DeletedUser
Guest
„Ne, k sakru. Člověče víte co to znamená NE? Už několikrát mne kvůli tomu obtěžovali a poslal jsem je ke všem čertům. Na všechny strany okolo mých pozemků je volná krajina. Ať si staví koleje tam. Šel jsem na odpočinek proto, abych si odpočinul, chápete? Ne proto, abych se hádal s maníky z transkontinentálky. A o vás starosto, jsem si taky myslel úplně jiný věci.“ Nadechl jsem se a podíval na starostu, jeho kulatá, lojovitá tvář se leskla ve světle petrolejových lamp. Proud mých slov mu očividně vzal řeč, ale já chtěl vědět na čem jsem. Neurčitě zamžikal víčky a pak upřel pohled do skleněné tabule za mými zády. Zavrtěl hlavou, povzdychl si a spustil svou pomalou, monotónní řeč ze které by se mi za normálních okolností klížila víčka.
„Víte, Bobe….“
„Zadržte, pro vás budu už vždy jen pan Grave, doby kdy jste mohl jen tak tancovat po hlavě už dávno skončily.“ Utípnul jsem ho ještě v začátku.
„No dobrá, pane …chm…Grave“ Bylo vidět jak s nefamiliérním oslovení ztrácí balanc. “Abychom to ukončili. Jistě víte, že peníze dělají peníze a železnice sem peníze přiveze. Pro rančery, bankéře, ale i pro mne i vás. Pokud ovšem budete bránit stavbě tím, že odmítnete odprodat vaše pozemky, spousta lidí o ty peníze přijde. Takže bych se nedivil, kdyby se vám stala nějaká…ehm… nehoda.“
„Chcete mi snad vyhrožovat? Vy? Zdá se mi že nehorázně využíváte toho, že vám z Little Rocku ještě neposlali nového šerifa. Ale nehrajte si se mnou. Můžu se vrátit do služby a myslím, že místo pro jednoho zkorumpovaného starostu a pár dalších podrazáků, bych v cele jistě našel.“ Zatmělo se mi před očima. Tlouštíkovi přede mnou se na čele zaperlil pot. Evidentně jsem mu šlápl na kuří oko.
„ No snad nebude tak zle, pane Grave. Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Spíše jsem vás chtěl varovat. Okolo těch chlápků ze společnosti se motají různá individua a nedivil bych se, kdyby vás chtěli přesvědčit po zlém, když po dobrém se jim to nepodařilo. Jenom přátelské varování…Nedáte si se mnou skleničku whiskey?“ Zahnal jsem podezření stejně rychle, jako on zahnal řeč do slepé uličky.
„Mno...Proč ne?“ Otočil se a sáhl do velké, prosklené skříně pro láhev a dvě sklenky.
„Pravá skotská.“ utrousil samochvalně a já mlčel. Jako vždy když si nejsem jist člověkem, se kterým sdílím společný prostor. A tenhle chlap se mi nelíbil nikdy. Už tehdy, když se ve Velké dobytkářské ztrácely krávy, se stavěl tak nějak mimo celou věc. Jako by se to vůbec nedělo v jeho městě. Jako by ho to vůbec nezajímalo. Nakonec se stejně celá věc vyřešila bez jediného důkazu který by třeba jen jemným smítkem špinil hlavu Russellville. Zlatá tekutina ve sklenicích hřála a myšlenky plynuly v oboustranném mlčení, i když bylo vidět že starostu něco žere.
„Ještě něco máte na srdci, pane Collinsi?“
„Ne-e, proč?“ vykoktal nepřesvědčivě.
„Ale, jen tak.“ Odpověděl jsem a vyklopil do sebe zbytek whiskey. „Mějte se hezky a věřte že o tom, co jste mi řekl, budu přemýšlet. Jen nevím, starosto, jestli to pro vás bude dobré nebo špatné.
Sotva se za mnou zavřely dveře, všechno na mne znovu padlo. Proč jim tolik jde o to, dostat mě z mého dílce. Kdybych měl obrovské pastviny, sahající od hor až k městu, nedivil bych sem že jim překáží, ale takhle? Coural jsem se ke koni a těšil se domů, na Ellen a Polly velkou a malou dámu mého srdce. Nasedl jsem a znaven dlouhým dnem se nechal unášet k domovu.
° ° °
Jeff Finch seděl za svým těžkým dubovým stolem a přemýšlel nad tím, jak toho skunka Gravea vykouřit z jeho nory. Před chvílí dorazil poslíček od Collinse se špatnou novinou. Grave se svého pozemku nevzdá. Je tvrdohlavý jako mezek. Jako by to bylo prokletí toho jména. Jeffova mysl se zahalila do vzpomínek. Spokojeně mlaskl...
„Jerry!“ Z předsíně vykoukla všetečná tvář pihovatého chlapce.
„A-ano, p-pane?“
„Nasedni na koně, a okamžitě dojeď do Hoganovy soutěsky pro naše chlapce. Budu je potřebovat.“
„D-dobře pane, a-ale n-není už tak t-trochu p-pozdě?“ koktal chlapec.
„Na tohle není nikdy příliš pozdě. A upaluj už, jestli nechceš přijít o místo.“ Jerry zmizel za dveřmi a po chvíli se ozval vzdalující se zvuk cválajících kopyt. Jeff si zamnul ruce. Není to poprvé, od chvíle kdy se dostal do čela Arkansaské železniční společnosti, co někdo dělal problémy, ale většinou se daly vyřešit penězi. A tam kde to nešlo, nechal problémy na svých chlapcích. Nikdy nezklamali jeho důvěru a věřil že tomu tak bude i nadále. I když...S panem Gravem by si rád popovídal osobně. Nepohybuje, že by ho i po těch třiceti letech poznal...
° ° °
Seděl jsem v křesle u krbu a má žena Ellen hbitými prsty zaháněla bolest mé ustarané hlavy. Vždy moc dobře věděla co mi dokáže pomoct a každou starost z mé tváře přečetla dřív než jsem stačil cokoliv říct. Teď také poznala že mne něco trápí, ale zatím nevěděla co. Rozhodl jsem se že jí o tom konečně řeknu.
„Eli?“ začal jsem.
„Hm?“ zamručela jenom tak, jako by už čekala že se jí něco chystám říct.
„Víš, přes Russellville povede železnice.“
„Ano? Ale to zatím nevypadá jako problém. Tak povídej dál, co v tom vězí.“
„Všichni ti lidé, kteří mne poslední dobou přišli navštívit chtěli jen jednu věc. Abych prodal náš dům a pozemky, které k němu náleží. Železniční společnost se rozhodla že jim překáží ve stavbě, a ten všivák Collins dnes naznačil, že by se nás mohli pokusit vydírat. Chtěl bych znát tvůj názor, ale uvědom si, že jde i o tvé a Pollyino bezpečí. Každý ví, že vy dvě jste to jediné na čem mi záleží.“ Má žena se zarděla díky nečekanému vyznání ale vzápětí nasadila neoblomnou tvář.
„Ne, nedáme jim náš domov. Když neuhneme my, budou muset uhnout oni. Tady jsi přece tenkrát před lety začínal jako pomocník starého šerifa, sem jsi si mne přivedl a tady se nám narodila Polly. A...a....prostě to tu mám ráda.“ vzlykla. A to byl ten nejsilnější argument. Díval jsem se do jejích čokoládových očí, které pomalu zastíraly kapky slz. Ne, nechci vidět svou milovanou ženu plakat. Každá její slza mne bolí a pálí v srdci.
„Neplač Eli, budeme se bránit. Slibuji ti že nadosmrti nebudeš muset opustit náš domov.
° ° °
Krátce po půlnoci už ve Finchově kanceláři stálo dvanáct různých lidí. Každý byl úplně jiný, od Myšáka Joea, přes Pepeho Juaréze nebo Doktora až po Huan Li Chana. Všichni vynikali ve svém oboru a spojovala je jediná důležitá věc. Nevadilo jim dělat špinavou práci. Jeff si je jednoho po druhém prohlédl, se zjevným uspokojením ve tváři a začal svou uvítací řeč.
„ Tak pánové, přibližně již víte co od vás mohu očekávat, ale tentokrát bude váš úkol o něco složitější. Ale abych začal od Adama. Tradičně se jedná o majitele pozemků, přes které by měla vést železnice. Nechce se jich vzdát a nepomohly peníze ani domluvy takže doufám ve vaši pomoc.“ Nadechl se a upil ze sklenky brandy.
„Tak to by nemělo bejt nic těžkýho, šéfe. Mrtví přece problémy nedělají.“ ozval se muž s nápadným koňským obličejem
„ V tomhle máš vyjímečně pravdu Dagu. Složitost celého úkolu spočívá v tom, že tohoto muže chci živého. Tady a co nejdřív. A teď malý dáreček pro vás. Tím mužem není nikdo jiný než náš společný přítel šerif, Bob Grave.“ Šero Finchovy kanceláře zašumělo překvapením. Nejeden z mužů v tu chvíli zatínal pěst, nebo svíral pažbu revolveru. Všichni znali toto jméno až příliš dobře. Jméno toho, který každého z nich poslal na kratší či delší odpočinek mezi čtyři zamřížované stěny. Finch si užíval to napjaté ticho ale po chvíli opět pokračoval.
„Je mi jedno jak to uděláte, ale prozradím vám dvě nejslabší Graveova místa. Jsou jimi jeho dcera a žena. Doktore, myslím že když přenechám vedení této akce na vás, neudělám chybu.“ Oslovený se zašklebil a pod skly jeho brýlí se to nebezpečně zalesklo.
„Jistě pane Finchi, máte mé slovo.“ Jeho lepkavý hlas se snadno vpíjel do každého mozkového závitu a tím pádem byl Doktorovou nejsilnější zbraní.
„Dobrá, myslím že hned zítra můžete začít. A tady…“ sáhl do zásuvky a vytáhl balíček bankovek. „…máte zálohu. O rozdělení se postará vaše nová hlava, že Doktore? Můžete jít, ale co nejdříve chci vidět nějaké výsledky, jinak si mne nepřejte.“ Muži za souhlasného mručení odešli a Jeff si dolil další sklenku.
„Víte, Bobe….“
„Zadržte, pro vás budu už vždy jen pan Grave, doby kdy jste mohl jen tak tancovat po hlavě už dávno skončily.“ Utípnul jsem ho ještě v začátku.
„No dobrá, pane …chm…Grave“ Bylo vidět jak s nefamiliérním oslovení ztrácí balanc. “Abychom to ukončili. Jistě víte, že peníze dělají peníze a železnice sem peníze přiveze. Pro rančery, bankéře, ale i pro mne i vás. Pokud ovšem budete bránit stavbě tím, že odmítnete odprodat vaše pozemky, spousta lidí o ty peníze přijde. Takže bych se nedivil, kdyby se vám stala nějaká…ehm… nehoda.“
„Chcete mi snad vyhrožovat? Vy? Zdá se mi že nehorázně využíváte toho, že vám z Little Rocku ještě neposlali nového šerifa. Ale nehrajte si se mnou. Můžu se vrátit do služby a myslím, že místo pro jednoho zkorumpovaného starostu a pár dalších podrazáků, bych v cele jistě našel.“ Zatmělo se mi před očima. Tlouštíkovi přede mnou se na čele zaperlil pot. Evidentně jsem mu šlápl na kuří oko.
„ No snad nebude tak zle, pane Grave. Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Spíše jsem vás chtěl varovat. Okolo těch chlápků ze společnosti se motají různá individua a nedivil bych se, kdyby vás chtěli přesvědčit po zlém, když po dobrém se jim to nepodařilo. Jenom přátelské varování…Nedáte si se mnou skleničku whiskey?“ Zahnal jsem podezření stejně rychle, jako on zahnal řeč do slepé uličky.
„Mno...Proč ne?“ Otočil se a sáhl do velké, prosklené skříně pro láhev a dvě sklenky.
„Pravá skotská.“ utrousil samochvalně a já mlčel. Jako vždy když si nejsem jist člověkem, se kterým sdílím společný prostor. A tenhle chlap se mi nelíbil nikdy. Už tehdy, když se ve Velké dobytkářské ztrácely krávy, se stavěl tak nějak mimo celou věc. Jako by se to vůbec nedělo v jeho městě. Jako by ho to vůbec nezajímalo. Nakonec se stejně celá věc vyřešila bez jediného důkazu který by třeba jen jemným smítkem špinil hlavu Russellville. Zlatá tekutina ve sklenicích hřála a myšlenky plynuly v oboustranném mlčení, i když bylo vidět že starostu něco žere.
„Ještě něco máte na srdci, pane Collinsi?“
„Ne-e, proč?“ vykoktal nepřesvědčivě.
„Ale, jen tak.“ Odpověděl jsem a vyklopil do sebe zbytek whiskey. „Mějte se hezky a věřte že o tom, co jste mi řekl, budu přemýšlet. Jen nevím, starosto, jestli to pro vás bude dobré nebo špatné.
Sotva se za mnou zavřely dveře, všechno na mne znovu padlo. Proč jim tolik jde o to, dostat mě z mého dílce. Kdybych měl obrovské pastviny, sahající od hor až k městu, nedivil bych sem že jim překáží, ale takhle? Coural jsem se ke koni a těšil se domů, na Ellen a Polly velkou a malou dámu mého srdce. Nasedl jsem a znaven dlouhým dnem se nechal unášet k domovu.
° ° °
Jeff Finch seděl za svým těžkým dubovým stolem a přemýšlel nad tím, jak toho skunka Gravea vykouřit z jeho nory. Před chvílí dorazil poslíček od Collinse se špatnou novinou. Grave se svého pozemku nevzdá. Je tvrdohlavý jako mezek. Jako by to bylo prokletí toho jména. Jeffova mysl se zahalila do vzpomínek. Spokojeně mlaskl...
„Jerry!“ Z předsíně vykoukla všetečná tvář pihovatého chlapce.
„A-ano, p-pane?“
„Nasedni na koně, a okamžitě dojeď do Hoganovy soutěsky pro naše chlapce. Budu je potřebovat.“
„D-dobře pane, a-ale n-není už tak t-trochu p-pozdě?“ koktal chlapec.
„Na tohle není nikdy příliš pozdě. A upaluj už, jestli nechceš přijít o místo.“ Jerry zmizel za dveřmi a po chvíli se ozval vzdalující se zvuk cválajících kopyt. Jeff si zamnul ruce. Není to poprvé, od chvíle kdy se dostal do čela Arkansaské železniční společnosti, co někdo dělal problémy, ale většinou se daly vyřešit penězi. A tam kde to nešlo, nechal problémy na svých chlapcích. Nikdy nezklamali jeho důvěru a věřil že tomu tak bude i nadále. I když...S panem Gravem by si rád popovídal osobně. Nepohybuje, že by ho i po těch třiceti letech poznal...
° ° °
Seděl jsem v křesle u krbu a má žena Ellen hbitými prsty zaháněla bolest mé ustarané hlavy. Vždy moc dobře věděla co mi dokáže pomoct a každou starost z mé tváře přečetla dřív než jsem stačil cokoliv říct. Teď také poznala že mne něco trápí, ale zatím nevěděla co. Rozhodl jsem se že jí o tom konečně řeknu.
„Eli?“ začal jsem.
„Hm?“ zamručela jenom tak, jako by už čekala že se jí něco chystám říct.
„Víš, přes Russellville povede železnice.“
„Ano? Ale to zatím nevypadá jako problém. Tak povídej dál, co v tom vězí.“
„Všichni ti lidé, kteří mne poslední dobou přišli navštívit chtěli jen jednu věc. Abych prodal náš dům a pozemky, které k němu náleží. Železniční společnost se rozhodla že jim překáží ve stavbě, a ten všivák Collins dnes naznačil, že by se nás mohli pokusit vydírat. Chtěl bych znát tvůj názor, ale uvědom si, že jde i o tvé a Pollyino bezpečí. Každý ví, že vy dvě jste to jediné na čem mi záleží.“ Má žena se zarděla díky nečekanému vyznání ale vzápětí nasadila neoblomnou tvář.
„Ne, nedáme jim náš domov. Když neuhneme my, budou muset uhnout oni. Tady jsi přece tenkrát před lety začínal jako pomocník starého šerifa, sem jsi si mne přivedl a tady se nám narodila Polly. A...a....prostě to tu mám ráda.“ vzlykla. A to byl ten nejsilnější argument. Díval jsem se do jejích čokoládových očí, které pomalu zastíraly kapky slz. Ne, nechci vidět svou milovanou ženu plakat. Každá její slza mne bolí a pálí v srdci.
„Neplač Eli, budeme se bránit. Slibuji ti že nadosmrti nebudeš muset opustit náš domov.
° ° °
Krátce po půlnoci už ve Finchově kanceláři stálo dvanáct různých lidí. Každý byl úplně jiný, od Myšáka Joea, přes Pepeho Juaréze nebo Doktora až po Huan Li Chana. Všichni vynikali ve svém oboru a spojovala je jediná důležitá věc. Nevadilo jim dělat špinavou práci. Jeff si je jednoho po druhém prohlédl, se zjevným uspokojením ve tváři a začal svou uvítací řeč.
„ Tak pánové, přibližně již víte co od vás mohu očekávat, ale tentokrát bude váš úkol o něco složitější. Ale abych začal od Adama. Tradičně se jedná o majitele pozemků, přes které by měla vést železnice. Nechce se jich vzdát a nepomohly peníze ani domluvy takže doufám ve vaši pomoc.“ Nadechl se a upil ze sklenky brandy.
„Tak to by nemělo bejt nic těžkýho, šéfe. Mrtví přece problémy nedělají.“ ozval se muž s nápadným koňským obličejem
„ V tomhle máš vyjímečně pravdu Dagu. Složitost celého úkolu spočívá v tom, že tohoto muže chci živého. Tady a co nejdřív. A teď malý dáreček pro vás. Tím mužem není nikdo jiný než náš společný přítel šerif, Bob Grave.“ Šero Finchovy kanceláře zašumělo překvapením. Nejeden z mužů v tu chvíli zatínal pěst, nebo svíral pažbu revolveru. Všichni znali toto jméno až příliš dobře. Jméno toho, který každého z nich poslal na kratší či delší odpočinek mezi čtyři zamřížované stěny. Finch si užíval to napjaté ticho ale po chvíli opět pokračoval.
„Je mi jedno jak to uděláte, ale prozradím vám dvě nejslabší Graveova místa. Jsou jimi jeho dcera a žena. Doktore, myslím že když přenechám vedení této akce na vás, neudělám chybu.“ Oslovený se zašklebil a pod skly jeho brýlí se to nebezpečně zalesklo.
„Jistě pane Finchi, máte mé slovo.“ Jeho lepkavý hlas se snadno vpíjel do každého mozkového závitu a tím pádem byl Doktorovou nejsilnější zbraní.
„Dobrá, myslím že hned zítra můžete začít. A tady…“ sáhl do zásuvky a vytáhl balíček bankovek. „…máte zálohu. O rozdělení se postará vaše nová hlava, že Doktore? Můžete jít, ale co nejdříve chci vidět nějaké výsledky, jinak si mne nepřejte.“ Muži za souhlasného mručení odešli a Jeff si dolil další sklenku.
