DeletedUser
Guest
Zde zveřejňuji první kapitolu své knihy. Byl bych rád, kdyby jste se k tomu vyjádřili.
1/Greenhorn v Saint Louisu
To byl takový krásný slunečný den, když jsem přijel do Saint Louisu. Vzal jsem si kufry a pomalu jsem vystupoval z vlaku. Poté jsem procházel nekonečně dlouhým nádražím, až k obrovskému východu. Když jsem odtamtud vycházel, objevilo se přede mnou mnoho domů.
Představoval jsem si to zde trochu jinak.
Čekal jsem těch domů trochu méně. Chvíli jsem se potuloval městem a hledal nějaký hotel. Najednou do mě vrazil malý mužíček, který my doslova a do písmene změnil život.
„Omlouvám se, sir.“ Řekl neučesaný mužíček s hustým plnovousem a potrhaným šedivým plstěným kloboukem v ruce. Na sobě měl červenobílou kostkovanou košili, šedé boty s ostruhy a hnědé kalhoty.
„To je v pořádku“ Řekl jsem.
„Ale není sir. Zvu vás na jedno.“
„To není nutné.“ Odmítl jsem slušně.
„Ale, je! A jestli nepůjdete, tak mě urazíte!“
„To bych nerad.“ Zasmál jsem se. „Tak tedy dobrá, půjdu s vámi. Ale opravdu jen na jedno.“
„Výborně, a jak se vlastně jmenujete sir?“
„Jmenuji se John Fire. A vy se jmenujete jak?“ Zeptal jsem se podobnou otázkou.
„Já jsem Will Hunting a tohle je Johnny Horse, neboli po celým Divokým Západě známej, jako zálesák Old Tomahawk. Ale říkejte mu Tomahawku, jako všichni ostatní, teda až na mě, já mu totiž říkám Starouši.“
Old Tomahawk, je vysoký, opravdu hodně vysoký chlap s obrovskými dlaněmi, dalo by se říci doslova tlapami a velkými mokasíny. Proto mu také Will říká, tedy kromě Starouše, Čahoun, ale opravdu jen velmi zřídka. Tedy, upřímně řečeno, nechtěl bych od něho schytat jednu ránu, jeho obrovskou tlapou. Měl na sobě koženou bundu, pod kterou měl modrou košili, hnědé indiánské kalhoty a černý kožený klobouk z, pod kterého mu vykukovali dlouhé tmavě hnědé vlasy. Za opaskem měl tomahavk, zřejmě dosti ostrý.
Tak jsme si tedy podali ruce a vyrazili cestou k nejbližšímu saloonu.
Když jsme tam dorazili, vstoupili jsme dovnitř a sedli jsme si k nejbližšímu stolu.
Hned na to Will zavolal na hospodského u pultu.
„Tři pěkně orosená piva tady pro mě a mé přátelé!“
„Hned to bude, Wille.“
„Tak co meššúrs? O čem budeme hovořit?“
„To nechám na vás, Wille.“
„No dobře, tak tedy slyšel jste někdy o nás? Já si myslím, že ano.“ Začal s hovorem Will.
„Ne, Wille, nikdy jsem o vás neslyšel.“ Odpověděl jsem.
„To se ale divím sir. Vy tedy nejspíš budete nováček na Západě.“
„To je pravda.“ Potvrdil jsem.
„Tak to jste tedy pěkný greenhorn, jestli se nepletu.“
Toto slovo označující naprostého zelenáče a nováčka, jsem od tohoto malého mužíčka slyšel ještě mockrát. Ovšem v tuto chvíli jsem ještě nevěděl, co to slovo znamená.
„Co to slovo znamená, Wille?“
„Jako bych to neříkal, hotový greenhorn. To znamená milej zlatej, že jste zelenáč ze všech nejzelenější.“
„Aha, to jsem nevěděl. Děkuji za poučku, milý Wille.“
„Nemáte zač, velectěný greenhorne!“ Zdůraznil.
Zatím přispěchal hospodský s pivy. Potom rozhovor pokračoval vesele dál.
„Tak co, greenhorne, chutná vám zdejší pivo?“
„Znamenitě. A co vy Tomahawku, kde jste přišel ke svému bojovnickému jménu?“ Zeptal jsem se.
„Kdysi dávno, před několika lety jsem bojoval s indiány z kmene Utahů, bok po boku proti sedmadvacáté kavalérii. Byla to bitva ve Stříbrné Rokli, kde se těží až do dnes stříbro. První den odpoledne, jsme odrazili útok s minimálními ztrátami, ale ti prašiví kojoti z Fort Silvercreeku nás v noci přepadli. Byly to posily, které měli zpoždění kvůli řádění Čejenů na Mount Whitu, kde je skoro všechny pobili. Na nás pálili ze zálohy a během hodiny nás skoro všechny postříleli. Přežili jenom ti, co padli do bezvědomí, což jsou čtyři bojovníci Utahů, Bob North, náčelník Tonkita-Zew „Rychlý Vlk“, jeho syn Utaja „Medvěd“ a já. A k mému jménu jsem přišel v té první bitvě za světla, kde jsme zvítězili. Kavaleristé tam totiž zajali náčelníkova syna Utaju a já mezi ně vlítnul jenom s jedním tomahavkem. Sedmnáct kavaleristů za mého řádění padlo a dalších pět jsem zranil. Ten tomahavk my zůstal až do dneška, jako vzpomínka na můj hrdinský čin. Nosím ho pořád za opaskem, jak si můžeš všimnout. Beze mne, by ten hoch vysel. Proto mě kmen Utahů dal jméno pro bojovníka znějící Old Tomahawk.“
Ten příběh mě nesmírně zaujal. Je to takový napůl šílenec a napůl hrdina. Jak jsem se potom dozvěděl, hodně se zastával práv indiánů a nikdy se nemusel bát v boji použít svůj tomahavk. Ten tomahavk se nikdy nedotkl nevinného. Old Tomahawk ho používal v sebeobraně, v boji a k chytání všech možných zločinců. Je to velice spravedlivý muž.
„A odkud vůbec pocházíte, sir?“ Zeptal se Will.
„Z Velké Británie. A vy Wille?“
„Odsud, ze Saint Louisu.“
„A co vy Tomahawku?“
„Já pocházím ze Santa Fé.“ Odpověděl stručně.
„Hej, Starouši!“ Volal Will, na Old Tomahawka.
„Co je, ty ze všech nejmladší.“ Zavtipkoval.
„Nech si připomínky k mému věku.“
„Ale ty z nás si tady nejstarší Wille, tak já nevím kdo je tady starouš.“
„Ty jsi Starouš, ale to teď neřeš. Slyšel si o tom hrozným boháčovi ze Salt Lake City?“
„Myslíš toho s těmi petrolejovými pozemky?“
„Jo, přesně o něm.“
„Zajisté, Wille. Kam tím míříš? Ty si snad chceš koupit nějakej, hahaha?!“
„Ne, a nech si ty fóry. Mohl byste si na chvíli odsednout, greenhorne?“
„Ale jistě Wille.“
Něco si tam chvíli šuškali. Will z toho byl nejspíš naprosto nadšený, soudě podle jeho hlasitého smíchu a jak rozhazoval rukama. Old Tomahawk z toho naopak zřejmě nadšený moc nebyl. Mračil se a chvílemi mlátil pěstí do stolu a snažil se Willa přemluvit, aby od toho nápadu upustil, soudě podle toho, že se potom s Willem celou dobu co jsme ještě seděli v saloonu, vůbec nebavil. Když dohovořili, tak Will na mě ukázal a gestem naznačil, že si mohu k nim znovu přisednout.
„Tak si přisedněte, greenhorne, ať nám nevynesete spaní.“
„To bych nerad.“ Zavtipkoval jsem.
„Vidím, že máte smysl pro humor. Nedáte si ještě jeden půllitr piva? Nebo byste chtěl raději sklenku whiskey?“
„Dám si to pivo, Wille.“
„Výborně sir. Hej Starouši dáš si něco?“
Old Tomahawk mlčel.
„Ohó, on je pán naštvanej, na starýho dobráka Willa Huntinga? On se mnou pán nemluví? To se ho asi bude muset zeptat náš greenhorn John.“ Řekl mu humorným tónem. Poté se Will otočil na mě.
Ptal jsem se ho tedy přátelsky. „Dáte si pivo Johnny?“
„Zajisté Johne.“
Poté Will zavolal na hospodského. „Jerry, ještě jednou tři piva!“
„Za chvíli tam budu, Wille.“
Potom jsme se s Willem vesele bavili dál. „Zítra pro vás máme se Staroušem překvapení.“ Řekl mi Will s nadšením.
„A jaké?“ Zeptal jsem se.
„To se dovíte až zítra ráno. Zatím budete bydlet s Čahounem u mě doma.“
„Kdo je Čahoun?“
„No přeci náš Starouš, Old Tomahawk, kterému říkáte Tomahawku nebo Johnny.“
„Ahá. A jak jste přišel na Čahouna a Starouše?“
„No tak, Čahoun podle toho, že je hodně vysoký a Starouš podle toho, že se mu říká Old Tomahawk. To je totiž od toho Old, což znamená starý, ale v bojovnickém jméně to značí, že ten člověk je zkušený a ne že je starý. A já mu podle toho starý říkám Starouši. Teď už víte proč mu tak říkám?“
„Ano, zajisté.“ Odpověděl jsem.
„To jsem rád. Á, už sem de Jerry s pivy.“
Hospodský přinesl tři piva, Will zaplatil, poděkovali jsme a on odešel zpět k pultu.
„Tak co, greenhorne, jak se vám tady líbí?“
„Hodně se mi zde líbí, Wille.“
„To jsem rád a dokonce, už jste získal dva přátelé.“
„Já vím, Wille.“
Potom jsme všichni tři vypili pivo a pomalu jsme odcházeli ze saloonu.
Od saloonu jsme šli dlouhou ulicí a poté jsme odbočili vpravo. Zanedlouho jsme odbočovali vlevo. Potom jsme šli po krátké rovince a pak z kopce dolů. U vysoké břízy jsme odbočili vpravo a potom po klikaté úzké cestičce kolem obrovského dubu. Poté jsme šli krátkou chvíli do malého kopečka. Nahoře jsme šli pořád rovně a potom zatočili vpravo. Šli jsme kousek po rovince a dorazili jsme k Willovu domu.
Když jsem vešel dovnitř, celkem jsem se divil. Na zálesáka to zde má poměrně slušně zařízené. Velká trofej medvěda grizzlyho se vyjímá hned v obývacím pokoji společně s jeleními parohy. Není to velký dům. Vstupní chodba je malá a úzká. Obývací pokoj také není největších rozměrů. Podle mě, se ten starý roztrhaný zaprášený gauč, do této místnosti moc nehodil. Kuchyň je skromně zařízená a ložnice nezvykle malá. Skříň tam je namáčknutá na postel a ty malé noční stolky se tam sotva vejdou.
Netrvalo dlouho a byl večer. Will a já jsme si sedli v kuchyni ke stolu, Old Tomahawk naštvaný na Willa šel do saloonu za jeho dobrými přáteli. My dva jsme ovšem rozjeli velice dlouhou debatu.
„Tak co sir, jak se vám líbí na Západě?“
„Není to tu tak špatné.“
„No to bych řekl. A proč jste se sem vůbec vydal, sir?“
„Abych poznal kus světa a také abych zažil nějaké to dobrodružství.“
„Jó sir, tak to jste natrefil na toho správného človíčka. Tam kde jsem já, tam jsou samá dobrodružství.“
„Když jsme šli ze saloonu sem, tak mi Old Tomahawk říkal, že vás se drží problémy.“
„A není problém dobrodružství? Já bych řekl, že ano, greenhorne. Víte, on mě Starouš z těch problému většinou tahá. Ale né, že mu řeknete, že jsem to uznal. To byste mě velice rozčílil, sir.“
„Nebojte se, Wille, já mu nic nepovím.“
„Opravdu mu nic neřeknete?“
„Neřeknu, máte mé slovo. Já své slovo vždycky dodržím, vždycky.“
„To jsem rád, milý greenhorne. My jsme pro vás se Staroušem připravili překvapení. On je teda docela proti, protože tomu chlapovi nevěří, ale podle mě je to dobrej kšeft. Musíme se přeci nějak vydělávat. A hlavně vy, co my, my si ulovíme grizzlyho a z jeho kožichu vyděláme peněz na celej rok. Ale vy si musíte přeci jen nějak vydělat, alespoň trochu peněz. Není to ta nejpohodlnější práce, ale velice slušně placená. A my vám tam budeme dělat ochranu, která je jen tak mimochodem také dobře placená. No víte…“
Přerušil jsem ho. „A co je to vlastně za práci, Wille?“
„To je překvapení, milý greenhorne.“
Najednou se otevřely dveře domu. Byl to Old Tomahawk. Sotva vešel do domu, tak už do něj Will začal šít.
„Tak co Čahoune? Pořád seš naštvanej?“
Old Tomahawk mu nic neřekl.
„Copak, ty se bojíš se mnou mluvit? Co ty jeden…“
Přerušil jsem ho. „Nechte toho, Wille. Dobrý večer, Tomahawku.“
„Dobrý večer Johne. Vy kdybyste věděl, do čeho vás ten chytrolín tahá.“
„A do čeho mě tahá?“ Zeptal jsem se ho.
„To je prý překvapení. Takoví chytrý nápady, to může mýt jenom on.“
„No dovol?!“ Rozkřikl se Will uraženě na Old Tomahawka. „Já mám pořád dobrý nápady. Ale ty děláš hlouposti. Pustit se mezi stovku kavaleristů, kvůli jednomu hloupímu rudochovy!“
To Old Tomahawka urazilo. „Utaja není žádnej hloupej rudoch! Jenom slaboch nebrání vlastního druha.“
„Já, že bych vlastního druha nebránil?! Bránil, ale puškou.“
„Vynechal si, že by si chránil jenom bělocha. Indiána si nikdy nechránil, pokud se dobře pamatuju.“
„Chránil, přeci Toky-Toku, podnáčelníka Siouxů.“
„To byla u tebe výjimka. Někoho jiného?“
„Ne.“
„Vždyť jsme se setkali s tolika indiány v tolika nebezpečných situacích.“
„No jo, ale ty si chránil Utahy a Čejeny v těchto případech. Já poznal akorát Siouxe a Utahy a boj jsem s nimi zažil jen jednou a to se Siouxema. A jestli jsem měl chránit ty Komanče v tom lese, jak nás pronásledovali, no tak to bych musel, asi padnou na hlavu. Sám si ještě asi deset srazil pěstí k zemi.“
„Ale to na nás útočili.“
„No tak vidíš.“
Old Tomahawk se nakonec vzdal a nehodlal se dál s Willem hádat.
Už jsme byli všichni unavení a tak jsme šli spát. Já jsem zůstal na gauči a Will s Old Tomahawkem si lehli do postele v ložnici.
Další ráno mě probudil Will, ať vstávám.
„Šup, šup! Vstávejte, greenhorne! Přeji dobré ráno!“
„Já vám také Wille.“ Řekl jsem rozespalým tónem. „Proč mě tak brzo budíte?“
„Vždyť je sedm hodin, greenhorne.“
„To už je tolik?“
„Ano. Pojďte se do kuchyně nasnídat.“
„Hned tam budu.“
V kuchyni seděl Old Tomahawk a popíjel čaj k chlebu s máslem a sýrem. Will seděl na krásné na bílo natřené židli a popíjel kávu. Na stole byli dva chleby s máslem a sýrem. Jeden byl nejspíš určen pro mne a druhý pro Willa. Old Tomahawk měl u opasku tomahavk a na zemi položenou opravdu dlouhou zadovku. Vedle Willovi židle na zemi ležel zálesácký nůž, vojenský revolver a rezavá mušketa.
„Ten vojenský revolver máte od kavalerie?“ Zeptal jsem se Willa.
Yes, sir. Za mladých let jsem býval u páté kavalérie ve Fort Union.“
„Ty že si mýval mladá léta, Wille?“ Zavtipkoval Old Tomahawk.
„Ty buď radši ticho, Starouši, aby ses zase nepraštil o futra, jak seš vysokej.“
„Neměj strach, Wille.“ Zasmál se Old Tomahawk.
„A víš co Starouši?“
„Co?“
„Včera si se choval jako nenapravitelnej greenhorn a taky jim pořád si.“
„Silně pochybuji. Jsem skoro stejně tak dobrý jako ty. Jenom ty si o malinko lepší.“
„Také, že jsem tě učil.“ Zasmál se Will.
„Dostanu taky nějaké zbraně?“ Zeptal jsem se Willa.
„Zajisté hochu, tady se bez bouchačky nemůžete potloukat. Počkejte, mám to připravené v ložnici.“ Za chvíli byl zpět i se zbraněmi a řekl my: „Na, tadyhle máte šestiranný kolt, ale zacházete s ním opatrně. A ještě si vezměte tenhle bowiák, ten my daroval můj učitel, jeden lovec ze Skalnatých hor. Ten nůž je jako nový. A když jsme u toho lovce, tak tomu jsem dal ideální přezdívku. Liška. On je totiž hrozně mazanej. Docela jsem se divil, když jsem ho tady v Saint Louisu před nedávnem potkal. Ono mu je už pětaosmdesát, což je hezkej věk. No a on mě zase říkal fousáči. Je to dobrý, moc dobrý učitel. No a to je všechno.“
„A co koně, toho nedostanu?“
„Nebojte se, dostanete ho. Je u kováře, nechal jsem vám ho okovat.“
„Dobře, takže můžeme vyrazit?“
„Já bych řekl, že ano.“ Odpověděl Will.
Will si dal za opasek revolver, vzal do ruky pušku a chleba, aby se po cestě nasnídal. Oba zálesáci vyvedli koně ze stáje a jeli jsme ke kováři. Dostal jsem krásného tmavě hnědého hřebce, který byl zpočátku chvíli nervózní, ovšem brzy si na mě zvykl.
Za chvíli jsme dorazili před menší dřevěný dům. Byla na něm obrovská cedule s nápisem: Petrol New Mexico, Utah and Arizona company.
Vstoupili jsme dovnitř a tam seděl na židli u velkého stolu středně vysoký sympatický chlapík s hnědým knírkem. Na hlavě měl tmavě hnědý plstěný klobouk s béžovým pruhem a obrovským brkem. Na sobě měl hnědou koženou bundu a pod ní měl bílou košili. Měl hnědé vlasy. Vlídně se na náš usmál a pozdravil.
„Good morning, gentlemans. Dobré ráno, pánové. Čím vám mohu posloužit? Co vás přivádí do mé společnosti?“
„Dobrý den, mister. Já se jmenuji Will Hunting. Tento vysoký muž se jmenuje Johnny Horse a ten velectěný pán je John Fire.“
„Rád vás poznávám Mr. Hunting. Jmenuji se Fred John Brown. Jsem obchodník s petrolejem a petrolejovými pozemky. Jsem přímo majitel této společnosti a přijel jsem sem otevřít novou pobočku. Přijíždím až z dalekého Salt Lake City. Tam máme naši hlavní pobočku. Ale to už je trochu z cesty. Proč mě vzácní pánové, přišli navštívit? A nač máte ty pušky?“
„To je takhle Mr. Brown, zaslechli jsme, že sháníte nové pracovníky. A my bychom tady s Johnnym chránili vaše pracovníky, zatímco John by petrolej těžil s ostatními.“
„Ah, tak. No samozřejmě že bych vás mohl vzít. Můžete pracovat v Utahu, Arizoně či Novém Mexiku, kde máme naleziště petroleje. Já bych vás poslal na náš nový pozemek, kde ještě moc pracovníků není. Několik petrolejářů a dva hlídači. A samozřejmě pracovní dohled, něco jako vedoucí. Má tam samozřejmě ještě svého zástupce. Za měsíc práce dostanete Mr. Hunting a Mr. Horse jeden tisíc osm set dolarů a vy Mr. Fire jeden tisíc šest set padesát dolarů. Tak co vy na to?“
„Já to beru Mr. Brown.“ Odpověděl s nadšením Will.
„Já též.“ Odpověděl Old Tomahawk, zřejmě protože v tom nechtěl nechat svého přítele samotného.“
„Já jdu do toho.“ Odpověděl jsem.
„Výborně, pánové. Zítra ráno, v osm hodin na nádraží na vás budu čekat se svým spolupracovníkem.“
„Ano, budeme tam přesně v osm hodin. Děkujeme Mr. Brown. Tak na shledanou.“
„Na shledanou, pánové.“
Odešli jsme tedy z té agentury s novou prací. Upřímně řečeno, byl jsem tím trochu překvapen. Ovšem se mi na tom člověku něco nezdálo. Will byl ovšem se vším spokojen. A začal znovu zajímavý rozhovor.
„Tak co, sir, jak jste spokojeni s prací? Já tedy ano.“ Řekl Will.
„Já se k tomu radši nebudu vyjadřovat.“ Řekl Old Tomahwk.
„Nevděčníku.“
„Mně se na tom chlapovi něco nezdálo.“ Řekl jsem.
„Vám se taky pořád něco nezdá. Vy dva jste se určitě na mě domluvili. To sedí. Dva greenhorni se na mě domluvili.“ Zasmál se.
Odpoledne mě učil Will s Old Tomahawkem střílet. Upřímně řečeno, šlo my to vcelku dobře.
„No vidíte, greenhorne, jak vám to jde!“ Pochválil mě Will. Trefil jsem se přímo do středu a Will zase ze sebe vyhrkl. „Výborně, výborně milý greenhorne!“ Pochválil mě znovu Will.
„Jste dobrý střelec.“ Pochválil mě Old Tomahawk.
„Děkuji.“
Takže jsme strávili celé odpoledne střelbou. Večer jsme nevedli nějaké dlouhé rozhovory a hodinu po večeři jsme se rozhodli, že půjdeme spát.
Ráno mě znovu vzbudil Will v sedm hodin, že je čas se nasnídat.
„Greenhorne, je čas vstávat. A také snídat, hahaha.“ Zasmál se.
„To je už osm?“
„Ne, sedm greenhorne. Máme ještě hodinu čas.“
„No dobrá já už jdu.“
Došel do kuchyně ke stolu, kde seděl Old Tomahawk s chlebem v ruce.
„Dobré ráno, Johne.“ Pozdravil mě.
„Dobré ráno Tomahawku. Jak jste spal?“ Zeptal jsem se.
„Ku podivu dobře. S tímhle tím rozmachrukou se nedá spát. Ovšem dnes byl klidný.“
„Ty seš zase mektal, protože pořád něco mluvíš ze spaní. Člověk s tebou hne a ty už začneš.“
„To jsem rád, že jste se dobře vyspal.“
„A co vy?“
„Ale ušlo to. Na tom gauči to ovšem není úplně ideální.“
„Vy jste taky breptal, milý greenhorne. Tak hezky měkký gauč a vám se na něm špatně spí.“ Řekl ironicky Will.
„Neříkám, že se na něm špatně spí, jenom že by to mohlo být trošku lepší. Přeci jenom to není postel.“
„Nechte si ty vaše připomínky, sir.“ Rozzlobil se Will.
Old Tomahawk to ale radši zarazil, protože zná ty Willovy dlouhé řeči, které nemají konce. „Dobrý, Wille, ty tvoje dlouhý rozpravy, si nech na jindy. Teď na to nemáme čas.“
„No jo pořád.“ Rozčílil se Will.
Dosnídali jsme tedy, Will vzal batoh s nejnutnějšími věcmi a šli jsme do stáje vedle domu. Will zamkl dům a potom jsme si tam vzali naše koně a pomalu jsme odjížděli na nádraží. Když jsme tam dojeli, čekal tam Mr. Brown s jeho spolupracovníkem. Ten jeho spolupracovník nevypadal ovšem zrovna vlídně. Byl vysoký. Měl na sobě šedý roztrhaný kabát a roztrhaný černý kožený klobouk z, pod kterého mu koukali blonďaté vlasy. Na nohou měl černé boty s ostruhy. U boku měl revolver, doutník a samozřejmě postříbřenou placatku s kořalkou.
Mr. Brown na nás z dálky volal: Good morning, gentlemans! Dobré ráno pánové! Jsem rád, že jste dorazili včas. Toto je můj spolupracovník Mr. Deep. Pojede s vámi a vše vám ukáže. Do tohoto vagonu můžete dát koně. Tento vlak je můj a tato dráha též. Nechtěl jsem dělat více drah, bylo by to podle mě zbytečné. Od této kolejnice až do poslední kolejnice v Salt Lake City, jezdí pouze a výhradně můj vlak. Nechám vám tam čtyři vagony, které budete muset naplnit železnými sudy petroleje. To je vše. Můžete nastupovat.“
„Děkujeme vám za všechno Mr. Brown.“
„Nemáte zač Mr. Hunting. Tak tedy na shledanou.“
„Na shledanou.“
Mr. Brown si ještě chvíli něco šuškal s Mr. Deepem. Nevím ovšem co. Potom Mr. Deep nastoupil do vlaku a zavolal na strojvedoucího: „Jedem!!“
A tak jsme tedy pomalu odjížděli vlakem ze Saint Louisu.
1/Greenhorn v Saint Louisu
To byl takový krásný slunečný den, když jsem přijel do Saint Louisu. Vzal jsem si kufry a pomalu jsem vystupoval z vlaku. Poté jsem procházel nekonečně dlouhým nádražím, až k obrovskému východu. Když jsem odtamtud vycházel, objevilo se přede mnou mnoho domů.
Představoval jsem si to zde trochu jinak.
Čekal jsem těch domů trochu méně. Chvíli jsem se potuloval městem a hledal nějaký hotel. Najednou do mě vrazil malý mužíček, který my doslova a do písmene změnil život.
„Omlouvám se, sir.“ Řekl neučesaný mužíček s hustým plnovousem a potrhaným šedivým plstěným kloboukem v ruce. Na sobě měl červenobílou kostkovanou košili, šedé boty s ostruhy a hnědé kalhoty.
„To je v pořádku“ Řekl jsem.
„Ale není sir. Zvu vás na jedno.“
„To není nutné.“ Odmítl jsem slušně.
„Ale, je! A jestli nepůjdete, tak mě urazíte!“
„To bych nerad.“ Zasmál jsem se. „Tak tedy dobrá, půjdu s vámi. Ale opravdu jen na jedno.“
„Výborně, a jak se vlastně jmenujete sir?“
„Jmenuji se John Fire. A vy se jmenujete jak?“ Zeptal jsem se podobnou otázkou.
„Já jsem Will Hunting a tohle je Johnny Horse, neboli po celým Divokým Západě známej, jako zálesák Old Tomahawk. Ale říkejte mu Tomahawku, jako všichni ostatní, teda až na mě, já mu totiž říkám Starouši.“
Old Tomahawk, je vysoký, opravdu hodně vysoký chlap s obrovskými dlaněmi, dalo by se říci doslova tlapami a velkými mokasíny. Proto mu také Will říká, tedy kromě Starouše, Čahoun, ale opravdu jen velmi zřídka. Tedy, upřímně řečeno, nechtěl bych od něho schytat jednu ránu, jeho obrovskou tlapou. Měl na sobě koženou bundu, pod kterou měl modrou košili, hnědé indiánské kalhoty a černý kožený klobouk z, pod kterého mu vykukovali dlouhé tmavě hnědé vlasy. Za opaskem měl tomahavk, zřejmě dosti ostrý.
Tak jsme si tedy podali ruce a vyrazili cestou k nejbližšímu saloonu.
Když jsme tam dorazili, vstoupili jsme dovnitř a sedli jsme si k nejbližšímu stolu.
Hned na to Will zavolal na hospodského u pultu.
„Tři pěkně orosená piva tady pro mě a mé přátelé!“
„Hned to bude, Wille.“
„Tak co meššúrs? O čem budeme hovořit?“
„To nechám na vás, Wille.“
„No dobře, tak tedy slyšel jste někdy o nás? Já si myslím, že ano.“ Začal s hovorem Will.
„Ne, Wille, nikdy jsem o vás neslyšel.“ Odpověděl jsem.
„To se ale divím sir. Vy tedy nejspíš budete nováček na Západě.“
„To je pravda.“ Potvrdil jsem.
„Tak to jste tedy pěkný greenhorn, jestli se nepletu.“
Toto slovo označující naprostého zelenáče a nováčka, jsem od tohoto malého mužíčka slyšel ještě mockrát. Ovšem v tuto chvíli jsem ještě nevěděl, co to slovo znamená.
„Co to slovo znamená, Wille?“
„Jako bych to neříkal, hotový greenhorn. To znamená milej zlatej, že jste zelenáč ze všech nejzelenější.“
„Aha, to jsem nevěděl. Děkuji za poučku, milý Wille.“
„Nemáte zač, velectěný greenhorne!“ Zdůraznil.
Zatím přispěchal hospodský s pivy. Potom rozhovor pokračoval vesele dál.
„Tak co, greenhorne, chutná vám zdejší pivo?“
„Znamenitě. A co vy Tomahawku, kde jste přišel ke svému bojovnickému jménu?“ Zeptal jsem se.
„Kdysi dávno, před několika lety jsem bojoval s indiány z kmene Utahů, bok po boku proti sedmadvacáté kavalérii. Byla to bitva ve Stříbrné Rokli, kde se těží až do dnes stříbro. První den odpoledne, jsme odrazili útok s minimálními ztrátami, ale ti prašiví kojoti z Fort Silvercreeku nás v noci přepadli. Byly to posily, které měli zpoždění kvůli řádění Čejenů na Mount Whitu, kde je skoro všechny pobili. Na nás pálili ze zálohy a během hodiny nás skoro všechny postříleli. Přežili jenom ti, co padli do bezvědomí, což jsou čtyři bojovníci Utahů, Bob North, náčelník Tonkita-Zew „Rychlý Vlk“, jeho syn Utaja „Medvěd“ a já. A k mému jménu jsem přišel v té první bitvě za světla, kde jsme zvítězili. Kavaleristé tam totiž zajali náčelníkova syna Utaju a já mezi ně vlítnul jenom s jedním tomahavkem. Sedmnáct kavaleristů za mého řádění padlo a dalších pět jsem zranil. Ten tomahavk my zůstal až do dneška, jako vzpomínka na můj hrdinský čin. Nosím ho pořád za opaskem, jak si můžeš všimnout. Beze mne, by ten hoch vysel. Proto mě kmen Utahů dal jméno pro bojovníka znějící Old Tomahawk.“
Ten příběh mě nesmírně zaujal. Je to takový napůl šílenec a napůl hrdina. Jak jsem se potom dozvěděl, hodně se zastával práv indiánů a nikdy se nemusel bát v boji použít svůj tomahavk. Ten tomahavk se nikdy nedotkl nevinného. Old Tomahawk ho používal v sebeobraně, v boji a k chytání všech možných zločinců. Je to velice spravedlivý muž.
„A odkud vůbec pocházíte, sir?“ Zeptal se Will.
„Z Velké Británie. A vy Wille?“
„Odsud, ze Saint Louisu.“
„A co vy Tomahawku?“
„Já pocházím ze Santa Fé.“ Odpověděl stručně.
„Hej, Starouši!“ Volal Will, na Old Tomahawka.
„Co je, ty ze všech nejmladší.“ Zavtipkoval.
„Nech si připomínky k mému věku.“
„Ale ty z nás si tady nejstarší Wille, tak já nevím kdo je tady starouš.“
„Ty jsi Starouš, ale to teď neřeš. Slyšel si o tom hrozným boháčovi ze Salt Lake City?“
„Myslíš toho s těmi petrolejovými pozemky?“
„Jo, přesně o něm.“
„Zajisté, Wille. Kam tím míříš? Ty si snad chceš koupit nějakej, hahaha?!“
„Ne, a nech si ty fóry. Mohl byste si na chvíli odsednout, greenhorne?“
„Ale jistě Wille.“
Něco si tam chvíli šuškali. Will z toho byl nejspíš naprosto nadšený, soudě podle jeho hlasitého smíchu a jak rozhazoval rukama. Old Tomahawk z toho naopak zřejmě nadšený moc nebyl. Mračil se a chvílemi mlátil pěstí do stolu a snažil se Willa přemluvit, aby od toho nápadu upustil, soudě podle toho, že se potom s Willem celou dobu co jsme ještě seděli v saloonu, vůbec nebavil. Když dohovořili, tak Will na mě ukázal a gestem naznačil, že si mohu k nim znovu přisednout.
„Tak si přisedněte, greenhorne, ať nám nevynesete spaní.“
„To bych nerad.“ Zavtipkoval jsem.
„Vidím, že máte smysl pro humor. Nedáte si ještě jeden půllitr piva? Nebo byste chtěl raději sklenku whiskey?“
„Dám si to pivo, Wille.“
„Výborně sir. Hej Starouši dáš si něco?“
Old Tomahawk mlčel.
„Ohó, on je pán naštvanej, na starýho dobráka Willa Huntinga? On se mnou pán nemluví? To se ho asi bude muset zeptat náš greenhorn John.“ Řekl mu humorným tónem. Poté se Will otočil na mě.
Ptal jsem se ho tedy přátelsky. „Dáte si pivo Johnny?“
„Zajisté Johne.“
Poté Will zavolal na hospodského. „Jerry, ještě jednou tři piva!“
„Za chvíli tam budu, Wille.“
Potom jsme se s Willem vesele bavili dál. „Zítra pro vás máme se Staroušem překvapení.“ Řekl mi Will s nadšením.
„A jaké?“ Zeptal jsem se.
„To se dovíte až zítra ráno. Zatím budete bydlet s Čahounem u mě doma.“
„Kdo je Čahoun?“
„No přeci náš Starouš, Old Tomahawk, kterému říkáte Tomahawku nebo Johnny.“
„Ahá. A jak jste přišel na Čahouna a Starouše?“
„No tak, Čahoun podle toho, že je hodně vysoký a Starouš podle toho, že se mu říká Old Tomahawk. To je totiž od toho Old, což znamená starý, ale v bojovnickém jméně to značí, že ten člověk je zkušený a ne že je starý. A já mu podle toho starý říkám Starouši. Teď už víte proč mu tak říkám?“
„Ano, zajisté.“ Odpověděl jsem.
„To jsem rád. Á, už sem de Jerry s pivy.“
Hospodský přinesl tři piva, Will zaplatil, poděkovali jsme a on odešel zpět k pultu.
„Tak co, greenhorne, jak se vám tady líbí?“
„Hodně se mi zde líbí, Wille.“
„To jsem rád a dokonce, už jste získal dva přátelé.“
„Já vím, Wille.“
Potom jsme všichni tři vypili pivo a pomalu jsme odcházeli ze saloonu.
Od saloonu jsme šli dlouhou ulicí a poté jsme odbočili vpravo. Zanedlouho jsme odbočovali vlevo. Potom jsme šli po krátké rovince a pak z kopce dolů. U vysoké břízy jsme odbočili vpravo a potom po klikaté úzké cestičce kolem obrovského dubu. Poté jsme šli krátkou chvíli do malého kopečka. Nahoře jsme šli pořád rovně a potom zatočili vpravo. Šli jsme kousek po rovince a dorazili jsme k Willovu domu.
Když jsem vešel dovnitř, celkem jsem se divil. Na zálesáka to zde má poměrně slušně zařízené. Velká trofej medvěda grizzlyho se vyjímá hned v obývacím pokoji společně s jeleními parohy. Není to velký dům. Vstupní chodba je malá a úzká. Obývací pokoj také není největších rozměrů. Podle mě, se ten starý roztrhaný zaprášený gauč, do této místnosti moc nehodil. Kuchyň je skromně zařízená a ložnice nezvykle malá. Skříň tam je namáčknutá na postel a ty malé noční stolky se tam sotva vejdou.
Netrvalo dlouho a byl večer. Will a já jsme si sedli v kuchyni ke stolu, Old Tomahawk naštvaný na Willa šel do saloonu za jeho dobrými přáteli. My dva jsme ovšem rozjeli velice dlouhou debatu.
„Tak co sir, jak se vám líbí na Západě?“
„Není to tu tak špatné.“
„No to bych řekl. A proč jste se sem vůbec vydal, sir?“
„Abych poznal kus světa a také abych zažil nějaké to dobrodružství.“
„Jó sir, tak to jste natrefil na toho správného človíčka. Tam kde jsem já, tam jsou samá dobrodružství.“
„Když jsme šli ze saloonu sem, tak mi Old Tomahawk říkal, že vás se drží problémy.“
„A není problém dobrodružství? Já bych řekl, že ano, greenhorne. Víte, on mě Starouš z těch problému většinou tahá. Ale né, že mu řeknete, že jsem to uznal. To byste mě velice rozčílil, sir.“
„Nebojte se, Wille, já mu nic nepovím.“
„Opravdu mu nic neřeknete?“
„Neřeknu, máte mé slovo. Já své slovo vždycky dodržím, vždycky.“
„To jsem rád, milý greenhorne. My jsme pro vás se Staroušem připravili překvapení. On je teda docela proti, protože tomu chlapovi nevěří, ale podle mě je to dobrej kšeft. Musíme se přeci nějak vydělávat. A hlavně vy, co my, my si ulovíme grizzlyho a z jeho kožichu vyděláme peněz na celej rok. Ale vy si musíte přeci jen nějak vydělat, alespoň trochu peněz. Není to ta nejpohodlnější práce, ale velice slušně placená. A my vám tam budeme dělat ochranu, která je jen tak mimochodem také dobře placená. No víte…“
Přerušil jsem ho. „A co je to vlastně za práci, Wille?“
„To je překvapení, milý greenhorne.“
Najednou se otevřely dveře domu. Byl to Old Tomahawk. Sotva vešel do domu, tak už do něj Will začal šít.
„Tak co Čahoune? Pořád seš naštvanej?“
Old Tomahawk mu nic neřekl.
„Copak, ty se bojíš se mnou mluvit? Co ty jeden…“
Přerušil jsem ho. „Nechte toho, Wille. Dobrý večer, Tomahawku.“
„Dobrý večer Johne. Vy kdybyste věděl, do čeho vás ten chytrolín tahá.“
„A do čeho mě tahá?“ Zeptal jsem se ho.
„To je prý překvapení. Takoví chytrý nápady, to může mýt jenom on.“
„No dovol?!“ Rozkřikl se Will uraženě na Old Tomahawka. „Já mám pořád dobrý nápady. Ale ty děláš hlouposti. Pustit se mezi stovku kavaleristů, kvůli jednomu hloupímu rudochovy!“
To Old Tomahawka urazilo. „Utaja není žádnej hloupej rudoch! Jenom slaboch nebrání vlastního druha.“
„Já, že bych vlastního druha nebránil?! Bránil, ale puškou.“
„Vynechal si, že by si chránil jenom bělocha. Indiána si nikdy nechránil, pokud se dobře pamatuju.“
„Chránil, přeci Toky-Toku, podnáčelníka Siouxů.“
„To byla u tebe výjimka. Někoho jiného?“
„Ne.“
„Vždyť jsme se setkali s tolika indiány v tolika nebezpečných situacích.“
„No jo, ale ty si chránil Utahy a Čejeny v těchto případech. Já poznal akorát Siouxe a Utahy a boj jsem s nimi zažil jen jednou a to se Siouxema. A jestli jsem měl chránit ty Komanče v tom lese, jak nás pronásledovali, no tak to bych musel, asi padnou na hlavu. Sám si ještě asi deset srazil pěstí k zemi.“
„Ale to na nás útočili.“
„No tak vidíš.“
Old Tomahawk se nakonec vzdal a nehodlal se dál s Willem hádat.
Už jsme byli všichni unavení a tak jsme šli spát. Já jsem zůstal na gauči a Will s Old Tomahawkem si lehli do postele v ložnici.
Další ráno mě probudil Will, ať vstávám.
„Šup, šup! Vstávejte, greenhorne! Přeji dobré ráno!“
„Já vám také Wille.“ Řekl jsem rozespalým tónem. „Proč mě tak brzo budíte?“
„Vždyť je sedm hodin, greenhorne.“
„To už je tolik?“
„Ano. Pojďte se do kuchyně nasnídat.“
„Hned tam budu.“
V kuchyni seděl Old Tomahawk a popíjel čaj k chlebu s máslem a sýrem. Will seděl na krásné na bílo natřené židli a popíjel kávu. Na stole byli dva chleby s máslem a sýrem. Jeden byl nejspíš určen pro mne a druhý pro Willa. Old Tomahawk měl u opasku tomahavk a na zemi položenou opravdu dlouhou zadovku. Vedle Willovi židle na zemi ležel zálesácký nůž, vojenský revolver a rezavá mušketa.
„Ten vojenský revolver máte od kavalerie?“ Zeptal jsem se Willa.
Yes, sir. Za mladých let jsem býval u páté kavalérie ve Fort Union.“
„Ty že si mýval mladá léta, Wille?“ Zavtipkoval Old Tomahawk.
„Ty buď radši ticho, Starouši, aby ses zase nepraštil o futra, jak seš vysokej.“
„Neměj strach, Wille.“ Zasmál se Old Tomahawk.
„A víš co Starouši?“
„Co?“
„Včera si se choval jako nenapravitelnej greenhorn a taky jim pořád si.“
„Silně pochybuji. Jsem skoro stejně tak dobrý jako ty. Jenom ty si o malinko lepší.“
„Také, že jsem tě učil.“ Zasmál se Will.
„Dostanu taky nějaké zbraně?“ Zeptal jsem se Willa.
„Zajisté hochu, tady se bez bouchačky nemůžete potloukat. Počkejte, mám to připravené v ložnici.“ Za chvíli byl zpět i se zbraněmi a řekl my: „Na, tadyhle máte šestiranný kolt, ale zacházete s ním opatrně. A ještě si vezměte tenhle bowiák, ten my daroval můj učitel, jeden lovec ze Skalnatých hor. Ten nůž je jako nový. A když jsme u toho lovce, tak tomu jsem dal ideální přezdívku. Liška. On je totiž hrozně mazanej. Docela jsem se divil, když jsem ho tady v Saint Louisu před nedávnem potkal. Ono mu je už pětaosmdesát, což je hezkej věk. No a on mě zase říkal fousáči. Je to dobrý, moc dobrý učitel. No a to je všechno.“
„A co koně, toho nedostanu?“
„Nebojte se, dostanete ho. Je u kováře, nechal jsem vám ho okovat.“
„Dobře, takže můžeme vyrazit?“
„Já bych řekl, že ano.“ Odpověděl Will.
Will si dal za opasek revolver, vzal do ruky pušku a chleba, aby se po cestě nasnídal. Oba zálesáci vyvedli koně ze stáje a jeli jsme ke kováři. Dostal jsem krásného tmavě hnědého hřebce, který byl zpočátku chvíli nervózní, ovšem brzy si na mě zvykl.
Za chvíli jsme dorazili před menší dřevěný dům. Byla na něm obrovská cedule s nápisem: Petrol New Mexico, Utah and Arizona company.
Vstoupili jsme dovnitř a tam seděl na židli u velkého stolu středně vysoký sympatický chlapík s hnědým knírkem. Na hlavě měl tmavě hnědý plstěný klobouk s béžovým pruhem a obrovským brkem. Na sobě měl hnědou koženou bundu a pod ní měl bílou košili. Měl hnědé vlasy. Vlídně se na náš usmál a pozdravil.
„Good morning, gentlemans. Dobré ráno, pánové. Čím vám mohu posloužit? Co vás přivádí do mé společnosti?“
„Dobrý den, mister. Já se jmenuji Will Hunting. Tento vysoký muž se jmenuje Johnny Horse a ten velectěný pán je John Fire.“
„Rád vás poznávám Mr. Hunting. Jmenuji se Fred John Brown. Jsem obchodník s petrolejem a petrolejovými pozemky. Jsem přímo majitel této společnosti a přijel jsem sem otevřít novou pobočku. Přijíždím až z dalekého Salt Lake City. Tam máme naši hlavní pobočku. Ale to už je trochu z cesty. Proč mě vzácní pánové, přišli navštívit? A nač máte ty pušky?“
„To je takhle Mr. Brown, zaslechli jsme, že sháníte nové pracovníky. A my bychom tady s Johnnym chránili vaše pracovníky, zatímco John by petrolej těžil s ostatními.“
„Ah, tak. No samozřejmě že bych vás mohl vzít. Můžete pracovat v Utahu, Arizoně či Novém Mexiku, kde máme naleziště petroleje. Já bych vás poslal na náš nový pozemek, kde ještě moc pracovníků není. Několik petrolejářů a dva hlídači. A samozřejmě pracovní dohled, něco jako vedoucí. Má tam samozřejmě ještě svého zástupce. Za měsíc práce dostanete Mr. Hunting a Mr. Horse jeden tisíc osm set dolarů a vy Mr. Fire jeden tisíc šest set padesát dolarů. Tak co vy na to?“
„Já to beru Mr. Brown.“ Odpověděl s nadšením Will.
„Já též.“ Odpověděl Old Tomahawk, zřejmě protože v tom nechtěl nechat svého přítele samotného.“
„Já jdu do toho.“ Odpověděl jsem.
„Výborně, pánové. Zítra ráno, v osm hodin na nádraží na vás budu čekat se svým spolupracovníkem.“
„Ano, budeme tam přesně v osm hodin. Děkujeme Mr. Brown. Tak na shledanou.“
„Na shledanou, pánové.“
Odešli jsme tedy z té agentury s novou prací. Upřímně řečeno, byl jsem tím trochu překvapen. Ovšem se mi na tom člověku něco nezdálo. Will byl ovšem se vším spokojen. A začal znovu zajímavý rozhovor.
„Tak co, sir, jak jste spokojeni s prací? Já tedy ano.“ Řekl Will.
„Já se k tomu radši nebudu vyjadřovat.“ Řekl Old Tomahwk.
„Nevděčníku.“
„Mně se na tom chlapovi něco nezdálo.“ Řekl jsem.
„Vám se taky pořád něco nezdá. Vy dva jste se určitě na mě domluvili. To sedí. Dva greenhorni se na mě domluvili.“ Zasmál se.
Odpoledne mě učil Will s Old Tomahawkem střílet. Upřímně řečeno, šlo my to vcelku dobře.
„No vidíte, greenhorne, jak vám to jde!“ Pochválil mě Will. Trefil jsem se přímo do středu a Will zase ze sebe vyhrkl. „Výborně, výborně milý greenhorne!“ Pochválil mě znovu Will.
„Jste dobrý střelec.“ Pochválil mě Old Tomahawk.
„Děkuji.“
Takže jsme strávili celé odpoledne střelbou. Večer jsme nevedli nějaké dlouhé rozhovory a hodinu po večeři jsme se rozhodli, že půjdeme spát.
Ráno mě znovu vzbudil Will v sedm hodin, že je čas se nasnídat.
„Greenhorne, je čas vstávat. A také snídat, hahaha.“ Zasmál se.
„To je už osm?“
„Ne, sedm greenhorne. Máme ještě hodinu čas.“
„No dobrá já už jdu.“
Došel do kuchyně ke stolu, kde seděl Old Tomahawk s chlebem v ruce.
„Dobré ráno, Johne.“ Pozdravil mě.
„Dobré ráno Tomahawku. Jak jste spal?“ Zeptal jsem se.
„Ku podivu dobře. S tímhle tím rozmachrukou se nedá spát. Ovšem dnes byl klidný.“
„Ty seš zase mektal, protože pořád něco mluvíš ze spaní. Člověk s tebou hne a ty už začneš.“
„To jsem rád, že jste se dobře vyspal.“
„A co vy?“
„Ale ušlo to. Na tom gauči to ovšem není úplně ideální.“
„Vy jste taky breptal, milý greenhorne. Tak hezky měkký gauč a vám se na něm špatně spí.“ Řekl ironicky Will.
„Neříkám, že se na něm špatně spí, jenom že by to mohlo být trošku lepší. Přeci jenom to není postel.“
„Nechte si ty vaše připomínky, sir.“ Rozzlobil se Will.
Old Tomahawk to ale radši zarazil, protože zná ty Willovy dlouhé řeči, které nemají konce. „Dobrý, Wille, ty tvoje dlouhý rozpravy, si nech na jindy. Teď na to nemáme čas.“
„No jo pořád.“ Rozčílil se Will.
Dosnídali jsme tedy, Will vzal batoh s nejnutnějšími věcmi a šli jsme do stáje vedle domu. Will zamkl dům a potom jsme si tam vzali naše koně a pomalu jsme odjížděli na nádraží. Když jsme tam dojeli, čekal tam Mr. Brown s jeho spolupracovníkem. Ten jeho spolupracovník nevypadal ovšem zrovna vlídně. Byl vysoký. Měl na sobě šedý roztrhaný kabát a roztrhaný černý kožený klobouk z, pod kterého mu koukali blonďaté vlasy. Na nohou měl černé boty s ostruhy. U boku měl revolver, doutník a samozřejmě postříbřenou placatku s kořalkou.
Mr. Brown na nás z dálky volal: Good morning, gentlemans! Dobré ráno pánové! Jsem rád, že jste dorazili včas. Toto je můj spolupracovník Mr. Deep. Pojede s vámi a vše vám ukáže. Do tohoto vagonu můžete dát koně. Tento vlak je můj a tato dráha též. Nechtěl jsem dělat více drah, bylo by to podle mě zbytečné. Od této kolejnice až do poslední kolejnice v Salt Lake City, jezdí pouze a výhradně můj vlak. Nechám vám tam čtyři vagony, které budete muset naplnit železnými sudy petroleje. To je vše. Můžete nastupovat.“
„Děkujeme vám za všechno Mr. Brown.“
„Nemáte zač Mr. Hunting. Tak tedy na shledanou.“
„Na shledanou.“
Mr. Brown si ještě chvíli něco šuškal s Mr. Deepem. Nevím ovšem co. Potom Mr. Deep nastoupil do vlaku a zavolal na strojvedoucího: „Jedem!!“
A tak jsme tedy pomalu odjížděli vlakem ze Saint Louisu.