DeletedUser
Guest
Je to naprosto demotivační, Antosi, a naprosto nevýchovné; nemůžeš přece operovat tím, že protože je někdo ve škole flákač a nechce se mu dělat rukama, tak to "třeba někam dotáhne jako XY". Samo o sobě to vyloučit nelze, ale u dětí obecně bych takový argument neviděl jako přínosný... krucinál, smazal jsem si post s tou reportáží o školství, kterou jsem zde kdysi postoval - zkusím ji vyhrabat.
Zrovna tak nelze operovat s tím, že někdo se samými jedničkami je výkvětem inteligence - může být pouze pracovitější a pečlivější, což může vlohy do značné míry vynahradit (ale může ty známky mít i zadarmo, samozřejmě).
Edit: vyhrabal jsem to - zkusím to sem postnout; jen bych rád dodal, že od onoho učitele jsem se dozvěděl mnohem více, než co je zahrnuto v tom článečku.
Slíbil jsem, že se blíže podívám na problematiku školství, se zaměřením na to základní. Navštívil jsem jednu základní školu v rámci Dne otevřených dveří. Jde zejména (kromě prohlídky školy) o rozhovor s jedním učitelem – snad se mi podařilo alespoň trochu nakouknout „pod pokličku“. Osoby v rozhovoru zmíněné skutečně existují, pouze jména a místo jsem si dovolil zamlčet – celé věci to nijak neškodí.
Hned po vstupu do školy mě přivítali nejmladší žáci spolu se svou třídní učitelkou, která mi do jedné ruky vrazila letáček s informacemi o tom, jaké výhody skýtá zapsání potomka ohledně absolvování povinné školní docházky na tuto instituci. Současně mi sdělila, že mohu v doprovodu dvou starších žáků (ukázalo se, že šlo o osmáky) projít celou školu „od sklepa po půdu“ a pokud budu mít zájem, bude mi umožněno také nakouknout do tříd, kde probíhá vzdělávací proces.
Letáček jsem vsunul do náprsní kapsy a chutě vyrazil na cestu v doprovodu svých dvou dočasných andělů strážných.
Jako první v pořadí byla školní družina; ano, připouštím, že pro malé žáčky je to vskutku ideální místo k čekání na rodiče, kteří odpoledne přijdou z práce. Počítače (sice starší modely, ale přece), DVD přehrávač, video, nově pořízený televizor v ceně 25 000,- Kč – to vše spolu se spoustou hraček činilo skutečně dobrý dojem, nepopírám. Prostředí mně osobně přišlo poněkud „přeplácané“, ale děti se tam jistě nenudí. Družinářka byla rázná dáma, která evidentně dokáže zvládnout potenciální problémy, které ve skupině dětí nelze vyloučit.
Nicméně do školy jsem nepřišel kvůli družině – šlo se dále. Výzdoba byla všude po chodbách (převážně na prvním stupni), sem tam jsem blíže hodil okem. První stupeň je mi svou povahou dosti vzdálen, do tříd jsem nakoukl pouze letmo.
Abych čtenáře dlouho neunavoval, šlo mi zejména o výuku na vyšším stupni, konkrétně o fyziku a chemii, které jsou mému naturelu nejbližší - požádal jsem proto oba své průvodce, zda by bylo možno se dostat do pracovny či pracoven, případně navštívit nějakou tu hodinu. Bylo mi vyhověno, a tak jsem se uvelebil v pracovně fyziky a chemie současně, jak mi bylo vysvětleno, v zadní lavici v řadě u okna a své průvodce propustil.
Na programu byla výuka fyziky a chemie jednak ročníku osmého a poté devátého, čili jsem se pohodlně zapřel do opěradla židle a sledoval cvrkot. Do učebny vstoupil učitel ve věku 30 let (jak mě předem informovali mí průvodci).
Ve fyzice 8. ročníku se právě věnovali druhům tepelných výměn; se zájmem jsem naslouchal výkladu, který byl doprovázen promítáním prezentace pomocí dataprojektoru. Zrovna tak jsem sledoval jednoduché a efektní experimenty, které byly učitelem předváděny a komentovány.
Následující hodina chemie mi též byla plně po chuti – při předvádění amoniakového vodotrysku (jednou pro efekt vylepšeného fenolftaleinem a poté pro změnu bromthymolovou modří) jsem se neubránil úsměvu a nostalgickým vzpomínkám. Učitel nemluvil spisovně, pravda, ale nemám dojem, že by to bylo na závadu věci, žáky hodina zajímala a ptali se k věci.
V podobném duchu se nesly i hodiny ročníku devátého; nemyslím si, že by šlo o zabitý čas. Po skončení jsem zaklepal na dveře kabinetu a vstoupil. Zvláštní, že má každý kabinet svou charakteristickou vůni…:-) Po vzájemném představení se a potřesení si rukama jsem na učitele „vybalil“ svůj záměr – upřímně, čekal jsem vyhazov, ale dostalo se mi zkoumavého pohledu.
„No, tak to jste asi první, koho něco takovýho zajímá“, rozhovořil se učitel. „Podívejte se tady okolo, vypadá to celkem slušně, že jo?“
Když přejedu pohledem šiky prachovnic a lahví, precizně označených štítky se vzorci, skříň s jedy, skříň s baňkami, kádinkami a tak dále, kovovou skříň s hořlavinami, Kippův přístroj a, kupodivu, i Soxhlettův extraktor a dvě poloautomatické byrety, mlčky přitakávám a vyjádřím podiv nad takovým vybavením.
„Taky to dalo slušnou práci… víte, když sem nastoupil, tak tenhle kabinet nebyl nic jinýho, než chlív a odkladiště nepotřebnýho bordelu.“ Jukne na hodinky a dodá, že teď ještě dvě hodiny učí, ale mohli bychom se sejít v nedaleké restauraci, kde jsem tak jako tak plánoval zakotvit. Souhlasím a při odchodu ještě jednou pohlédnu na důvěrně známé předměty.
„Jste od fochu, co?“ ptá se s úsměvem. „To se hnedka pozná, sem lidi moc nechoděj – a když přídou, je to na otočku. Tak za dvě hoďky, zatim se mějte.“
Procházím si školu, teď už bez doprovodu, a přemýšlím. Vybavení družiny mi přišlo v některých směrech modernější, nežli v pracovně fyziky a chemie. Je jasné, proč – škola dostává dotace podle počtu žáků a jednoznačný příliv je vždy do prvních tříd, potažmo na první stupeň, čili právě tam přijde většina rodičů, a pokud vidí takové vybavení, jistě dá takové škole přednost. Na okamžik mi osmáků, deváťáků a onoho učitele přijde líto, ti by takové vybavení jistě užili efektněji.
Počítačová učebna… hm, pozoruhodné – 15 pracovních stanic, ploché monitory 17“, tiskárna… pořád mi něco vrtá hlavou… už si vzpomínám – v kabinetu chemie byl také počítač a vybavuji si, že měl jen disketovou mechaniku a vakuový monitor 15“… jak s tím ten chlap vůbec může něco dělat? Vždyť ten počítač je v době DVD, „flešek“ a dalších vymožeností muzejní exponát…
Proběhnu ještě učebnu přírodopisu, kde mi místní kostlivec nastaví svou usměvavou tvář, podívám se na pár konzervovaných „mrtvoučichů“, jak jsme kdysi říkávali na základní škole… a pomalu se sunu k východu.
V restauraci jsem zabral stůl; zanedlouho poté se objevil onen učitel, letmo se pozdravíme pokývnutím a přisedl si.
„Tak, kde sme to přestali?“ ptá se. „Jo, jakej byl v tom kabinetě bordel… no, jestli máte dost času, vemu to vod začátku“. Kývám; obsluha přináší dva jídelní lístky spolu s dotazem, co si dáme k pití. Vyslovíme oba svá přání, služebný duch se zlomil v pase a odešel.
„Když sem teda nastoupil na tuhle školu – bylo to před čtyřma rokama – tak sem samozřejmě kromě haldy papírů musel skousnout i bezpečnostní školení. Dávala mi ho zástupkyně, nevim, jestli ste ji viděl ve škole – děti jí řikaj Umbridgeová, a podle mýho to sedí… No, to nejni až tak podstatný….důležitý třeba je, že sem ji upozornil na to, že u kabinetu chci práškovej hasicí přístroj. Vona prej, že tam hasicí přístroj je.“
„Jo, je tam, ale vodní, a ten je tam k ničemu, protože rozpouštědla na vodě plavou a elektřina se tim taky hasit nedá“, povidám jí.
„Vy snad předpokládáte, pane učiteli, že bude hořet?“ kontruje vona.
„Co vám budu dlouze řikat, nevěřil sem svejm ušim…“ uzavřel své dojmy ze školení učitel. Třeštím na něj oči a marně přemýšlím nad tím, jestli je vůbec něco takového možné.
„To nejni zdaleka všechno, milej pane, páč když sem od ní dostal klíče od kabinetu a otevřel dveře, pokoušely se o mě mrákoty - chlív, to je slovo přesně vystihující stav svatostánku týhle vědy. Pravítka, pomačkaný hliníkový tyče od závěsů, starý zeměpisný mapy, pavučiny a haldy různorodýho bordelu všude, kam oko dohlídlo… abych se dostal ke skříním s chemikáliema, musel sem tohle všechno napřed doslova vykydat. Pak sem je votevřel a ten pohled bych žádnýmu chemikovi nepřál. Na většině lahví nebyly vůbec žádný cedulky, jinde sice byly, ale nevodpovídaly tomu, co bylo uvnitř; alkalický kovy vedle kyselin a hořlavin, louhy tvrdý na šutr, flašky s roztokem čpavku byly fousatý jak Metuzalém, páč vobrostly salmiakem… Co vám budu líčit, dával sem to dohromady měsíc – základních chemikálií minimum, zato methylcyklohexanolu, pyridinu, formaldehydu, kyseliny benzoový, bukovejch pilin, práškovýho karbidu křemičitýho, kostní moučky, metolu, práškový pemzy a dalších takovejch zbytečností tu byly mraky.“
Zapil proslov Gambrinusem a já se otřásl při pomyšlení, jakou ten úklid musel dát práci.
„Jo a taky miluje nástěnky… zástupkyně“, dodal, když viděl můj nechápavý pohled. „Při kdejaký kravině se dělaj nástěnky, který čte akorát kantor, kterej je dělá, jinak nikdo – zpravidla bejvaj dobrou zásobárnou špendliků pro genetický otisky.“
Vyprsknu smíchy, protože takové označení pro děti jsem ještě neslyšel.
„Mnó, a má první pedagogická rada tady – abych vám pravdu řek, strávit někde půl hodiny poslouchánim hovoru lidí s akademickým titulem na téma, jestli si má každý dítě přinýst roli toaletního papíru, nebo nakulit desetikačku – to nejni zrovna něco, co by mě naplňovalo obzvláštnim uspokojenim. Se zástupkyní sem byl od našeho prvního pohovoru tak nějak na kordy, při tý poradě vypadala, že by byla nejradši, kdybych okamžitě vyletěl a eště si přitom o cokoliv vyrazil pár zubů.“
Usrkávám Colu a začínám tušit, že to, co uslyším, bude v diametrálním rozporu s narůžovělým Dnem otevřených dveří. Učitel mezitím vytahuje červené Davidoffky a významným gestem se mě ptá, jestli mi nebude vadit, když si zapálí. Zavrtím hlavou.
„Takže takhle nějak sem tu zahájil svoje působení“, vyfoukne kouř a pokračuje.
„Fyzika a chemie tu byly předměty, který dávali ženskejm na doplnění úvazku, a podle toho to taky vypadalo. V devítkách sem tak zdědil lidi, který měřili čas v kilometrech, trvali na tom, že třičtvrtě hodiny je 51 minut, síla se měří v paskalech, 60 dm2 se rovná 6000 dm2, tlak se měří v m2… jeden zoufalec dokonce tvrdil, že rychlost 22 km/h je větší než 23 km/h, a tehdá sem to chtěl zabalit. Řada z nich chtěla na průmky nebo na gymply – a s takovejma znalostma neměli žádnou šanci.“
Zahledí se z okna a mě obcházejí mrákoty při představě, že moje dítě by absolvovalo výuku v podobném duchu.
„Víte, vono to bylo vlastně všechno fajn, všichni měli jedničky a dvojky, a tak se ani rodiče nestarali, co vlastně uměj a co né. Je mi jasný, že to je cynická poznámka, ale pro řadu z nich je škola jen takový vodkladiště na hlídání, aby našli barák nebo byt na stejným místě, když se vrátěj domu z práce. Dyk to nakonec vidíte i v tý děsný televizi – kantoři si dovolej pohrozit stávkou jako onehdá na prvního září a v telce se matka rozčiluje, kam dá svý dítě. Kdyby argumentovala tim, že příde o výuku, to bych chápal, ale o tom nepadlo ani slovo… ale že nemá kam ho dát? Navíc, co si budem řikat, těmhle předmětum lidi moc neholdujou… a najednou si do toho vletim já. Byly to jatka, to si dovedete představit – rodiče řvali, děti byly na nervy… něco takovýho už bych neabsolvoval ani za zlatý prase.“
Usrknu trochu Coly a mlčky uvažuji o tom, že bych mnohem raději měl doma trojkaře nežli jedničkáře, jehož výsledky jsou vlastně kolosem na hliněných nohou… Učitel mlčky potahuje z Davidoffky, kouká oknem na ulici, kde se zvolna stmívá díky plískanici – nejspíš si znovu promítá ony prožité okamžiky.
Po chvíli přeruším mlčení a ptám se:
„A jak to vypadalo dál?“
„No, dál… sehnal sem věci a chemikálie přes nějaký známý, když se rušily laborky, tak porůznu – vono to totiž de všechno k likvidaci; nemůžou to dát školám, který nemaj prachy, vono se to musí všecko zlikvidovat...to je ta ekonomika a to šetření, že jo… takže díky jim sem vlastně vybavil ten kabinet. Jasný, nějaký prachy sem taky dostal, to jó, pár tisíc… jenže víte, jaký sou ceny a co se za to dá pořídit….“ .
„Chápu, pár tisíc je jako plivnutí do rybníka, za to dneska nepořídíte skorem nic“, souhlasím bez výhrad.
„Povedlo se, to je hlavní. Abych teda přestal štěkat na špatným hrobě a trochu vás pobavil, tak sem měl hospitaci. Přesnějc, bylo jich víc za tu dobu, ale tahle stála za to. Tehdá sme probírali v chemii výrobu železa; zástupkyně tam seděla, dělala si poznámky a já se těšil na rozbor… asi nevíte, že se vo tom musí sepsat cár papíru, kterej podepíšete – teda, můžete k tomu napsat svý výhrady, když se vám něco nelíbí, ale většinou to bejvá formalita. Sel sem pak na ten rozbor, kterej mě teda celkem dostal“, pokračuje učitel a já byl zvědav, co uslyším dále.
„Pane učiteli“, řekla mi zástupkyně, „hodina se mi vážně líbila, zejména proto, že vás bylo zřetelně slyšet až do zadních lavic a vykládanou látku jsem pochopila i já. Ale nevyjadřujete se spisovně, to byste měl změnit. Tady jsem to sepsala, tak si ten zápis přečtěte – a protože musí obsahovat i nějaká negativa, zmínila jsem se tam i o tom, že ve své kmenové třídě máte natrženou záclonu.“
Nejspíš jsem se tvářil dost hloupě, protože na učitelově tváři se objevil pobavený výraz.
„Prosím vás, jak souvisí natržená záclona v úplně jiné třídě s tím, co vykládáte někde jinde? A ta poznámka o tom, že látku pochopila i ona – já tedy nevím, ale oboje mi to přijde, promiňte, celkem trapné“, snažím se obhájit existenci nepříliš duchaplného výrazu v mé tváři.
„Jste druhej, kdo to nechápe, nic si z toho nedělejte; byl sem první v pořadí“, zbavuje mě onoho pocitu nechápavosti můj protějšek. „Á, máme tu jídlo, vařej tady dobře, tak dobrou chuť.“
Odpovím rovněž přáním dobré chuti a pouštíme se do lákavě vonících porcí před sebou.
„Kolik tak berete, jestli se smím optat?“ pronesu do cinkotu příborů.
„Mnó, mam tady vejplatní pásku, koukněte se sám, já s tim tajnosti nedělám.“
Mrknu na černobílý lísteček a čtu:
Základní mzda – 16 560,- Kč
Osobní ohodnocení – 1 000,- Kč
Příplatek za třídnictví – 500,- Kč
Čistá mzda – 14. 246,- Kč.
„To není moc – když to shrnu, vysoká škola, rádi by cizí jazyk, práci s počítačem…“ hodnotím s plnými ústy sumu, která je pod úrovní oficiální průměrné mzdy v republice.
Učitel pokrčí rameny a dodává, že prozatím ne zcela pochopil, jaký význam má jeho vzdělání na škole, kde se dělá populárně naučná osvěta a nikoliv vrcholový sport.
„Spousta informací, který mam, jsou tady po odborný stránce pro děti naprosto k ničemu a co řešim na poradách, ste už slyšel, takže kdybych tu zustal, nejspíš po čase zblbnu. Plus nezapomínejte na to, že za děti vodpovídáte v každým směru… a jakmile bude někde nějakej nedostatek, třeba papírovej, riskujete vážný problémy.“
„A jak se na školu dívají děti? Myslím tedy, na povinnou docházku jako takovou?“ ptám se.
„Děti se často ptaj, proč musej mit na základní škole všechny tyhle předměty, to je porád stejný; většinou jim odpovídám, že to je z důvodu dost velký migrace v zaměstnáních, málokdo dneska vydrží v jedný firmě nebo postu ve státnim sektoru, takže nikdy nevědí, kde skončej a co se jim bude hodit. A další věc je, že se jich ptám, jak chtěj přijít na to, co je baví, nebo navopak nebaví, když by to nikdy nepoznali – nota béne, zájmy se v tomhle věku u řady lidí dost měněj, že jo… a samozřejmě netajim, že některý poznatky nikdy nepoužijou, to si každej spočítá na prstech – mnou počínaje“, dostává se mi odpovědi na mou otázku.
„Mmm… a kolektiv… tedy vlastně pedagogický sbor, nebo jak to říct – jak vypadá situace tam?“ Neudržím se, abych se nezeptal – vztahy mezi učiteli jsou nepochybně zajímavá kapitola.
„Nevim, jak jinde, ale tady je to divný. První stupeň nemluví s druhým, nevraživost je tu obecně dost velká – má to nejspíš řadu různejch důvodů; řeknu asi dva, který mně osobně přídou takový podstatný: jednak na celým prvním stupni sou všechny děti bezvadný, bez kázeňskejch problémů, výborný žáci (i když třeba něco ukradnou, dostanou „už třídní důtku“, takže dítě s důtkou z prvního stupně musí bejt pěknej syčák). Jakmile přídou do šestky, tak nějakým zázrakem zblbnou, dostávaj trojky a horší známky, důtky a dvojky z chování. Příde mi to trochu divný a tak nějak nechápu takovej radikální zlom. No a druhej důvod, kterej tak trochu vysvětluje ten první problém, je, že lidi z prvního stupně se bojej chodit na suplovaný hodiny na druhej stupeň – přitom to sou ty skvělý děti, který přece všechny znaj… takže možná proto, kdoví“, uzavírá učitel.
Talíře jsou prázdné, odkládáme příbory a blíží se služebný duch; dohodli jsme se na kávě, dalším Gambrinusu a Cole.
„Řekněte mi, jak děti hodnotíte? Dnes se na mládež hledí jako na hlupáky, alespoň to dosti často slýchám,“ pokračuji.
„To je asi takhle – v první řadě si myslim, že dětí, který by základní školu nezvládli ani se čtyřkama, je naprostý minimum. Jiná věc je, že řada z nich z nejrůznějších důvodů nechce dělat a proto maj horší známky, než by mit mohli. Jo, roli tady hraje předmět, puberta, osobnost kantora se všim, co k ní patří, a řada dalších věcí. Podivejte, mě třebas můžou žáci kontaktovat přes mail, ICQ, každej den sem ve škole v sedum ráno, takže můžou přijít probrat problémy nebo nejasnosti. Víc se asi z mý strany dělat nedá; slabý žáci maj možnost dělat powerpointový prezentace na libovolný téma, který by souviselo s chemií, fyzikou, a tak si během roku můžou kdykoliv přijít na dobrý známky. Jestli se rozhodnou na to kašlat, je jen jejich svobodný rozhodnutí – a taky sem eště nezažil, aby si přišel někdo z rodičů stěžovat, že dítě nedostalo šanci, takovej argument by byl dost směšnej. Navíc, mam ve třídě holčinu, který fakt nebylo shůry dáno, a objektivně, ani ty její prezentace za nic nestojej, kouli bych jí moh napsat kdykoliv a bez problémů – a co z toho budu mit? Řešim si to po svým, holka prostě vobčas dostane kapku jiný zadání než zbytek třídy, vona to neví, voni to nevědí a tak aspoň někdy zaboduje.“
Další část Gambrinusu se z půllitru přestěhovala do učitelova jícnu. Přemýšlím nad tím, co jsem slyšel a ptám se:
„To je ale vlastně podvod, ne?“
„I jó, je to podvod, nic jinýho… jenže lidi neposuzuju podle toho, jak uměj fyziku nebo chémii,; jasný, že sem rád, když někoho, kdo tomu fandí, mam, ale v první řadě mi de tak nějak vo to, jakej je kdo člověk. Tohle bude jednou hodná máma, i když trochu mdlýho rozumu… nikdy sem vod ní třeba neslyšel, že ji to nebaví – a upřímně vám řeknu, že na jejim místě bych to asi vzdal, ale vona ne. To si zaslouží obdiv… no a já si zase musim navenek zachovat post nestrannýho, ehm, že jo,“ pousměje se učitel a já jsem opět o kousíček dál.
„Padlo tu pár slov o dětech, které by o chemii měly zájem, jak je to s nimi?“ Ptám se zvědavě, protože generace budoucích chemiků mi není lhostejná.
„ To je zase tak – vlastně se mi povedlo uspět jako chemik i jako kantor, páč se mi umístil kluk z vosmičky jeden rok druhej v krajským kole a další rok sme byli první… to bylo na minulý škole, byla tam fajn parta kluků, pokusy se jely i přes víkendy, takže to prostě bylo znát. Tady mam jednu holčinu, která byla první na okrese a v kraji skončila v první patnáctce… bylo jí líto, že pokazila pár věcí, který nemusela, bodový rozdíly nebyly tak velký. Nemá čeho litovat, byl to výbornej výkon, na rozdíl vod toho, jakej výkon předvedla zástupkyně po návratu do školy.“
Přes učitelovu tvář jakoby se přehnal mrak a skrze zuby cedí:
„Když sme se totiž vrátili z okresu, už stála mezi dveřma do školy a ptala se na výsledek. Když sem jí řek, že první místo je naše, zasmála se, jakoby jí někdo šlapal na břicho a dodala, že cílem základní školy nejni vychovávat špičkový chemiky. Dva roky práce tý holky spláchla jednou větou do hajzlu, vo mý práci nemluvě, ale já už si na to ve školství tak nějak zvyk. Holka brečela jako želva a poprvý sem se neudržel a řek jí, ať nebrečí, že zástupkyně je dočista blbá.“
Nevěřícně třeštím oči, protože jsem žil v představě, že takoví žáci školu reprezentují, a to více než důstojně – že by se doba tak změnila? Pokud ano, k lepšímu to tedy rozhodně není…
„Abych nezapomněl, na konci roku sem dostal 1200,- Kč odměnu za to, že se ta holka umístila – pokud to rozpočítáte na hodiny, je to k smíchu, samozřejmě. Taky z toho plyne, že kdyby se neumístila, nedostal bych ani to,“ dodává učitel a já přemýšlím, jak zaretušovat modřinu na mé bradě, která si v úžasu přiťukla na zdraví s deskou stolu.
„Jo, milej pane, na konci roku se vodměňoval kdejakej maňas, kterej někde zašmrdlal florbalovou hokejčičkou, ale holka strouhala kolečka, ani knihu jí nekoupili, tak vode mě dostala Tabulky vod Juláka, de na chemickou průmku.“
„Znám, mám doma… Julák je přes fyzikální chemii, pravda?“ Zdatně držím krok a opět mám pocit, že ona dívka hořce poznává, že vzdělání asi nebude tím, co se právě cení.
„Jo, to je. Takže to k tý olympiádě. Vono to mělo eště dohru, páč mě nutně sháněla celej den, páč sem zapomněl proškrtnout jedno podělaný vokýnko v katalogovým listu… nemůže vzit pravítko a proškrtnout to – radši mě bude celej den hledat, aby mi to voznámila. No, lidi sou různý a hodnoty, který uznávaj, prostě taky. Málo tak zlejch lidí sem potkal – to je prostě nátura.“
„To je přece absurdní, totální nesmysl – krucinál, chce se mi mluvit sprostě jako ještě nikdy,“ šermuji rozhořčeně rukama a jen o vlásek minu svou Colu.
„Kamaráde, tady je takovejch absurdit… jako třeba počítačový školení, každej kantor musí mit P, jako Pokročilej. Já tam přišel a čekal sem kdovíco, těšil sem se, že se dovim něco novýho, zeptám se na nový věci – a místo toho sem se dovídal, jak se založí mail na Seznamu, jak se k němu dá příloha, jak se přihlásit na pokec, založit dočasnou místnost, nechat někomu vzkaz, tabulky ve Wordu, Excelu… a Powerpoint v době, kdy sme s dětma dělali 250 MB prezentace… a tohle stálo řádově několik tisíc na kantora,“ pokračuje učitel.
„ Mno, pani zástupkyně to absolvovala taky, práci, co tam zadávali domu, za ni dělaly děti, to sem teda fakticky odmít dělat… dostala svůj certifikát a dva dny potom se přišla zeptat, jak se přetočí CD na začátek – ale po hospitaci vám bude řečnit vo tom, jak máte učit… ale řeknu vám, že se tomu smály i děti, když to v tý učebně slyšely, bylo to sladký…“
Při té představě jsem se neubránil výbuchu smíchu.
„No vidíte, ste už jako ty děti, “ vyčítavě na mě pohlédne učitel, ale vzápětí se rozřehtá také.
„Vlastně nejsem jinej, snad eště horší,“ dodává.
„A jak to vidíte dál? Myslíte si, že se to zlepší?“
„Nemyslim, milej pane, já s timhle končim. Práci s dětma mam rád, a sem rád, když se z nich konečně stávaj lidi, který maj svůj vlastní názor, i k tomu sem je ved. Škola nejni jen vo pitomejch poučkách a vzorcích… vzpomínám si, jak sem jim v šestý třídě řikal – jó, jasně, rozhlídněte se po třídě, jak hlasujou vostatní, a podle toho, kolik a kdo hlasuje, se přidejte, tomu se teď říká vlastní názor… dodneška si to pamatujou,“ zcela logicky uzavírá učitel jednu kapitolu svého života – a ani se mu příliš nedivím.
„Tak to je možné, že se někdy sejdeme na stavbě, bude mi ctí…“ podávám přes stůl pravici a vzájemně si potřeseme rukama.
„Je to možný,“ směje se učitel. „Kdo z nás ví, kam ho to zavane…“
„Platím!“ Ozveme se oba současně a naše portmonky jsou o něco lehčí. Před restaurací jdeme každý na jinou stranu. Je tma.
Zrovna tak nelze operovat s tím, že někdo se samými jedničkami je výkvětem inteligence - může být pouze pracovitější a pečlivější, což může vlohy do značné míry vynahradit (ale může ty známky mít i zadarmo, samozřejmě).
Edit: vyhrabal jsem to - zkusím to sem postnout; jen bych rád dodal, že od onoho učitele jsem se dozvěděl mnohem více, než co je zahrnuto v tom článečku.
Slíbil jsem, že se blíže podívám na problematiku školství, se zaměřením na to základní. Navštívil jsem jednu základní školu v rámci Dne otevřených dveří. Jde zejména (kromě prohlídky školy) o rozhovor s jedním učitelem – snad se mi podařilo alespoň trochu nakouknout „pod pokličku“. Osoby v rozhovoru zmíněné skutečně existují, pouze jména a místo jsem si dovolil zamlčet – celé věci to nijak neškodí.
Hned po vstupu do školy mě přivítali nejmladší žáci spolu se svou třídní učitelkou, která mi do jedné ruky vrazila letáček s informacemi o tom, jaké výhody skýtá zapsání potomka ohledně absolvování povinné školní docházky na tuto instituci. Současně mi sdělila, že mohu v doprovodu dvou starších žáků (ukázalo se, že šlo o osmáky) projít celou školu „od sklepa po půdu“ a pokud budu mít zájem, bude mi umožněno také nakouknout do tříd, kde probíhá vzdělávací proces.
Letáček jsem vsunul do náprsní kapsy a chutě vyrazil na cestu v doprovodu svých dvou dočasných andělů strážných.
Jako první v pořadí byla školní družina; ano, připouštím, že pro malé žáčky je to vskutku ideální místo k čekání na rodiče, kteří odpoledne přijdou z práce. Počítače (sice starší modely, ale přece), DVD přehrávač, video, nově pořízený televizor v ceně 25 000,- Kč – to vše spolu se spoustou hraček činilo skutečně dobrý dojem, nepopírám. Prostředí mně osobně přišlo poněkud „přeplácané“, ale děti se tam jistě nenudí. Družinářka byla rázná dáma, která evidentně dokáže zvládnout potenciální problémy, které ve skupině dětí nelze vyloučit.
Nicméně do školy jsem nepřišel kvůli družině – šlo se dále. Výzdoba byla všude po chodbách (převážně na prvním stupni), sem tam jsem blíže hodil okem. První stupeň je mi svou povahou dosti vzdálen, do tříd jsem nakoukl pouze letmo.
Abych čtenáře dlouho neunavoval, šlo mi zejména o výuku na vyšším stupni, konkrétně o fyziku a chemii, které jsou mému naturelu nejbližší - požádal jsem proto oba své průvodce, zda by bylo možno se dostat do pracovny či pracoven, případně navštívit nějakou tu hodinu. Bylo mi vyhověno, a tak jsem se uvelebil v pracovně fyziky a chemie současně, jak mi bylo vysvětleno, v zadní lavici v řadě u okna a své průvodce propustil.
Na programu byla výuka fyziky a chemie jednak ročníku osmého a poté devátého, čili jsem se pohodlně zapřel do opěradla židle a sledoval cvrkot. Do učebny vstoupil učitel ve věku 30 let (jak mě předem informovali mí průvodci).
Ve fyzice 8. ročníku se právě věnovali druhům tepelných výměn; se zájmem jsem naslouchal výkladu, který byl doprovázen promítáním prezentace pomocí dataprojektoru. Zrovna tak jsem sledoval jednoduché a efektní experimenty, které byly učitelem předváděny a komentovány.
Následující hodina chemie mi též byla plně po chuti – při předvádění amoniakového vodotrysku (jednou pro efekt vylepšeného fenolftaleinem a poté pro změnu bromthymolovou modří) jsem se neubránil úsměvu a nostalgickým vzpomínkám. Učitel nemluvil spisovně, pravda, ale nemám dojem, že by to bylo na závadu věci, žáky hodina zajímala a ptali se k věci.
V podobném duchu se nesly i hodiny ročníku devátého; nemyslím si, že by šlo o zabitý čas. Po skončení jsem zaklepal na dveře kabinetu a vstoupil. Zvláštní, že má každý kabinet svou charakteristickou vůni…:-) Po vzájemném představení se a potřesení si rukama jsem na učitele „vybalil“ svůj záměr – upřímně, čekal jsem vyhazov, ale dostalo se mi zkoumavého pohledu.
„No, tak to jste asi první, koho něco takovýho zajímá“, rozhovořil se učitel. „Podívejte se tady okolo, vypadá to celkem slušně, že jo?“
Když přejedu pohledem šiky prachovnic a lahví, precizně označených štítky se vzorci, skříň s jedy, skříň s baňkami, kádinkami a tak dále, kovovou skříň s hořlavinami, Kippův přístroj a, kupodivu, i Soxhlettův extraktor a dvě poloautomatické byrety, mlčky přitakávám a vyjádřím podiv nad takovým vybavením.
„Taky to dalo slušnou práci… víte, když sem nastoupil, tak tenhle kabinet nebyl nic jinýho, než chlív a odkladiště nepotřebnýho bordelu.“ Jukne na hodinky a dodá, že teď ještě dvě hodiny učí, ale mohli bychom se sejít v nedaleké restauraci, kde jsem tak jako tak plánoval zakotvit. Souhlasím a při odchodu ještě jednou pohlédnu na důvěrně známé předměty.
„Jste od fochu, co?“ ptá se s úsměvem. „To se hnedka pozná, sem lidi moc nechoděj – a když přídou, je to na otočku. Tak za dvě hoďky, zatim se mějte.“
Procházím si školu, teď už bez doprovodu, a přemýšlím. Vybavení družiny mi přišlo v některých směrech modernější, nežli v pracovně fyziky a chemie. Je jasné, proč – škola dostává dotace podle počtu žáků a jednoznačný příliv je vždy do prvních tříd, potažmo na první stupeň, čili právě tam přijde většina rodičů, a pokud vidí takové vybavení, jistě dá takové škole přednost. Na okamžik mi osmáků, deváťáků a onoho učitele přijde líto, ti by takové vybavení jistě užili efektněji.
Počítačová učebna… hm, pozoruhodné – 15 pracovních stanic, ploché monitory 17“, tiskárna… pořád mi něco vrtá hlavou… už si vzpomínám – v kabinetu chemie byl také počítač a vybavuji si, že měl jen disketovou mechaniku a vakuový monitor 15“… jak s tím ten chlap vůbec může něco dělat? Vždyť ten počítač je v době DVD, „flešek“ a dalších vymožeností muzejní exponát…
Proběhnu ještě učebnu přírodopisu, kde mi místní kostlivec nastaví svou usměvavou tvář, podívám se na pár konzervovaných „mrtvoučichů“, jak jsme kdysi říkávali na základní škole… a pomalu se sunu k východu.
V restauraci jsem zabral stůl; zanedlouho poté se objevil onen učitel, letmo se pozdravíme pokývnutím a přisedl si.
„Tak, kde sme to přestali?“ ptá se. „Jo, jakej byl v tom kabinetě bordel… no, jestli máte dost času, vemu to vod začátku“. Kývám; obsluha přináší dva jídelní lístky spolu s dotazem, co si dáme k pití. Vyslovíme oba svá přání, služebný duch se zlomil v pase a odešel.
„Když sem teda nastoupil na tuhle školu – bylo to před čtyřma rokama – tak sem samozřejmě kromě haldy papírů musel skousnout i bezpečnostní školení. Dávala mi ho zástupkyně, nevim, jestli ste ji viděl ve škole – děti jí řikaj Umbridgeová, a podle mýho to sedí… No, to nejni až tak podstatný….důležitý třeba je, že sem ji upozornil na to, že u kabinetu chci práškovej hasicí přístroj. Vona prej, že tam hasicí přístroj je.“
„Jo, je tam, ale vodní, a ten je tam k ničemu, protože rozpouštědla na vodě plavou a elektřina se tim taky hasit nedá“, povidám jí.
„Vy snad předpokládáte, pane učiteli, že bude hořet?“ kontruje vona.
„Co vám budu dlouze řikat, nevěřil sem svejm ušim…“ uzavřel své dojmy ze školení učitel. Třeštím na něj oči a marně přemýšlím nad tím, jestli je vůbec něco takového možné.
„To nejni zdaleka všechno, milej pane, páč když sem od ní dostal klíče od kabinetu a otevřel dveře, pokoušely se o mě mrákoty - chlív, to je slovo přesně vystihující stav svatostánku týhle vědy. Pravítka, pomačkaný hliníkový tyče od závěsů, starý zeměpisný mapy, pavučiny a haldy různorodýho bordelu všude, kam oko dohlídlo… abych se dostal ke skříním s chemikáliema, musel sem tohle všechno napřed doslova vykydat. Pak sem je votevřel a ten pohled bych žádnýmu chemikovi nepřál. Na většině lahví nebyly vůbec žádný cedulky, jinde sice byly, ale nevodpovídaly tomu, co bylo uvnitř; alkalický kovy vedle kyselin a hořlavin, louhy tvrdý na šutr, flašky s roztokem čpavku byly fousatý jak Metuzalém, páč vobrostly salmiakem… Co vám budu líčit, dával sem to dohromady měsíc – základních chemikálií minimum, zato methylcyklohexanolu, pyridinu, formaldehydu, kyseliny benzoový, bukovejch pilin, práškovýho karbidu křemičitýho, kostní moučky, metolu, práškový pemzy a dalších takovejch zbytečností tu byly mraky.“
Zapil proslov Gambrinusem a já se otřásl při pomyšlení, jakou ten úklid musel dát práci.
„Jo a taky miluje nástěnky… zástupkyně“, dodal, když viděl můj nechápavý pohled. „Při kdejaký kravině se dělaj nástěnky, který čte akorát kantor, kterej je dělá, jinak nikdo – zpravidla bejvaj dobrou zásobárnou špendliků pro genetický otisky.“
Vyprsknu smíchy, protože takové označení pro děti jsem ještě neslyšel.
„Mnó, a má první pedagogická rada tady – abych vám pravdu řek, strávit někde půl hodiny poslouchánim hovoru lidí s akademickým titulem na téma, jestli si má každý dítě přinýst roli toaletního papíru, nebo nakulit desetikačku – to nejni zrovna něco, co by mě naplňovalo obzvláštnim uspokojenim. Se zástupkyní sem byl od našeho prvního pohovoru tak nějak na kordy, při tý poradě vypadala, že by byla nejradši, kdybych okamžitě vyletěl a eště si přitom o cokoliv vyrazil pár zubů.“
Usrkávám Colu a začínám tušit, že to, co uslyším, bude v diametrálním rozporu s narůžovělým Dnem otevřených dveří. Učitel mezitím vytahuje červené Davidoffky a významným gestem se mě ptá, jestli mi nebude vadit, když si zapálí. Zavrtím hlavou.
„Takže takhle nějak sem tu zahájil svoje působení“, vyfoukne kouř a pokračuje.
„Fyzika a chemie tu byly předměty, který dávali ženskejm na doplnění úvazku, a podle toho to taky vypadalo. V devítkách sem tak zdědil lidi, který měřili čas v kilometrech, trvali na tom, že třičtvrtě hodiny je 51 minut, síla se měří v paskalech, 60 dm2 se rovná 6000 dm2, tlak se měří v m2… jeden zoufalec dokonce tvrdil, že rychlost 22 km/h je větší než 23 km/h, a tehdá sem to chtěl zabalit. Řada z nich chtěla na průmky nebo na gymply – a s takovejma znalostma neměli žádnou šanci.“
Zahledí se z okna a mě obcházejí mrákoty při představě, že moje dítě by absolvovalo výuku v podobném duchu.
„Víte, vono to bylo vlastně všechno fajn, všichni měli jedničky a dvojky, a tak se ani rodiče nestarali, co vlastně uměj a co né. Je mi jasný, že to je cynická poznámka, ale pro řadu z nich je škola jen takový vodkladiště na hlídání, aby našli barák nebo byt na stejným místě, když se vrátěj domu z práce. Dyk to nakonec vidíte i v tý děsný televizi – kantoři si dovolej pohrozit stávkou jako onehdá na prvního září a v telce se matka rozčiluje, kam dá svý dítě. Kdyby argumentovala tim, že příde o výuku, to bych chápal, ale o tom nepadlo ani slovo… ale že nemá kam ho dát? Navíc, co si budem řikat, těmhle předmětum lidi moc neholdujou… a najednou si do toho vletim já. Byly to jatka, to si dovedete představit – rodiče řvali, děti byly na nervy… něco takovýho už bych neabsolvoval ani za zlatý prase.“
Usrknu trochu Coly a mlčky uvažuji o tom, že bych mnohem raději měl doma trojkaře nežli jedničkáře, jehož výsledky jsou vlastně kolosem na hliněných nohou… Učitel mlčky potahuje z Davidoffky, kouká oknem na ulici, kde se zvolna stmívá díky plískanici – nejspíš si znovu promítá ony prožité okamžiky.
Po chvíli přeruším mlčení a ptám se:
„A jak to vypadalo dál?“
„No, dál… sehnal sem věci a chemikálie přes nějaký známý, když se rušily laborky, tak porůznu – vono to totiž de všechno k likvidaci; nemůžou to dát školám, který nemaj prachy, vono se to musí všecko zlikvidovat...to je ta ekonomika a to šetření, že jo… takže díky jim sem vlastně vybavil ten kabinet. Jasný, nějaký prachy sem taky dostal, to jó, pár tisíc… jenže víte, jaký sou ceny a co se za to dá pořídit….“ .
„Chápu, pár tisíc je jako plivnutí do rybníka, za to dneska nepořídíte skorem nic“, souhlasím bez výhrad.
„Povedlo se, to je hlavní. Abych teda přestal štěkat na špatným hrobě a trochu vás pobavil, tak sem měl hospitaci. Přesnějc, bylo jich víc za tu dobu, ale tahle stála za to. Tehdá sme probírali v chemii výrobu železa; zástupkyně tam seděla, dělala si poznámky a já se těšil na rozbor… asi nevíte, že se vo tom musí sepsat cár papíru, kterej podepíšete – teda, můžete k tomu napsat svý výhrady, když se vám něco nelíbí, ale většinou to bejvá formalita. Sel sem pak na ten rozbor, kterej mě teda celkem dostal“, pokračuje učitel a já byl zvědav, co uslyším dále.
„Pane učiteli“, řekla mi zástupkyně, „hodina se mi vážně líbila, zejména proto, že vás bylo zřetelně slyšet až do zadních lavic a vykládanou látku jsem pochopila i já. Ale nevyjadřujete se spisovně, to byste měl změnit. Tady jsem to sepsala, tak si ten zápis přečtěte – a protože musí obsahovat i nějaká negativa, zmínila jsem se tam i o tom, že ve své kmenové třídě máte natrženou záclonu.“
Nejspíš jsem se tvářil dost hloupě, protože na učitelově tváři se objevil pobavený výraz.
„Prosím vás, jak souvisí natržená záclona v úplně jiné třídě s tím, co vykládáte někde jinde? A ta poznámka o tom, že látku pochopila i ona – já tedy nevím, ale oboje mi to přijde, promiňte, celkem trapné“, snažím se obhájit existenci nepříliš duchaplného výrazu v mé tváři.
„Jste druhej, kdo to nechápe, nic si z toho nedělejte; byl sem první v pořadí“, zbavuje mě onoho pocitu nechápavosti můj protějšek. „Á, máme tu jídlo, vařej tady dobře, tak dobrou chuť.“
Odpovím rovněž přáním dobré chuti a pouštíme se do lákavě vonících porcí před sebou.
„Kolik tak berete, jestli se smím optat?“ pronesu do cinkotu příborů.
„Mnó, mam tady vejplatní pásku, koukněte se sám, já s tim tajnosti nedělám.“
Mrknu na černobílý lísteček a čtu:
Základní mzda – 16 560,- Kč
Osobní ohodnocení – 1 000,- Kč
Příplatek za třídnictví – 500,- Kč
Čistá mzda – 14. 246,- Kč.
„To není moc – když to shrnu, vysoká škola, rádi by cizí jazyk, práci s počítačem…“ hodnotím s plnými ústy sumu, která je pod úrovní oficiální průměrné mzdy v republice.
Učitel pokrčí rameny a dodává, že prozatím ne zcela pochopil, jaký význam má jeho vzdělání na škole, kde se dělá populárně naučná osvěta a nikoliv vrcholový sport.
„Spousta informací, který mam, jsou tady po odborný stránce pro děti naprosto k ničemu a co řešim na poradách, ste už slyšel, takže kdybych tu zustal, nejspíš po čase zblbnu. Plus nezapomínejte na to, že za děti vodpovídáte v každým směru… a jakmile bude někde nějakej nedostatek, třeba papírovej, riskujete vážný problémy.“
„A jak se na školu dívají děti? Myslím tedy, na povinnou docházku jako takovou?“ ptám se.
„Děti se často ptaj, proč musej mit na základní škole všechny tyhle předměty, to je porád stejný; většinou jim odpovídám, že to je z důvodu dost velký migrace v zaměstnáních, málokdo dneska vydrží v jedný firmě nebo postu ve státnim sektoru, takže nikdy nevědí, kde skončej a co se jim bude hodit. A další věc je, že se jich ptám, jak chtěj přijít na to, co je baví, nebo navopak nebaví, když by to nikdy nepoznali – nota béne, zájmy se v tomhle věku u řady lidí dost měněj, že jo… a samozřejmě netajim, že některý poznatky nikdy nepoužijou, to si každej spočítá na prstech – mnou počínaje“, dostává se mi odpovědi na mou otázku.
„Mmm… a kolektiv… tedy vlastně pedagogický sbor, nebo jak to říct – jak vypadá situace tam?“ Neudržím se, abych se nezeptal – vztahy mezi učiteli jsou nepochybně zajímavá kapitola.
„Nevim, jak jinde, ale tady je to divný. První stupeň nemluví s druhým, nevraživost je tu obecně dost velká – má to nejspíš řadu různejch důvodů; řeknu asi dva, který mně osobně přídou takový podstatný: jednak na celým prvním stupni sou všechny děti bezvadný, bez kázeňskejch problémů, výborný žáci (i když třeba něco ukradnou, dostanou „už třídní důtku“, takže dítě s důtkou z prvního stupně musí bejt pěknej syčák). Jakmile přídou do šestky, tak nějakým zázrakem zblbnou, dostávaj trojky a horší známky, důtky a dvojky z chování. Příde mi to trochu divný a tak nějak nechápu takovej radikální zlom. No a druhej důvod, kterej tak trochu vysvětluje ten první problém, je, že lidi z prvního stupně se bojej chodit na suplovaný hodiny na druhej stupeň – přitom to sou ty skvělý děti, který přece všechny znaj… takže možná proto, kdoví“, uzavírá učitel.
Talíře jsou prázdné, odkládáme příbory a blíží se služebný duch; dohodli jsme se na kávě, dalším Gambrinusu a Cole.
„Řekněte mi, jak děti hodnotíte? Dnes se na mládež hledí jako na hlupáky, alespoň to dosti často slýchám,“ pokračuji.
„To je asi takhle – v první řadě si myslim, že dětí, který by základní školu nezvládli ani se čtyřkama, je naprostý minimum. Jiná věc je, že řada z nich z nejrůznějších důvodů nechce dělat a proto maj horší známky, než by mit mohli. Jo, roli tady hraje předmět, puberta, osobnost kantora se všim, co k ní patří, a řada dalších věcí. Podivejte, mě třebas můžou žáci kontaktovat přes mail, ICQ, každej den sem ve škole v sedum ráno, takže můžou přijít probrat problémy nebo nejasnosti. Víc se asi z mý strany dělat nedá; slabý žáci maj možnost dělat powerpointový prezentace na libovolný téma, který by souviselo s chemií, fyzikou, a tak si během roku můžou kdykoliv přijít na dobrý známky. Jestli se rozhodnou na to kašlat, je jen jejich svobodný rozhodnutí – a taky sem eště nezažil, aby si přišel někdo z rodičů stěžovat, že dítě nedostalo šanci, takovej argument by byl dost směšnej. Navíc, mam ve třídě holčinu, který fakt nebylo shůry dáno, a objektivně, ani ty její prezentace za nic nestojej, kouli bych jí moh napsat kdykoliv a bez problémů – a co z toho budu mit? Řešim si to po svým, holka prostě vobčas dostane kapku jiný zadání než zbytek třídy, vona to neví, voni to nevědí a tak aspoň někdy zaboduje.“
Další část Gambrinusu se z půllitru přestěhovala do učitelova jícnu. Přemýšlím nad tím, co jsem slyšel a ptám se:
„To je ale vlastně podvod, ne?“
„I jó, je to podvod, nic jinýho… jenže lidi neposuzuju podle toho, jak uměj fyziku nebo chémii,; jasný, že sem rád, když někoho, kdo tomu fandí, mam, ale v první řadě mi de tak nějak vo to, jakej je kdo člověk. Tohle bude jednou hodná máma, i když trochu mdlýho rozumu… nikdy sem vod ní třeba neslyšel, že ji to nebaví – a upřímně vám řeknu, že na jejim místě bych to asi vzdal, ale vona ne. To si zaslouží obdiv… no a já si zase musim navenek zachovat post nestrannýho, ehm, že jo,“ pousměje se učitel a já jsem opět o kousíček dál.
„Padlo tu pár slov o dětech, které by o chemii měly zájem, jak je to s nimi?“ Ptám se zvědavě, protože generace budoucích chemiků mi není lhostejná.
„ To je zase tak – vlastně se mi povedlo uspět jako chemik i jako kantor, páč se mi umístil kluk z vosmičky jeden rok druhej v krajským kole a další rok sme byli první… to bylo na minulý škole, byla tam fajn parta kluků, pokusy se jely i přes víkendy, takže to prostě bylo znát. Tady mam jednu holčinu, která byla první na okrese a v kraji skončila v první patnáctce… bylo jí líto, že pokazila pár věcí, který nemusela, bodový rozdíly nebyly tak velký. Nemá čeho litovat, byl to výbornej výkon, na rozdíl vod toho, jakej výkon předvedla zástupkyně po návratu do školy.“
Přes učitelovu tvář jakoby se přehnal mrak a skrze zuby cedí:
„Když sme se totiž vrátili z okresu, už stála mezi dveřma do školy a ptala se na výsledek. Když sem jí řek, že první místo je naše, zasmála se, jakoby jí někdo šlapal na břicho a dodala, že cílem základní školy nejni vychovávat špičkový chemiky. Dva roky práce tý holky spláchla jednou větou do hajzlu, vo mý práci nemluvě, ale já už si na to ve školství tak nějak zvyk. Holka brečela jako želva a poprvý sem se neudržel a řek jí, ať nebrečí, že zástupkyně je dočista blbá.“
Nevěřícně třeštím oči, protože jsem žil v představě, že takoví žáci školu reprezentují, a to více než důstojně – že by se doba tak změnila? Pokud ano, k lepšímu to tedy rozhodně není…
„Abych nezapomněl, na konci roku sem dostal 1200,- Kč odměnu za to, že se ta holka umístila – pokud to rozpočítáte na hodiny, je to k smíchu, samozřejmě. Taky z toho plyne, že kdyby se neumístila, nedostal bych ani to,“ dodává učitel a já přemýšlím, jak zaretušovat modřinu na mé bradě, která si v úžasu přiťukla na zdraví s deskou stolu.
„Jo, milej pane, na konci roku se vodměňoval kdejakej maňas, kterej někde zašmrdlal florbalovou hokejčičkou, ale holka strouhala kolečka, ani knihu jí nekoupili, tak vode mě dostala Tabulky vod Juláka, de na chemickou průmku.“
„Znám, mám doma… Julák je přes fyzikální chemii, pravda?“ Zdatně držím krok a opět mám pocit, že ona dívka hořce poznává, že vzdělání asi nebude tím, co se právě cení.
„Jo, to je. Takže to k tý olympiádě. Vono to mělo eště dohru, páč mě nutně sháněla celej den, páč sem zapomněl proškrtnout jedno podělaný vokýnko v katalogovým listu… nemůže vzit pravítko a proškrtnout to – radši mě bude celej den hledat, aby mi to voznámila. No, lidi sou různý a hodnoty, který uznávaj, prostě taky. Málo tak zlejch lidí sem potkal – to je prostě nátura.“
„To je přece absurdní, totální nesmysl – krucinál, chce se mi mluvit sprostě jako ještě nikdy,“ šermuji rozhořčeně rukama a jen o vlásek minu svou Colu.
„Kamaráde, tady je takovejch absurdit… jako třeba počítačový školení, každej kantor musí mit P, jako Pokročilej. Já tam přišel a čekal sem kdovíco, těšil sem se, že se dovim něco novýho, zeptám se na nový věci – a místo toho sem se dovídal, jak se založí mail na Seznamu, jak se k němu dá příloha, jak se přihlásit na pokec, založit dočasnou místnost, nechat někomu vzkaz, tabulky ve Wordu, Excelu… a Powerpoint v době, kdy sme s dětma dělali 250 MB prezentace… a tohle stálo řádově několik tisíc na kantora,“ pokračuje učitel.
„ Mno, pani zástupkyně to absolvovala taky, práci, co tam zadávali domu, za ni dělaly děti, to sem teda fakticky odmít dělat… dostala svůj certifikát a dva dny potom se přišla zeptat, jak se přetočí CD na začátek – ale po hospitaci vám bude řečnit vo tom, jak máte učit… ale řeknu vám, že se tomu smály i děti, když to v tý učebně slyšely, bylo to sladký…“
Při té představě jsem se neubránil výbuchu smíchu.
„No vidíte, ste už jako ty děti, “ vyčítavě na mě pohlédne učitel, ale vzápětí se rozřehtá také.
„Vlastně nejsem jinej, snad eště horší,“ dodává.
„A jak to vidíte dál? Myslíte si, že se to zlepší?“
„Nemyslim, milej pane, já s timhle končim. Práci s dětma mam rád, a sem rád, když se z nich konečně stávaj lidi, který maj svůj vlastní názor, i k tomu sem je ved. Škola nejni jen vo pitomejch poučkách a vzorcích… vzpomínám si, jak sem jim v šestý třídě řikal – jó, jasně, rozhlídněte se po třídě, jak hlasujou vostatní, a podle toho, kolik a kdo hlasuje, se přidejte, tomu se teď říká vlastní názor… dodneška si to pamatujou,“ zcela logicky uzavírá učitel jednu kapitolu svého života – a ani se mu příliš nedivím.
„Tak to je možné, že se někdy sejdeme na stavbě, bude mi ctí…“ podávám přes stůl pravici a vzájemně si potřeseme rukama.
„Je to možný,“ směje se učitel. „Kdo z nás ví, kam ho to zavane…“
„Platím!“ Ozveme se oba současně a naše portmonky jsou o něco lehčí. Před restaurací jdeme každý na jinou stranu. Je tma.
Naposledy upraveno moderátorem:
(možná to z toho nevyplynulo, ale myslela jsem to takto)
Hodně záleží na lidech - když mají úřednice dobrou náladu, bývají obvykle dost ochotné.
