DeletedUser
Guest
Kdybyste potřebovali něco jako vyprávění o Masarykovi malému děcku, tak toto sem stvořil.
Tomáš Garrigue Masaryk
„A dědo?“ „Budeš mi zase vyprávět o tvém dědečku?“ „No to se ví kluku zlatá“,odpověděl jsem.
Jak už sem ti kdysi říkal, můj dědeček se narodil 7. března roku 1850 v městě Hodoníně s jménem Tomáš Jan a své dětství strávil v různých vesnicích na Slovácku, kde jeho otec pracoval jako kočí na císařských statcích. „Opravdu dědo?“ „Ano bylo to tak“,odvětil jsem. „A dědo?“ „Jak se jmenoval jeho táta?“ Jeho táta se jmenoval Jozef Maszárik, maminka se jmenovala Terezie Kropáčková a také měl dva mladší bratry Martina a Ludvika.
Časem jak můj dědeček stárnul, vyučil se kovářem a zámečníkem a pak na naléhání své matky odešel studovat na gymnázium v Brně a když ho dokončil, vstoupil na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kde se později stal docentem. „A prosimtě dědo“,skočil mi vnuk zase do řeči. „kdo je ten docent?“ Víš Jirko, jednoduše řečeno, docent je člověk, který je vyšší jak akademicky pracovník a nižší jak profesor. „Aha, to sem nevěděl a jak to s ním bylo dále“, zeptal se Jirka. No, to víš, můj děda se vždy snažil zkoumat skutečnost světa a lidi a také ho bavilo mnoho věd. Také od svých patnácti let učil dětí bohatých rodičů a musí se mu také nechat, že se dobře vyznal v tom, co se v jeho době dělo v Rusku, Anglii nebo Americe. „A dědečku, jakto, že má tvůj děda tak dlouhé jméno?“ No, to máš tak. Tak jako ty si Jirka Valach a příjmení máš po svém tátovi, tak i můj děda Tomáš se jmenoval po svém tátovi Masaryk a to třetí jméno Garrigue dostal poté, co se oženil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele. V Americe toto bývalo kdysi zvykem. „Když už to teď víš, budu pokračovat dále synku“.
Děda byl velmi literární typ, napsal mnoho menších knížek a dokonce vydával i vlastní časopis, který se jmenoval Athenaeum. Dokonce v něm jednou zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek, které se jmenovaly Rukopisy zelenohorské a královédvorské. Byly to rukopisy, které byly považovány za doklad mimořádné umělecké a vůbec kulturní úrovně a také politického sebevědomí starých Čechů. Ve skutečnosti to Jirko byly ale jen novodobé padělky z počátku 19. století. „A co bylo dále.“ Co bylo dále? Proti Athenaeu se postavila takřka celá česká společnost, ale i přesto můj děda a jeho společníci neustoupili. Trvali na právu svobodné vědecké kritiky i na zásadě, že pro národ musí mít větší cenu pravda, i když nepříjemná, než jakákoli sláva, plynoucí z klamu. „Toto si hochu pamatuji celý můj život, protože uplatnění to má i v dnešní době.“ „Byl bych moc rád, kdyby sis to zapamatoval i ty.“ „Ano dědečku, pokusím se si to pamatovat.“ „Věděl jsem, že jsi hodný hoch“. No, kde jsme to byli. Á, už vím. Rukopisy zelenohorské a královédvorské. Bohužel tohle nebyl jediný příklad, kdy veřejné mínění stálo proti němu, anebo ho česká společnost prostě nechápala.
No, přejděme dále. Jak už sem ti říkal, můj dědeček byl velmi vzdělaný a čestný člověk. Tyto vlastnosti uplatnil například v Hilsnerově aféře. „A dědo, přerušil mě Jirka, co je to ta Hilsnerová aféra“. Pokračoval jsem. No tak slovo aféra znamená skandál nebo také veřejná ostuda, ale v tomhle případě šlo o aféru žurnalistickou, což znamená, že určitá skupina lidí převrací a domýšlí si věci, které se vůbec nestaly. Hilsnerova se ji říká podle židovského mladíka Leopolda Hilsnera, který byl obžalovaný z vraždy křesťanské dívky. Jak už sem říkal, tohoto případu se chytila žurnalistika a dokonce svými vymyšlenými a domyšlenými fakty, chtěla posílit protižidovské fakty. Dědeček ovšem prosadil, že případ Hilsnera nebyl posuzován rasisticky, ale že proběhl formou nezávislého soudu. Své rozsáhlé záměry a cíle vyložil také v mnoha spisech, bezpočtu brožur a časopiseckých studií.
Se svými přáteli založil stranu, které se nejčastěji říkalo realistická. Vliv na veřejnost vykonával nejvíce prostřednictvím časopisů.
14. listopadu 1918 byl můj dědeček zvolen 1. Československých prezidentem a pak v květnu v roce 1920 byl prezidentem Československa zvolen podruhé. V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí a 14. září 1937 bohužel po zánětu plic zemřel. Pro mnohé lidi zemřel jako symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl svými současníky vnímán svědčí i to, že se říkalo: „dokud bude žít Masaryk, Hitler nezačne válku“.
Tak Jirko, to je příběh mého dědečka Tomáše Garrigua Masaryka, řekl jsem. Nevěděl jsem však, že hoch už dávno spal.
Tomáš Garrigue Masaryk
„A dědo?“ „Budeš mi zase vyprávět o tvém dědečku?“ „No to se ví kluku zlatá“,odpověděl jsem.
Jak už sem ti kdysi říkal, můj dědeček se narodil 7. března roku 1850 v městě Hodoníně s jménem Tomáš Jan a své dětství strávil v různých vesnicích na Slovácku, kde jeho otec pracoval jako kočí na císařských statcích. „Opravdu dědo?“ „Ano bylo to tak“,odvětil jsem. „A dědo?“ „Jak se jmenoval jeho táta?“ Jeho táta se jmenoval Jozef Maszárik, maminka se jmenovala Terezie Kropáčková a také měl dva mladší bratry Martina a Ludvika.
Časem jak můj dědeček stárnul, vyučil se kovářem a zámečníkem a pak na naléhání své matky odešel studovat na gymnázium v Brně a když ho dokončil, vstoupil na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kde se později stal docentem. „A prosimtě dědo“,skočil mi vnuk zase do řeči. „kdo je ten docent?“ Víš Jirko, jednoduše řečeno, docent je člověk, který je vyšší jak akademicky pracovník a nižší jak profesor. „Aha, to sem nevěděl a jak to s ním bylo dále“, zeptal se Jirka. No, to víš, můj děda se vždy snažil zkoumat skutečnost světa a lidi a také ho bavilo mnoho věd. Také od svých patnácti let učil dětí bohatých rodičů a musí se mu také nechat, že se dobře vyznal v tom, co se v jeho době dělo v Rusku, Anglii nebo Americe. „A dědečku, jakto, že má tvůj děda tak dlouhé jméno?“ No, to máš tak. Tak jako ty si Jirka Valach a příjmení máš po svém tátovi, tak i můj děda Tomáš se jmenoval po svém tátovi Masaryk a to třetí jméno Garrigue dostal poté, co se oženil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele. V Americe toto bývalo kdysi zvykem. „Když už to teď víš, budu pokračovat dále synku“.
Děda byl velmi literární typ, napsal mnoho menších knížek a dokonce vydával i vlastní časopis, který se jmenoval Athenaeum. Dokonce v něm jednou zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek, které se jmenovaly Rukopisy zelenohorské a královédvorské. Byly to rukopisy, které byly považovány za doklad mimořádné umělecké a vůbec kulturní úrovně a také politického sebevědomí starých Čechů. Ve skutečnosti to Jirko byly ale jen novodobé padělky z počátku 19. století. „A co bylo dále.“ Co bylo dále? Proti Athenaeu se postavila takřka celá česká společnost, ale i přesto můj děda a jeho společníci neustoupili. Trvali na právu svobodné vědecké kritiky i na zásadě, že pro národ musí mít větší cenu pravda, i když nepříjemná, než jakákoli sláva, plynoucí z klamu. „Toto si hochu pamatuji celý můj život, protože uplatnění to má i v dnešní době.“ „Byl bych moc rád, kdyby sis to zapamatoval i ty.“ „Ano dědečku, pokusím se si to pamatovat.“ „Věděl jsem, že jsi hodný hoch“. No, kde jsme to byli. Á, už vím. Rukopisy zelenohorské a královédvorské. Bohužel tohle nebyl jediný příklad, kdy veřejné mínění stálo proti němu, anebo ho česká společnost prostě nechápala.
No, přejděme dále. Jak už sem ti říkal, můj dědeček byl velmi vzdělaný a čestný člověk. Tyto vlastnosti uplatnil například v Hilsnerově aféře. „A dědo, přerušil mě Jirka, co je to ta Hilsnerová aféra“. Pokračoval jsem. No tak slovo aféra znamená skandál nebo také veřejná ostuda, ale v tomhle případě šlo o aféru žurnalistickou, což znamená, že určitá skupina lidí převrací a domýšlí si věci, které se vůbec nestaly. Hilsnerova se ji říká podle židovského mladíka Leopolda Hilsnera, který byl obžalovaný z vraždy křesťanské dívky. Jak už sem říkal, tohoto případu se chytila žurnalistika a dokonce svými vymyšlenými a domyšlenými fakty, chtěla posílit protižidovské fakty. Dědeček ovšem prosadil, že případ Hilsnera nebyl posuzován rasisticky, ale že proběhl formou nezávislého soudu. Své rozsáhlé záměry a cíle vyložil také v mnoha spisech, bezpočtu brožur a časopiseckých studií.
Se svými přáteli založil stranu, které se nejčastěji říkalo realistická. Vliv na veřejnost vykonával nejvíce prostřednictvím časopisů.
14. listopadu 1918 byl můj dědeček zvolen 1. Československých prezidentem a pak v květnu v roce 1920 byl prezidentem Československa zvolen podruhé. V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí a 14. září 1937 bohužel po zánětu plic zemřel. Pro mnohé lidi zemřel jako symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl svými současníky vnímán svědčí i to, že se říkalo: „dokud bude žít Masaryk, Hitler nezačne válku“.
Tak Jirko, to je příběh mého dědečka Tomáše Garrigua Masaryka, řekl jsem. Nevěděl jsem však, že hoch už dávno spal.
)