DeletedUser243
Guest
Když jsem vystoupil z dostavníku,zářil měsíc na obloze jako ohromné stříbrné peso.
Byl jsem rád, že cesta na chvíli skončila.
Ze stínu vystoupil jakýsi muž, malý nenápadný chlapík. Ale znal jsem ho, protože patřil k tuctu mužů, kteří jsem naverboval a poslal do měst jako bylo tohle.
,,Tak jste přijel, Chete. Máte štěstí. Je ještě pořád tady.
Krásná a divoká Eleonora ho má už déle jak týden ve svých drápech. Kousek se projdeme a já vám ukážu ten dům.“
Nesl jsem jen svou cestovní brašnu a kolt. Byl jsem hladový a unavený po dlouhé cestě, vždyť jsem přijel až od hranic ze Sweet Watru.
Přesto jsem teď nemyslel na odpočinek ……
,,Ten dům,“ řekl. ,,Ano, támhle, to malé červené světlo. Tam bydlí krásná Eleonora. Je to napůl Mexičanka a napůl Irka – nádherná ženská, řeknu Vám Chete“. Kývl jsem a dal jsem tomu chlapíkovi zbytek slíbené prémie a vykročil jsem k domu. Nejprve jsem šel do stáje a osedla jsem Cannova koně. Když jsem byl hotov, vydal jsem se do domu. Z obývacího pokoje vedly schody přímo nahoru do patra. Nahoře jsem spatřil, jak štěrbinou dveří prosvítá světlo. Přistoupil jsem blíž a zaslechl jsem ženský hlas. „Kéž bych se s Tebou byla nikdy nespustila, ty holomku. Odprejskni konečně, ty chlape, který je schopen vztáhnout ruku na ženskou.“ Slyšel jsem ho, jak se směje. „Musela jsi mě celou tu dobu pokládat za pitomce? Ještě nikdy jsem holce nezaplatil-ještě nikdy.“ Slyšel jsem, jak přichází ke dveřím. Když je otevřel, byl jsem ve velké výhodě. Když mě spatřil, už bylo pozdě. Zasáhl jsem jeho ohryzek, potom žaludek a nakonec zvedákem bradu. Odpochodoval o tři kroky zpátky a potom sebou praštil zády na koberec, tam roztáhl ruce a nohy a už se ani nehnul. Napřed jsem si vzal jeho kolt, ale přitom jsem pozoroval ženu v posteli, byla nahá, přitáhla si deku přes prsa, rudé vlasy jí padaly na nahá ramena. Jen jedna věc na ní působila rušivě, pravé oko. Bylo už tmavě červené a ještě pořád otékalo a zítra bude nejspíš tmavě modré. Kývla mi: „Dobrá práce dlouháne“, řekla drsně. Jestli ho nevyřídíš, najde klid teprve, až Tě zabije. Musíš ho vyřídit pořádně, tak to konečně udělej. Já jsem se jí zeptal: „Jak to bylo s tím náhrdelníkem?“ Podívala se na mě, jak by se divila. Potom ale řekla: „ Náhrdelník má v pravé kapse kožené vesty.“ Ty kameny jsem znal, prvotřídní klenotník v Mexiku je umělecky zasadil do stříbra. Ten náhrdelník jsem věnoval své Peggy. A nejen ten náhrdelník. Patřili k němu ještě prsten, náramek a náušnice. Vše tvořilo komplet a všude bylo vyryto jméno Peggy. Byl to můj svatební dar. Našel jsem prvního vraha. Eleonora se zeptala velmi mírně: „Pane, co je s tím náhrdelníkem?“ „Náhrdelník patřil mé žene. Zavraždili jí bandité, když byla sama na našem ranči. Bandité potřebovali čerstvé koně a Peggy jim zvířata nechtěla dát. Už jsem osedlal jeho koně, když ho vynesu ven, přineseš mi do kůlny jeho pušku a taky zavazadlo?“ „Jistě“, řekla, „udělám to ráda. Co bude s penězi v jeho opasku?“ „Patří ke kořisti, kterou odnesli, když v našem městě přepadli banku,“ řekl jsem. „Jestli banka nedostane peníze zpátky, bude muset zastavit výplaty. Na mizinu nepřijde jen banka, ale vzdát se bude muset ještě několik obchodníků, rančerů a osadníků. Musím ty peníze poslat zpátky. Ve Sweet Water na ně čekají.“
Byl jsem rád, že cesta na chvíli skončila.
Ze stínu vystoupil jakýsi muž, malý nenápadný chlapík. Ale znal jsem ho, protože patřil k tuctu mužů, kteří jsem naverboval a poslal do měst jako bylo tohle.
,,Tak jste přijel, Chete. Máte štěstí. Je ještě pořád tady.
Krásná a divoká Eleonora ho má už déle jak týden ve svých drápech. Kousek se projdeme a já vám ukážu ten dům.“
Nesl jsem jen svou cestovní brašnu a kolt. Byl jsem hladový a unavený po dlouhé cestě, vždyť jsem přijel až od hranic ze Sweet Watru.
Přesto jsem teď nemyslel na odpočinek ……
,,Ten dům,“ řekl. ,,Ano, támhle, to malé červené světlo. Tam bydlí krásná Eleonora. Je to napůl Mexičanka a napůl Irka – nádherná ženská, řeknu Vám Chete“. Kývl jsem a dal jsem tomu chlapíkovi zbytek slíbené prémie a vykročil jsem k domu. Nejprve jsem šel do stáje a osedla jsem Cannova koně. Když jsem byl hotov, vydal jsem se do domu. Z obývacího pokoje vedly schody přímo nahoru do patra. Nahoře jsem spatřil, jak štěrbinou dveří prosvítá světlo. Přistoupil jsem blíž a zaslechl jsem ženský hlas. „Kéž bych se s Tebou byla nikdy nespustila, ty holomku. Odprejskni konečně, ty chlape, který je schopen vztáhnout ruku na ženskou.“ Slyšel jsem ho, jak se směje. „Musela jsi mě celou tu dobu pokládat za pitomce? Ještě nikdy jsem holce nezaplatil-ještě nikdy.“ Slyšel jsem, jak přichází ke dveřím. Když je otevřel, byl jsem ve velké výhodě. Když mě spatřil, už bylo pozdě. Zasáhl jsem jeho ohryzek, potom žaludek a nakonec zvedákem bradu. Odpochodoval o tři kroky zpátky a potom sebou praštil zády na koberec, tam roztáhl ruce a nohy a už se ani nehnul. Napřed jsem si vzal jeho kolt, ale přitom jsem pozoroval ženu v posteli, byla nahá, přitáhla si deku přes prsa, rudé vlasy jí padaly na nahá ramena. Jen jedna věc na ní působila rušivě, pravé oko. Bylo už tmavě červené a ještě pořád otékalo a zítra bude nejspíš tmavě modré. Kývla mi: „Dobrá práce dlouháne“, řekla drsně. Jestli ho nevyřídíš, najde klid teprve, až Tě zabije. Musíš ho vyřídit pořádně, tak to konečně udělej. Já jsem se jí zeptal: „Jak to bylo s tím náhrdelníkem?“ Podívala se na mě, jak by se divila. Potom ale řekla: „ Náhrdelník má v pravé kapse kožené vesty.“ Ty kameny jsem znal, prvotřídní klenotník v Mexiku je umělecky zasadil do stříbra. Ten náhrdelník jsem věnoval své Peggy. A nejen ten náhrdelník. Patřili k němu ještě prsten, náramek a náušnice. Vše tvořilo komplet a všude bylo vyryto jméno Peggy. Byl to můj svatební dar. Našel jsem prvního vraha. Eleonora se zeptala velmi mírně: „Pane, co je s tím náhrdelníkem?“ „Náhrdelník patřil mé žene. Zavraždili jí bandité, když byla sama na našem ranči. Bandité potřebovali čerstvé koně a Peggy jim zvířata nechtěla dát. Už jsem osedlal jeho koně, když ho vynesu ven, přineseš mi do kůlny jeho pušku a taky zavazadlo?“ „Jistě“, řekla, „udělám to ráda. Co bude s penězi v jeho opasku?“ „Patří ke kořisti, kterou odnesli, když v našem městě přepadli banku,“ řekl jsem. „Jestli banka nedostane peníze zpátky, bude muset zastavit výplaty. Na mizinu nepřijde jen banka, ale vzdát se bude muset ještě několik obchodníků, rančerů a osadníků. Musím ty peníze poslat zpátky. Ve Sweet Water na ně čekají.“