Díkuvzdání
Jmenuji se Lee Kershaw, a pocházím z Evropy, ve 25 letech jsem odjel na divoký západ, abych o něm napsal knihu.V roce 1865 jsem dorazil do jednoho malého městečka (na název si už nevzpomenu, ten večer jsem dost pil), bylo zrovna Díkuvzdání. Bylo to velmi malé městečko, bylo v něm sotva pár domů, obchod, sherif a saloon s bordelem. Zavolal jsem jednoho malého hocha, aby mi odvedl koně do stáje, dal jsem mu za to dolar, ten kůň se jmenoval Joker, protože byl velmi chytrý a už mě dostal z mnoha potíží. Na ulici skoro nikdo nebyl, všichni už slavili doma nebo saloonu. Šel jsem tedy do saloonu, ze kterého se ozývaly radostné výkřiky opilých štamgastů. Přede dveřmi byl hlídač, vypadal jako míšenec, byla to ohromná gorila, se dvěma kolty zavěšenými na křížovém opasku. Ale já jsem tenhle druh pistolníků znal, byli to blufeři, nikdo nedokáže rychle vytasit dva kolty a přitom se plně soustředit na výstřel. Ve dveřích saloonu jsem se na chvíli zastavil, aby si moje oči zvykli na šero uvnitř saloonu, protože mi to už mnohokrát zachránilo život, i když jsem byl na divokém západě jenom chvíli. V saloonu bylo několik stolů, herna a bar. Zamířil jsem rovnou k baru, a obědnal si whiskey. Na zdi jsem si všiml plakátu, na kterém stálo že tady má být dnes večer pokerový turnaj. Hned jsem se na to zeptal barmana. Odpověděl mi stručně. ,,Registrace stojí 150 dolarů, vítěz bere vše a navíc pečeného krocana‘‘. Tak jsem si řekl že zkusím štěstí. Vytáhl jsem na bar těch 150 dolarů, a řekl že se chci zapsat. Barman shrábl peníze z pultu a přepočítal si je. ,,OK, turnaj začíná za hodinu, tady máte žeton který budete muset u stolu ukázat jako potvrzení že jste zapsaný‘‘. V saloonu bylo veselo, všichni slavili díkuvzdání, zpívali, smáli se a někteří si dávali pečeného krocana s brusinkovou omáčkou, což byla dnešní specialita (bylo to dost drahé, ale co v tomhle městě nebylo). Mezitím jsem se lidí vyptával proč se slaví
Díkuvzdání a jak. Někteří mi to řekli jen když jsem jim zaplatil whiskey, nakonec se mě většinou ptali proč to chci vědět, a když jsem jim odpověděl že o tom chci napsat knihu, tak se mi vysmáli. Ale stálo to za to. Zjistil jsem hlavně to, že díkuvzdání vzniklo v roce 1621, kdy indiáni učili bělochy pěstovat nové plodiny, například kukuřici a další věci jako lov a rybolov. A právě v roce 1621 slavili běloši spolu s indiány 1. úrodu. A tenhle zvyk přetrval dodnes, díkuvzdání se slaví každý čtvrtý čtvrtek v listopadu, jako tradiční jídlo je pečený krocan s brusinkovou omáčkou a dýňový koláč. ,, On vás ten vděk rychle přešel!‘‘. Říkal jsem si ale neřekl jsem to nahlas. Mezitím se začali scházet hráči na turnaj, mezi nimi byl i podle všeho Lonegan, slyšel jsem o něm, ovládal celý kraj.
Měl s sebou i bodyguarda, za pasem měl kolt s upilovaným kohoutkem, který se nabíjel natažením spouště a rukojetí ze slonoviny byl to kolt pistolníka. Turnaj mezitím začal, hrálo nás 13, takže ve hře bylo 1350 dolarů, což byli v této době velké peníze. Asi po pátém kole vyřadil Lonegan jednoho hráče, ten hráč se s tím nemohl smířit, protože si myslel že Lonegan podváděl a vytasil na Lonegana kolt ,,Ty bastarde! Já tě….‘‘ Ale dál už se nedostal, byl rychlý ale Loneganův pistolník byl rychlejší, ten hráč byl příliš rychlý a tak mu nemohl dát šanci (kdyby mu jí dal, a toho hráče jen zranil, a ne zabil tak by se ten hráč ještě stačil trefit), trefil ho do krku, i když ho mohl mnohem pohodlněji trefit do břicha, ale to by umíral dlouho a ve strašných bolestech, takhle umíral rychle.Kulka toho hráče se zaryla někam do zdi. Z posledních sil stačil ještě říct: ,,Alespoň umírám jako muž!‘‘ ,,Umíráš jako pitomec!‘‘ odpověděl mu Loneganův pistolník, ale skoro nikdo ho neslyšel. Nejdřív mě napadlo že vezmu nohy na ramena a uteču, že to nestojí za to abych chytil kulku, ale zůstal jsem. Dál už turnaj probíhal klidně, asi po pěti hodinách hraní jsme zbyli jenom já a Lonegan. Najednou dal Lonegan all-in (vsadil všechny svije žetony), přemýšlel jsem co má za lubem, Blufuje?(předstírá že má cenou kartu a nebo příliš nízkou, i když je to naopak) Mám dorovnat?(vsadit stejný počet žetonů-CALL) Snažil jsem se do něho proniknout, ale z jeho tváře jsem nevyčetl nic, zbývala mi jedna karta na flash(pět stejně barevných karet npř: pět srdcových), dealer (nebo krupiér, rozdává karty) ještě nevyložil river (pátá a poslední karta kterou dealer vyloží na stůl), nakonec jsem dorovnal. Zatajil se mi dech dealer vyložil poslední kartu kterou jsem potřeboval, měl jsem flash!, Lonegan měl postupku (pět na sebe navazujících karet v jakékoli barvě npř.:5,6,7,8,9) . Vyhrál jsem!(flash je vyšší kombinace než postupka) Nemohl jsem tomu uvěřit, Lonegan se usmál pro něj to byla zanedbatelná částka, pro něj to byla jen zábava. Potom kuchař přinesl toho krocana, byl obrovský, tak jsem se o něj rozdělil se zbylými hráči. Toho mrtvého chudáka už odnesli, tohle město nemělo funebráka, tak ho jenom hodili do díry, ale to mě teď nezajímalo, zavolal jsem na barmana: ,,Všechno pití je na mě!‘‘.
Osud si s námi někdy pěkně zahrává jako se mnou, když jsem vyhrál ten turnaj, příliš jsem zpychnul a až moc věřil svému instinktu. Celou noc jsem ještě potom hrál v herně ruletu, black jack a poker. Slyšel jsem jak se na mě místní šerif ptá barmana: ,,Kdo to je ten u rulety? Nikdy jsem ho tu neviděl.‘‘ ,,Je to nějakej zelenáč z Evropy, mě to ale moc nezajímá, hlavně když chlastá‘‘ odpověděl s úsměvem barman. Tu noc jsem prohrál skoro všechno, zbylo mi už jen pár dolarů na pokoj na jednu noc.Ráno jsem nasedl na Jokera a odjel. Tak takhle vypadalo moje první Díkuvzdání v Americe a moje kniha měla obrovký úspěch.
Konec
Doufám že se bude líbit.A když se bude líbit nepohrdnu kladnou reputací
Naposledy upraveno: