DeletedUser14753
Guest
Život v Coloradu nebyl pro osamělou ženu zrovna lehký, ale Mary to zvládala, jak se dalo, nic jiného jí ostatně nezbývalo. Matku nikdy nepoznala a jejího otce před pár lety shodil kůň ze sedla a on si při pádu z horské stezky zlomil vaz. Její snoubenec pak zemřel v té hloupé občanské válce. Příliš pro něho netruchlila, měl to být dohodnutý sňatek, i když čas od času přemýšlela, jaké by to teď mohlo být. A naposled její bratr, kterého zastřelil opilý potulný honák, protože se mu líbila bratrova henryovka. Ta se mu ale nakonec stala osudnou. Když mu druhý den při lovu selhala kvůli zlomenému vytahovači nábojnic, zabil ho medvěd a Mary tak cítila alespoň trochu toho nekřesťanského zadostiučinění. Takový už ale byl život v Coloradu. Bylo pravdou, že lidé ve městě si za jejími zády šeptali, že je prokletá, ale tomu se pouze smála. Bůh dává a Bůh bere, kdo byla ona, aby tomu vzdorovala? A tak pokorně hospodařila na rodinném statku a snažila se nemyslet na to, co jí osud ještě přichystal.
***
Podzim roku 1872 byl chladnější, než bylo obvyklé. Dny se už výrazně zkracovali a Mary měla napilno. Připravit statek na zimu nebylo jednoduché, ale teď už měla z větší části hotovo. Možná, že si dokonce dovolí i den volna na Díkuvzdání.
Zrovna dnes, necelý týden do svátku, byla zkontrolovat stádo v údolí. Brzy už je bude muset hnát domů, aby je mohla chránit před vlky a zimou, zatím si ale krávy stále spokojeně žvýkaly místy už omrzlé trsy trávy. Normálka. Obhlídka se ale trochu protáhla, a tak se vracela domů už za tmy. Zima už se blížila a za nocí bylo stále častěji slyšet vlčí vytí. Neměla z toho dobrý pocit, přestože věděla, že vlci budou ještě dostatečně daleko. Vyrazila tedy starou stezkou po úpatí Dědkovy brady, aby se vyhnula lesu a měla lepší přehled, co se okolo ní děje.
Pevně zachumlaná ve svém kabátu, chtě nechtě, začala pod vlivem monotónního dusotu koňských kopyt a pohupování v sedle klimbat. Jaké bylo její překvapení, když se na cestě před ní ve tmě rozzářil pár zlatých očí. Klisna pod ní nervózně zařehtala a párkrát sebou ošila. Přitáhli jí otěže, položila jí ruku na krk, aby jí utišila, a sama téměř bezdechu pozorovala zvíře před sebou. Matně rozeznávala obrysy šedočerného těla, ale bylo očividné, že vlk je rozhodně z těch větších. Samec. Samotář, kdyby tu byla celá smečka, určitě by si toho všimla už dříve během dne. Samotář by jezdci na koni ublížit neměl, ale pro jistotu pomalu pustila otěže a tiše vytáhla pušku z pouzdra. Starý dobrý pan Henry, říkala si v duchu, když pomalu zaměřovala. Než ale stihla pohyb dokončit, vlk se rychle obrátil a jedním elegantním skokem se přenesl z cesty do svahu pod ní a vzápětí se jí druhým ztratil z dohledu mezi kamením. Po páteři jí přeběhlo nepříjemné zamravenčení. Zatřásla hlavou, jakoby z ní chtěla vytřást veškeré nepříjemné myšlenky, vrátila pušku do pouzdra na sedlu, a popohnala Tanečnici směrem k domovu.
Možná by měla začít s přesunem stáda hned zítra, čistě pro jistotu. Vlk samotář si na stádo netroufne, ale co kdyby nebyl sám? Navíc, všechno bylo připravené a Tommymu určitě nebude vadit, když ho propustí z práce dřív. Když to dobře půjde, mohl by být do nedělního oběda doma. Cestou zpět k ranči přemýšlela o svých plánech na následujících pár dní a na vlka téměř zapomněla. Když o hodinu později dorazila domů, čekal Tommy na verandě s připravenou puškou.
„Kdo tam?“ Zavolal do tmy, pušku namířenou jejím směrem.
„To jsem já, Tommy, dej tu pušku dolů, než si ublížíš.“ Musela se usmát, když ho tak viděla. Byl to sice kluk z města, ale byl šikovný a už si zvykla ho najímat pravidelně, aby jí pomohl se sklizní a přípravami na zimu. Nic to ale neměnilo na tom, že mu bylo patnáct a s puškou v ruce stále vypadal dost nepatřičně. Sesedla a přivázala Tanečnici k zábradlí.
„Omlouvám se, madam, jak to šlo v údolí?“ Sklonil zbraň a opřel jí o zeď.
„Dobře… dobře. Zítra ráno vyrazíme do údolí společně a zavedeme děvčata a chlapce domů.“ Usmála se na něj a prohrábla mu vlasy na hlavě, což, jak dobře věděla, nesnášel. „Připrav na ráno Berana a Štístko, Tanečnice je nějaká neklidná a já nechci žádný komplikace. A běž co nejdřív spát, pojedeme brzy, určitě ještě za tmy a já nechci vidět žádný spaní v sedle, jasný?!“
***
Promnula si prokřehlé ruce a znovu unaveným pohledem přejela pozemek svého ranče. Její ranč. Nikdy si nemyslela, že bude o svém rodišti uvažovat zrovna takhle, nikdy ostatně nemělo být její. Potřásla hlavou a povzdechla si. Váhavě se otočila na patě a vešla do domu. Tommy už byl určitě doma a přemýšlel o tom, co podnikne s vydělanými penězi. Usmála se při vzpomínce na něho, ale zároveň jí bodlo u srdce steskem. Už si na něj zvykla, za tu dobu co tu s ní byl a představa další osamocené zimy určitě nepatřila k těm nejveselejším.
Usadila se do křesla před krbem a chvíli hleděla do plamenů ztracená v myšlenkách. Cesta z údolí proběhla dobře, stádo bylo bezpečně ve svém zimovišti a na ničem jiném v podstatě nezáleželo. I když… Několikrát během cesty měla zvláštní pocit, že periferně zahlédla šedou siluetu pohybující se na hranici dohledu. Jen těžko si tím ale mohla být jistá. Byla pravda, že od té doby, co před dvěma dny potkala na cestě vlka, nepatřil její spánek mezi nejklidnější. V Coloradu, a obzvláště v zimě, jste nemohli být nikdy stoprocentně v bezpečí, ale ve chvíli kdy sedíte před krbem uvnitř bytelného domu s pečlivě připravenou a nabytou puškou na dosah ruky, nějaký vlk vám může být víceméně ukradený. Jenže jí ukradený nebyl. Zatraceně, nesnášela tyhle úzkostné pocity, ale momentálně si nemohla pomoct. Něco nebylo, jak mělo. Něco bylo ve vzduchu a setkání s vlkem v tuhle roční dobu jí v tom pouze utvrzovalo.
Když se u krbu ohřála dostatečně na to, aby její mozek začal znovu racionálně pracovat, zvedla se z pohodlí čalouněného křesla a vyrazila opět ven do zimy. Ještě měla dost práce, na takové hlouposti neměla čas.
***
Aby zahnala jakékoli potenciální chmury, po zbytek týdne neustále pracovala. Až do Dne díkůvzdání. Ve čtvrtek skutečně splnila, co si předsevzala a udělala si den volna. Víceméně. Jen poklidila uvnitř domu a večer si přichystala skromnou slavnostní večeři, nějaký velký přepych si dovolit nemohla a ostatně po tom ani nijak netoužila.
Zrovna když odříkala modlitbu a chtěla se pustit do jídla, zvenku se ozvalo úzkostné zařehtání. Zamračila se a nastražila uši. Zdálo se, že je klid, když v tom všichni tři koně ve stájích zařehtali unisono. Odložila příbor a vstala. Přešla k oknu a zadívala se ven, ale tmou její světlu přivyknutý zrak nedokázal proniknout. Sundala ze stěny pušku, zkontrolovala jí, ze stolu sebrala petrolejku a vyšla ze dveří na verandu. Zvedla ruku se světlem do vzduchu před sebou a mžourala do tmy. Nic. Obezřetně vyrazila ke stájím. Zrakem probodávala hustou tmu a napínala sluch, co to šlo, ale nic z toho nepřineslo žádný výsledek. Proč musí dýchat tak nahlas? Když už chtěla odsunout závoru na vratech do stodoly, ozvalo se za ní velmi tiché zavrčení. Ztuhla. Polilo jí horko. Mary, ty krávo pitomá! Pomalu se začala otáčet směrem k šelmě za jejími zády a doufala, že alespoň dostane možnost čelit smrti čelem. Když se otočila, vlk stál pevně rozkročen asi tři metry od ní, zuby mírně vyceněné a pozoroval jí svýma zlatýma očima. Chvíli na sebe koukali, pak se začala bokem posouvat směrem k domu, zatímco před sebou držela lampu jako štít. Jeden krok. Druhý. Třetí. Hlavně klid, děvče. Vlk se stále držel čelem k ní a opatrně jí následoval. Proč neútočí? Znovu zařehtal kůň. Vlk našpicoval uši a ohlédl se za tím zvukem. Na nic nečekala a třemi rychlými kroky překonala zbytek vzdáleností mezi ní a verandou. Vlk se podíval zpátky na ní skoro smutně a pak se pomalu se svěšenou hlavou vydal blíž. Když její podpatky zaklapaly o dřevěnou verandu, spadl jí skoro kámen ze srdce. Rychle se otočila, a když teď měla větší náskok a vlk byl očividně zaskočený, rozhodla se jednat. Položila lampu na zem a chytla pušku do obou rukou. Zapřela jí o rameno. Vlk se zastavil. Zamířila. Vlk naklonil hlavu ke straně. Pomalu posouvala prst na spoušti. Vlk ji pozoroval. Slyšela, jak ve zbrani tiše skřípe zámek. Vlk ji pozoroval. Strhla zbraň do strany a domáčkla spoušť. Výstřel byl ohlušující. Ozvěna jej vracela ještě dlouhou chvíli. Přebyla a jako zhypnotizovaná pozorovala odlétající prázdnou nábojnici. Znovu se podívala na vlka. Cenil zuby jako… by se smál?
„Zatraceně! Táhni! Kšá!“ Máchla jeho směrem bezradně rukou. „No táák, vypal, čokle zpropadenej!“
Vyštěkl a zadíval se na otevřené dveře do domu. Sledovala jeho pohled. Nakročil směrem k ní a olízl se.
„Takže to bys chtěl? Kus pečeně?“ Sklonila pušku k zemi a pozorně si ho prohlédla. „Ty seš mi teda divnej vlk.“ Tiše zavrčel v odpověď. „Nu tak dobře, jestli to je všechno co chceš…“ Pozadu se došourala dovnitř, zavřela dveře a ukrojila polovinu ze své večeře. Nebyl to sice krocan, ale šlo přece spíš o princip. Vyšla znovu ven. Vlk tam stále stál, i když se posunul o pár metrů blíž k domu. „Tak tady máš, ty potvoro.“ Hodila jeho směrem půlku pečeně. Vlk dravě zavrčel a zachytil maso ještě ve vzduchu. Chvatně odběhl o kus dál a během chvíle zhltl svou porci. Pozorovala ho a prvotní zděšení už dávno odplulo někam za oceán. Vlk se sice choval dost podivně, ale proč se tím trápit, když ji očividně k jídlu nechtěl. Když zhltl maso, znovu přiběhl blíž a, zatímco se olizoval až za ušima, napjatě jí pozoroval.
„Tak ty bys chtěl ještě? Tak to nepůjde, ty sobče, teď to máme akorát půl na půl, víc nedostaneš.“ I přes zbytkovou nervozitu se musela usmát. Vlk jakoby rozuměl a přikývl. Nebo se jí to jen zdálo? Najednou se začala dít spousta věcí najednou. Zničehonic se do ní opřel silný poryv větru, který jí rozhodil z rovnováhy. Stačila ještě zahlédnout, jak vlka zahalila mlha, která se objevila jakoby odnikud, ale pak už se musela věnovat sama sobě. Zachytila se sloupku, který podpíral stříšku nad verandou, a když znovu nabyla ztracenou stabilitu, opřel se do ní další silný poryv větru, který rozehnal hustou mlhu stejně rychle, jako jí první závan přinesl. Pak vítr zase ustal. Zvláštní. Velmi zvláštní. Odlepila se od sloupku a rychle se rozhlédla, hledajíc vlka. K jejímu překvapení ale spatřila na místě, kde vlk doposud stál, úplně jinou siluetu. Lidskou siluetu.
„Co-?!“ Otevřela a znovu sklapla ústa. Reflexivně o krok ustoupila a rukou zašmátrala po pušce, kterou tušila někde za sebou. Postava vykročila jejím směrem. Byl to středně vysoký muž výrazně asketického vzhledu. Dlouhé šedé vlasy měl rozpuštěné, takže mu rámovaly vrásčitý obličej a spadaly až někam na záda. Oblečený byl v bederní roušce a vlčích kožešinách, ověšený spoustou amuletů a náramků z kůstek a peří, které za chůze hlasitě chřastily. Indián! Co je to zas za čertovy hrátky?
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi…“
Odříkávala si pološeptem, zatímco pevně tiskla pušku a mířila na muže. „U sta pekel stůj nebo tě zastřelím! Nežertuju!“ Křikla na něj a snažila se ze všech sil, aby se jí netřásl hlas.
„Ale no tak, dítě,“ usmál se indián vědoucně, ale přesto se zastavil, „nezastřelila si ani vlka, to mi chceš opravdu tvrdit, že člověka zastřelíš bez váhání?“
I kdyby to tvrdit chtěla, nemohla, protože skutečně zaváhala. Hned se ale sebrala a sevřela pušku ještě pevněji. „Ty… ty… nejsi člověk! Nemůžeš být! Vždyť si… byl vlk!“
„A teď před tebou stojí člověk, hm?“ Znovu se usmál. „Neboj se, nechci ti ublížit-.“
„Tak teda odtáhni, nech mě na pokoji! Nechci s tebou mít nic společného!“ Ustupovala dozadu, až narazila zády na zeď. Bože, co jsem komu udělala?
„Hned půjdu, jen jsem ti chtěl poděkovat.“ Upřeně se na ní podíval. Měl tak hluboké zlaté oči. Tak vlčí.
„Poděkovat?“ Zarazila se a lehce sklonila zbraň. „Z-za co?“
„Chodím po téhle zemi už mnoho zim a pozoruji, jak bezohledně se bílí lidé chovají k zemi, jejíž krev jim umožnila žít. Jeden krocan za rok to jen těžko napraví.“ Smutně se usmál. „Jednou za rok na díkůvzdání je mi dovoleno vrátit se na chvíli do lidské podoby, tak je vždy příjemné potkat někoho, kdo respektuje život a je ochoten se podělit o to málo, co sám má. Děkuji a snad se ti bude dařit dobře, milá Mary.“ S tím se k ní obrátil zády a pomalu odkráčel do tmy. Ruce jí pomalu klesly k zemi a ona jako omámená hleděla na odcházející postavu. Co to mělo být? Snad se jí to jenom zdálo? Zůstala ještě dlouho stát s otevřenými ústy na verandě, ignorujíc zimu, která se jí zakusovala do těla. Začalo sněžit. Někde v dálce táhle zavil vlk, ve stáji zařehtal kůň. Vrátila se dovnitř, večeře už byla studená a oheň téměř vyhasl. Jako ve snu přiložila do krbu a rozfoukala uhlíky. Ohřála si jídlo a v klidu se najedla. Když večer usínala, zničehonic se rozesmála. Svět byl stejně krásně podivné místo.
A od té doby si Mary může přehazovat schopnosti.
//Pokud jste to dočetli až sem, děkuji Vám za pozornost.
***
Zrovna dnes, necelý týden do svátku, byla zkontrolovat stádo v údolí. Brzy už je bude muset hnát domů, aby je mohla chránit před vlky a zimou, zatím si ale krávy stále spokojeně žvýkaly místy už omrzlé trsy trávy. Normálka. Obhlídka se ale trochu protáhla, a tak se vracela domů už za tmy. Zima už se blížila a za nocí bylo stále častěji slyšet vlčí vytí. Neměla z toho dobrý pocit, přestože věděla, že vlci budou ještě dostatečně daleko. Vyrazila tedy starou stezkou po úpatí Dědkovy brady, aby se vyhnula lesu a měla lepší přehled, co se okolo ní děje.
Pevně zachumlaná ve svém kabátu, chtě nechtě, začala pod vlivem monotónního dusotu koňských kopyt a pohupování v sedle klimbat. Jaké bylo její překvapení, když se na cestě před ní ve tmě rozzářil pár zlatých očí. Klisna pod ní nervózně zařehtala a párkrát sebou ošila. Přitáhli jí otěže, položila jí ruku na krk, aby jí utišila, a sama téměř bezdechu pozorovala zvíře před sebou. Matně rozeznávala obrysy šedočerného těla, ale bylo očividné, že vlk je rozhodně z těch větších. Samec. Samotář, kdyby tu byla celá smečka, určitě by si toho všimla už dříve během dne. Samotář by jezdci na koni ublížit neměl, ale pro jistotu pomalu pustila otěže a tiše vytáhla pušku z pouzdra. Starý dobrý pan Henry, říkala si v duchu, když pomalu zaměřovala. Než ale stihla pohyb dokončit, vlk se rychle obrátil a jedním elegantním skokem se přenesl z cesty do svahu pod ní a vzápětí se jí druhým ztratil z dohledu mezi kamením. Po páteři jí přeběhlo nepříjemné zamravenčení. Zatřásla hlavou, jakoby z ní chtěla vytřást veškeré nepříjemné myšlenky, vrátila pušku do pouzdra na sedlu, a popohnala Tanečnici směrem k domovu.
Možná by měla začít s přesunem stáda hned zítra, čistě pro jistotu. Vlk samotář si na stádo netroufne, ale co kdyby nebyl sám? Navíc, všechno bylo připravené a Tommymu určitě nebude vadit, když ho propustí z práce dřív. Když to dobře půjde, mohl by být do nedělního oběda doma. Cestou zpět k ranči přemýšlela o svých plánech na následujících pár dní a na vlka téměř zapomněla. Když o hodinu později dorazila domů, čekal Tommy na verandě s připravenou puškou.
„Kdo tam?“ Zavolal do tmy, pušku namířenou jejím směrem.
„To jsem já, Tommy, dej tu pušku dolů, než si ublížíš.“ Musela se usmát, když ho tak viděla. Byl to sice kluk z města, ale byl šikovný a už si zvykla ho najímat pravidelně, aby jí pomohl se sklizní a přípravami na zimu. Nic to ale neměnilo na tom, že mu bylo patnáct a s puškou v ruce stále vypadal dost nepatřičně. Sesedla a přivázala Tanečnici k zábradlí.
„Omlouvám se, madam, jak to šlo v údolí?“ Sklonil zbraň a opřel jí o zeď.
„Dobře… dobře. Zítra ráno vyrazíme do údolí společně a zavedeme děvčata a chlapce domů.“ Usmála se na něj a prohrábla mu vlasy na hlavě, což, jak dobře věděla, nesnášel. „Připrav na ráno Berana a Štístko, Tanečnice je nějaká neklidná a já nechci žádný komplikace. A běž co nejdřív spát, pojedeme brzy, určitě ještě za tmy a já nechci vidět žádný spaní v sedle, jasný?!“
***
Usadila se do křesla před krbem a chvíli hleděla do plamenů ztracená v myšlenkách. Cesta z údolí proběhla dobře, stádo bylo bezpečně ve svém zimovišti a na ničem jiném v podstatě nezáleželo. I když… Několikrát během cesty měla zvláštní pocit, že periferně zahlédla šedou siluetu pohybující se na hranici dohledu. Jen těžko si tím ale mohla být jistá. Byla pravda, že od té doby, co před dvěma dny potkala na cestě vlka, nepatřil její spánek mezi nejklidnější. V Coloradu, a obzvláště v zimě, jste nemohli být nikdy stoprocentně v bezpečí, ale ve chvíli kdy sedíte před krbem uvnitř bytelného domu s pečlivě připravenou a nabytou puškou na dosah ruky, nějaký vlk vám může být víceméně ukradený. Jenže jí ukradený nebyl. Zatraceně, nesnášela tyhle úzkostné pocity, ale momentálně si nemohla pomoct. Něco nebylo, jak mělo. Něco bylo ve vzduchu a setkání s vlkem v tuhle roční dobu jí v tom pouze utvrzovalo.
Když se u krbu ohřála dostatečně na to, aby její mozek začal znovu racionálně pracovat, zvedla se z pohodlí čalouněného křesla a vyrazila opět ven do zimy. Ještě měla dost práce, na takové hlouposti neměla čas.
***
Zrovna když odříkala modlitbu a chtěla se pustit do jídla, zvenku se ozvalo úzkostné zařehtání. Zamračila se a nastražila uši. Zdálo se, že je klid, když v tom všichni tři koně ve stájích zařehtali unisono. Odložila příbor a vstala. Přešla k oknu a zadívala se ven, ale tmou její světlu přivyknutý zrak nedokázal proniknout. Sundala ze stěny pušku, zkontrolovala jí, ze stolu sebrala petrolejku a vyšla ze dveří na verandu. Zvedla ruku se světlem do vzduchu před sebou a mžourala do tmy. Nic. Obezřetně vyrazila ke stájím. Zrakem probodávala hustou tmu a napínala sluch, co to šlo, ale nic z toho nepřineslo žádný výsledek. Proč musí dýchat tak nahlas? Když už chtěla odsunout závoru na vratech do stodoly, ozvalo se za ní velmi tiché zavrčení. Ztuhla. Polilo jí horko. Mary, ty krávo pitomá! Pomalu se začala otáčet směrem k šelmě za jejími zády a doufala, že alespoň dostane možnost čelit smrti čelem. Když se otočila, vlk stál pevně rozkročen asi tři metry od ní, zuby mírně vyceněné a pozoroval jí svýma zlatýma očima. Chvíli na sebe koukali, pak se začala bokem posouvat směrem k domu, zatímco před sebou držela lampu jako štít. Jeden krok. Druhý. Třetí. Hlavně klid, děvče. Vlk se stále držel čelem k ní a opatrně jí následoval. Proč neútočí? Znovu zařehtal kůň. Vlk našpicoval uši a ohlédl se za tím zvukem. Na nic nečekala a třemi rychlými kroky překonala zbytek vzdáleností mezi ní a verandou. Vlk se podíval zpátky na ní skoro smutně a pak se pomalu se svěšenou hlavou vydal blíž. Když její podpatky zaklapaly o dřevěnou verandu, spadl jí skoro kámen ze srdce. Rychle se otočila, a když teď měla větší náskok a vlk byl očividně zaskočený, rozhodla se jednat. Položila lampu na zem a chytla pušku do obou rukou. Zapřela jí o rameno. Vlk se zastavil. Zamířila. Vlk naklonil hlavu ke straně. Pomalu posouvala prst na spoušti. Vlk ji pozoroval. Slyšela, jak ve zbrani tiše skřípe zámek. Vlk ji pozoroval. Strhla zbraň do strany a domáčkla spoušť. Výstřel byl ohlušující. Ozvěna jej vracela ještě dlouhou chvíli. Přebyla a jako zhypnotizovaná pozorovala odlétající prázdnou nábojnici. Znovu se podívala na vlka. Cenil zuby jako… by se smál?
„Zatraceně! Táhni! Kšá!“ Máchla jeho směrem bezradně rukou. „No táák, vypal, čokle zpropadenej!“
Vyštěkl a zadíval se na otevřené dveře do domu. Sledovala jeho pohled. Nakročil směrem k ní a olízl se.
„Takže to bys chtěl? Kus pečeně?“ Sklonila pušku k zemi a pozorně si ho prohlédla. „Ty seš mi teda divnej vlk.“ Tiše zavrčel v odpověď. „Nu tak dobře, jestli to je všechno co chceš…“ Pozadu se došourala dovnitř, zavřela dveře a ukrojila polovinu ze své večeře. Nebyl to sice krocan, ale šlo přece spíš o princip. Vyšla znovu ven. Vlk tam stále stál, i když se posunul o pár metrů blíž k domu. „Tak tady máš, ty potvoro.“ Hodila jeho směrem půlku pečeně. Vlk dravě zavrčel a zachytil maso ještě ve vzduchu. Chvatně odběhl o kus dál a během chvíle zhltl svou porci. Pozorovala ho a prvotní zděšení už dávno odplulo někam za oceán. Vlk se sice choval dost podivně, ale proč se tím trápit, když ji očividně k jídlu nechtěl. Když zhltl maso, znovu přiběhl blíž a, zatímco se olizoval až za ušima, napjatě jí pozoroval.
„Tak ty bys chtěl ještě? Tak to nepůjde, ty sobče, teď to máme akorát půl na půl, víc nedostaneš.“ I přes zbytkovou nervozitu se musela usmát. Vlk jakoby rozuměl a přikývl. Nebo se jí to jen zdálo? Najednou se začala dít spousta věcí najednou. Zničehonic se do ní opřel silný poryv větru, který jí rozhodil z rovnováhy. Stačila ještě zahlédnout, jak vlka zahalila mlha, která se objevila jakoby odnikud, ale pak už se musela věnovat sama sobě. Zachytila se sloupku, který podpíral stříšku nad verandou, a když znovu nabyla ztracenou stabilitu, opřel se do ní další silný poryv větru, který rozehnal hustou mlhu stejně rychle, jako jí první závan přinesl. Pak vítr zase ustal. Zvláštní. Velmi zvláštní. Odlepila se od sloupku a rychle se rozhlédla, hledajíc vlka. K jejímu překvapení ale spatřila na místě, kde vlk doposud stál, úplně jinou siluetu. Lidskou siluetu.
„Co-?!“ Otevřela a znovu sklapla ústa. Reflexivně o krok ustoupila a rukou zašmátrala po pušce, kterou tušila někde za sebou. Postava vykročila jejím směrem. Byl to středně vysoký muž výrazně asketického vzhledu. Dlouhé šedé vlasy měl rozpuštěné, takže mu rámovaly vrásčitý obličej a spadaly až někam na záda. Oblečený byl v bederní roušce a vlčích kožešinách, ověšený spoustou amuletů a náramků z kůstek a peří, které za chůze hlasitě chřastily. Indián! Co je to zas za čertovy hrátky?
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi…“
Odříkávala si pološeptem, zatímco pevně tiskla pušku a mířila na muže. „U sta pekel stůj nebo tě zastřelím! Nežertuju!“ Křikla na něj a snažila se ze všech sil, aby se jí netřásl hlas.
I kdyby to tvrdit chtěla, nemohla, protože skutečně zaváhala. Hned se ale sebrala a sevřela pušku ještě pevněji. „Ty… ty… nejsi člověk! Nemůžeš být! Vždyť si… byl vlk!“
„A teď před tebou stojí člověk, hm?“ Znovu se usmál. „Neboj se, nechci ti ublížit-.“
„Tak teda odtáhni, nech mě na pokoji! Nechci s tebou mít nic společného!“ Ustupovala dozadu, až narazila zády na zeď. Bože, co jsem komu udělala?
„Hned půjdu, jen jsem ti chtěl poděkovat.“ Upřeně se na ní podíval. Měl tak hluboké zlaté oči. Tak vlčí.
„Poděkovat?“ Zarazila se a lehce sklonila zbraň. „Z-za co?“
„Chodím po téhle zemi už mnoho zim a pozoruji, jak bezohledně se bílí lidé chovají k zemi, jejíž krev jim umožnila žít. Jeden krocan za rok to jen těžko napraví.“ Smutně se usmál. „Jednou za rok na díkůvzdání je mi dovoleno vrátit se na chvíli do lidské podoby, tak je vždy příjemné potkat někoho, kdo respektuje život a je ochoten se podělit o to málo, co sám má. Děkuji a snad se ti bude dařit dobře, milá Mary.“ S tím se k ní obrátil zády a pomalu odkráčel do tmy. Ruce jí pomalu klesly k zemi a ona jako omámená hleděla na odcházející postavu. Co to mělo být? Snad se jí to jenom zdálo? Zůstala ještě dlouho stát s otevřenými ústy na verandě, ignorujíc zimu, která se jí zakusovala do těla. Začalo sněžit. Někde v dálce táhle zavil vlk, ve stáji zařehtal kůň. Vrátila se dovnitř, večeře už byla studená a oheň téměř vyhasl. Jako ve snu přiložila do krbu a rozfoukala uhlíky. Ohřála si jídlo a v klidu se najedla. Když večer usínala, zničehonic se rozesmála. Svět byl stejně krásně podivné místo.
A od té doby si Mary může přehazovat schopnosti.
//Pokud jste to dočetli až sem, děkuji Vám za pozornost.