Milý bratranče Nicku,
Jak se Ti v Londýně daří? Stále jsi nejlepší soukromý detektiv v Anglii? Pevně věřím, že ano. V Raven town plyne čas velmi pomalu, za těch dvacet let co žiju v tomto městečku na, jak vy říkáte, „divokém západě“ se mi narodila dcera Agáta právě dnes ji bylo šest let. Každodenní „prací“ mého manžela, je popíjení rumu, o saloon se tedy starám víceméně sama, ale práce je tady pro mě denním chlebem, za ta léta jsem si již zvykla. Omlouvám se, že jsem Ti tak dlouze nenapsala žádný dopis, ale za těch let co jsme se neviděli, jsem se nějak nikdy nemohla odhodlat k tomu, abych zalepila obálku a dopis Ti odeslala. Když jsem se k odeslání dopisu konečně odhodlala, tak Tě navíc musím požádat o laskavost, prosím odpusť mi to, Starosta Raven townu byl zabit. Byl to velmi zámožný muž, jmenoval se Edward van Baskervil, původem Angličan, jeho vraždu se nepodařilo už téměř měsíc objasnit, ostatně šerif se o to nějak zvlášť nesnaží… Nejpodivnější je, že byl zabit ve své pracovně se zamčenými dveřmi a zavřenými okny, což pochopitelně vyvolalo všemožné úvahy, mezi nejpopulárnější patří sebevražda, ale opravdu si nedokážu představit, jak by si mohl sobě sám podříznout hrdlo. Edward byl ženatý s Taťánou, ale jejich manželství nebylo šťastné a bezdětné, jeho úmrtí přirozeně vyvolalo ostré spory, mezi jeho nemanželskými dětmi, kterých měl, bůh ví kolik, já znám Viktora, Filipa a Elizabeth. Slib mi prosím, že se nad tím alespoň zamyslíš, slib mi prosím, že mi brzy odpovíš. Jsi jediný, kdo může tuto vraždu vyřešit.
S láskou Tvoje sestřenice Christie
Milovaná Christie,
Na Baker street se mnoho nemění, znáš Anglii, neustále prší a pijeme čaj. Mluvit o mne jako o nejlepším soukromém detektivovy mi pochopitelně velmi lichotí, ale stále ve mně zůstává kapička skromnosti, proto ti musím odporovat. Nějakou dobu v Anglii působí jistý Belgičan, který prozatím úspěšně vyřešil každý případ, stejně jako já pochopitelně.
Nemohu říci, že případ neupoutal mou přirozenou touhu po logických dedukcích, v Anglii se poslední dobou poměrně nudím, nevím jestli, jsou všichni vrahové, tak hloupí, nebo se už prostě s čisté lenosti ani nenamáhají vymýšlet „dokonalé zločiny“, které Nick Carter stejně vždy vyřeší…
Přijedu tedy hned, jak to bude možné, snad hned první lodí odplouvající do Nového světa. Těším se na Tebe.
S pozdravem Nick
Zápisník Nicka Cartera
Den první
Dorazil jsem pozdě večer, dostavníky v Americe téměř nejezdí, Christie mi prozradila podrobnosti o případu (které si zapíši až zítra, potřebuji si odpočinout a uspořádat si své myšlenky) a ubytovala mě v malém, ale vcelku útulném pokoji v saloonu.
Den druhý
Místo činu – příšerný nepořádek, po zemi se válel popadaný nábytek, vypadá to na souboj. Dveře zamčené (služebná Claire Peggotiová slyšela, jak se pan Edward zamykal, údajně se často zamyká, aby nebyl rušen), okna zavřené. V době vraždy (tedy údajné, předpokládám, že byl zabit dříve) v pozdních večerních hodinách byl dům plný Edwardových příbuzných, ten den se totiž konala oslava jeho pětapadesátých narozenin (po oslavě, která ho pravděpodobně zhnusila, mrzutě odešel do svého pokoje a zamknul se ve svém pokoji – pověděla mi to Peggotiová). Ostatní rodinní příslušníci postupně odcházeli, většinou do saloonu, navraceli se později, okolo sedmé na večeři, Edwarda však trudomyslnost neopustila, a nadále zůstal ve svém pokoji, ostatní večeřeli v přízemí (Edwardů pokoj je v patře) a o něčem se dohadovali. V domě tedy byly – Taťána (manželka), Viktorie (milenka, jejich vztah je všem známí, včetně Taťány, mají spolu syna Arthura, který byl taktéž v domě, majitel saloonu, s nímž je provdána moje drahá sestřenka), Viktor (Edwardův přihlouplý syn, matka neznámá, žijící se svou manželkou Betsy na ranči, umí nejspíš jen značkovat dobytek, otec ho v podstatě zavrhl), Elizabeth (dcera, matka neznámá, krásná sedmnáctiletá dívka, studuje) a služebná Peggotiová.
Christie mi pověděla, že se proslýchá, že Edwarda navštívil krátce, před narozeninami jeho právník pan Jaggers, údajně přepisoval svou závěť. Edwardův majetek je nemalí, mohlo by tedy jít o motiv, podle Christie ale nikdo neznal obsah původní, ani údajné nové závěti, což motiv nevylučuje, pokud totiž lidé, neví, v jaké situaci se nacházejí, tak jsou hnáni svými falešnými domněnkami k zoufale nešťastným a nevyzpytatelným činům a to činí případ ještě zajímavější. Opět se mi nepodařilo zastihnout šerifa Johna, i když je to podle Christie jen opilec, tak přece jen je to zastánce zákona v tomhle nehostinném místě.
Den třetí
Podařilo se mi vyslechnout téměř všechny „podezřelé“ (až na Viktora, jeho ranč je vzdálen téměř den cesty, tak jsem to prozatím vzdal, ostatně pochybuji, že by byl schopen naplánovat takový čin) nedozvěděl jsem se mnoho, co by případ nějak zvlášť objasňovalo. Podezřelí se na oslavě, v nepřítomnosti Edwarda, dohadovali především o dědictví (jak typické) panuje představa, že dědit bude Viktorie, Elizabeth, Arthur a manželka Taťána. Obsah závětí je pro mne stěžejní, požádal jsem proto dopisem pana Jaggerse o obsah obou závětí, doufám, že mi vyhoví. Jako první u Edwardova pokoje byla Viktorie, odběhla o chvíli dříve, šla na toaletu, zajímavé je, že v té době byla na toaletě i Taťána, ale dámy se nepotkaly, Viktorie tvrdila, že šla do patra, protože v přízemí bylo zamčeno. Pozoruhodné je, že si neví, zda na toaletě někdo byl, bylo prostě jen zamčeno. Arthur poté vyrazil dveře, u kterých se všichni shromáždili. Spoušť v pokoji všem vyrazila dech, posléze se opět začali dohadovat a vzájemně se podezírat. Ptal jsem se všech, kdo si myslí, že je vrah, nejčastější odpověď je Viktorie, není příliš oblíbená, prý s Edwardem žila jen kvůli penězům (což si ostatně také myslím). Viktorie mi roztřeseným hlasem odpověděla, že neví, kdo by mohl tak hrůzný čin spáchat. Sehnal jsem konečně šerifa Johna, měl kocovinu a působí neschopně, nic podstatného mi nepověděl, jen si vzpomněl na malý detail, z místa činu obdržel (od Elizabeth) malý dřevěný kolík a malý pryžový kroužek, leželi kousek od sebe na podlaze. Vzal jsem si tyto drobnůstky, ale nemám zdání jak, zdali vůbec, s případem souvisí.
Den třetí až čtvrtý (noc)
Nemohu spát, říká se, že dobrý detektiv nespí, když mu chybí kousek do skládačky, špatný detektiv nespí kvůli špatnému svědomí… Mě nechybí jeden kousek skládačky, nýbrž téměř všechny kousky skládanky. Už téměř dvě hodiny koukám na kolík s kroužkem, přesně do sebe pasují. Nechápu zatím, jak s tím souvisí (jestli vůbec souvisí). Nejvíc mne ale tíží otázka, proč si někdo dal takou práci s „dokonalou vraždou“ ve městečku s neschopným šerifem uprostřed pouště, proboha proč tak složitě, vždyť pravděpodobnost odhalení vraždy je minimální i kdyby byl čin spáchán o poznání méně sofistikovaně. Tak proč? Chorobná touha po dokonalosti? Nebo chorobný, i když neopodstatněný, strach z dopadení?
Den pátý až sedmý
Cesta za Viktorem byla zbytečná námaha, je takový prosťáček, že mu ani nedochází, že jím, jeho zesnulý otec opovrhoval, že jej zavrhl. Žije se svou snad ještě duchovně prostší manželkou a dcerou, která je kupodivu vcelku bystrá. Farmaří si spolu a Viktor si vydělává hlavně značením dobytka, nicméně vypadají vcelku šťastně.
Den osmý až patnáctý
Nic co bych si potřeboval poznamenat.
Den šestnáctý
Dnes jsem neskonale potěšen, pan Jaggers mi odepsal, kromě pár zdvořilostních frází obsahuje dopis ten nejcennější poklad, který mi konečně vnesl světlo do tohoto případu. Obsah obou závětí si pochopitelně musím ponechat pro sebe. Tedy v původní závěti je většina jmění („čísla“ mi pan Jaggers neodhalil) měla patřit Arthurovy a jeho matce Viktorii, menší část Taťáně a pár procent zbylo i na Elizabeth, zatímco nová (a platná!!!) závěť Odkazuje téměř všechno Filipovy, žijícím a studujícím v Kentu a pár procent opět zbylo i pro Elizabeth. Viktorie, Arthur a Taťána nedostanou vůbec nic. Myslím, že to do sebe začíná krásně zapadat… Doufám, že se po dlouhé době konečně pořádně vyspím.
Do domu Edward van Baskervila se postupně sházejí všichni, jež Nick sezval a slíbil jim odhalení vraha, inu Raven town už déle než dva týdny nežije ničím jiným. Případ zaujal i obvykle nemluvné potulné kovboje. Do domu se přirozeně snaží vstoupit i všemožní zvědavci, tedy téměř celé městečko, šerif John je dnes dokonce střízlivý. „Vítejte dámy a pánové, dnes jsem vás sem všechny sezval, abych vám odhalil vraha Edwarda van Baskervila.“ Pronese Nick teatrálně. „No tak na co čekáte.“ Vykřikne netrpělivě Arthur. „Všechno má svůj čas, pane Baskervil. Povím Vám, kdo zabil Vašeho otce, pokud to ovšem už sám nevíte…“ „To je směšné, jestli tím snad něco naznačujete…“ vstává a chystá se k odchodu „Nenaznačuji nic, vážený pane, jen bych chtěl říci, že všichni jak tady sedíte, jste stále podezřelí.“ Pokračuje dál teatrálně Nick, je na něm vidět, že si situaci doslova vychutnává, jasně dává vrahovy najevo, že on opět vyhrál. Pohledem přejíždí z podezřelého na podezřelého, až své oči zavrtá do Viktorie, nebohá slečna se do tohoto okamžiku alespoň snažila zakrývat svou nervozitu, již však neodolala a celá se roztřásla a málem i rozplakala. „ Naše hlavní podezřelá, údajně černá ovce rodiny, i když do rodiny vůbec nepatří, tak jak by Vám byla prospěšná smrt vašeho milence, milá slečno?“ „Myslím, že mě a Arthurovy Edward něco odkázal, ale já ho n…“ zašpitne Viktorie „ Myslíte, slečno?“ skočí ji Nick do řeči „ Mohu vás ujistit o opaku. Pan Jaggers byl natolik laskav, že mi poodhalil obsah nové a platné poslední závěti Edwarda van Baskervila.“ Vyřčenou větu nechává Nick vyset ve vzduchu, se samolibým úsměvem si prohlíží vytřeštěné tváře jeho „podezřelých“. „Kdo to teda po tom starém pošukovi shrábne?“ Zeptá se Arthur „Rád bych Vám pověděl, to co vás všechny nejvíce zajímá, ale žel bohu jsem vázán slibem mlčenlivosti, vše se jistě brzy dozvíte, nejsem, ale sám, kdo ví, co se píše na tom tajemném lejstru, ještě jedna osoba sedící v této místnosti ví, co v závěti stojí a ta osoba je vrah!“ Nick pečlivě frázuje každé slovo, otáčí hlavou a každému podezřelému chvíli pohlédne do očí, poté svůj zrak přesune k jeho sousedovi. „Nesmysl, jak by to kdo byl schopen provést, vždyť pokoj byl zamčen… „“Znám okolnosti případu mnohem lépe než vy, pane Arthure, nemusíte mně nudit, tím, že mi je budete opakovat. Ano dostáváme se k jedné ze tří stěžejních otázek, a sice JAK? Inu, dámy a pánové, říká vám něco název nafukovací balonek?“ Všichni nechápavě pohlíží jeden na druhého „Nafukovací balonek je neškodná hračka, vyrobena z kaučuku, který je získáván z kaučukovníku brazilského latinsky Hevea brasiliensis. Kaučuk je elastomer, tedy materiál, jenž je schopen deformace, tedy i roztáhnutí, a opětovného nabytí svého původního tvaru. Balonek je neškodná hračka, která se zvolna objevuje v Anglii, zde v Oklahomě je stále poměrně neznámí, i když kaučukovníky se pěstují převážně v jižní Americe, ale to je pro tuto chvíli vcelku vedlejší. Edward van Beskervil jich patrně pár obdržel v jednom z mnoha balíků, které mu pravidelně zasílaly jeho angličtí příbuzní. Dovolím si názornou ukázku.“ Nick drží v ruce nafukovací balonek, který nafoukne a pištivého zvuku vzduch opět z balonku vypustí, čímž balonek opět splaskne. Nickovo publikum nevěřícně zírá. Nick z kapsy vytáhne pryžový kroužek, který se nacházel na místě činu. „Dlouho jsem si lámal hlavu, odkud tento pryžový kroužek z místa činu znám, až mi to došlo.“ Všem postupně ukazuje důkaz spolu s náustkem balonku. „Povšimněte si prosím, že jsou naprosto shodné. Ovšem kroužek se na místě činu nenacházel osamocen, spolu sním, tam ležel nenápadný dřevěný kolík.“ Nick všem ukazuje kolíček. „Kolík přesně pasuje do náustku balonku.“ Nick nafoukne balonek a do hrdla vloží dřevěný kolík vzduch unikající škvírkou mezi stěnou balonku a kolíkem vydává vřeštivý vzduch. Zúčastněným se křivý tváře, někteří si dokonce zakrývají uši. „Copak vám, dámy a pánové, nepříjemný zvuk připomíná?“ Po chvíli špitne Elizabeth „Jako by někdo někoho zabil“ „Přesně tak slečno. Přesně tak také vrah způsobil iluzi vraždy již dávno mrtvého pana Baskervila. Vrah svou oběť zabil mnohem dříve, v době kdy Peggotiová slyšela zamykání Edwardova pokoje, se nezamykal Edward sám, ale zamykal vrah. Vrah měl dostatek času, hosté starého pána viděli živého, po jeho odchodu se všichni rozešli, vrah však v domě zůstal, provedl hrůzný čin a nachystal si další propriety pro své večerní představení…“ „Těmi proprietami myslíte ten nábytek? Vždyť je zhola nemo…“ Ozval se Arthur. „Pokud jediné řešení, které funguje, je nemožné, pak to nemožné je správné. Zde je řešení navíc tuze prostinké. Za tím vší je prachobyčejný provázek. Ano provázek, pečlivě obmotán okolo většiny drobnějšího nábytku a onoho balonku, následně byl provázek vyveden pootevřeným oknem. V osudný okamžik stačilo vrahovy zatáhnout za provázek, který vytvořil, nám všem známí výjev pokoje a spustil hrůzná ryk, poté sebou vzal i malou plechovku, jež sloužila jako zarážka okna, zavřel okno a zmizel v rukou vraha, který jej ukryl.“ Do ticha špitne Viktorie „Ale vždyť bylo zamčeno zevnitř.“ „Ale kdeže, to jsme si měli jen myslet. Klíček přece nebyl zevnitř v zámku, klíč se nacházel v dlani pana Edwarda, dá se tedy předpokládat, že se pán zamkl a klíč mu zůstal v ruce. Pravda je ale taková, že klíč měl svůj duplikát, je nejspíš jasné že ten vlastní vrah, které odešel a zamkl.“ Přítomní oněměli, každý si najednou uvědomoval, jak byl zdánlivě nemožný čin spáchán takřka banálně, tedy banalita činu se projevuje až poté co je známo řešení činu. „Tak kdo je tedy vrahem?“ zeptal se do tich šerif John. „Milí kolego, vrahem může být jedině ten, kdo z duše nenávidí jednu z přítomných dam a také zná obsah původní závěť. Aby někdo znal obsah závěti, tak ho musel někde odposlechnout a to bylo možné pouze v případě odposlouchávání za dveřmi – což je poněkud nepraktické – anebo mít pokoj vedle Edwardova pokoje.“ Načež se více než polovina přítomných ohlédnou na Taťánu. Taťána Baskervilová se už nadechuje, toužíc říct něco na svou obhajobu, Nick ji ale nepustí ke slovu. „Vážení přátelé, ano. Případ je svým způsobem klasický případ boje dvou žen o jednoho muže, zhrzená paní Taťána“ zabodne pohled přímo do Taťániných očí „žárlí na Viktorii, když jste navíc zjistila, jak jste zahrnuta v dědictví v nyní už neplatné, ale i tak pro ostatní přesto nadále tajné, závěti, tak jste musela neskutečně zuřit, což je vcelku pochopitelné. Plánovala jste si svůj čin dlouze, ale pečlivě.“ Opustí Taťánu očima, která jeho pohled po celou dobu neodvrátila, upřímně a hrdě hleděla Nickovy přímo do očí. „Dlouho jsem uvažoval nad tím, proč jsi někdo dal tolik práce s téměř dokonalou vraždou v uzavřené místnosti, kterou poprvé zdokumentoval Edgar Allan Poe, který jen tak mimochodem mylně považován za spisovatele, ve skutečnosti byl detektiv, který své případy navíc i popsal a knižně vydal, na místě kde zákon téměř nevládne – bez urážky šerife. Až když jsem letmo nahlédl do Taťánina pokoje, který byl doslova Mekkou dokonalého melancholika, každá věc měla své místo, dokonce i odposlouchávací hrníček, ležící v knihovně přímo u místa, které poskytuje nejlepší možný odposlech – z jakého jiného důvodu by měl být hrníček v knihovně. Milá Peggotiová mi dokonce řekla, že v pokoji nesmí ani trochu poklidit, protože paní neskutečně vytáčí, když je nějaká její věc posunuta byť jen o píď. Od té chvíle jsem měl jasno, paní Taťána, typický melancholik, toužící po dokonalosti, že, paní Taťáno? Nebo snad nejste hluboce přemýšlející, samotářská a puntičkářská? Ať si už si o čtyřech typech temperamentu, jež stanovil Hippokratés, myslíte cokoliv, Vy, paní Taťáno, jste důkazem, že platí. Ten odchod na toaletu, kterou jste i zamkla, takže nevyvolalo podezření, když odešla na toaletu i Viktorie, jediná drobnost, která vám unikla, byl právě onen kolík a pryžový kroužek, které před vámi náhodou sebrala a šerifovi předala slečna Elizabeth.“ Po delším napjatém tichu konečně promluví Taťána „ Co ode mne čekáte? Zpytování svědomý, nebo co? Jsem ráda, že je ten starej chlípník mrtvý. Byla jsem schopná tolerovat jeho poměr s tou čubkou a toho jejich bastarda, i když je stále z duše nenávidím, ale ne, to že mě vydědí…“
Nick Carther odchází se západem slunce, kouří doutník, vozka mu otevírá dveře kočáru. Naposled se otočí za městečkem Raven town, mávne mávající Christie, nad jejíž hlavou se ve slabém vánku pohupuje oprátka.