Msta

[DeletedUser243]

Když jsem vystoupil z dostavníku,zářil měsíc na obloze jako ohromné stříbrné peso.
Byl jsem rád, že cesta na chvíli skončila.
Ze stínu vystoupil jakýsi muž, malý nenápadný chlapík. Ale znal jsem ho, protože patřil k tuctu mužů, kteří jsem naverboval a poslal do měst jako bylo tohle.
,,Tak jste přijel, Chete. Máte štěstí. Je ještě pořád tady.
Krásná a divoká Eleonora ho má už déle jak týden ve svých drápech. Kousek se projdeme a já vám ukážu ten dům.“
Nesl jsem jen svou cestovní brašnu a kolt. Byl jsem hladový a unavený po dlouhé cestě, vždyť jsem přijel až od hranic ze Sweet Watru.
Přesto jsem teď nemyslel na odpočinek ……
,,Ten dům,“ řekl. ,,Ano, támhle, to malé červené světlo. Tam bydlí krásná Eleonora. Je to napůl Mexičanka a napůl Irka – nádherná ženská, řeknu Vám Chete“. Kývl jsem a dal jsem tomu chlapíkovi zbytek slíbené prémie a vykročil jsem k domu. Nejprve jsem šel do stáje a osedla jsem Cannova koně. Když jsem byl hotov, vydal jsem se do domu. Z obývacího pokoje vedly schody přímo nahoru do patra. Nahoře jsem spatřil, jak štěrbinou dveří prosvítá světlo. Přistoupil jsem blíž a zaslechl jsem ženský hlas. „Kéž bych se s Tebou byla nikdy nespustila, ty holomku. Odprejskni konečně, ty chlape, který je schopen vztáhnout ruku na ženskou.“ Slyšel jsem ho, jak se směje. „Musela jsi mě celou tu dobu pokládat za pitomce? Ještě nikdy jsem holce nezaplatil-ještě nikdy.“ Slyšel jsem, jak přichází ke dveřím. Když je otevřel, byl jsem ve velké výhodě. Když mě spatřil, už bylo pozdě. Zasáhl jsem jeho ohryzek, potom žaludek a nakonec zvedákem bradu. Odpochodoval o tři kroky zpátky a potom sebou praštil zády na koberec, tam roztáhl ruce a nohy a už se ani nehnul. Napřed jsem si vzal jeho kolt, ale přitom jsem pozoroval ženu v posteli, byla nahá, přitáhla si deku přes prsa, rudé vlasy jí padaly na nahá ramena. Jen jedna věc na ní působila rušivě, pravé oko. Bylo už tmavě červené a ještě pořád otékalo a zítra bude nejspíš tmavě modré. Kývla mi: „Dobrá práce dlouháne“, řekla drsně. Jestli ho nevyřídíš, najde klid teprve, až Tě zabije. Musíš ho vyřídit pořádně, tak to konečně udělej. Já jsem se jí zeptal: „Jak to bylo s tím náhrdelníkem?“ Podívala se na mě, jak by se divila. Potom ale řekla: „ Náhrdelník má v pravé kapse kožené vesty.“ Ty kameny jsem znal, prvotřídní klenotník v Mexiku je umělecky zasadil do stříbra. Ten náhrdelník jsem věnoval své Peggy. A nejen ten náhrdelník. Patřili k němu ještě prsten, náramek a náušnice. Vše tvořilo komplet a všude bylo vyryto jméno Peggy. Byl to můj svatební dar. Našel jsem prvního vraha. Eleonora se zeptala velmi mírně: „Pane, co je s tím náhrdelníkem?“ „Náhrdelník patřil mé žene. Zavraždili jí bandité, když byla sama na našem ranči. Bandité potřebovali čerstvé koně a Peggy jim zvířata nechtěla dát. Už jsem osedlal jeho koně, když ho vynesu ven, přineseš mi do kůlny jeho pušku a taky zavazadlo?“ „Jistě“, řekla, „udělám to ráda. Co bude s penězi v jeho opasku?“ „Patří ke kořisti, kterou odnesli, když v našem městě přepadli banku,“ řekl jsem. „Jestli banka nedostane peníze zpátky, bude muset zastavit výplaty. Na mizinu nepřijde jen banka, ale vzdát se bude muset ještě několik obchodníků, rančerů a osadníků. Musím ty peníze poslat zpátky. Ve Sweet Water na ně čekají.“

 

[DeletedUser243]

Když vyšlo slunce, našel jsem dobré místo, kde nás určitě nikdo nebude rušit. Když jsme sem za svítání dojeli, jednoduše jsem ho srazil z koně. Civěl na mě nechápavě. „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se mírně, skoro podlézavě. „Náhrdelník v kapse Tvé vesty patřil mé ženě a kromě toho Tě poznali při přepadení banky“, teď věděl dost. „Chtěl bych dopadnout i ty ostatní, ale nevím, kde je mám hledat. A dokonce, kdyby vedle mě stáli, nevěděl bych, kdo jsou, jen Ty mi to můžeš říct. Když mi povíš správná jména, dáš mi správné popisy a vysvětlení, budu si s tím moci něco počít, teprve až Tě porazím v souboji? Jestli budeš mrtvý, může Ti být jen vhod, když dopadnu i Tvoje kumpány, proč by se z toho měli dostat oni a Ty ne? A kdyby jsi mě v revolverovém souboji porazil, nebudu už Tvým kumpánům nebezpečný.“ Přemýšlel. Viděl jsem na něm, že se mu můj návrh líbí. Předklonil se a položil ruce na stehna, jejíchž svaly se pod kalhotami napínaly. A začal: „No jména, jsou to Pete Finch, Roy Slater a Targoner.“ Nu v příštích 10 minutách mi pověděl vše, co jsem potřeboval vědět. Tak jsem přistoupil ke koni, kde na sedlové hrušce visel jeho opasek na zbraně s koltem v pouzdře. Opasek jsem mu hodil. Zachytil jej a skoro rozvážně se jím opásal. Upravil si pouzdro, upevnil je na stehno a pomalu se vzpřímil. Byl připraven a věděl, že bude bojovat o holý život. Já jsem byl rovněž připravený, čekal jsem a za chvíli jsem řekl: „No jestli…“ dál jsem se nedostal, rázem vytasil. To byl jeho trik. Tasil, zatímco jsem mluvil a doufal, že ještě nejsem připravený, ale hladce jsem ho porazil. Ještě téhož dne jsem byl na cestě do Silver. Další den jsem dojel do malého města. Tady jsem v poštovní agentuře napsal dopis bance ve Sweet Water a lidem tohoto malebného města. Taky jsem tam poslal peníze, které jsem našel v opasku. Prodal jsem Mannova koně a jel jsem poštovním kočárem dál do Silver. Město leželo v Colorádu, bylo to hornické město. V Silver najdu pravděpodobně Peteho Fince. I tady v Silver jsem z dostavníku vystoupil kolem půlnoci. V hotelu Cosmos jsem naštěstí dostal pokoj, byť jen velmi skromný. Umyl jsem se. Potom jsem se vydal na cestu, ačkoliv už byla skoro jedna hodina po půlnoci. Noční vrátný spal za recepčním pultem v houpací židli. Když jsem sešel ze schodů a pověsil svůj klíč na prkno, probudil se. „Slyšel jste o Lilly?“ zeptal se recepční. „Jestli budete mít štěstí, ještě jednou vystoupí v Silver moon.“ Šel jsem a byl jsem na Lilly zvědavý. Silver moon jsem našel rychle a když jsem vstoupil, uslyšel jsem ten hlas. Byl to temný ženský hlas, zvláštního zabarvení. Byl teplý, melodický a přesto jaksi tajuplně znějící. Byla krásná. Uviděl jsem to, když jsem urazil několik kroků a dohlédl na jeviště. Zpívala s kytarou. Byly to dvě kytary, na které hráli mistři. Pomalu jsem procházel řadami stolů a brzy nato jsem zastavil nad vchodem, který byl zastíněn tlustým závěsem proti hluku. Stál tu zřízenec, podíval se na mě a řekl: „ Jestli chcete projít těmito dveřmi, pane, musíte mi ukázat 10$.“ Hned u vchodu jsem spatřil Peteho Fince. Žluté, vlnité vlasy mu opravdu visely až na ramena. Byl to dobře vypadající muž, ale přesto působil tvrdě a houževnatě. Ano, byl ostražitý jako vlk, jeho instinkt mu dal jakýsi signál a přesto si mě prohlédl podruhé. Odvrátil pohled a rozdával karty. Ne, nemohl jsem na něho vyrazit jako divoký býk. Podíval se na mě přivřenýma očima, když jsem si k němu přisedl. „Mohu si s vámi zahrát, bohužel je můj hrací kapitál malý, mohu vložit jen malé častky. Nejmilelejší by mi byl black jack. Nebo pro vás hra s malými vklady není dost zajímavá?“ Usmál se a řekl: „ Musím zůstat ve cviku a při svém současném štěstí musím být rád, když si se mnou ještě vůbec někdo zahraje o peníze.“ K našemu stolu někdo přišel, slyšel jsem šustění sukní. Pohlídl jsem stranou a pak jsem se zdvořile zvedl, přišla totiž Lilly. Usmála se na mě a kývla: „ Vsadím se, že jste Texasan, protože texasané jsou dokonce i v tomto městě ještě zdvořilí – máte štěstí cizinče.“ Vyměnila si pohled s Petem Finchem a potom řekla: „ Slyšela jsem, že už s Tebou nikdo nechce hrát, protože máš příliš velké štěstí, ale teď vidím, že s Tebou přece jen někdo hraje a dokonce vyhrává, snad na Tebe nedopadlo zase smolné období, Pete?“ „Možná“, ušklíbl se, „ale Ty víš, že se z každého smolného období dostanu.“ „Ano“ přikývla a sepjala ruce na kraji stolu. Nyní jsem viděl její zápěstí. Spatřil jsem totiž náramek, který se hodil k onomu náhrdelníku. Lilly náhle řekla: „ Texasané, jestli hledáte džob, tak by jste ho mohl dostat tady, patrně potřebujete pár dolarů. Mohl by jste tu začít a dohlížet na pořádek v lokále.“ „Ach“, řekl jsem, „a nemohl bych si to jeden den rozmyslet, přijel jsem totiž půlnočním dostavníkem a město ještě vůbec neznám, ani nevím, jestli zůstanu déle než jeden den.“ Pravděpodobně jsem byl poslední host, který opustil hernu

 

[DeletedUser243]

Taky ve velké zábavní hale bylo ticho. Když jsem vyšel na ulici, nebe na východě už zpopelavělo. Hvězdy už tam nezářily, viděl jsem, že noc umírá, město ztichlo. Lokály byly jako mrtvé. Ano, vyznal jsem se a proto jsem poznal, že tady v Silver není něco v pořádku. Kolem mě chvátal jakýsi muž, zmizel v Silver moon. Vykročil jsem. Zhruba po dvěstě krocích jsem se dostal k velkému vjezdu a tu jsem náhle věděl, kde vězí všichni ti muži, jejichž vozy a koně stáli na hlavní ulici ačkoliv lokály byly skoro prázdné. Slyšel jsem, jak se domlouvají, že už tu ničemnou bandu v Silver monnu nebudou poslouchat a že jí vyženou z města. Šel jsem do stáje a potkal jsem stájníka a řekl mu: „ Chtěl bych si koupit koně, sedlo a pár dalších věcí jako například laso, sedlové pouzdro na pušku, lahev na vodu, no prostě vše, co potřebuje v téhle krajině jezdec.“ O deset minut později jsem byl s koněm nad městem. Šedý den ozařovalo několik ohňů, které hořely ve městě. Největší požár zachvátil Silver moon. Ranní vánek vířil jiskry. Viděl jsem utíkat lidi, byly to i dosti početné skupiny. Jezdci opouštěli město všemi směry. Konečně jsem viděl, že z města odjíždí vůz, byla to jediná dvoukolka. Vůz objel čtvrtobloukem město a dostal se na vozovou cestu do Denveru. Sjel jsem z pahorku a pospíchal jsem, abych se na tu cestu do Denveru dostal ještě před vozem. Dojel jsem mezi dvě vysoké skalní stěny k rozvodí horského sedla, přes něž vedla vozová cesta na sever do Denveru. Zastavil jsem. Potom jsem zaslechl přijíždět vůz. Postavil jsem se na velký kámen, tak že jsem se nacházel zhruba ve stejné výši s Petem Finchem, sedícím na voze. To bylo důležité, věděl jsem že se svým pružinovým pouzdrem může být hodně rychlý. Třeba mě dokonce zabije. Ale nemohl jsem ho odstřelit ze zálohy. Ne, to jsem nedokázal. „Hej, Texasane, Ty jsi snad měl důvod utíkat ze Silver nebo se mýlím? Ne, řekl jsem, ale čekám na Tebe z jiných důvodů. Přijel jsem do Silver kvůli Tobě, musím vyrovnat jeden účet.“ „Jaký účet?“ zeptal se chladně. „Sweet Water“, řekl jsem, „banka a potom žena na koňském ranči“ Cannona poznali, pro toho jsem si došel nejdřív. Ty jsi druhý na řadě. Aha, přikývl, a potom položil otázku: „Jsi muž té ženy, která byla sama na ranči?“ „Ano“, řekl jsem. Ušklíbl se a odpověděl: „Ty druhý dva už jsou na pravdě boží,“ dál nemluvil, chtěl jen, abych ztratil chladnou hlavu. Teď vyčaroval svůj kolt. Ano, bylo to jako čáry, protože ta věcička vlastně vyskočila z jeho saka jako krysa z díry. Okamžitě vystřelil. Ano, vystřelil dřív než já. Hladce mě porazil ať jsem byl seberychlejší, ale jeho kulka mě škrábla po žebru asi jako rána bičem. A pak už neměl šanci. Zasáhla jsem ho skoro ve stejném zlomku vteřiny. Moje kulka ho srazila dozadu. Ještě než vypustil duši, tak se mě zeptal: „Kdo jsi?“ A já jsem mu odpověděl: „Mé jméno je Chete“ a on se mi znovu zeptal: „Ale jaké je Tvé duelové jméno, odněkud Tě znám.“ „Moje duelové jméno je Mission.“ Poté naposledy vydechl…

 

[DeletedUser]

Je to super povídka

 

[DeletedUser]

žejo je docela dobra :-D.

 

[DeletedUser]

bezva toto je najlepší príbeh ktorý som počul:good luck::crazy3::laughting::haha::yes:

 

[DeletedUser243]

Děkuji za vaše názory, moc si toho vážím D