DeletedUser6802
Guest
pozor toto neni T-W pribeh ale kdyz sem tu uz videl naky elfy tak to sem taky hodim
sem zvedavej co na to rekne mistni publikum. Doufam ze aspon neco
sesmoleno: 29.05.2006
tahle vec je trosku delsi ale doufam ze to zvladnete- komenty uvitam
ha tak je to moc dlouhy hodim to do tri prispevku
Pagan
by:uglyhugly
část1.
Citát: ,, Kdo ze sebe udělá zvíře, zbaví se bolesti býti člověkem."
Dr. Johnson
Běžel. S těžkým dechem se zběsile prodíral trnitými houštinami. Kroužková zbroj chránila jeho tělo, ale do obličeje se mu s chutí zakusovaly ostré šlahouny. Svaly v nohou proti takové námaze protestovaly pálivou bolestí – nedbal. Jen rychle pryč, PRYČ z té myší pasti. V levé ruce pevně svíral stříbrný medailon, zabalený do kusu sametu. Medailon, který byl příčinou masakru uprostřed hlubokých hvozdů. Kdyby se zastavil a naslouchal, jistě by ještě uslyšel zvuky dohasínajícího boje a nářek jeho obětí. Na to však ani náhodou nepomýšlel a dál se v panice překotně prodíral bujnou vegetací.
Bylo tomu tři dny co Gawer – řádový rytíř – opustil pohodlí krbu a bezpečí silných zdí chrámové pevnosti jako ozbrojený doprovod vrchního kněze. Už to, že se na cestu vydal samotný hlavní představený pevnosti znamenalo, že jde o důležité poslání a že medailon v Gawerově ruce musí být prastará svatá relikvie. Mise však nezůstala i přes přísná opatření utajena. Tak dokonale připravený přepad nemohl být pouhá náhoda, na to byli útočníci v moc velké převaze a měli příliš dobrý výcvik a vybavení. Celá událost zůstala v rytířově vědomí vypálena jako zmatená změť ohně, bolesti, krve, křiku a pachu spáleného masa. Obránci neměli nejmenší šanci. Pamatoval si, jak bere medailon z chladnoucích prstů starého kněze a zaslepen hrůzou skáče do mlází podél cesty.
Gawer pokračoval ve svém běhu o život. Srdce mu bilo jako šílené a snažilo se vyskočit z hrudi. Rubínové krůpěje krve stékaly po obličeji a plnily ústa sladkou chutí. Plicím se nedostávalo vzduchu. Ve spáncích pulsovala zpěněná krev. Houštiny byly stále neprostupnější a stromy vyšší a vzrostlé těsněji u sebe. Nebylo pochyb, ubíral se stále hlouběji a hlouběji k srdci hvozdu. Náhle mu země bez varování zmizela pod nohama a on se v krkolomných kotrmelcích kutálel z travnatého svahu. Zelená zem byla nahoře, šedé nebe dole, a pak se měnily v šíleném tempu, až ucítil tupý úder do hlavy a omdlel.
Probudil se s ostrou bolestí hlavy. Otevřel opuchlá víčka slepená zaschlou krví a pokusil se vstát. Napodruhé se mu to podařilo. Okamžitě s tím, jak se postavil na nohy, se dostavila závrať a před očima mu tančila velká rudá kola. Opřel se o kmen starého stromu a pokusil se polknout. Hrdlo měl stažené a napuchlý jazyk byl tak vyschlý, že byl drsný jako struhadlo. Pocítil palčivou žízeň, ale žádnou vodu u sebe neměl a nevypadalo to, že by měl v dohledné době ukrutnou žízeň čím uhasit. Když cítil, že závrať ustupuje, uvolnil pomalu levou ruku a opatrně rozbalil samet. Dotknout se relikvie mohli jen kněží řádu, od kohokoli jiného by to byla svatokrádež. To ale neznamenalo, že by si Gawer medailon alespoň pozorně neprohlédl. Byl stříbrný a vykládaný nějakým zvláštním jasně červeným kovem, který vytvářel podivně propletené ornamenty. Tenká linka po jeho obvodu naznačovala, že se dá otevřít. To však Gawer neudělal, místo toho medailonek pečlivě zabalil do sametu a opatrně vložil do malé brašny u opasku. Poté se zaposlouchal. Neslyšel nic, jen vrzání majestátných stromů v poryvech větru. Žádné hlasy pronásledovatelů, žádné zvonění zbrojí a mečů, žádný štěkot psů. To znamenalo, že se při svém zběsilém běhu napříč pralesem dostal dál než čekal. Na jednu stranu to bylo dobře, protože unikl nepřátelům, na druhé straně byl ztracený hluboko v neznámé krajině, neznal směr, kudy se vydat a umíral žízní. Poklekl na jedno koleno a dlouze se modlil, poté vstal a pokračoval v původním směru.
Rytíř se namáhavě brodil porostem. Větve letitých stromů a husté houští jakoby ho schválně drřely a shlukovaly se natěsno k sobě jen co se přiblížil. Gawer si cestu prosekával mečem a doslova si odpracoval každý ušlý metr. ,,Hlavně neztratit směr, nebylo by nic horšího než bloudit v kruhu a poté zemřít žízní," pomyslel si. ,,Potom by možná za spoustu let našel moje vybělené kosti procházející lovec a bůhví do jakých spárů by se medailon dostal."
Tak to šlo až do západu slunce. Na sklonku dne se Gawer celý utrmácený, rozbolavěný a neskutečně žíznivý posadil pod rozložitý dub, sametový balíček schoval do záňadří a navzdory žízni i ostatním bolestem ihned usnul.
Druhý den ráno se občerstvil tím, že slízal ranní rosu z velkých plochých listů neznámého keře. Byla sladká a lahodná, i když stačila sotva na to, aby si navlhčil hrdlo. I to však bylo lepší než nic. Opět se posadil, vybalil medailon, přemýšlel a díval se na něj, jako by mu měl odpovědět na jeho otázky. Nakonec došel k rozhodnutí a svlékl si svou kroužkovou zbroj. Chránila sice jeho tělo a byla to mistrná řemeslná práce, ale má před sebou zřejmě nejméně několik dnů náročného pochodu a představa, že by je měl absolvovat s takovou zátěží, mu připadala šílená. Upravil si meč na opasku, medailonek opět uložil do opaskové brašny a oblečen už jen do hrubé kazajky a kalhot z tuhé kůže se vydal na cestu.
Po nějaké době se okolní krajina začala pozvolna měnit. Staré rozložité stromy začaly ustupovat a také porost kolem nich již nebyl zdaleka tak hustý a neprostupný. Gawer klopýtal z příkrého svahu a jediné jeho myšlenky se zabývaly mučivou žízní. Pomyslel si, že vzhledem ke změně okolní krajiny se blíží k okraji pralesa. Z té myšlenky se mu prudce rozbušilo srdce a rytíř přidal do kroku. ,,Jestli se dostanu z tohoto prokletého lesa, nemůže být takový problém najít vodu." VODA, to slovo nemohl vypudit z mysli. Rychlými ráznými kroky došel k trnitým keřům a s myšlenkou na volné pláně a konec lesa je rozhrnul. Z vyschlého hrdla se mu vydral krákoravý smích. Našel vodu, ale jakou. Před Gawerem se doširoka rozprostírala smrdutá bažina. Zelený mech a kapradiny pokrývaly bahnitou zemi, v které vězely mrtvoly zakrslých, nezdravě pokroucených stromů jako varovné ukazováky. Nad hlavou se mu začala stahovat mračna bzučících komárů. Rytíř zaklel a jal se pokračovat původním směrem na východ skrz bažinu. Zem pokrytá zapáchajícím mechovým kobercem se mu bořila pod nohama. Brzy zmizela i tato nestabilní půda a Gawer se chtě nechtě musel začít brodit kalnou vodou močálu sahající do půli jeho stehen. Jeho nohy pod vodou klopýtaly a klouzaly po větvích utopených stromů a kamenech obalených zeleným slizem.
Brodil se již notnou chvíli a palčivá žízeň vysávala ze zuboženého těla spolu s otravnými komáry i ty poslední zbytky sil, co mu zbývaly. Rytíř svůj zápas s žízní vzdal. Jeho mozek zůstal stát přede dveřmi, zatímco si tělo samovolně vzalo to, co tak mučivě potřebovalo a co bylo všude kolem. Dlaněmi nabral kalnou vodu a pil. Stojatá voda močálu byla smrdutá, vlažná a skřípala mezi zuby. To si Gawer uvědomoval jen okrajově a dychtivě polykal doušky, dokud neměl žbluňkající břicho plné. Poté si setřel pachuť ze rtů špinavou rukou a pokračoval ve svém boji s bažinou. Jak se den chýlil ke konci, cítil se Pánův rytíř čím dál tím mizerněji, míle odporné bažiny za sebou a jistě neméně před sebou, nohy unavené a hlava třeštila. Když si přiložil ruku k čelu zřetelně cítil pekelné horko. Žaludek měl jako na vodě a obličej, krk a paže poseté komářími štípanci. A tehdy se mu poprvé zjevil Pán. Oči potažené závojem horečky, těžknoucí meč v třesoucí se ruce a s neskutečnou bolestí hlavy se Gawer zarputile potácel špinavou vodou, když uslyšel slabé cinkání. Zvedl skelné oči a spatřil Ho.
V padajícím obláčku cinkajících stříbrných vloček se k zemi snášela osmisáhová postava v stříbrném rouchu s kápí staženou do čela a s dlaněmi sepnutými na hrudi. Gawer klesl na kolena a ponořil se tak po prsa do bažiny. Neschopen jediného slova v němém úžasu sledoval majestátnou snášející se postavu. Ta se za zvonkohry stříbrného prachu snesla až k němu a beze slova ukázala na blízký pahýl uhnilého stromu porostlý bohatými trsy bílých hub s velkými klobouky. V tu chvíli zavřel zmatený Gawer křečovitě víčka. Když je po chvíli otevřel, nebylo po podivném hostu ani stopy a těžký vzduch plnilo jen bublání bahenních plynů a bzučení všudypřítomného hmyzu. Rytíř vstal a horečnatě rozvazoval brašnu u opasku. Prsty se mu chvěly, takže se mu to podařilo až po chvíli. Vytáhl sametový balíček a vyklepal z něj do nastavené dlaně medailon, chvíli přemýšlel a pak jej s tichým cinknutím otevřel. Na vnitřních stěnách medailonku byla jemně vytepána slova v jazyce, jaký Gawer v životě neslyšel ani nečetl, nepřipomínala mu ani vzdáleně žádnou jemu známou řeč. Zklamání z neschopnosti porozumět svatému artefaktu, jeho poslední naději, mu vehnalo slzy do očí a naplnilo ústa tichými přerušovanými vzlyky. Opět zabalil onen medailon do sametu a uložil ho. Následně obrátil svou uslzenou pozornost ke stromu s houbami, na který ukázal Pán. Nevěděl, co mělo podivné zjevení znamenat, ale udělal, co cítil jako nejlepší. Natrhal si plnou brašnu hub a dva veliké klobouky si váhavě strčil do úst, rozkousal (měly strašlivou hořko kyselou chuť a byly slizké) a spolkl. Celé tělo proti tomuto kroku protestovalo škubavými pohyby a žaludek se pokoušel nechutnou potravu vydávit.
sem zvedavej co na to rekne mistni publikum. Doufam ze aspon neco
sesmoleno: 29.05.2006
tahle vec je trosku delsi ale doufam ze to zvladnete- komenty uvitam
ha tak je to moc dlouhy hodim to do tri prispevku
Pagan
by:uglyhugly
část1.
Citát: ,, Kdo ze sebe udělá zvíře, zbaví se bolesti býti člověkem."
Dr. Johnson
Běžel. S těžkým dechem se zběsile prodíral trnitými houštinami. Kroužková zbroj chránila jeho tělo, ale do obličeje se mu s chutí zakusovaly ostré šlahouny. Svaly v nohou proti takové námaze protestovaly pálivou bolestí – nedbal. Jen rychle pryč, PRYČ z té myší pasti. V levé ruce pevně svíral stříbrný medailon, zabalený do kusu sametu. Medailon, který byl příčinou masakru uprostřed hlubokých hvozdů. Kdyby se zastavil a naslouchal, jistě by ještě uslyšel zvuky dohasínajícího boje a nářek jeho obětí. Na to však ani náhodou nepomýšlel a dál se v panice překotně prodíral bujnou vegetací.
Bylo tomu tři dny co Gawer – řádový rytíř – opustil pohodlí krbu a bezpečí silných zdí chrámové pevnosti jako ozbrojený doprovod vrchního kněze. Už to, že se na cestu vydal samotný hlavní představený pevnosti znamenalo, že jde o důležité poslání a že medailon v Gawerově ruce musí být prastará svatá relikvie. Mise však nezůstala i přes přísná opatření utajena. Tak dokonale připravený přepad nemohl být pouhá náhoda, na to byli útočníci v moc velké převaze a měli příliš dobrý výcvik a vybavení. Celá událost zůstala v rytířově vědomí vypálena jako zmatená změť ohně, bolesti, krve, křiku a pachu spáleného masa. Obránci neměli nejmenší šanci. Pamatoval si, jak bere medailon z chladnoucích prstů starého kněze a zaslepen hrůzou skáče do mlází podél cesty.
Gawer pokračoval ve svém běhu o život. Srdce mu bilo jako šílené a snažilo se vyskočit z hrudi. Rubínové krůpěje krve stékaly po obličeji a plnily ústa sladkou chutí. Plicím se nedostávalo vzduchu. Ve spáncích pulsovala zpěněná krev. Houštiny byly stále neprostupnější a stromy vyšší a vzrostlé těsněji u sebe. Nebylo pochyb, ubíral se stále hlouběji a hlouběji k srdci hvozdu. Náhle mu země bez varování zmizela pod nohama a on se v krkolomných kotrmelcích kutálel z travnatého svahu. Zelená zem byla nahoře, šedé nebe dole, a pak se měnily v šíleném tempu, až ucítil tupý úder do hlavy a omdlel.
Probudil se s ostrou bolestí hlavy. Otevřel opuchlá víčka slepená zaschlou krví a pokusil se vstát. Napodruhé se mu to podařilo. Okamžitě s tím, jak se postavil na nohy, se dostavila závrať a před očima mu tančila velká rudá kola. Opřel se o kmen starého stromu a pokusil se polknout. Hrdlo měl stažené a napuchlý jazyk byl tak vyschlý, že byl drsný jako struhadlo. Pocítil palčivou žízeň, ale žádnou vodu u sebe neměl a nevypadalo to, že by měl v dohledné době ukrutnou žízeň čím uhasit. Když cítil, že závrať ustupuje, uvolnil pomalu levou ruku a opatrně rozbalil samet. Dotknout se relikvie mohli jen kněží řádu, od kohokoli jiného by to byla svatokrádež. To ale neznamenalo, že by si Gawer medailon alespoň pozorně neprohlédl. Byl stříbrný a vykládaný nějakým zvláštním jasně červeným kovem, který vytvářel podivně propletené ornamenty. Tenká linka po jeho obvodu naznačovala, že se dá otevřít. To však Gawer neudělal, místo toho medailonek pečlivě zabalil do sametu a opatrně vložil do malé brašny u opasku. Poté se zaposlouchal. Neslyšel nic, jen vrzání majestátných stromů v poryvech větru. Žádné hlasy pronásledovatelů, žádné zvonění zbrojí a mečů, žádný štěkot psů. To znamenalo, že se při svém zběsilém běhu napříč pralesem dostal dál než čekal. Na jednu stranu to bylo dobře, protože unikl nepřátelům, na druhé straně byl ztracený hluboko v neznámé krajině, neznal směr, kudy se vydat a umíral žízní. Poklekl na jedno koleno a dlouze se modlil, poté vstal a pokračoval v původním směru.
Rytíř se namáhavě brodil porostem. Větve letitých stromů a husté houští jakoby ho schválně drřely a shlukovaly se natěsno k sobě jen co se přiblížil. Gawer si cestu prosekával mečem a doslova si odpracoval každý ušlý metr. ,,Hlavně neztratit směr, nebylo by nic horšího než bloudit v kruhu a poté zemřít žízní," pomyslel si. ,,Potom by možná za spoustu let našel moje vybělené kosti procházející lovec a bůhví do jakých spárů by se medailon dostal."
Tak to šlo až do západu slunce. Na sklonku dne se Gawer celý utrmácený, rozbolavěný a neskutečně žíznivý posadil pod rozložitý dub, sametový balíček schoval do záňadří a navzdory žízni i ostatním bolestem ihned usnul.
Druhý den ráno se občerstvil tím, že slízal ranní rosu z velkých plochých listů neznámého keře. Byla sladká a lahodná, i když stačila sotva na to, aby si navlhčil hrdlo. I to však bylo lepší než nic. Opět se posadil, vybalil medailon, přemýšlel a díval se na něj, jako by mu měl odpovědět na jeho otázky. Nakonec došel k rozhodnutí a svlékl si svou kroužkovou zbroj. Chránila sice jeho tělo a byla to mistrná řemeslná práce, ale má před sebou zřejmě nejméně několik dnů náročného pochodu a představa, že by je měl absolvovat s takovou zátěží, mu připadala šílená. Upravil si meč na opasku, medailonek opět uložil do opaskové brašny a oblečen už jen do hrubé kazajky a kalhot z tuhé kůže se vydal na cestu.
Po nějaké době se okolní krajina začala pozvolna měnit. Staré rozložité stromy začaly ustupovat a také porost kolem nich již nebyl zdaleka tak hustý a neprostupný. Gawer klopýtal z příkrého svahu a jediné jeho myšlenky se zabývaly mučivou žízní. Pomyslel si, že vzhledem ke změně okolní krajiny se blíží k okraji pralesa. Z té myšlenky se mu prudce rozbušilo srdce a rytíř přidal do kroku. ,,Jestli se dostanu z tohoto prokletého lesa, nemůže být takový problém najít vodu." VODA, to slovo nemohl vypudit z mysli. Rychlými ráznými kroky došel k trnitým keřům a s myšlenkou na volné pláně a konec lesa je rozhrnul. Z vyschlého hrdla se mu vydral krákoravý smích. Našel vodu, ale jakou. Před Gawerem se doširoka rozprostírala smrdutá bažina. Zelený mech a kapradiny pokrývaly bahnitou zemi, v které vězely mrtvoly zakrslých, nezdravě pokroucených stromů jako varovné ukazováky. Nad hlavou se mu začala stahovat mračna bzučících komárů. Rytíř zaklel a jal se pokračovat původním směrem na východ skrz bažinu. Zem pokrytá zapáchajícím mechovým kobercem se mu bořila pod nohama. Brzy zmizela i tato nestabilní půda a Gawer se chtě nechtě musel začít brodit kalnou vodou močálu sahající do půli jeho stehen. Jeho nohy pod vodou klopýtaly a klouzaly po větvích utopených stromů a kamenech obalených zeleným slizem.
Brodil se již notnou chvíli a palčivá žízeň vysávala ze zuboženého těla spolu s otravnými komáry i ty poslední zbytky sil, co mu zbývaly. Rytíř svůj zápas s žízní vzdal. Jeho mozek zůstal stát přede dveřmi, zatímco si tělo samovolně vzalo to, co tak mučivě potřebovalo a co bylo všude kolem. Dlaněmi nabral kalnou vodu a pil. Stojatá voda močálu byla smrdutá, vlažná a skřípala mezi zuby. To si Gawer uvědomoval jen okrajově a dychtivě polykal doušky, dokud neměl žbluňkající břicho plné. Poté si setřel pachuť ze rtů špinavou rukou a pokračoval ve svém boji s bažinou. Jak se den chýlil ke konci, cítil se Pánův rytíř čím dál tím mizerněji, míle odporné bažiny za sebou a jistě neméně před sebou, nohy unavené a hlava třeštila. Když si přiložil ruku k čelu zřetelně cítil pekelné horko. Žaludek měl jako na vodě a obličej, krk a paže poseté komářími štípanci. A tehdy se mu poprvé zjevil Pán. Oči potažené závojem horečky, těžknoucí meč v třesoucí se ruce a s neskutečnou bolestí hlavy se Gawer zarputile potácel špinavou vodou, když uslyšel slabé cinkání. Zvedl skelné oči a spatřil Ho.
V padajícím obláčku cinkajících stříbrných vloček se k zemi snášela osmisáhová postava v stříbrném rouchu s kápí staženou do čela a s dlaněmi sepnutými na hrudi. Gawer klesl na kolena a ponořil se tak po prsa do bažiny. Neschopen jediného slova v němém úžasu sledoval majestátnou snášející se postavu. Ta se za zvonkohry stříbrného prachu snesla až k němu a beze slova ukázala na blízký pahýl uhnilého stromu porostlý bohatými trsy bílých hub s velkými klobouky. V tu chvíli zavřel zmatený Gawer křečovitě víčka. Když je po chvíli otevřel, nebylo po podivném hostu ani stopy a těžký vzduch plnilo jen bublání bahenních plynů a bzučení všudypřítomného hmyzu. Rytíř vstal a horečnatě rozvazoval brašnu u opasku. Prsty se mu chvěly, takže se mu to podařilo až po chvíli. Vytáhl sametový balíček a vyklepal z něj do nastavené dlaně medailon, chvíli přemýšlel a pak jej s tichým cinknutím otevřel. Na vnitřních stěnách medailonku byla jemně vytepána slova v jazyce, jaký Gawer v životě neslyšel ani nečetl, nepřipomínala mu ani vzdáleně žádnou jemu známou řeč. Zklamání z neschopnosti porozumět svatému artefaktu, jeho poslední naději, mu vehnalo slzy do očí a naplnilo ústa tichými přerušovanými vzlyky. Opět zabalil onen medailon do sametu a uložil ho. Následně obrátil svou uslzenou pozornost ke stromu s houbami, na který ukázal Pán. Nevěděl, co mělo podivné zjevení znamenat, ale udělal, co cítil jako nejlepší. Natrhal si plnou brašnu hub a dva veliké klobouky si váhavě strčil do úst, rozkousal (měly strašlivou hořko kyselou chuť a byly slizké) a spolkl. Celé tělo proti tomuto kroku protestovalo škubavými pohyby a žaludek se pokoušel nechutnou potravu vydávit.
Naposledy upraveno moderátorem: