DeletedUser
Guest
Ať je to ten nebo ten
Zrovna vychází slunce a já s úžasem zjišťuji, že je to překrásný pohled. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Fascinovaně pozoruji, jak stíny ustupují a vše kolem mne se pod dotykem slunečních paprsků probouzí k životu.
A já? Stojím na hrázi rybníka, za zády mi šumí v ranním vánku les, a pozoruji, jak slunce pomalu osvětluje těch pár domků, co stojí v dálce, a pokouším se zachytit vlastní myšlenky.
Je to strach, co cítím?
Ne. Je to jen očekávání, snad i napětí, ale ne strach. Na ten tu už není místo.
Obracím pohled od dlouho ztraceného a znovu nalezeného přírodního divu a snad už podesáté se pouštím do pročítání pár stránek ručně psaného textu. Snad už po sté zvažuji každičkou větu a přemýšlí, nemám-li to přepsat. Nejde-li to napsat nějak líp.
„Tak už to podepiš a zalep,“ lehce do mne strčil Dan.
Podíval jsem se na něj a nakyslým úsměvem jsem se pokusil vyjádřit vděčnost, že přijal úlohu, kterou jsem mu přiřkl pro tuhle ranní ‘vycházku‘. Přikývl jsem a hlavou mi bleskla myšlenka, jak jsem se do toho vlastně dostal. Co mne ksakru přimělo, abych tohle sepsal.
Bylo to před třemi dny. Zase jsem se jednou nechal pořádně vytočit. Nadávka pak stíhala nadávku a urážka urážku. Tentokrát jsem už opravdu viděl rudě a nechtěl jsem se než mstít. Ani nevím, jak mne to napadlo, ale najednou jsem odkudsi ze záhybů kapsy bundy vytáhl rukavici, která tam zůstala ještě od posledních ranních mrazíků, a než jsem si stihnul uvědomit, co dělám, mrsknul jsem ji Daveovi do obličeje.
Vhozená rukavice!
Jak banálně to zní a přesto právě tohle mne přimělo, abych tu teď stál a zalepoval obálku se svojí vlastní závětí.
A právě včas, protože přišel Dave s Michalem a nesli malý kufřík.
Pistole.
Jak naivní doufat v dnešní době v něco jiného. Přesto jsem ale trochu doufal v elegantnější způsob odchodu. Kousek olova není zrovna můj Ideál. Asi těžko by to bylo něco velkolepého, rozhodně nejsem žádný d’Artagnan.
Podali jsme si s Davem chladně ruce a pokusili se jeden druhého propálit pohledem, kterým jsme zkoumali odvahu toho druhého. Michal, Daveův svědek, mezitím otevřel malý kufřík.
V kufříku ležely dvě devítky v lůžkách vypálených v polystyrénové desce, která byla pokryta temně rudou látkou, a v pravém dolním rohu malá přihrádka s dvaceti, pětadvaceti náboji. Jak profesionální, pomyslím si s ironickým úsměvem a vybírám si jednu z pistolí.
Zásobník má prázdný. Pod dohledem Michala beru jeden náboj z přihrádky a vkládám jej do prázdného zásobníku a Dave provádí pod Danovým dohledem totéž.
Z korun stromů se vznesli vyplašení ptáci a do smrku, který je od nás na šest metrů, se zaryly dvě kulky ze zkušebních výstřelů.
Všechno je v pořádku a my můžeme pokračovat dalším bodem dnešního programu.
Dan, kterého los určil jako rozhodčího, nám odměřil patnácti metrovou vzdálenost a teď stojíme tváří v tvář s pistolemi, každý po jednom náboji, a čekáme na pokyn. Na rtech lehký ironický úsměv, v očích neústupnost a odhodlání.
Srdce mi buší jako o závod, ale není to strach. Na ten teď ostatně není kdy. Cítím jen jakousi rozjařenost, jako by se mi nemohlo nic stát. A odhodlání zvítězit.
Zdvíháme pistole.
Sotva vnímám Danova slova a jen se dívám se přes mířidla na protivníka.
Poslední myšlenka? Žádná není.
Do háje se vším . . .
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Ozvěna výstřelu nad hladinou rybníka pomalu odeznívá, ptáci si opět sedají a okolní příroda se uklidňuje a vstupuje do nového dne.
Jen pach střelného prach se vznáší nad hrází a do běžných ranních zvuků se mísí dvojí těžké oddychování.
A pád těla.
V jedné ruce křečovitě svírá pistoli a druhou krvácející ránu z níž uniká život. Zatemňujícím zrakem sleduje malátně se přibližující postavu protivníka. Jen stín proti stále se zatemňující obloze začínajícího dne.
Slunce se již před hodnou chvílí odlepilo od obzoru a znovu se rozběhl ten věčný, nekonečný cyklus.
Kruh života a smrti.
Zrovna vychází slunce a já s úžasem zjišťuji, že je to překrásný pohled. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Fascinovaně pozoruji, jak stíny ustupují a vše kolem mne se pod dotykem slunečních paprsků probouzí k životu.
A já? Stojím na hrázi rybníka, za zády mi šumí v ranním vánku les, a pozoruji, jak slunce pomalu osvětluje těch pár domků, co stojí v dálce, a pokouším se zachytit vlastní myšlenky.
Je to strach, co cítím?
Ne. Je to jen očekávání, snad i napětí, ale ne strach. Na ten tu už není místo.
Obracím pohled od dlouho ztraceného a znovu nalezeného přírodního divu a snad už podesáté se pouštím do pročítání pár stránek ručně psaného textu. Snad už po sté zvažuji každičkou větu a přemýšlí, nemám-li to přepsat. Nejde-li to napsat nějak líp.
„Tak už to podepiš a zalep,“ lehce do mne strčil Dan.
Podíval jsem se na něj a nakyslým úsměvem jsem se pokusil vyjádřit vděčnost, že přijal úlohu, kterou jsem mu přiřkl pro tuhle ranní ‘vycházku‘. Přikývl jsem a hlavou mi bleskla myšlenka, jak jsem se do toho vlastně dostal. Co mne ksakru přimělo, abych tohle sepsal.
Bylo to před třemi dny. Zase jsem se jednou nechal pořádně vytočit. Nadávka pak stíhala nadávku a urážka urážku. Tentokrát jsem už opravdu viděl rudě a nechtěl jsem se než mstít. Ani nevím, jak mne to napadlo, ale najednou jsem odkudsi ze záhybů kapsy bundy vytáhl rukavici, která tam zůstala ještě od posledních ranních mrazíků, a než jsem si stihnul uvědomit, co dělám, mrsknul jsem ji Daveovi do obličeje.
Vhozená rukavice!
Jak banálně to zní a přesto právě tohle mne přimělo, abych tu teď stál a zalepoval obálku se svojí vlastní závětí.
A právě včas, protože přišel Dave s Michalem a nesli malý kufřík.
Pistole.
Jak naivní doufat v dnešní době v něco jiného. Přesto jsem ale trochu doufal v elegantnější způsob odchodu. Kousek olova není zrovna můj Ideál. Asi těžko by to bylo něco velkolepého, rozhodně nejsem žádný d’Artagnan.
Podali jsme si s Davem chladně ruce a pokusili se jeden druhého propálit pohledem, kterým jsme zkoumali odvahu toho druhého. Michal, Daveův svědek, mezitím otevřel malý kufřík.
V kufříku ležely dvě devítky v lůžkách vypálených v polystyrénové desce, která byla pokryta temně rudou látkou, a v pravém dolním rohu malá přihrádka s dvaceti, pětadvaceti náboji. Jak profesionální, pomyslím si s ironickým úsměvem a vybírám si jednu z pistolí.
Zásobník má prázdný. Pod dohledem Michala beru jeden náboj z přihrádky a vkládám jej do prázdného zásobníku a Dave provádí pod Danovým dohledem totéž.
Z korun stromů se vznesli vyplašení ptáci a do smrku, který je od nás na šest metrů, se zaryly dvě kulky ze zkušebních výstřelů.
Všechno je v pořádku a my můžeme pokračovat dalším bodem dnešního programu.
Dan, kterého los určil jako rozhodčího, nám odměřil patnácti metrovou vzdálenost a teď stojíme tváří v tvář s pistolemi, každý po jednom náboji, a čekáme na pokyn. Na rtech lehký ironický úsměv, v očích neústupnost a odhodlání.
Srdce mi buší jako o závod, ale není to strach. Na ten teď ostatně není kdy. Cítím jen jakousi rozjařenost, jako by se mi nemohlo nic stát. A odhodlání zvítězit.
Zdvíháme pistole.
Sotva vnímám Danova slova a jen se dívám se přes mířidla na protivníka.
Poslední myšlenka? Žádná není.
Do háje se vším . . .
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Ozvěna výstřelu nad hladinou rybníka pomalu odeznívá, ptáci si opět sedají a okolní příroda se uklidňuje a vstupuje do nového dne.
Jen pach střelného prach se vznáší nad hrází a do běžných ranních zvuků se mísí dvojí těžké oddychování.
A pád těla.
V jedné ruce křečovitě svírá pistoli a druhou krvácející ránu z níž uniká život. Zatemňujícím zrakem sleduje malátně se přibližující postavu protivníka. Jen stín proti stále se zatemňující obloze začínajícího dne.
Slunce se již před hodnou chvílí odlepilo od obzoru a znovu se rozběhl ten věčný, nekonečný cyklus.
Kruh života a smrti.