, kovbojích a The West
- podmínka: zapojit do textu značkování dobytka a postavu John
- výslednou práci přispějte do vytvořeného threadu (do 1 vlákna by se mělo vejít 70 000 znaků)

Výsledné nejlepší části budou dány za sebou tak, aby daly příběh o Johnovi - aby jste si o něm mohli udělat představu, přikládáme obrázek Johna a jeho rodiny + ranče, který vlastní.

Pro zobrazení obrázků rozbalte spoiler:
1) ranč
2) rodinka
3) hlavní hrdina

[SPOIL]
5725724.jpg

5475472.jpg

3193193.jpg
[/SPOIL]

Upozornění: Svá vlákna můžete kdykoliv upravovat do data ukončení soutěže. Chcete-li přiložit nějaké obrázky, přispějte je do svého vlákna.

! Přispívat můžete, i pokud jste se neúčastnili předchozích kol. !


Odměny:
1. místo - 100 nuggetů
2. místo - 50 nuggetů
3. místo - 50 nuggetů
 

Forkronil

Guest
Tma. Byla všude kolem něho.
Z dálky slyšel hlasy, ale neprobouzel se. Takhle na hranici vědomí najednou začal vzpomínat. Proč tu je a jak se sem vlastně dostal...

Narodil se jako syn farmáře jménem Thomas v jižní části státu Texas, bydleli asi 5 mil za městem, které se jmenovalo Springfield. Byla to malá osada, moc lidí tam nežilo, ale pravidelně tam jezdili nakupovat farmáři jako Johnův otec, kteří tam rovnou prodali máslo, sýr, ovoce a vůbec všechno, co získali prací na poli nebo chovem zvířat.
Žili si štastně a spokojeně, až do osudného dne, kdy na dveře domku zaklepal šerif.
Za ním bylo několik chlapů s povozem, na kterém byla rakev.
Ten den se otec z města vrátil společně se šerifem a jeho pomocníky, avšak nepozdravil je, dokonce se na ně ani nepodíval, protože nemohl - jeho hlas umlkl navždy, stejně jako se zavřela víčka. "Našli jsme ho na cestě do města madam, asi to udělali banditi, našli jsme tam stopy koní a několika mužů, upřímnou soustrast"
To bylo Johnovi deset let.
Jeho matka se po nějaké době znovu vdala, byl to cizinec, podle svých slov strávil dlouhá léta na západě země, kde se měl údajně živit obchodem. Doba, kdy ho Johnova matka poznala pro ni byla od smrti manžela první chvíle, kdy zase cítila radost.
Jim, jak se jeho otčím jmenoval byl vysoký muž, kterému bylo asi 40 let.
Měl Johna, stejně jako jeho dvě mladší sestry opravdu rád a oni jeho taky, ale všichni stále cítili bolest nad smrtí svého otce, skutečného otce...
Jak John dospíval, začaly mu být mnohé věci na jeho otčímovi divné.
I když už s ním směl jezdit nakupovat a prodávat zboží do města víc než rok, nikdy ho neviděl smlouvat o ceny, nebo něco propočítávat.
Jednoho dne jeho podezření dosáhlo vrcholu. Byl teplý letní den a John společně s několika pomocníky značkoval dobytek. Musel si dávat dobrý pozor, zda po něm nějaká kráva nekopne, stejně jako ostatní. Všichni ještě měli v živé paměti, jak minulý rok kopla kráva framáře Browna do kolena, které se mu prohnulo dozadu. Od té doby byl mrzák a často trpěl bolestmi ve zraněné noze.
Najednou uslyšeli křik, který pocházel od ohrady s ovcemi.
"Vlci! Pomoc, pojďte sem někdo!"
Všichni se tam rozběhli, kromě Billa, který hlídal dobytek.
Když přibíhali k ohradě, viděli, že Johnův otčím byl mnohem rychlejší než oni.
Přehoupl se přes ohradu, a zpod svého dlouhého pláště vytasil revolver.
Padly tři výstřely a po každém se ozvalo zaskučení či bolestné zavrčení nějakého vlka, zbytek smečky se dal na útěk a zmizel v blízkém lesíku. Od té doby si s tím John lámal hlavu, až se jednoho večera, asi dva měsíce po této příhodě odvážil zeptat otčíma, kde se tak naučil střílet.
"Otčíme..."
"Už jsem ti mockrát říkal, že mi máš říkat Jim" opravil ho přátelsky a sedl si do křesla.
"Víš jak jsi postřílel ty vlky když napadli naše ovce, chtěl bych se tě zeptat, kde jsi se naučil tak střílet."
"Střílet? Vždyť já neumím střílet, prostě jsem se snažil trefit ty vlky, sám jsem se divil, že se mi to podařilo."
Ale John si myslel své. Takhle se jen tak někdo netrefí, a už vůbec ne náhodou. Očividně na západě neobchodoval, co tam asi tak dělal? Byl to stejný grázl jako jeden z těch, kteří zabili mého otce?
Ale pak se dlouho nic neudálo a všichni na tu příhodu zapomněli, až na Johna.
Zatím z něho vyrostl silný mladík. Do města jezdil nakupovat sám každé dva týdny a tenhle pátek nebyl výjimkou.
Naložil vůz potravinami, které hodlal prodat, rozloučil se s matkou a sestrami a vyrazil.
Když se k večeru vracel domů, uviděl, že jejich dům hoří a bylo slyšet výstřely. Vytáhl revolver, který používal ještě jeho otec, práskl bičem a i s vozem ujížděl k domu.
Když byl od něho snad jen 50 kroků, seskočil z vozu a běžel směrem ke třem postavám, které stály na kraji té spoušti. Nejspíš ho uslyšeli, protože se otočili a vytasili zbraně.
Byli to mexičani, nejspíš nějací banditi, kteří vždy po přepadu utečou zpět do Mexika, kde jsou v bezpečí před rangery i armádou.
John byl tak vyděšený, že zkameněl hrůzou.
Najednou z dýmu za bandity vyskočil nějaký muž, v každé ruce měl zbraň a kus jeho pláště hořel. Namířil zbraně na mexičany a několikrát vystřelil. Dva padli s chroptěním na zem a už se nehnuli, třetí byl zraněn do ramene a stehna, takže upustil zbraň, ale snažil se doplazit ke koním, kteří stáli opodál. Neznámý, ozařován plameny zahodil doutnající plášť a šel k němu. Stoupl si vedle jeho hlavy a s ledovým klidem namířil zbraní na mužovo temeno. Bez známky jakýchkoliv emocí stiskl spoušť a mexikánovo tělo ochablo, z hlavy vytékala krev, společně s kouskem kosti a něčím... mozek, blesklo Johnovi hlavou. Bylo toho na něj moc. Zapotácel se a omdlel.

Probral se na nějaké mýtině v lese, opodál stáli dva koně a u ohně seděl... Jim.
To on byl ten neznámý střelec! pomyslel si.
Jim si všimnul toho že se probral a přestal si prohlížet pravé rameno. Teprve teď si John všimnul, že na něm přes tlustý obvaz prosakuje krev.
"Tak už jsi se probral." konstatoval Jim.
"Teď už víš, kdo jsem a nejspíš i tušíš co jsem asi tak dělal na západě, i když jsi to nejspíš tušil. Už tenkrát po tom útoku vlků mi bylo jasné, že mi nevěříš ani slovo.
Bohužel, parchant jako já ti zachránil život, dokážeš s tím žít?" Ušklíbl se, a John pochopil, že to měl být žert.
"Co se stalo s mámou?"
"Je Mrtvá."
A sestry? Anna, Tereza...
Jim přikývl a po tváři mu stekla slza. A nebyla první. John brečel. Brečel jako když byl malý kluk, a šerif s pomocníky přivezli jeho mrtvého otce.

Nepamatoval si, kdy usnul, ale očividně se mu to nějak podařilo, protože se probudil dalšího rána na mýtině. Chvíli doufal že to byl jen zlý sen, že spadl z vozu, praštil se do hlavy a to se mu jen zdálo, zatímco ležel v příkopu u cesty.
Rozhlédl se a uviděl Jima, který už byl nejspíš nějakou dobu vzhůru a opékal nějaké malé zvíře na ohněm.
"Co to je?" Zeptal se John, ve kterém se probudil hlad. Od včerejšího rána nic nejedl.
"Veverka, byl jsem se ještě kouknout na dům, zda tam nenajdu nějaké stopy a cestou zpátky mi přeběhla přes cestu. Nevím jak ty, ale já radši na dlouhou cestu vyrážím najezený, i když ty pojedeš jen kousek."
"Ty půjdeš hledat ty bandity?!" vyhrkl Jim.
"Ne hledat, pronásledovat, ale ty se mnou nepůjdeš, vysadím tě u pana Browna, pomocník se mu bude hodit, s tou nohou toho moc dělat nemůže a je to férovej chlap, strádat nebudeš."
"Já půjdu s tebou!"
"Ne." Řekl Jim tiše. Už kvůli mě umřelo příliš mnoho lidí,pomyslel si.
"Jestli nechceš abych s tebou šel, budeš mě muset zastřelit."
"A kdo říká že to neudělám?! S bandou jsme stříleli muže, ženy i děti, tekže nevidim důvod proč bych neměl zastřelit takovýho zelenáče jako seš ty!" řekl a vytasil zbraň.
John vytasil taky, i když neměl ani tušení, co on může udělat proti takovýmu pistolníkovi.
Najednou se Jim rozesmál. "Vidím že máš odvahu, tak pojď, cestou tě naučím trochu bojovat a aspoň trochu obstojně střílet."

O dva měsíce později...

"Támhle jsou!"
Dívali se do údolí, kde tábořilo asi třicet banditů.
I odtuď bylo vidět, že někteří jsou opravdu opilí.
"Myslím, že bude nejlepší je přepadnout před svítáním, to budou všichni opilí a budou spát."

"Žádný přepadávání nebude!!!" Zahřměl za nimi kdosi a udeřil pažbou pušky Jima do hlavy, zároveň někdo jiný stejným způsobem omráčil i Johna.

Když se John probral, viděl že je už večer. Další večer. Musel prospat celou noc a den.
Byl přivázaný ke stromu, vedle něj seděl Jim a mlčk koukal do země.
V tom k nim přišel jeden bandita, přes celou levou tvář měl spáleninu, která se časem proměnila v jizvu a chyběl mu kus nosu. Byl na něj hrůzostrašný pohled.
"Už jsi se probral mladej? Šéf se bál že to na tebe bylo moc, prej mám strašnou ránu, hehe. Tak já jdu pro něj."

Přišel k nim muž, přes záda měl pušku a u pasu dvě pistole.
"Tati?" Vyklouzlo Johnovi z úst.
"Synku!"
"Asi se ptáš, jak je možný že žiju, co?"
Kouknul se na Jima: "Tenhle parchant by ti to mohl říct, co, Jime!
"Tak nic... pamatuju si, že v padesátym sedmym si se taky nechtěl přiznat, i když půlka toho města viděla že jsi z toho šerifa udělal cedník."
"Ty jsi udělal cedník z půlky lidí co tam byli, možná proto na tebe vypasali takovou odměnu."
"No, teď jsme trochu odbočili. Johne, chtěl jsi vědět, jaktože jsem ještě naživu.
Jak ani ty nevíš, byl jsem syn jedný prostitutky a majitele salonu v jednom hornickym městečku. Žil jsem ze dne na den, sem tam okrádal lidi a tak podobně. Pak jsem jednoho večera potkal bandu desperátů, kterou vedl tady Jim. Přidal jsem se k nim a za nějakej čas jsme tomu šéfovali my - já a Jim. Ale potom na mě vypsali odměnu 10 000 dolarů a měl jsem takovej pocit, že Jim by zase rád partu vedl sám a že by se mě nejradši zbavil.
Vzal jsem kořist z jednoho přepadení - uznávám, vzal jsem všechno a nic vám nenechal, Jime, ale ty prachy se mi pak dost hodily.
Pak jsem utekl. Ve Springfiealdu jsem koupil farmu a nějaký pozemky. Tam jsem i poznal tvojí mámu a vzal jsem si jí. j
Jednou jsem jel do města a když jsem se vracel, Jim s pár kumpánama mě přepadli, omráčili a svázali. Na cestu pohodili mrtvolu nějaký jejich předešlý oběti, který navlýkli moje šaty a tady Jim jí rozstřílel ksicht, aby nikdo nepoznal, že to ve skutečnosti nejsem já.
Vzali mě na koně a dovezli mě šerifovi z kraje, kde jsem dřív loupil. Vzali odměnu a já měl bejt do konce života v base. Naštěstí mi z ní hoši z naší bandy pomohli, zjistil jsem, že po mém odchodu se parta rozpadla a jen někteří šli s Jimem. Ti co s ním nešli, a mnozí jiní, sedí kolem nás. Ten zbytek jsme si pak našli a všichni teď v jednom takovym lesíku čuchaj ke kytkám zespodu. Pak jsem se vrátil domu s pár kámošema, mysleli jsme, že bysme třeba mohli udělat klan a ovládat celý okolí. Popravdě řečeno, jak jsem začal znova střílet, nějak už mě nelákalo bejt zas ubohej farmář co čeká na déšť a pachtí se na poli.
Ale když jsem přišel domů, uviděl jsem, že ta coura, tvoje matka si vzala tady toho kripla a on se rozvaluje v mym domě!" To už Johnův otec řval, přiskočil k Jimovi a kopnul ho mocně do obličeje.
"A ta nebyla poslední." Dodal a začal vyprávět dál.
"Řekl jsem chlapům, aby tu boudu zapálili a všechny zabili, nechal jsem jich tam asi osm.
My ostatní jsme jeli do města kouknout se po bance. Myslel jsem, že ty chlapy zabili vojáci a proto se nevrací, ale teď vim že je postřílel tady ten." Uštědřil Jimovi další ránu do již notně nateklé tváře.
"Teď už víš, co jsem udělal a proč." John byl beze zbraně a zaskočený tím setkáním, ale i neuvěřitelnými informacemi.
"Odvažte je!" řekl jeho otec.
"Víš Jime, dám ti pistoli jednou kulkou, vyřešíme to duelem, vítěz si bude moct s poraženým dělat, co bude chtít."
Už byli oba odvázaní, John se odpocátel stranou a sledoval souboj.
Oba protivníci si stoupli naproti sobě a čekali, až dá starý bandita signál. Potom se ozvaly výstřely.
Johnův otec byl jedinou Jimovou kulkou zasažen do levého předloktí, ale rána nijak mohutně nekrvácela. John nevěděl, zda se má radovat anebo litovat, že jeho otec není mrtvý. Jim na tom byl mnohem hůř. Pravou ruku měl nejmíň třikrát zasáhnutou, zároveň utržil mohutně krvácející ránu do stehna, takto zraněný seděl zády opřený o strom a čekal na smrt.
Johnův otec k němu přišel, namířil na něj asi ze dvou metrů a řekl:
"Teď do tebe budu střílet dokud mi nedojdou kulky, a až mi dojdou..." vycenil zuby "...nabiju si a budu střílet dát."
"Tati, prosím, nech ho žít..." ozval se John a sahal si pod kabát.
Jeho otec myslel, že šahá po zbrani a vystřelil - jednou, dvakrát... když vyprázdnil zásobník, šel se kouknout pro co jeho syn sahal. Byla to... Bible.

Asi je se mnou konec, napadlo Johna. Chtěl se nad tím ještě zamyslet, ale nestihl to.
Plamen jeho života zhasl.

Zastřelil jsem svého syna. Nejspíš me chtěl pomocí slova Božího přesvědčit, ať ho nechám umřít v klidu. Já hlupák!
Jim zatím krvácel, Johnův otec věděl, že během pár okamžiků z něj už vyprchá život.
Vzal syna do náručí a šel s ním směrem k řece. Jeden bandita mu zastoupil cestu.
"Šéfe co to..." Víc toho říct nestihl, protože Thomas mu prostřílel břicho a překročil jeho ještě se cukající tělo.
U řeky vyhloubil hrob, z naplaveného dřeva vyrobil kříž, poklekl a pomodlil se za synovu duši.
Potom vypálil poslední kulku.
 

Delicius169

Guest
Nejde úplně o westernovskou povídku,ale odehrává se na Západě a dalo by se říci,že tento Západ byl opravdu dost divoký.
Inspiraci jsem pochytil v povídkách od Gartha Nixe.(Kniha Přes Zeď-v originále-Across the Wall:Tales of the Old Kingdom And Beyond)


Jmenuji se John.
Již nevím,kdo a kdy mě pojmenoval.
Moc si toho ze svého dřívějšího života nepamatuju.
Není to tak dávno,co jsem narazil na tento začátek knihy.

Již uplynulo mnoho let od té doby, co poprvé na obloze zazářilo hned několik Sluncí.
Kdy ohromné tlakové vlny srovnali lesy i města, radioaktivní prach se rozprostřel po našem kraji a nukleonové záření zabilo vše živé, co mu přišlo do cesty.
Mým předkům se však povedlo přežít. Sám nevím, jak to dokázali.
Mý předci ale vypadali často jinak, než my. Viděl jsem spoustu fotek,třeba tu mého prapradědečka.
Obě dvě ruce měl stejně dlouhé,měl jen deset prstů a co bylo nejzvláštnější , polovinu jeho obličeje pokrývali chlupy.Prý se jim říkalo vousy.
Podle tohoto lze vyvodit,že naši předkové byli nepřizpusobivé zrůdy , s dokonale symetrickým tělem.
Opravdu zvláštní.

No,já bydlím v malé vesničce na úpatí Skalisek.Podle nějakých starých zeměpisných knih,se tu kdysi rozkládalo velké město s pro mě nezapamatovatelným názvem.
Nic moc se u nás ve vesnici neděje.Občas kolem projede nějaká karavana,či osamělí obchodník a opravdu vyjímečně nějaký šílený dobrodruh.Takového šíleného dobrodruha jsem viděl jen jednou.
Měl na sobě modré oblečení z opravdu zvláštní látky a na zádech měl napsáno Vault 13.
Co to znamená jsem se nikdy nedozvěděl.


K napsání této knihy mě podnítilo to,že mě má matka kdysi dávno naučila číst,psát a ukázala mi kouzlo knih.
Vlastním ohromné množství literatury. Z celé vesnice máme určitě nejvíce knih my.
Máme tu téměř dvacet knih!
Rád čtu. Opravdu moc.
A ze všeho nejraději mám tu velkou knihu,pod kterou se nikdo nepodepsal.
Je celá psaná zvláštním stylem,který se mi moc líbí a neustále se tam mluví o nějakém Lotovi,Mojžíšovi,Milosrdném a Slitovném a ještě o nějakém Lidu Houštin.
Jo a ještě o Al-Lát,Al-Uzzá a Mánat-té třetí jiné.Co to znamená nevím,ale rád bych věděl ,co to bylo za lidi.
Ale dost již o tomhle. Měl bych se představit,kdyby si náhodou někdo někdy chtěl něco přečíst.
Jmenuji se Crise. Nebo tak nějak mě rodiče nazývají.

Můj dědeček je vůdce kmene.
Je už opravdu hodně starý. Jeho otec mu vyprávěl příběhy o tom, jak to bylo před slunci.
A on je pak vyprávěl nám.

Zítra se chystáme na výpravu.
Co je cílem téhle výpravy přesně nikdo neví,ale pravděpodobně to bude jedna z těch mnoha s cílem sebrat vše,co jde.

Velitelem výpravy bude Francis.
To je syn jediného člověka ve vesnici,kterému se povedlo něco vypěstovat. Jmenuje se John.
O Johnovi se vypráví, že vlastní nějaké krabičky,ještě z dob před Slunci.
Nikdo je nikdy neviděl ,ale povídá se o tom ve vesnici a to je hlavní.
Nikomu to ale moc nevadí,protože se dělí o potraviny,vždy když je potřeba a my nemáme co jíst.
Jeho manželka před lety umřela,ale on se nikdy znovu neoženil.
A má moc hodnou a všemi mládenci oblíbenou,ochotnou dceru.
Jestli víte,jak to myslím.
Sám jsem s ní nedávno spal.
Ach,to byla krása.Je taková…….:-)
Její bratr nevidí rád,že se jeho sestra chová jako děvka, ale od té doby,co se o tom pohádali si již dává pozor,aby to neříkal nahlas a neměl k ní připomínky.
Chudák Francis. Tehdy ho skopala opravdu brutálně.
Možná by mu i polámala kosti ,kdy by ji nezastavil Henry.
Sám dosáhl mnoha modřin a asi si na ni od té doby dává opravdu velký pozor.
Henry je sirotek.Jeho rodiče něco sežralo.
Nikdy jsme se nedozvěděli co.
Má opravdu nádherné vlasy.Nevím,jak to udělal,ale má je opravdu hodně dlouhé.
Vždyť je má téměř po celé lebce.
Je to něco u nás ve vesnici naprosto unikátního.
Každý je rád,když má ze pět vlasů,ale on jich má kolem pětistovky.
Tak bych chtěl mít tak dlouhé vlasy.
No,už musím jít spát,abych byl na zítřejší výpravu odpočatý.
Jestli se mi něco nestane,tak budu později pokračovat…..


Dál to již nepokračuje.
No,je my jasné,že se ten papír bude hodit…..
 

Halalí

Guest
Milý bratranče Nicku,
Jak se Ti v Londýně daří? Stále jsi nejlepší soukromý detektiv v Anglii? Pevně věřím, že ano. V Raven town plyne čas velmi pomalu, za těch dvacet let co žiju v tomto městečku na, jak vy říkáte, „divokém západě“ se mi narodila dcera Agáta právě dnes ji bylo šest let. Každodenní „prací“ mého manžela, je popíjení rumu, o saloon se tedy starám víceméně sama, ale práce je tady pro mě denním chlebem, za ta léta jsem si již zvykla. Omlouvám se, že jsem Ti tak dlouze nenapsala žádný dopis, ale za těch let co jsme se neviděli, jsem se nějak nikdy nemohla odhodlat k tomu, abych zalepila obálku a dopis Ti odeslala. Když jsem se k odeslání dopisu konečně odhodlala, tak Tě navíc musím požádat o laskavost, prosím odpusť mi to, Starosta Raven townu byl zabit. Byl to velmi zámožný muž, jmenoval se Edward van Baskervil, původem Angličan, jeho vraždu se nepodařilo už téměř měsíc objasnit, ostatně šerif se o to nějak zvlášť nesnaží… Nejpodivnější je, že byl zabit ve své pracovně se zamčenými dveřmi a zavřenými okny, což pochopitelně vyvolalo všemožné úvahy, mezi nejpopulárnější patří sebevražda, ale opravdu si nedokážu představit, jak by si mohl sobě sám podříznout hrdlo. Edward byl ženatý s Taťánou, ale jejich manželství nebylo šťastné a bezdětné, jeho úmrtí přirozeně vyvolalo ostré spory, mezi jeho nemanželskými dětmi, kterých měl, bůh ví kolik, já znám Viktora, Filipa a Elizabeth. Slib mi prosím, že se nad tím alespoň zamyslíš, slib mi prosím, že mi brzy odpovíš. Jsi jediný, kdo může tuto vraždu vyřešit.
S láskou Tvoje sestřenice Christie

Milovaná Christie,
Na Baker street se mnoho nemění, znáš Anglii, neustále prší a pijeme čaj. Mluvit o mne jako o nejlepším soukromém detektivovy mi pochopitelně velmi lichotí, ale stále ve mně zůstává kapička skromnosti, proto ti musím odporovat. Nějakou dobu v Anglii působí jistý Belgičan, který prozatím úspěšně vyřešil každý případ, stejně jako já pochopitelně.
Nemohu říci, že případ neupoutal mou přirozenou touhu po logických dedukcích, v Anglii se poslední dobou poměrně nudím, nevím jestli, jsou všichni vrahové, tak hloupí, nebo se už prostě s čisté lenosti ani nenamáhají vymýšlet „dokonalé zločiny“, které Nick Carter stejně vždy vyřeší…
Přijedu tedy hned, jak to bude možné, snad hned první lodí odplouvající do Nového světa. Těším se na Tebe.
S pozdravem Nick

Zápisník Nicka Cartera
Den první
Dorazil jsem pozdě večer, dostavníky v Americe téměř nejezdí, Christie mi prozradila podrobnosti o případu (které si zapíši až zítra, potřebuji si odpočinout a uspořádat si své myšlenky) a ubytovala mě v malém, ale vcelku útulném pokoji v saloonu.
Den druhý
Místo činu – příšerný nepořádek, po zemi se válel popadaný nábytek, vypadá to na souboj. Dveře zamčené (služebná Claire Peggotiová slyšela, jak se pan Edward zamykal, údajně se často zamyká, aby nebyl rušen), okna zavřené. V době vraždy (tedy údajné, předpokládám, že byl zabit dříve) v pozdních večerních hodinách byl dům plný Edwardových příbuzných, ten den se totiž konala oslava jeho pětapadesátých narozenin (po oslavě, která ho pravděpodobně zhnusila, mrzutě odešel do svého pokoje a zamknul se ve svém pokoji – pověděla mi to Peggotiová). Ostatní rodinní příslušníci postupně odcházeli, většinou do saloonu, navraceli se později, okolo sedmé na večeři, Edwarda však trudomyslnost neopustila, a nadále zůstal ve svém pokoji, ostatní večeřeli v přízemí (Edwardů pokoj je v patře) a o něčem se dohadovali. V domě tedy byly – Taťána (manželka), Viktorie (milenka, jejich vztah je všem známí, včetně Taťány, mají spolu syna Arthura, který byl taktéž v domě, majitel saloonu, s nímž je provdána moje drahá sestřenka), Viktor (Edwardův přihlouplý syn, matka neznámá, žijící se svou manželkou Betsy na ranči, umí nejspíš jen značkovat dobytek, otec ho v podstatě zavrhl), Elizabeth (dcera, matka neznámá, krásná sedmnáctiletá dívka, studuje) a služebná Peggotiová.
Christie mi pověděla, že se proslýchá, že Edwarda navštívil krátce, před narozeninami jeho právník pan Jaggers, údajně přepisoval svou závěť. Edwardův majetek je nemalí, mohlo by tedy jít o motiv, podle Christie ale nikdo neznal obsah původní, ani údajné nové závěti, což motiv nevylučuje, pokud totiž lidé, neví, v jaké situaci se nacházejí, tak jsou hnáni svými falešnými domněnkami k zoufale nešťastným a nevyzpytatelným činům a to činí případ ještě zajímavější. Opět se mi nepodařilo zastihnout šerifa Johna, i když je to podle Christie jen opilec, tak přece jen je to zastánce zákona v tomhle nehostinném místě.
Den třetí
Podařilo se mi vyslechnout téměř všechny „podezřelé“ (až na Viktora, jeho ranč je vzdálen téměř den cesty, tak jsem to prozatím vzdal, ostatně pochybuji, že by byl schopen naplánovat takový čin) nedozvěděl jsem se mnoho, co by případ nějak zvlášť objasňovalo. Podezřelí se na oslavě, v nepřítomnosti Edwarda, dohadovali především o dědictví (jak typické) panuje představa, že dědit bude Viktorie, Elizabeth, Arthur a manželka Taťána. Obsah závětí je pro mne stěžejní, požádal jsem proto dopisem pana Jaggerse o obsah obou závětí, doufám, že mi vyhoví. Jako první u Edwardova pokoje byla Viktorie, odběhla o chvíli dříve, šla na toaletu, zajímavé je, že v té době byla na toaletě i Taťána, ale dámy se nepotkaly, Viktorie tvrdila, že šla do patra, protože v přízemí bylo zamčeno. Pozoruhodné je, že si neví, zda na toaletě někdo byl, bylo prostě jen zamčeno. Arthur poté vyrazil dveře, u kterých se všichni shromáždili. Spoušť v pokoji všem vyrazila dech, posléze se opět začali dohadovat a vzájemně se podezírat. Ptal jsem se všech, kdo si myslí, že je vrah, nejčastější odpověď je Viktorie, není příliš oblíbená, prý s Edwardem žila jen kvůli penězům (což si ostatně také myslím). Viktorie mi roztřeseným hlasem odpověděla, že neví, kdo by mohl tak hrůzný čin spáchat. Sehnal jsem konečně šerifa Johna, měl kocovinu a působí neschopně, nic podstatného mi nepověděl, jen si vzpomněl na malý detail, z místa činu obdržel (od Elizabeth) malý dřevěný kolík a malý pryžový kroužek, leželi kousek od sebe na podlaze. Vzal jsem si tyto drobnůstky, ale nemám zdání jak, zdali vůbec, s případem souvisí.
Den třetí až čtvrtý (noc)
Nemohu spát, říká se, že dobrý detektiv nespí, když mu chybí kousek do skládačky, špatný detektiv nespí kvůli špatnému svědomí… Mě nechybí jeden kousek skládačky, nýbrž téměř všechny kousky skládanky. Už téměř dvě hodiny koukám na kolík s kroužkem, přesně do sebe pasují. Nechápu zatím, jak s tím souvisí (jestli vůbec souvisí). Nejvíc mne ale tíží otázka, proč si někdo dal takou práci s „dokonalou vraždou“ ve městečku s neschopným šerifem uprostřed pouště, proboha proč tak složitě, vždyť pravděpodobnost odhalení vraždy je minimální i kdyby byl čin spáchán o poznání méně sofistikovaně. Tak proč? Chorobná touha po dokonalosti? Nebo chorobný, i když neopodstatněný, strach z dopadení?
Den pátý až sedmý
Cesta za Viktorem byla zbytečná námaha, je takový prosťáček, že mu ani nedochází, že jím, jeho zesnulý otec opovrhoval, že jej zavrhl. Žije se svou snad ještě duchovně prostší manželkou a dcerou, která je kupodivu vcelku bystrá. Farmaří si spolu a Viktor si vydělává hlavně značením dobytka, nicméně vypadají vcelku šťastně.
Den osmý až patnáctý
Nic co bych si potřeboval poznamenat.
Den šestnáctý
Dnes jsem neskonale potěšen, pan Jaggers mi odepsal, kromě pár zdvořilostních frází obsahuje dopis ten nejcennější poklad, který mi konečně vnesl světlo do tohoto případu. Obsah obou závětí si pochopitelně musím ponechat pro sebe. Tedy v původní závěti je většina jmění („čísla“ mi pan Jaggers neodhalil) měla patřit Arthurovy a jeho matce Viktorii, menší část Taťáně a pár procent zbylo i na Elizabeth, zatímco nová (a platná!!!) závěť Odkazuje téměř všechno Filipovy, žijícím a studujícím v Kentu a pár procent opět zbylo i pro Elizabeth. Viktorie, Arthur a Taťána nedostanou vůbec nic. Myslím, že to do sebe začíná krásně zapadat… Doufám, že se po dlouhé době konečně pořádně vyspím.

Do domu Edward van Baskervila se postupně sházejí všichni, jež Nick sezval a slíbil jim odhalení vraha, inu Raven town už déle než dva týdny nežije ničím jiným. Případ zaujal i obvykle nemluvné potulné kovboje. Do domu se přirozeně snaží vstoupit i všemožní zvědavci, tedy téměř celé městečko, šerif John je dnes dokonce střízlivý. „Vítejte dámy a pánové, dnes jsem vás sem všechny sezval, abych vám odhalil vraha Edwarda van Baskervila.“ Pronese Nick teatrálně. „No tak na co čekáte.“ Vykřikne netrpělivě Arthur. „Všechno má svůj čas, pane Baskervil. Povím Vám, kdo zabil Vašeho otce, pokud to ovšem už sám nevíte…“ „To je směšné, jestli tím snad něco naznačujete…“ vstává a chystá se k odchodu „Nenaznačuji nic, vážený pane, jen bych chtěl říci, že všichni jak tady sedíte, jste stále podezřelí.“ Pokračuje dál teatrálně Nick, je na něm vidět, že si situaci doslova vychutnává, jasně dává vrahovy najevo, že on opět vyhrál. Pohledem přejíždí z podezřelého na podezřelého, až své oči zavrtá do Viktorie, nebohá slečna se do tohoto okamžiku alespoň snažila zakrývat svou nervozitu, již však neodolala a celá se roztřásla a málem i rozplakala. „ Naše hlavní podezřelá, údajně černá ovce rodiny, i když do rodiny vůbec nepatří, tak jak by Vám byla prospěšná smrt vašeho milence, milá slečno?“ „Myslím, že mě a Arthurovy Edward něco odkázal, ale já ho n…“ zašpitne Viktorie „ Myslíte, slečno?“ skočí ji Nick do řeči „ Mohu vás ujistit o opaku. Pan Jaggers byl natolik laskav, že mi poodhalil obsah nové a platné poslední závěti Edwarda van Baskervila.“ Vyřčenou větu nechává Nick vyset ve vzduchu, se samolibým úsměvem si prohlíží vytřeštěné tváře jeho „podezřelých“. „Kdo to teda po tom starém pošukovi shrábne?“ Zeptá se Arthur „Rád bych Vám pověděl, to co vás všechny nejvíce zajímá, ale žel bohu jsem vázán slibem mlčenlivosti, vše se jistě brzy dozvíte, nejsem, ale sám, kdo ví, co se píše na tom tajemném lejstru, ještě jedna osoba sedící v této místnosti ví, co v závěti stojí a ta osoba je vrah!“ Nick pečlivě frázuje každé slovo, otáčí hlavou a každému podezřelému chvíli pohlédne do očí, poté svůj zrak přesune k jeho sousedovi. „Nesmysl, jak by to kdo byl schopen provést, vždyť pokoj byl zamčen… „“Znám okolnosti případu mnohem lépe než vy, pane Arthure, nemusíte mně nudit, tím, že mi je budete opakovat. Ano dostáváme se k jedné ze tří stěžejních otázek, a sice JAK? Inu, dámy a pánové, říká vám něco název nafukovací balonek?“ Všichni nechápavě pohlíží jeden na druhého „Nafukovací balonek je neškodná hračka, vyrobena z kaučuku, který je získáván z kaučukovníku brazilského latinsky Hevea brasiliensis. Kaučuk je elastomer, tedy materiál, jenž je schopen deformace, tedy i roztáhnutí, a opětovného nabytí svého původního tvaru. Balonek je neškodná hračka, která se zvolna objevuje v Anglii, zde v Oklahomě je stále poměrně neznámí, i když kaučukovníky se pěstují převážně v jižní Americe, ale to je pro tuto chvíli vcelku vedlejší. Edward van Beskervil jich patrně pár obdržel v jednom z mnoha balíků, které mu pravidelně zasílaly jeho angličtí příbuzní. Dovolím si názornou ukázku.“ Nick drží v ruce nafukovací balonek, který nafoukne a pištivého zvuku vzduch opět z balonku vypustí, čímž balonek opět splaskne. Nickovo publikum nevěřícně zírá. Nick z kapsy vytáhne pryžový kroužek, který se nacházel na místě činu. „Dlouho jsem si lámal hlavu, odkud tento pryžový kroužek z místa činu znám, až mi to došlo.“ Všem postupně ukazuje důkaz spolu s náustkem balonku. „Povšimněte si prosím, že jsou naprosto shodné. Ovšem kroužek se na místě činu nenacházel osamocen, spolu sním, tam ležel nenápadný dřevěný kolík.“ Nick všem ukazuje kolíček. „Kolík přesně pasuje do náustku balonku.“ Nick nafoukne balonek a do hrdla vloží dřevěný kolík vzduch unikající škvírkou mezi stěnou balonku a kolíkem vydává vřeštivý vzduch. Zúčastněným se křivý tváře, někteří si dokonce zakrývají uši. „Copak vám, dámy a pánové, nepříjemný zvuk připomíná?“ Po chvíli špitne Elizabeth „Jako by někdo někoho zabil“ „Přesně tak slečno. Přesně tak také vrah způsobil iluzi vraždy již dávno mrtvého pana Baskervila. Vrah svou oběť zabil mnohem dříve, v době kdy Peggotiová slyšela zamykání Edwardova pokoje, se nezamykal Edward sám, ale zamykal vrah. Vrah měl dostatek času, hosté starého pána viděli živého, po jeho odchodu se všichni rozešli, vrah však v domě zůstal, provedl hrůzný čin a nachystal si další propriety pro své večerní představení…“ „Těmi proprietami myslíte ten nábytek? Vždyť je zhola nemo…“ Ozval se Arthur. „Pokud jediné řešení, které funguje, je nemožné, pak to nemožné je správné. Zde je řešení navíc tuze prostinké. Za tím vší je prachobyčejný provázek. Ano provázek, pečlivě obmotán okolo většiny drobnějšího nábytku a onoho balonku, následně byl provázek vyveden pootevřeným oknem. V osudný okamžik stačilo vrahovy zatáhnout za provázek, který vytvořil, nám všem známí výjev pokoje a spustil hrůzná ryk, poté sebou vzal i malou plechovku, jež sloužila jako zarážka okna, zavřel okno a zmizel v rukou vraha, který jej ukryl.“ Do ticha špitne Viktorie „Ale vždyť bylo zamčeno zevnitř.“ „Ale kdeže, to jsme si měli jen myslet. Klíček přece nebyl zevnitř v zámku, klíč se nacházel v dlani pana Edwarda, dá se tedy předpokládat, že se pán zamkl a klíč mu zůstal v ruce. Pravda je ale taková, že klíč měl svůj duplikát, je nejspíš jasné že ten vlastní vrah, které odešel a zamkl.“ Přítomní oněměli, každý si najednou uvědomoval, jak byl zdánlivě nemožný čin spáchán takřka banálně, tedy banalita činu se projevuje až poté co je známo řešení činu. „Tak kdo je tedy vrahem?“ zeptal se do tich šerif John. „Milí kolego, vrahem může být jedině ten, kdo z duše nenávidí jednu z přítomných dam a také zná obsah původní závěť. Aby někdo znal obsah závěti, tak ho musel někde odposlechnout a to bylo možné pouze v případě odposlouchávání za dveřmi – což je poněkud nepraktické – anebo mít pokoj vedle Edwardova pokoje.“ Načež se více než polovina přítomných ohlédnou na Taťánu. Taťána Baskervilová se už nadechuje, toužíc říct něco na svou obhajobu, Nick ji ale nepustí ke slovu. „Vážení přátelé, ano. Případ je svým způsobem klasický případ boje dvou žen o jednoho muže, zhrzená paní Taťána“ zabodne pohled přímo do Taťániných očí „žárlí na Viktorii, když jste navíc zjistila, jak jste zahrnuta v dědictví v nyní už neplatné, ale i tak pro ostatní přesto nadále tajné, závěti, tak jste musela neskutečně zuřit, což je vcelku pochopitelné. Plánovala jste si svůj čin dlouze, ale pečlivě.“ Opustí Taťánu očima, která jeho pohled po celou dobu neodvrátila, upřímně a hrdě hleděla Nickovy přímo do očí. „Dlouho jsem uvažoval nad tím, proč jsi někdo dal tolik práce s téměř dokonalou vraždou v uzavřené místnosti, kterou poprvé zdokumentoval Edgar Allan Poe, který jen tak mimochodem mylně považován za spisovatele, ve skutečnosti byl detektiv, který své případy navíc i popsal a knižně vydal, na místě kde zákon téměř nevládne – bez urážky šerife. Až když jsem letmo nahlédl do Taťánina pokoje, který byl doslova Mekkou dokonalého melancholika, každá věc měla své místo, dokonce i odposlouchávací hrníček, ležící v knihovně přímo u místa, které poskytuje nejlepší možný odposlech – z jakého jiného důvodu by měl být hrníček v knihovně. Milá Peggotiová mi dokonce řekla, že v pokoji nesmí ani trochu poklidit, protože paní neskutečně vytáčí, když je nějaká její věc posunuta byť jen o píď. Od té chvíle jsem měl jasno, paní Taťána, typický melancholik, toužící po dokonalosti, že, paní Taťáno? Nebo snad nejste hluboce přemýšlející, samotářská a puntičkářská? Ať si už si o čtyřech typech temperamentu, jež stanovil Hippokratés, myslíte cokoliv, Vy, paní Taťáno, jste důkazem, že platí. Ten odchod na toaletu, kterou jste i zamkla, takže nevyvolalo podezření, když odešla na toaletu i Viktorie, jediná drobnost, která vám unikla, byl právě onen kolík a pryžový kroužek, které před vámi náhodou sebrala a šerifovi předala slečna Elizabeth.“ Po delším napjatém tichu konečně promluví Taťána „ Co ode mne čekáte? Zpytování svědomý, nebo co? Jsem ráda, že je ten starej chlípník mrtvý. Byla jsem schopná tolerovat jeho poměr s tou čubkou a toho jejich bastarda, i když je stále z duše nenávidím, ale ne, to že mě vydědí…“
Nick Carther odchází se západem slunce, kouří doutník, vozka mu otevírá dveře kočáru. Naposled se otočí za městečkem Raven town, mávne mávající Christie, nad jejíž hlavou se ve slabém vánku pohupuje oprátka.
 
Naposledy upraveno moderátorem:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru