Jak jsem se ocitl na "ZÁPADĚ"

[DeletedUser]

Začalo to takhle:

Ano ano pokud si dobře vzpomínám.. toho dne bylo krásné letní odpoledne, když mě táta poprvé vzal na tabákové pole. Věřte nevěřte bylo mi teprve 8 let.
Tam na té farmě denně otčín dřel minimálně od úplňku do soumraku od nevidím do nevidím, hahaha a v létě to bylo secsakramensky dlouho tak jsem byl pod širákem stále sám a sám (snad jen štěstěna či snad paní smůla chtěla, že mě medvědi neroztrhali a supi jako mršinu nedojeli).
Otec byl nevzhledný, mozolatý a uhrovatý muž, avšak charismatický a houževnatý se zlatýma rukama, jen drobátko hloupý, nikdy domů nepřinesl ani v neděli kus syrového masa.
Toho dne opravdu hodně pařilo i táta rozhodl se přikrýti mě velkým tabákovým listem, ale ještě před tím mě učil zručnosti a taktice jenž je nutná ke zvládnutí oné práce, podařilo se a já pod tíhou vědomostí i tím "lopuchem" ve stínu a zahalen snil svůj sen.
Když tu náhle vzbudil mě sýpavý hlas, chroptění.., krve by se ve mě nedořezal ani upír by se z tepny mé nenapil... vypoulené oči, rudá opravdu rudá tvář a pusa plná tabákového listí... nikde nikdo nebyl a já tam zůstal i supy odháněl, ale marně, vysílen snad za týden usnul jsem.
Měl jsem sny i blouznění, ale po měsících smutku procitnul jsem, vynalezl jsem svou dýmku a dnes dnes dnes z dýmky mé line se Krásný Hustý Dým a přemýšlím co ve dnech příštích zase něco vymazleného vymyslím!

 

[DeletedUser]

Zase toho dne zahalen byl jsem v hustém voňavém dýmu, že viděti na mě nebylo (ani já spozorovati nebyl jsem schopen nikoho), ale cítit mě bylo, že i skunk co žil poklidně vedle mě zdrnul kvaltem. Při tom rozjímání rozhodl jsem se, začít jiný než "vyhulený" den.
Vydal jsem se cestou a necestou (i lišku co jsem potkal ke spánku jsem uložil a jen bůh prérie ví zda spala spánkem věčným či jen neklidným) až objevil jsem nohami udusanou stezku.. šel jsem tedy po ní dál a dál až předemnou stálo "salón".
Rozrazil jsem dveře a vstoupil - barman Henry Walker tak si říkal, první co udělal a na nic se mě neptal ani neoslovil, jen zrcadlo přede mne postavil (a to stačilo).
Lekl jsem se oči vypoulené a zkrvavené, tělo roztřesené chlupaté a vousaté i roky nemité jsem taky měl. Barman do rukou jádrové mýdlo hadry břitvu mi dal a ukázal prstem tam "v tý studni pro prasata se myj a navlékni si na sebe tento pytel, pak přijď a padej hned!" a tak jsem mazal..
Jako mýval jsem se drhnul celý den...

 

[DeletedUser]

... Slunko už za obzor zapadalo a já ještě nebyl s rozčesáváním svých dredů hotov, však jednu změnu okolo sebe vnímal jsem.
To dnešní ráno co mě barman Henry Walker nabídl pomoc a poskytl i kartáč na plech "na to houští z blech" jak říkal, se něco zázračného přihodilo. V tu brzkou ranní chvíli ani čuně okolo nepřeběhlo ni tchoře toho smrada malýho nebylo i pasáček prasat do čeho bičem mrskat neměl ani komu na dřevěnou trubku ječet, že prý a to jsem opravdu zaslech "prasata si nerýpnou ani na jeden svinčí chrocht" a teď všude okolo postávají napudrované a navoňané ženy jako květ.
Žena toto stvoření, ehm totiž znal jsem jen matku z vyprávění, že prý byla tak krásná a chytrá až ji běsnící indiáni unesli. To slyšel jsem jen z vyprávění u každé hladové noci (rozumíš mi? bylo to každé noci!). Však dnes spíše myslím si (..byla krásná a chytrá byla též..), ne, nenene určitě pláchla se svalnatým, krásným a milým Banánovým Joem, a nebo mě otec prostě jen prachsprostě unes jako bídný červ.. (o mrtvých už jenom v dobrém, takže konec..).
Osušil jsem se a posílen tou sebedůvěrou zpívám si a oblékám "když se dívám na sebe tak se musím pochválit nevypadám já věru zle, zkrátka borec jak má být.. s úsměvěm a hrdostí chci se sličným slečnám pochlubit, otáčím se o 360 stupňů do leva i prava a nikde nikdo a nic! Táta vždycky říkával "darovanému bizonovi na roh nečum". Šáhl jsem si na hruď a pocítil.. pytel z brambor na sobě mám!
Rozhodl jsem se nenechat to tak a s barmanem Henrym Walkerem si to jednou provždy vyříkám!!..

 

[DeletedUser]

..Dveře bolestí a z křikem zmírajících zasténaly a z pantu vypadly, tak neskutečně snadno, jako červem prokousané sedmičky z dásní u kata dentisty. Řítím se tedy k baru a pěkně s jeho knírkem zakývám i na hlavu opatřím mu hvězdičky a přitom mumlám si "nadělám z tebe Mozartovi koule Walkere"..
Už už na délku dvou paží od cíle bramborového zrádce jsem, když tu náhle do cesty zapovězené vstoupí mi snová tanečnice. Dlaň svou něžnou nestydatě opřela o mou kůstovitou kliční kost, jako zubatá kosu.. jako sup zobák o mého rozsypaného tátu a laškovně do mých vzteklých očí umrkla a mě kapka žlutého čpavkovitého v rozkroku značně ucvrkla!
Ona spustila: "Hele ty! Pojď sem. Oblečen jako zvíře.. ty chudý jisto jistě jsi.. tam za touto posvátnou budovou dáš se vlevo a na 100 yardů vzdálen je chlívek prasečí, tvůj cíl nynější, stačí tam to ... sviním vykydat (krásně se na mne pousmála) a přines mi šunku k této láhvi whiskey, dva kusy špuntu do nozder tvých, zarazím ti je do morku mozku, neb funíš jako býk! Rozumíš??"
Ticho bylo dlouhou chvíli jen pára a dým linula se z mého bramborového hadru, Marie Roalstad: "nehleď jako volský oka na talíři a mazej už!" A tak otočil jsem se o 190 stupňů za mou první velkou prací!
Táta vždycky říkal mi lepší býk nečekaný ve světnici než indián pomalovaný za zády... to jméno Marie Roalstad stále a dokolečka dokola si opakuji...

 

[DeletedUser]

Hahaha, pokud si myslíte že na vás kašlu (a příběh dál nepíšu), že kuckám na Tebe a Tebě to zdůrazňuju obzvláště, tak vám všem povím jen jedno! To že jsem celý qvartál stál nahatý pod Nijagarskýma vodopádama a klepal se jako sulc, jako vánoční kapřík na štědroranním prkně kata Mydláře a pevně věřil i doufal v kleče, že ze mě ten puch, smrad vyvane a duše má navždy na ty čuňata v chlévě zapomene, tak se šeredně všichni mýlíte.
To bylo tak, toho osudného dne co jsem šel plnit úkoly Marie R. do útrob růžových půlek chrochtajících tukohlavců, jsem přes samou zlost a vstek nevěděl jak moc jsem naletěl.
Ano, právě na tom lesklém lepkavém i kluzkém bahně sletěl jsem. Jako Jura na hrachu jako Kája na molu v tónině moll když byl právě na mol. Přímo jako na bobech pod prdélku toho vepře na bobek sjel jsem.. a tak jsem hnůj vykydal. Nenechal jsem si nic líbit a čunče jsem rozpáral jako týpek s Montpračenu tygra rozkuchal. V tom rána za zády mýma a brokovnice se znova láduje, rána druhá a následně vše scvrklo se do jednoho ratatata..
Běžím a utíkám... utíkám a běžím... sprintuju a letím.. Táta můj vždycky říkával: "Nepřemýšlej ale hlavně dělej!" a tak jsem udělal, kýtu v ruce mám a více než dva špunty v těle taky mám a tu whisky tu si v Salónu se slečnou M opravdu rád dám.

 

[DeletedUser492]

Jenom k prvnímu příspěvku - Psal jsi že se z dýmky valil "Krásný Hustý Dým" a ne "Hustý Krásný Dým". Je to psáno schválně nebo omylem?

 

[DeletedUser]

I špunty dávno z těla mého odpadly, jako úplně všechny ukřivděné pocity k mé „milé“ Marii R.. Rány a boule mé (v roce 2010 už nééé i když zakulacený je velice), po kvasných hodech sebe-destrukce, na těle mém se zahnily a zatvrdly i snad všichni (o to Tě kolty svými vehementně, žádám, mrtvý duchu prérie), že na mne zapomněli? Prosím, že? Koukám smutně.

Nevím už snad ani proč a teď při mocném svědění v pod-bříšku, jako mýval co hledá k odpadkům škvírku, jsem donucen zapojit do své úvahy i jiný mozek než-li ten v rozkroku. Aáá konečně už, vzpomněl jsem si na tátovo proroctví a znělo tak trošku dunivě, jako hlína na rakev…(vzpomínky tu jsou zase): „Chlapče, naději vždy opouští exekutor až jako poslední, i zubatá je pesimističtější.“
Aj. úkoly, úkoly mám, musím se do salónu dostavit a své dluhy a vlastně i závazky pořešit!