• Nově připravená aktualizace hry na verzi 2.218 je naplánovaná na úterý 19. března. Upozorňujeme, že termín i obsah aktualizace se mohou změnit. Více informací najdete na herním fóru
  • Vítejte kovbojové a kovbojky, všude je cítit jaro, to znamená, že se na The West blíží Velikonoce. Tak jako každý rok i letos máte šanci zastřílet si s nejznámějšími střelci. Big Fred, Van Cliff, Brinson a Westwood jsou zpět ve Velikonoční střelnici! Více informací najdete na herním fóru

Tam, kde teče petrolej I

Jak se vám příběh líbí?

  • Ano, velice se mi líbí.

    Hlasy: 0 0,0%
  • Není vůbec špatný.

    Hlasy: 7 87,5%
  • Ujde to.

    Hlasy: 0 0,0%
  • Nelíbí se mi moc.

    Hlasy: 1 12,5%
  • Ne, vůbec se mi nelíbí.

    Hlasy: 0 0,0%

  • Celkový počet hlasujících
    8

DeletedUser

Guest
Zde zveřejňuji první kapitolu své knihy. Byl bych rád, kdyby jste se k tomu vyjádřili.

1/Greenhorn v Saint Louisu



To byl takový krásný slunečný den, když jsem přijel do Saint Louisu. Vzal jsem si kufry a pomalu jsem vystupoval z vlaku. Poté jsem procházel nekonečně dlouhým nádražím, až k obrovskému východu. Když jsem odtamtud vycházel, objevilo se přede mnou mnoho domů.
Představoval jsem si to zde trochu jinak.
Čekal jsem těch domů trochu méně. Chvíli jsem se potuloval městem a hledal nějaký hotel. Najednou do mě vrazil malý mužíček, který my doslova a do písmene změnil život.
„Omlouvám se, sir.“ Řekl neučesaný mužíček s hustým plnovousem a potrhaným šedivým plstěným kloboukem v ruce. Na sobě měl červenobílou kostkovanou košili, šedé boty s ostruhy a hnědé kalhoty.
„To je v pořádku“ Řekl jsem.
„Ale není sir. Zvu vás na jedno.“
„To není nutné.“ Odmítl jsem slušně.
„Ale, je! A jestli nepůjdete, tak mě urazíte!“
„To bych nerad.“ Zasmál jsem se. „Tak tedy dobrá, půjdu s vámi. Ale opravdu jen na jedno.“
„Výborně, a jak se vlastně jmenujete sir?“
„Jmenuji se John Fire. A vy se jmenujete jak?“ Zeptal jsem se podobnou otázkou.
„Já jsem Will Hunting a tohle je Johnny Horse, neboli po celým Divokým Západě známej, jako zálesák Old Tomahawk. Ale říkejte mu Tomahawku, jako všichni ostatní, teda až na mě, já mu totiž říkám Starouši.“
Old Tomahawk, je vysoký, opravdu hodně vysoký chlap s obrovskými dlaněmi, dalo by se říci doslova tlapami a velkými mokasíny. Proto mu také Will říká, tedy kromě Starouše, Čahoun, ale opravdu jen velmi zřídka. Tedy, upřímně řečeno, nechtěl bych od něho schytat jednu ránu, jeho obrovskou tlapou. Měl na sobě koženou bundu, pod kterou měl modrou košili, hnědé indiánské kalhoty a černý kožený klobouk z, pod kterého mu vykukovali dlouhé tmavě hnědé vlasy. Za opaskem měl tomahavk, zřejmě dosti ostrý.
Tak jsme si tedy podali ruce a vyrazili cestou k nejbližšímu saloonu.
Když jsme tam dorazili, vstoupili jsme dovnitř a sedli jsme si k nejbližšímu stolu.
Hned na to Will zavolal na hospodského u pultu.
„Tři pěkně orosená piva tady pro mě a mé přátelé!“
„Hned to bude, Wille.“
„Tak co meššúrs? O čem budeme hovořit?“
„To nechám na vás, Wille.“
„No dobře, tak tedy slyšel jste někdy o nás? Já si myslím, že ano.“ Začal s hovorem Will.
„Ne, Wille, nikdy jsem o vás neslyšel.“ Odpověděl jsem.
„To se ale divím sir. Vy tedy nejspíš budete nováček na Západě.“
„To je pravda.“ Potvrdil jsem.
„Tak to jste tedy pěkný greenhorn, jestli se nepletu.“
Toto slovo označující naprostého zelenáče a nováčka, jsem od tohoto malého mužíčka slyšel ještě mockrát. Ovšem v tuto chvíli jsem ještě nevěděl, co to slovo znamená.
„Co to slovo znamená, Wille?“
„Jako bych to neříkal, hotový greenhorn. To znamená milej zlatej, že jste zelenáč ze všech nejzelenější.“
„Aha, to jsem nevěděl. Děkuji za poučku, milý Wille.“
„Nemáte zač, velectěný greenhorne!“ Zdůraznil.
Zatím přispěchal hospodský s pivy. Potom rozhovor pokračoval vesele dál.
„Tak co, greenhorne, chutná vám zdejší pivo?“
„Znamenitě. A co vy Tomahawku, kde jste přišel ke svému bojovnickému jménu?“ Zeptal jsem se.
„Kdysi dávno, před několika lety jsem bojoval s indiány z kmene Utahů, bok po boku proti sedmadvacáté kavalérii. Byla to bitva ve Stříbrné Rokli, kde se těží až do dnes stříbro. První den odpoledne, jsme odrazili útok s minimálními ztrátami, ale ti prašiví kojoti z Fort Silvercreeku nás v noci přepadli. Byly to posily, které měli zpoždění kvůli řádění Čejenů na Mount Whitu, kde je skoro všechny pobili. Na nás pálili ze zálohy a během hodiny nás skoro všechny postříleli. Přežili jenom ti, co padli do bezvědomí, což jsou čtyři bojovníci Utahů, Bob North, náčelník Tonkita-Zew „Rychlý Vlk“, jeho syn Utaja „Medvěd“ a já. A k mému jménu jsem přišel v té první bitvě za světla, kde jsme zvítězili. Kavaleristé tam totiž zajali náčelníkova syna Utaju a já mezi ně vlítnul jenom s jedním tomahavkem. Sedmnáct kavaleristů za mého řádění padlo a dalších pět jsem zranil. Ten tomahavk my zůstal až do dneška, jako vzpomínka na můj hrdinský čin. Nosím ho pořád za opaskem, jak si můžeš všimnout. Beze mne, by ten hoch vysel. Proto mě kmen Utahů dal jméno pro bojovníka znějící Old Tomahawk.“
Ten příběh mě nesmírně zaujal. Je to takový napůl šílenec a napůl hrdina. Jak jsem se potom dozvěděl, hodně se zastával práv indiánů a nikdy se nemusel bát v boji použít svůj tomahavk. Ten tomahavk se nikdy nedotkl nevinného. Old Tomahawk ho používal v sebeobraně, v boji a k chytání všech možných zločinců. Je to velice spravedlivý muž.
„A odkud vůbec pocházíte, sir?“ Zeptal se Will.
„Z Velké Británie. A vy Wille?“
„Odsud, ze Saint Louisu.“
„A co vy Tomahawku?“
„Já pocházím ze Santa Fé.“ Odpověděl stručně.
„Hej, Starouši!“ Volal Will, na Old Tomahawka.
„Co je, ty ze všech nejmladší.“ Zavtipkoval.
„Nech si připomínky k mému věku.“
„Ale ty z nás si tady nejstarší Wille, tak já nevím kdo je tady starouš.“
„Ty jsi Starouš, ale to teď neřeš. Slyšel si o tom hrozným boháčovi ze Salt Lake City?“
„Myslíš toho s těmi petrolejovými pozemky?“
„Jo, přesně o něm.“
„Zajisté, Wille. Kam tím míříš? Ty si snad chceš koupit nějakej, hahaha?!“
„Ne, a nech si ty fóry. Mohl byste si na chvíli odsednout, greenhorne?“
„Ale jistě Wille.“
Něco si tam chvíli šuškali. Will z toho byl nejspíš naprosto nadšený, soudě podle jeho hlasitého smíchu a jak rozhazoval rukama. Old Tomahawk z toho naopak zřejmě nadšený moc nebyl. Mračil se a chvílemi mlátil pěstí do stolu a snažil se Willa přemluvit, aby od toho nápadu upustil, soudě podle toho, že se potom s Willem celou dobu co jsme ještě seděli v saloonu, vůbec nebavil. Když dohovořili, tak Will na mě ukázal a gestem naznačil, že si mohu k nim znovu přisednout.
„Tak si přisedněte, greenhorne, ať nám nevynesete spaní.“
„To bych nerad.“ Zavtipkoval jsem.
„Vidím, že máte smysl pro humor. Nedáte si ještě jeden půllitr piva? Nebo byste chtěl raději sklenku whiskey?“
„Dám si to pivo, Wille.“
„Výborně sir. Hej Starouši dáš si něco?“
Old Tomahawk mlčel.
„Ohó, on je pán naštvanej, na starýho dobráka Willa Huntinga? On se mnou pán nemluví? To se ho asi bude muset zeptat náš greenhorn John.“ Řekl mu humorným tónem. Poté se Will otočil na mě.
Ptal jsem se ho tedy přátelsky. „Dáte si pivo Johnny?“
„Zajisté Johne.“
Poté Will zavolal na hospodského. „Jerry, ještě jednou tři piva!“
„Za chvíli tam budu, Wille.“
Potom jsme se s Willem vesele bavili dál. „Zítra pro vás máme se Staroušem překvapení.“ Řekl mi Will s nadšením.
„A jaké?“ Zeptal jsem se.
„To se dovíte až zítra ráno. Zatím budete bydlet s Čahounem u mě doma.“
„Kdo je Čahoun?“
„No přeci náš Starouš, Old Tomahawk, kterému říkáte Tomahawku nebo Johnny.“
„Ahá. A jak jste přišel na Čahouna a Starouše?“
„No tak, Čahoun podle toho, že je hodně vysoký a Starouš podle toho, že se mu říká Old Tomahawk. To je totiž od toho Old, což znamená starý, ale v bojovnickém jméně to značí, že ten člověk je zkušený a ne že je starý. A já mu podle toho starý říkám Starouši. Teď už víte proč mu tak říkám?“
„Ano, zajisté.“ Odpověděl jsem.
„To jsem rád. Á, už sem de Jerry s pivy.“
Hospodský přinesl tři piva, Will zaplatil, poděkovali jsme a on odešel zpět k pultu.
„Tak co, greenhorne, jak se vám tady líbí?“
„Hodně se mi zde líbí, Wille.“
„To jsem rád a dokonce, už jste získal dva přátelé.“
„Já vím, Wille.“
Potom jsme všichni tři vypili pivo a pomalu jsme odcházeli ze saloonu.
Od saloonu jsme šli dlouhou ulicí a poté jsme odbočili vpravo. Zanedlouho jsme odbočovali vlevo. Potom jsme šli po krátké rovince a pak z kopce dolů. U vysoké břízy jsme odbočili vpravo a potom po klikaté úzké cestičce kolem obrovského dubu. Poté jsme šli krátkou chvíli do malého kopečka. Nahoře jsme šli pořád rovně a potom zatočili vpravo. Šli jsme kousek po rovince a dorazili jsme k Willovu domu.
Když jsem vešel dovnitř, celkem jsem se divil. Na zálesáka to zde má poměrně slušně zařízené. Velká trofej medvěda grizzlyho se vyjímá hned v obývacím pokoji společně s jeleními parohy. Není to velký dům. Vstupní chodba je malá a úzká. Obývací pokoj také není největších rozměrů. Podle mě, se ten starý roztrhaný zaprášený gauč, do této místnosti moc nehodil. Kuchyň je skromně zařízená a ložnice nezvykle malá. Skříň tam je namáčknutá na postel a ty malé noční stolky se tam sotva vejdou.
Netrvalo dlouho a byl večer. Will a já jsme si sedli v kuchyni ke stolu, Old Tomahawk naštvaný na Willa šel do saloonu za jeho dobrými přáteli. My dva jsme ovšem rozjeli velice dlouhou debatu.
„Tak co sir, jak se vám líbí na Západě?“
„Není to tu tak špatné.“
„No to bych řekl. A proč jste se sem vůbec vydal, sir?“
„Abych poznal kus světa a také abych zažil nějaké to dobrodružství.“
„Jó sir, tak to jste natrefil na toho správného človíčka. Tam kde jsem já, tam jsou samá dobrodružství.“
„Když jsme šli ze saloonu sem, tak mi Old Tomahawk říkal, že vás se drží problémy.“
„A není problém dobrodružství? Já bych řekl, že ano, greenhorne. Víte, on mě Starouš z těch problému většinou tahá. Ale né, že mu řeknete, že jsem to uznal. To byste mě velice rozčílil, sir.“
„Nebojte se, Wille, já mu nic nepovím.“
„Opravdu mu nic neřeknete?“
„Neřeknu, máte mé slovo. Já své slovo vždycky dodržím, vždycky.“
„To jsem rád, milý greenhorne. My jsme pro vás se Staroušem připravili překvapení. On je teda docela proti, protože tomu chlapovi nevěří, ale podle mě je to dobrej kšeft. Musíme se přeci nějak vydělávat. A hlavně vy, co my, my si ulovíme grizzlyho a z jeho kožichu vyděláme peněz na celej rok. Ale vy si musíte přeci jen nějak vydělat, alespoň trochu peněz. Není to ta nejpohodlnější práce, ale velice slušně placená. A my vám tam budeme dělat ochranu, která je jen tak mimochodem také dobře placená. No víte…“
Přerušil jsem ho. „A co je to vlastně za práci, Wille?“
„To je překvapení, milý greenhorne.“
Najednou se otevřely dveře domu. Byl to Old Tomahawk. Sotva vešel do domu, tak už do něj Will začal šít.
„Tak co Čahoune? Pořád seš naštvanej?“
Old Tomahawk mu nic neřekl.
„Copak, ty se bojíš se mnou mluvit? Co ty jeden…“
Přerušil jsem ho. „Nechte toho, Wille. Dobrý večer, Tomahawku.“
„Dobrý večer Johne. Vy kdybyste věděl, do čeho vás ten chytrolín tahá.“
„A do čeho mě tahá?“ Zeptal jsem se ho.
„To je prý překvapení. Takoví chytrý nápady, to může mýt jenom on.“
„No dovol?!“ Rozkřikl se Will uraženě na Old Tomahawka. „Já mám pořád dobrý nápady. Ale ty děláš hlouposti. Pustit se mezi stovku kavaleristů, kvůli jednomu hloupímu rudochovy!“
To Old Tomahawka urazilo. „Utaja není žádnej hloupej rudoch! Jenom slaboch nebrání vlastního druha.“
„Já, že bych vlastního druha nebránil?! Bránil, ale puškou.“
„Vynechal si, že by si chránil jenom bělocha. Indiána si nikdy nechránil, pokud se dobře pamatuju.“
„Chránil, přeci Toky-Toku, podnáčelníka Siouxů.“
„To byla u tebe výjimka. Někoho jiného?“
„Ne.“
„Vždyť jsme se setkali s tolika indiány v tolika nebezpečných situacích.“
„No jo, ale ty si chránil Utahy a Čejeny v těchto případech. Já poznal akorát Siouxe a Utahy a boj jsem s nimi zažil jen jednou a to se Siouxema. A jestli jsem měl chránit ty Komanče v tom lese, jak nás pronásledovali, no tak to bych musel, asi padnou na hlavu. Sám si ještě asi deset srazil pěstí k zemi.“
„Ale to na nás útočili.“
„No tak vidíš.“
Old Tomahawk se nakonec vzdal a nehodlal se dál s Willem hádat.
Už jsme byli všichni unavení a tak jsme šli spát. Já jsem zůstal na gauči a Will s Old Tomahawkem si lehli do postele v ložnici.
Další ráno mě probudil Will, ať vstávám.
„Šup, šup! Vstávejte, greenhorne! Přeji dobré ráno!“
„Já vám také Wille.“ Řekl jsem rozespalým tónem. „Proč mě tak brzo budíte?“
„Vždyť je sedm hodin, greenhorne.“
„To už je tolik?“
„Ano. Pojďte se do kuchyně nasnídat.“
„Hned tam budu.“
V kuchyni seděl Old Tomahawk a popíjel čaj k chlebu s máslem a sýrem. Will seděl na krásné na bílo natřené židli a popíjel kávu. Na stole byli dva chleby s máslem a sýrem. Jeden byl nejspíš určen pro mne a druhý pro Willa. Old Tomahawk měl u opasku tomahavk a na zemi položenou opravdu dlouhou zadovku. Vedle Willovi židle na zemi ležel zálesácký nůž, vojenský revolver a rezavá mušketa.
„Ten vojenský revolver máte od kavalerie?“ Zeptal jsem se Willa.
Yes, sir. Za mladých let jsem býval u páté kavalérie ve Fort Union.“
„Ty že si mýval mladá léta, Wille?“ Zavtipkoval Old Tomahawk.
„Ty buď radši ticho, Starouši, aby ses zase nepraštil o futra, jak seš vysokej.“
„Neměj strach, Wille.“ Zasmál se Old Tomahawk.
„A víš co Starouši?“
„Co?“
„Včera si se choval jako nenapravitelnej greenhorn a taky jim pořád si.“
„Silně pochybuji. Jsem skoro stejně tak dobrý jako ty. Jenom ty si o malinko lepší.“
„Také, že jsem tě učil.“ Zasmál se Will.
„Dostanu taky nějaké zbraně?“ Zeptal jsem se Willa.
„Zajisté hochu, tady se bez bouchačky nemůžete potloukat. Počkejte, mám to připravené v ložnici.“ Za chvíli byl zpět i se zbraněmi a řekl my: „Na, tadyhle máte šestiranný kolt, ale zacházete s ním opatrně. A ještě si vezměte tenhle bowiák, ten my daroval můj učitel, jeden lovec ze Skalnatých hor. Ten nůž je jako nový. A když jsme u toho lovce, tak tomu jsem dal ideální přezdívku. Liška. On je totiž hrozně mazanej. Docela jsem se divil, když jsem ho tady v Saint Louisu před nedávnem potkal. Ono mu je už pětaosmdesát, což je hezkej věk. No a on mě zase říkal fousáči. Je to dobrý, moc dobrý učitel. No a to je všechno.“
„A co koně, toho nedostanu?“
„Nebojte se, dostanete ho. Je u kováře, nechal jsem vám ho okovat.“
„Dobře, takže můžeme vyrazit?“
„Já bych řekl, že ano.“ Odpověděl Will.
Will si dal za opasek revolver, vzal do ruky pušku a chleba, aby se po cestě nasnídal. Oba zálesáci vyvedli koně ze stáje a jeli jsme ke kováři. Dostal jsem krásného tmavě hnědého hřebce, který byl zpočátku chvíli nervózní, ovšem brzy si na mě zvykl.
Za chvíli jsme dorazili před menší dřevěný dům. Byla na něm obrovská cedule s nápisem: Petrol New Mexico, Utah and Arizona company.
Vstoupili jsme dovnitř a tam seděl na židli u velkého stolu středně vysoký sympatický chlapík s hnědým knírkem. Na hlavě měl tmavě hnědý plstěný klobouk s béžovým pruhem a obrovským brkem. Na sobě měl hnědou koženou bundu a pod ní měl bílou košili. Měl hnědé vlasy. Vlídně se na náš usmál a pozdravil.
„Good morning, gentlemans. Dobré ráno, pánové. Čím vám mohu posloužit? Co vás přivádí do mé společnosti?“
„Dobrý den, mister. Já se jmenuji Will Hunting. Tento vysoký muž se jmenuje Johnny Horse a ten velectěný pán je John Fire.“
„Rád vás poznávám Mr. Hunting. Jmenuji se Fred John Brown. Jsem obchodník s petrolejem a petrolejovými pozemky. Jsem přímo majitel této společnosti a přijel jsem sem otevřít novou pobočku. Přijíždím až z dalekého Salt Lake City. Tam máme naši hlavní pobočku. Ale to už je trochu z cesty. Proč mě vzácní pánové, přišli navštívit? A nač máte ty pušky?“
„To je takhle Mr. Brown, zaslechli jsme, že sháníte nové pracovníky. A my bychom tady s Johnnym chránili vaše pracovníky, zatímco John by petrolej těžil s ostatními.“
„Ah, tak. No samozřejmě že bych vás mohl vzít. Můžete pracovat v Utahu, Arizoně či Novém Mexiku, kde máme naleziště petroleje. Já bych vás poslal na náš nový pozemek, kde ještě moc pracovníků není. Několik petrolejářů a dva hlídači. A samozřejmě pracovní dohled, něco jako vedoucí. Má tam samozřejmě ještě svého zástupce. Za měsíc práce dostanete Mr. Hunting a Mr. Horse jeden tisíc osm set dolarů a vy Mr. Fire jeden tisíc šest set padesát dolarů. Tak co vy na to?“
„Já to beru Mr. Brown.“ Odpověděl s nadšením Will.
„Já též.“ Odpověděl Old Tomahawk, zřejmě protože v tom nechtěl nechat svého přítele samotného.“
„Já jdu do toho.“ Odpověděl jsem.
„Výborně, pánové. Zítra ráno, v osm hodin na nádraží na vás budu čekat se svým spolupracovníkem.“
„Ano, budeme tam přesně v osm hodin. Děkujeme Mr. Brown. Tak na shledanou.“
„Na shledanou, pánové.“
Odešli jsme tedy z té agentury s novou prací. Upřímně řečeno, byl jsem tím trochu překvapen. Ovšem se mi na tom člověku něco nezdálo. Will byl ovšem se vším spokojen. A začal znovu zajímavý rozhovor.
„Tak co, sir, jak jste spokojeni s prací? Já tedy ano.“ Řekl Will.
„Já se k tomu radši nebudu vyjadřovat.“ Řekl Old Tomahwk.
„Nevděčníku.“
„Mně se na tom chlapovi něco nezdálo.“ Řekl jsem.
„Vám se taky pořád něco nezdá. Vy dva jste se určitě na mě domluvili. To sedí. Dva greenhorni se na mě domluvili.“ Zasmál se.
Odpoledne mě učil Will s Old Tomahawkem střílet. Upřímně řečeno, šlo my to vcelku dobře.
„No vidíte, greenhorne, jak vám to jde!“ Pochválil mě Will. Trefil jsem se přímo do středu a Will zase ze sebe vyhrkl. „Výborně, výborně milý greenhorne!“ Pochválil mě znovu Will.
„Jste dobrý střelec.“ Pochválil mě Old Tomahawk.
„Děkuji.“
Takže jsme strávili celé odpoledne střelbou. Večer jsme nevedli nějaké dlouhé rozhovory a hodinu po večeři jsme se rozhodli, že půjdeme spát.
Ráno mě znovu vzbudil Will v sedm hodin, že je čas se nasnídat.
„Greenhorne, je čas vstávat. A také snídat, hahaha.“ Zasmál se.
„To je už osm?“
„Ne, sedm greenhorne. Máme ještě hodinu čas.“
„No dobrá já už jdu.“
Došel do kuchyně ke stolu, kde seděl Old Tomahawk s chlebem v ruce.
„Dobré ráno, Johne.“ Pozdravil mě.
„Dobré ráno Tomahawku. Jak jste spal?“ Zeptal jsem se.
„Ku podivu dobře. S tímhle tím rozmachrukou se nedá spát. Ovšem dnes byl klidný.“
„Ty seš zase mektal, protože pořád něco mluvíš ze spaní. Člověk s tebou hne a ty už začneš.“
„To jsem rád, že jste se dobře vyspal.“
„A co vy?“
„Ale ušlo to. Na tom gauči to ovšem není úplně ideální.“
„Vy jste taky breptal, milý greenhorne. Tak hezky měkký gauč a vám se na něm špatně spí.“ Řekl ironicky Will.
„Neříkám, že se na něm špatně spí, jenom že by to mohlo být trošku lepší. Přeci jenom to není postel.“
„Nechte si ty vaše připomínky, sir.“ Rozzlobil se Will.
Old Tomahawk to ale radši zarazil, protože zná ty Willovy dlouhé řeči, které nemají konce. „Dobrý, Wille, ty tvoje dlouhý rozpravy, si nech na jindy. Teď na to nemáme čas.“
„No jo pořád.“ Rozčílil se Will.
Dosnídali jsme tedy, Will vzal batoh s nejnutnějšími věcmi a šli jsme do stáje vedle domu. Will zamkl dům a potom jsme si tam vzali naše koně a pomalu jsme odjížděli na nádraží. Když jsme tam dojeli, čekal tam Mr. Brown s jeho spolupracovníkem. Ten jeho spolupracovník nevypadal ovšem zrovna vlídně. Byl vysoký. Měl na sobě šedý roztrhaný kabát a roztrhaný černý kožený klobouk z, pod kterého mu koukali blonďaté vlasy. Na nohou měl černé boty s ostruhy. U boku měl revolver, doutník a samozřejmě postříbřenou placatku s kořalkou.
Mr. Brown na nás z dálky volal: Good morning, gentlemans! Dobré ráno pánové! Jsem rád, že jste dorazili včas. Toto je můj spolupracovník Mr. Deep. Pojede s vámi a vše vám ukáže. Do tohoto vagonu můžete dát koně. Tento vlak je můj a tato dráha též. Nechtěl jsem dělat více drah, bylo by to podle mě zbytečné. Od této kolejnice až do poslední kolejnice v Salt Lake City, jezdí pouze a výhradně můj vlak. Nechám vám tam čtyři vagony, které budete muset naplnit železnými sudy petroleje. To je vše. Můžete nastupovat.“
„Děkujeme vám za všechno Mr. Brown.“
„Nemáte zač Mr. Hunting. Tak tedy na shledanou.“
„Na shledanou.“
Mr. Brown si ještě chvíli něco šuškal s Mr. Deepem. Nevím ovšem co. Potom Mr. Deep nastoupil do vlaku a zavolal na strojvedoucího: „Jedem!!“
A tak jsme tedy pomalu odjížděli vlakem ze Saint Louisu.
 

DeletedUser16993

Guest
Zde zveřejňuji první kapitolu své knihy. Byl bych rád, kdyby jste se k tomu vyjádřili.

1/Greenhorn v Saint Louisu



„Ty seš zase mektal, protože pořád něco mluvíš ze spaní. Člověk s tebou hne a ty už začneš.“


Tak u toho jsem se částečně zasmál ! :D

Kdy bude pokračování? Už se těším! :) :lovec:
 

DeletedUser

Guest
Děkuji za pozitivní ohlas. Pokračování sem kdyžtak přihodím buď dnes večer nebo zítra.
 

DeletedUser

Guest
2/Stopa Indiána


Další ráno jsme dorazili do těžebního tábora v Novém Mexiku. Vystoupili jsme z vlaku a vzali jsme si naše koně. Před námi byl mírný kopec a dlouhá zelená prérie, kterou lemovali husté smíšené lesy. Z malé chaty postavené na trámech, vystoupili dva vysocí muži, podobné výšky jako Mr. Deep. Jeden z nich byl o něco málo nižší než ten druhý. Ten vyšší měl na sobě černou koženou bundu, pod kterou měl modrou košili a na hlavě měl černý kožený klobouk. Kalhoty byli také černé a na konci nohavic byli střapce téže barvy. Na nohou měl černé boty s ostruhy a u boku mu byl vidět kolt a nůž. Ten nižší měl na sobě hnědou koženou bundu, pod kterou měl bílou košili a na hlavě měl hnědý plstěný klobouk. Kalhoty byli hnědé a na nohách měl hnědé boty s ostruhy a za opaskem měl dva revolvery a nůž. Tito dva muži scházeli pomalu ze schodů a potom přicházeli pomalu k nám. Ten vyšší se zeptal: „Co tu chcete?“
„Já jsem Mr. Deep a tohle jsou nový pracovníci. Tento vysoký muž zde bude dělat hlídače. Tento malý mužíček je také hlídač a tenhle pán bude pracovat jako petrolejář.“
„Já tady rozdávám práce a ne vy Mr. Deep. A kdo vás vůbec posílá?“
„Posílá mě Mr. Brown a to co jsem řekl je jeho nařízení. Já tady budu pracovat jako dohled za Mr. Browna.“
„Aha, tak to se omlouvám Mr. Deep. Nevěděl jsem, že vás posílá Mr. Brown. Já se jmenuji Mr. South a pracuji zde jako vedoucí. Toto je můj zástupce Mr. Strong. Vítám vás, pánové v těžebním táboře pět.“
„To už těch pozemků má Mr. Brown tolik?“ Zeptal se udiveně Mr. Deep.
„Ano, už jich má pět a brzy prý dokonce sedm. Říkal nám to před dvěma týdny, když zde byl na kontrole.“
„Ten má ale naspěch.“ Užasl Mr. Deep.
„No jo, už je to tak. Kolik tady máte nechat vagonů?“
„Čtyři.“
„Hej chlapi, pojďte sem odpojit čtyři vagony!“ Zavelel Mr. South.
V tu chvíli se k nám rozběhlo osm petrolejářů, aby šlo odpojit vagony. Za chvíli byli, vagony odpojeny a Mr. Deep zavolal na strojvedoucího: „Můžeš jet!!“
Vlak pomalu odjížděl se zbylými vagony. Když vlak odjel, tak se nás Mr. South zeptal: „Jak se vlastně vůbec jmenujete pánové?“
Will nás hned začal ochotně vyjmenovávat. „ Takže já se jmenuji Will Hunting, tento čahoun se jmenuje Johnny Horse a ten mladý muž se jmenuje John Fire.“
„Rád vás poznávám, pánové. Pojďte se mnou támhle do té chalupy.“ Všichni jsme ho následovali.
Když jsme vstoupili dovnitř, nevypadalo to tam moc útulně. Vedle dveří byl pověšen velký obraz a uprostřed místnosti byl velký stůl se čtyřmi dřevěnými židlemi. Na stole byla prázdná flaška nejspíš od whiskey. Kousek od stolu stála velká skříň, plná flašek kořalky. Mr. South jednu vytáhnul a přizval nás ke stolu.
„Dáte si whiskey nebo rum?“ Zeptal se zdvořile.
„Ne, děkujeme.“ Odmítl Will za všechny.
„Takže teď budu hovořit k vám Mr. Hunting a Mr. Horse. Hlídka bude po dvou lidech a bude se střídat po šesti hodinách. Takže je vše jasné?“
„Ano je my všechno jasné.“ Řekl Will.
„Mě je také všechno jasné.“ Řekl Old Tomahawk. „Ale co budete dělat vy? Popíjet kořalku?“ Usmál se lišácky.
„Do toho, co tady děláme, my vám vůbec nic není Mr. Horse.“ Řekl klidným, ale přesto naštvaným hlasem Mr. South.
„No tak Johnny, buď k Mr. Southovi trochu zdvořilejší. Je to přeci tvůj zaměstnavatel.“
„Mr. Hunting má pravdu, Mr. Horse.“
„Mr. Hunting, ať si říká, co chce. A vy můj zaměstnavatel nejste, můj zaměstnavatel je Mr. Brown. A já si vydělám i bez vás, Mr. South.“ Řekl rozhodně Old Tomahawk.
„Nechte si ty vaše keci, Mr. Horse a vypadněte odtud. Momentálně vám začíná směna.“
Old Tomahawk se jen lišácky usmál a řekl velice rozhodně: „Heleďse ty *****e, ty něco skrýváš a kořala to asi nebude. Ale já na to přijdu co, ty ožralo jeden.“
„Naposledy říkám, ať vypadnete!“ Řekl zvýšeným a naštvaným tónem Mr. South.
„Jak je libo, Mr. South.“ Řekl Old Tomahawk a pomalu odcházel z chatky.
Mr. South zaskřípal zuby a potom se chvíli zamyslel. Potom se podíval na mě a řekl: „Omlouvám se Mr. Fire, trochu jsem se zamyslel. No a vy Mr. Fire budete pracovat od osmi hodin ráno do čtyř hodin odpoledne, tedy celkem osm hodin. Je vám vše jasné? Jak se zachází s jednotlivými pracovními pomůckami, vám ukáží vaši spolupracovníci.“
„Je my vše jasné.“ Odpověděl jsem.
„Ok, to jsem rád. Jo a Mr. Hunting, vy s Mr. Horsem budete mýt směny od osmi ráno do dvou odpoledne a od osmi večer do dvou do noci. Byl byste velice hodný, kdybyste vyřídil toto vašemu příteli.“
„Hned mu to vyřídím Mr. South.“ Řekl Will.
„Výborně, tak můžete jít.“
Will s Old Tomahawkem šli vystřídat dosavadní hlídku a já jsem šel pomoci ostatním petrolejářům. Vyšel jsem z chatky Mr. Southa a stoupnul jsem si na malou terasu. Rozhlížel jsem se chvíli po okolí a zahlédnul jsem jeskyni. Možná, že tam těžili ten petrolej. Najednou se za mnou, otevřeli dveře a objevil se v nich Mr. Strong a řekl mi: „Jestli hledáte, kam máte jít, tak támhle do té jeskyně.“
„Děkuji Mr. Strong.“
„Nemáte zač Mr. Fire.“
Tak jsem sešel ze schodů, odvázal koně a vydal jsem se k jeskyni. Samozřejmě se nadalo přehlédnout, co měl Mr. South s Mr. Strongem pod chalupou. Bylo tam dvacet sudů. Všechny byli popsané. V deseti byla kořalka, v pěti víno a v pěti pivo. Tudíž měl nejspíš Old Tomahawk pravdu, jsou to nejspíš pěkní ožralové.
Za chvíli jsem dojel k jeskyni. Byla to opravdu velká jeskyně, nad níž se rozprostíral vysoký hustý les. Vedle ní bylo několik vysokých smrků. Pod jedním z nich seděl jeden petrolejář s flaškou tequilly v ruce. Jak jsem se později dověděl, jmenoval se Jack Green. Patřil k takzvané čtyřce. Byla to čtveřice ožralů, kam patřil Mr. South, Mr. Strong, Mr. Deep a Jack Green. Ale teď zpět k jeskyni. Na kraji té jeskyně sedělo několik petrolejářů a dávalo si malou přestávku. U toho se zakousli do jablka a nahlas si povídali. Bylo jich tam asi jenom pět, ale celkový počet petrolejářů i se mnou byl dvacet dva. Když jsem tam přijel, petrolejáři na mě udiveně zíraly a pak se postavili. Jeden z nich na mě promluvil.
„Kdo jste sir, a jak se jmenujete?“ Zeptal se mě.
„Jmenuji se John Fire a vy se jmenujete jak?“
„Já se jmenuji Bob Bear.“
„Rád vás poznávám Mr. Bear…“ Přerušil mě.
„Klidně my můžete říkat Bobe.“
„Tak vy mě zase můžete říkat Johne. Já tady mám pracovat jako petrolejář.“
„Tak to jsi na správném místě. Pojď, stejně už máme konec přestávky, já tě všechno naučím.“
„Jasně Bobe, už jdu a děkuji za pomoc.“
„Nemáš zač, Johne.“
Šel jsem tedy za Bobem. Slyšel jsem velký hluk a hlasité povídání. Za chvíli jsme došli k zatáčce, kde bylo vidět světlo. V zatáčce byli na stropě zavěšené tři lampičky. Prošli jsme zatáčkou a stály jsme u velkého petrolejového jezera. Ve stěně bylo několik lampiček. Stálo tam asi patnáct petrolejářů a sotva jsme tam přišli, udiveně na nás zírali. Bob zvolal: „Hej, chlapi, tohle je náš nový spolupracovník. Jmenuje se John a chci, abyste s ním byli za dobře.“
„Vítáme tě, Johne!“ Zvolali petrolejáři nahlas.
„Rád vás poznávám.“ Odpověděl jsem na jejich přivítání.
Bob mě zavedl k jedné pumpě a ukázal mi, jak se to dělá.
„Koukej se pozorně. Tadyhle to vezmeš do ruky a začneš s tím pumpovat. Samozřejmě, že tuhle hadičku musíš dát nejdříve do sudu, jinak by ti ten petrolej vytejkal na zem.“ Zavtipkoval. „No, dáš si tu hadičku do sudu a začneš pumpovat. Tadyhle ti ukazuje, pod jakým tlakem ti to teče. Když se to začne přibližovat k tý červený čáře, tak přestaň pumpovat a ano se to srovná. Kdyby se s tím něco dělo tak na mě zavolej, nebo se někoho zeptej, on ti poradí. Tak si tady k tomu stoupni a můžeš začít pracovat.“
„Díky za všechno, Bobe.“
„Nemáš zač, Johne.“
Bob si stoupnul k pumpě kousek ode mě a během směny jsme si povídali. Opravdu, takhle pracovat je docela makačka na ruce, ale dá se to zvládnout. Dělali jsme si tři přestávky. Ranní a odpolední na čtvrt hodiny a polední ve dvanáct a tu jsme si dělali na hodinu.
První pracovní den proběhl celkem v klidu. Ovšem večír u ohně tomu bylo jinak. Se všemi jsem vycházel dobře. Will také a Old Tomahawk nemohl snést akorát Mr. Southa. S vedoucími a Mr. Deepem jsme se moc nebavili, ovšem první večer přitáhli všichni tři k ohni. Tábor jsme měli na kopci, napravo od chatky, přímo naproti železnici. Mr. South, Mr. Strong i Mr. Deep přišli k ohni a sedli si na zem. Každý měl v ruce flašku brandy a Mr. South ještě flašku vína. U ohně byl jeden sud piva, z kterého si občas někdo nalil. Ovšem my všichni jsme toho moc nevypili, pokud nepočítám toho petrolejáře Mr. Greena. Najednou Mr. Green vstal a šel si přisednout k Mr. Southovi. Mr. South ho hned pozdravil.
„Hallo, Mr. Green.“ Pozdravil ho Mr. South.
„Jak se vede Jacku.“ Zeptal se Mr. Strong.
„Velice dobře, Mr. Strong.“ Odpověděl Mr. Green.
„Přisedni si Jacku.“ Přizval ho Mr. South.
„Co tu chce ten petrolejář?“ Zeptal se velice opovržlivým tónem Mr. Deep.
„Buďte v klidu Mr. Deep, ten je od nás. Ten se baví a pije, tak jako my.“ Uklidňoval ho Mr. South.
„Dobrá, Mr. South, ať si přisedne.“
„Sedněte si příteli.“
„Děkuji Mr. South. A vy pane, jak se jmenujete?“
„Mr. Deep a vy se jmenujete jak.“
„Jack Green, klidně my můžete tykat.“
„To je dobré, Mr. Green.“
Všichni čtyři začali pít. Mr. Greenovi ještě zbyla nějaká tequilla od odpoledne, ale brzy mu Mr. South musel podat flašku vína. My jsme si ovšem začali povídat.
„Tak co, greenhorne, jak se vám přes den pracovalo?“ Zeptal se Will.
„Mě dobře a co vám.“
„Mě také, sice na nás pálilo slunce, ale nebylo to tak strašné. Ovšem my už budeme muset jít, už se vracejí hlídky.“
Oba dva hlídači si sedli vedle Boba a jednoho petrolejáře. Will s Old Tomahawkem zatím vzali pušky a šli hlídkovat.
Já jsem se rozhodl, že si přisednu k Bobovi. Ovšem než jsme se začali bavit, volal na mě zdáli Will.
„Greenhorne, pojďte sem!“
Hned jsem běžel k němu a on mi ukázal, co s Old Tomahawkem našli.
„Indiánská stopa. To je stopa od mokasínu, milý greenhorne.“ Poučoval mě Will. „Tohle si do příště zapamatujte.“
„A nemůže to být stopa Old Tomahawka?“ Zpochybňoval jsem Willovu teorii. „Vždyť on má také mokasíny.“
„No jo, ale koukněte se jak velké. Tyhle stopy jsou o mnoho menší. Byl tu zvěd a to se mi, nechce líbit.“
„Mě také ne, Wille.“ Řekl Old Tomahawk. „A také začínám mít pochyby, jestli tenhle pozemek opravdu patří Mr. Brownovi.
„Nesmysl, vždyť je to poctivý obchodník a podnikatel.“
„No jen aby Wille, jen aby.“ Odporoval mu Old Tomahawk.
„Tomahawk má pravdu, Wille.“ Dodal jsem.
„Vy jste taky Tomahawk, abyste se z něj neopupínkoval.“
„Jen počkej, Wille, však ty uvidíš.“ Řekl Old Tomahawk.
„Co uvidím? Jak se praštíš o futra, až budeme zpátky doma?“ Zavtipkoval Will.
Old Tomahawk už s ním o tom dál nehovořil. Já učinil podobně, protože s Willem tohle rozebírat nemá cenu.
„Zatím to nikomu neříkejte Johne.“ Řekl Old Tomahawk. „A dejte si pozor na ty ožraly, mezi něž patří Mr. Deep, Mr. South, Mr. Strong a ten divnej petrolejář Jack Green.“
„Přesně, poslechněte Starouše.“ Dodal Will.
„Nebojte se, nikomu nic neřeknu.“
„Dobře, takže se vraťte do tábora a já s Willem budeme pokračovat v hlídkování.“
Učinil jsem přesně tak, jak mi Old Tomahawk přikázal.
Když jsem přišel do tábora, přisedl jsem si k Bobovi. Ihned mě začal představovat jeho přátelům.
„Výborně, to je dobře, že jsi zde, Johne.“ Řekl mi. „To jsou mí dobří přátelé. Tenhle vysoký chlapík co tu dělá hlídače je Fred Sanders a tenhle druhý malý hlídač se jmenuje Jason Plodder a tenhle fousatý petrolejář, to je Horst Müller. Chlapi, tohle John Fire, moc milej chlapík, co sem dnes přijel tím vlakem toho zazobance Browna.“
„Good evening.“ Pozdravili mě oba hlídači.
„Guten Tag.“ Zdravil mě petrolejář.
„I já vám přeji hezký večer, gentlemans a rád vás poznávám.“
„Nápodobně.“ Odpověděl za všechny Fred.
„Horste, ty jsi z Německa viď?“ Zeptal jsem se zvídavě.
„Ano, jsem z Německa. Odkud jsi ty?“
„Z Velké Británie.“ Odpověděl jsem stručně.
„My také.“ Ozval se Fred s Jasonem.
„No vida, tak to jsme ze stejné země.“
„Hele, Johne, něco ti o tomhle tady povím.“ Řekl Bob. „Tady si vzal špatnou práci. Brown je hroznej lhář, už dva týdny nám tady skoro všem dluží výplatu. Neviděli jsme z toho ani dolar. Prý to je nějaký omyl, a že musí dojet do Salt Lake City to tam vyřídit, že ty jeho úředníci neposlali výplaty do Saint Louis a že teď v Tucsonu a Santa Fé opravují část kolejí, že se rozbili a že ten vlak tam nemůže projet. Prej to bude trvat minimálně tři týdny, než ty platy sem dostane a že se prej moc omlouvá za celou jeho společnost. A přitom se hřeje v tom svém křesle u dubového stolu v Saint Louisu. Já mu nic nevěřím, a jestli ty platy nepřijdou, tak vzneseme protest, na to jsme se už domlouvali.“
„Třeba Mr. Brown dělá, co může, i když tomu také moc nevěřím.“
„Tomu se vůbec nedá věřit, Johne, ale furt lepší než ten South a Strong, jeden jak druhej ožrala. Věčně tady chlastaj kořalku. Jednou to je brandy, po druhý whiskey, po třetí tequilla, po čtvrtý rum a přilejvaj si k tomu ještě pivo a víno. Nám sice vždycky taky nabídnou, to se jim musí nechat, ale tady nikdo moc nepije, některý lidi vůbec. Ještě, že umím na foukací harmoniku a Fred na kytaru, aspoň je tady večer hudba a veselo. A ještě bych se tě chtěl na něco zeptat.“
„Jen se ptej.“
„Co ti chtěl ten Will s tím velikánem, hmm jak se jmenuje, jo Johnny, co ti ty dva chtěli?“
„Jenom my chtěli něco povědět, na co si mám dát pozor, přeci tu jsem jenom nový.“
„Co ti pověděli?“
„Že se mám obloukem vyhýbat, bude-li to možné Mr. Deepovi, Mr. Southovi, Mr. Strongovi a tomu Jackovi Greenovi.“
„To ti poradili setsakramentsky dobře. Od nich, nic dobrýho nepochytíš. Chlastaj a rvou se, až to není hezký. Oni pořád jen pijou.“ Vypravoval rozčíleně Bob. „A navíc tomu Mr. Southovi a Mr. Strongovi tady všichni potají říkají lord´s of beer, pivní lordi.“
„Zajímavý název.“ Pousmál jsem se.
„Já bych ti tady o tom mohl vyprávět klidně až do rána. To by si koukal, co ty hlupáci tady provádí. Ty si se dneska, ještě vůbec nenapil. Nechceš, skleničku mé domácí brandy?“
„Ty mě tady nejdřív odvádíš od pití a potom by si mi nalíval?“ Zasmál jsem se.
„Ale tak jedna sklenička ti nic neudělá, všichni jsme si dali a Fred to dokonce zapil půllitrem piva.“
„Já sice nepiji alkohol, ale čtvrt skleničky si dát mohu, ale opravdu jen čtvrt.“
„Dobře, tu máš.“
„Děkuji.“ Ochutnával jsem pomalu Bobovu brandy a opravdu nebyla špatná. „Ta brandy je Bobe výborná, to není žádná břečka, ale opravdu domácí pálenka.“
„Bodejť by ne. Co si myslíš, že bych ti nalil za hrůzu, Johne?“
„To si právě vůbec nemyslím, Bobe. Já vím, že ty jsi poctivý člověk. Ale už je pozdě, jdu spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Johne.“
„Já jdu také spát.“ Řekl Jason. „Takže vám přeji také dobrou noc a hezké sny.“
„Nápodobně, Jasone. Dobrou noc.“
A tak jsem se já a Jason vydali spát. Stan jsem naštěstí sdílel s Bobem, ale chudák Fred ho musel sdílet s Jackem Greenem, který když šel spát tak ho budil. Ovšem většinou si s jeho kumpány zalezl pod schody a tam všichni opilí usnuli. Většinou jsme je tam každé ráno vídávali.
Ráno bylo takové obyčejné, ale přesto krásné. Byla krása, dívat se tam na východ slunce. Rád se tam i dnes někdy jedu podívat, na ten krásný pohled. Ta vůně lesů a zpěv ptáků člověka úplně okouzlí. Je tam kouzelná příroda a necelé dvě míle odtamtud je nádherný vysoký vodopád. Ovšem já, Bob a ostatní petrolejáři, včetně Horsta jsme museli jít pracovat.
Přišli jsme k jeskyni a sedli si před její vchod. Tam jsme se nasnídali a poté jsme šli pracovat. Dnes šel výjimečně pracovat i Jack Green. Ale dlouho mu to nevydrželo, po první půlhodině šel zase pod nejbližší smrk si sednout s flaškou tequilly. Pracovali jsme tvrdě celý týden. Večer se rozjel velice zajímaví rozhovor. Will a Old Tomahawk seděli vedle mě a čekali, až přijde Fred s Jasonem. Rozhodli jsme se tábor přestěhovat víc k lesu, abychom nemuseli tahat dříví přes půl planiny. Bylo tam mnoho smrků, mezi nimiž bylo husté křoví. Fred s Jasonem už pomalu přicházeli k ohništi. Will s Old Tomahawkem si vzali pušky a pomalu vstávali. Pozdravili se navzájem a oba mí přátelé pomaloučku vyráželi. Najednou se Old Tomahawk pomalu otočil a přišel ke mně jako by mi chtěl něco říct. Ovšem to pouze předstíral. Pomalu se ke mně skláněl a najednou se ozvaly dva hlasité výstřely z jeho dlouhé zadovky. Will se k nám rozeběhnul a opilí Mr. Deep zařval na Old Tomahawka.
„Chlape, dejte si pozor! Ještě tady někoho trefíte.“
„Nechte si ty keci, Mr. Deep.“ Odseknul od rozhovoru.
Pomalu šel s Willem ke křoví a našli tam rozpůlený tomahavk. Will byl z toho úplně vyjevený.
„Kdyby si se Starouši trefil o něco málo vedle, byl by ten zvěd to schytal.“ Řekl mu Will.
„Cože, zvěd?!“ Řval rozčíleně, ale přesto trochu ustrašeně Mr. Deep.
„Yes, sir.“ Potvrdil jeho teorii Old Tomahawk. „Zvěd uprchl.“
„Tak ho chyťte!“ Poručil mu Mr. Deep.
„Omlouvám se Mr. Deep, ale já tu pracuji jako hlídač a ne jako hledač indiánských zvědů.“
„Cože, indiánský zvěd?“
„Yes sir. Ale nemáte se čeho bát. Můžou vás při boji zastřelit, nebo vás skalpovat, anebo vás dát k mučednickým kůlům. Tento trest k vám sedí Mr. Deep.“
„No dovolte! Tyto ironické narážky na moji osobu nebudu poslouchat!“ Rozeřval se Mr. Deep.
„No a nemám pravdu. Jste podvodník, ožrala, zloděj a hulvát.“
„No dovolte!“
„Omlouvám se Mr. Deep, ale já musím jít pracovat, takže to teď s vámi nemohu rozebírat. Přeji příjemný zbytek večera, Mr. Deep. Zatím na shledanou.“ Usmál se lišácky a zavolal na mě, Freda a Jasona, ať jdeme k němu. Tak jsme tedy šli.
„Takže chlapi, mám dobrý plán.“
„Počkej, já ještě přizvu Boba a Horsta, ty nic neřeknou.“ Řekl jsem.
„No dobrá.“
„Bobe, Horste, pojďte sem.“ Volal jsem na ně.
Oba dva ihned přiběhli a zeptali se: „Co se děje, Johne?“
„Poslouchejte dobře chlapi.“ Začal znovu Old Tomahawk. „Před týdnem jsme tady s Willem našli indiánskou stopu. A ten zvěd nebude nejspíš náhoda. Pokud na nás budou útočit, tak rychle vyhledejte mě a Willa a nestřílejte po nich. Jenom na náš příkaz, jinak ne. Srážejte je pěstí k zemi, ale ať se jim nic nestane. Já bych za to moc nedal, že jim to tady Brown ukradl. Určitě to tady budou chtít zpět.“
„Co když nám půjde o život?“ Zeptal se Bob.
„Tak v tomto případě vám střelbu povolím, ale jenom když vám půjde o život.“
„Dobře, to je vše?“ Zeptal se Bob.
„Ano, prozatím je to vše. Jenom bych byl rád, kdyby, jste to řekli ostatním petrolejářům.“
„Spolehni se Johnny.“ Řekl jsem.
Potom jsme šli do tábora zatím, co Will s Old Tomahawkem hlídkovali. Ovšem u ohniště jsme dlouho nezůstali. Šli jsme totiž všichni spát.
 

DeletedUser9371

Guest
Pěkné, je to na delší dobu a udělat si čas na čtení. :72:
 
Nahoru