DeletedUser
Guest
Začalo to toho dne,kdy můj otec zabil v opilosti mou matku a skrýval se i se mnou před zákonem staré dobré Anglie.
Jako Ir nemohl počítat se schovívavostí spravedlnosti.Nikdy jsme sice nic moc neměli a i to málo stejně musel nechat tak.Neměl jsem ještě dost sil,abych mohl svého otce opustit.Tak jsem zůstával s ním a trpěl.Čekal jsem na odplatu,kterou Bůh musí seslat na vraha mojí matky.
Po několika letech prožitých na úplném dně společnosti jako štvanec a s cejchem proklatce se naskytla šance na nový začátek v Novém světě.
Chytili jsme první vlnu emigrace a po vykradení jednoho domu jsme měli i dost peněz na lodní lístky.Nic už nás nezajímalo jestli toho řezníka,co ho otec pobodal,někdo zachránil.Stejně už byl vrah a jedna další duše už mu mysl nezatížila.Zvláštní bylo,že do té doby ho tížili noční můry,ale jakmile jsme nastoupili na loď,spal úplně klidně.Asi si myslil,že hříchy nechal na břehu.
Jeho svědomí jsem byl ale já... Cítil jsem že není daleko doba,kdy bude povolán k Božímu soudu.Peklo ale ještě prožije zde,o to se postarám.
Mezi tlačenicí těl na lodi v zatuchlém podpalubí,jsme si s otcem ještě kryli záda.Mám za to,že s námi plulo mnoho takových,jako my.K novému začátku,k naději,k odpuštění.
Kdo se mohl divit když mezi lůzou vypukla epidemie neštovic.Vybrala si řádnou daň.Pro nás to paradoxně bylo požehnání,neboť se uvolnil prostor po mrtvých.Dokonce já s otcem a ještě několika chlapíky co nebyli nakaženi,jsme dostávali dvojité porce jídla,abychom házeli přes palubu ty,kteří zemřeli.Boháči nesměli vědět co se dole děle,a tak vždy ve tři ráno až do pěti byla paluba pro nás a náš tanec smrti.
Pro kapitána bylo jistě ulehčení,když se na obzoru objevila země.Opět jsme museli čekat na noc,abychom mohli vyjít ven.Místo nového začátku i tady jsme neznamenali víc,než špína na ulici.Pobřeží zcela ovládané korunou bylo stejně ubíjející,jako Anglie sama.Tábor pro nuzáky,karanténa rychle smazala iluze.Svoboda byla ještě daleko.
Dva měsíce karantény uběhlo velmi pomalu a i zde bylo moje spojenectví s otcem velmi účelné.Vpravdě otec dal dohromady malý irský gang.Bylo nás šest,přesto jsme si vybudovali respekt břitvou a holí.Byla to naše parta funebráků.Několik dalších hříchů.Po nějaké době si je každý přestane počítat.Stejně stačilo se vyzpovídat pastorovi a bylo vše v pořádku...
Jako Ir nemohl počítat se schovívavostí spravedlnosti.Nikdy jsme sice nic moc neměli a i to málo stejně musel nechat tak.Neměl jsem ještě dost sil,abych mohl svého otce opustit.Tak jsem zůstával s ním a trpěl.Čekal jsem na odplatu,kterou Bůh musí seslat na vraha mojí matky.
Po několika letech prožitých na úplném dně společnosti jako štvanec a s cejchem proklatce se naskytla šance na nový začátek v Novém světě.
Chytili jsme první vlnu emigrace a po vykradení jednoho domu jsme měli i dost peněz na lodní lístky.Nic už nás nezajímalo jestli toho řezníka,co ho otec pobodal,někdo zachránil.Stejně už byl vrah a jedna další duše už mu mysl nezatížila.Zvláštní bylo,že do té doby ho tížili noční můry,ale jakmile jsme nastoupili na loď,spal úplně klidně.Asi si myslil,že hříchy nechal na břehu.
Jeho svědomí jsem byl ale já... Cítil jsem že není daleko doba,kdy bude povolán k Božímu soudu.Peklo ale ještě prožije zde,o to se postarám.
Mezi tlačenicí těl na lodi v zatuchlém podpalubí,jsme si s otcem ještě kryli záda.Mám za to,že s námi plulo mnoho takových,jako my.K novému začátku,k naději,k odpuštění.
Kdo se mohl divit když mezi lůzou vypukla epidemie neštovic.Vybrala si řádnou daň.Pro nás to paradoxně bylo požehnání,neboť se uvolnil prostor po mrtvých.Dokonce já s otcem a ještě několika chlapíky co nebyli nakaženi,jsme dostávali dvojité porce jídla,abychom házeli přes palubu ty,kteří zemřeli.Boháči nesměli vědět co se dole děle,a tak vždy ve tři ráno až do pěti byla paluba pro nás a náš tanec smrti.
Pro kapitána bylo jistě ulehčení,když se na obzoru objevila země.Opět jsme museli čekat na noc,abychom mohli vyjít ven.Místo nového začátku i tady jsme neznamenali víc,než špína na ulici.Pobřeží zcela ovládané korunou bylo stejně ubíjející,jako Anglie sama.Tábor pro nuzáky,karanténa rychle smazala iluze.Svoboda byla ještě daleko.
Dva měsíce karantény uběhlo velmi pomalu a i zde bylo moje spojenectví s otcem velmi účelné.Vpravdě otec dal dohromady malý irský gang.Bylo nás šest,přesto jsme si vybudovali respekt břitvou a holí.Byla to naše parta funebráků.Několik dalších hříchů.Po nějaké době si je každý přestane počítat.Stejně stačilo se vyzpovídat pastorovi a bylo vše v pořádku...
Naposledy upraveno moderátorem: