Možná narážel na můj příspěvek. Jen bych chtěů podotknout, že mi je jedno jestli támhle umřeli hokejisti nebo v Somálsku shořela vesnice na popel, ve skutečnosti mě to nezajímá.
Tahle veřejná hysterie se mi nelíbí, to samé bylo před chvílí v Norsku, tisíce lidí v ulicích a proč? Protože tam šlo hodně lidí? Protože o tom pořád žvanila všechna média?
Tohle je to samé, všichni pláčou a přitom jim to je ve skutečnosti jedno. Asi kdyby nebrečeli, tak by nebyli správní fandové, hokejisti, lidi a bůh ví co ještě.
Je mi naprosto jedno, že zemřeli. Neznal jsem je a mé problémy jsou pro mě mnohem důležitější, ikdyž jistě malichernější, než životy cizích lidí. Dokud nezemřeli, nikdy jsem o nich a o jejich díle neslyšel. Pro mě byli bezvýznamní. Je tragické, že zemřeli, ale co ti ostatní? Zhasly zde pouze tři životy? To že byli hokejisté je mi jedno, ve skutečnosti je mi i úplně jedno, že zemřeli. Jen mi přijde zvláštní, kolik lidí se rmoutí kvůli smrti, někoho koho ani neznají. Je v tom takzvaný lidský soucit? Je v tom snaha zapůsobit, či snaha lhát sám sobě, vnucovat si myšlenku, že jsem lepším člověkem? Neberu vám to, možná opravdu někteří hluboce litujete jejich smrti. Jen se mi nelíbí to pokrytectví, které kolem toho vzniká.
Dobrá, vy jste je neznali, vás nezajímají, vám je to jedno.
Pokud na ně nechcete vzpomínat, ať už z jakéhokoli důvodu, je to vaše věc. Pokud si myslíte, že pro náš národ nejsou ničím významní, budiž. Je to váš názor na věc a my vám ho nebereme, ale jak říkám jenom váš názor. My, jenž nám na nich záleželo, my, jenž jsme prožívali spoustu času zíráním do televizní obrazovky, kde jsme spolu s nimi, (a pořádně vysokými návaly emocí) prožívali úspěchy i neúspěchy, vítězství i pořážky, krásu i bojovnost, sílu i rychlost.... My, jenž jsme věděli, že i když padne vláda, i když bude finanční krize, i když zaůtočí teroristé, i když.... My jsme věděli, že oni tu budou, aby mohli zas a znovu potěšit naše duše a sjednotit celý národ za jedinou věc. Častokrát, když jsme my, lidé tohoto národa, neměli na co být hrdí, ve světě pro nás nebylo pochopení a ani my sami nevěděli, jakou cestou se máme dále ubírat. Vždy jsme věděli, že znovu příjde chvíle, kdy nám někdo tu cestu znovu ukáže, že příjde někdo, kdo nás znovu nastartuje a ukáže nám na co můžeme být hrdí, že nám někdo znovu získá reputaci a uznání na mezinárodní scéně. A ,,zlatí hoši,, skutečně znovu přišli a vyvedli nás z temnoty na světlo, z hlubin do výšin, ze země do nebes.... Znovu jsme mohli zpívat tu krásnou hymnu, vnímat slávu, cítit vítězství..... A být hrdí na to, že Praotec Čech zakotvil právě tady.
Za tyto a mnohé další krásné okamžiky, jim ze srdce děkujeme a posíláme jejich blízkým upřímnou soustrast....