DeletedUser13138
Guest
zbytečně brat tank,stačil by Pandur
-
Nově připravená aktualizace hry na verzi 2.221 je naplánovaná na úterý 30. dubna. Upozorňujeme, že termín i obsah aktualizace se mohou změnit. Více informací najdete na herním fóru
Sebeobrana
- Zakladatel vlákna Lee Kershaw
- Vytvořeno
DeletedUser
Guest
To bude zas předražený... ale na výlety s širším příbuzenstvem nebo s přáteli by to šlo. :-)
DeletedUser
Guest
Hezké čtení :-)
Pro začátek bych vám doporučil seznámit se se zdejší legislativou a projít si alespoň elementární literaturu - kupříkladu UČEBNICI SEBEOBRANY pro každého od Z. Náchodského (první verze vyšla v roce 1992 nakladatelstvím Futura, Náchodský vydal aktualizovanou verzi "Nebojte se bránit").
Dozvíte se tam celkem zajímavé věci ohledně reakčních dob, policejních statistik v oblasti přepadení a podobně; většina věcí, které hodláte použít ke své obraně, má jednu drobnou nevýhodu... zpravidla není po ruce v kritickém okamžiku. Upřímně, představa, že jdu po ulici s taserem připraveným k použití, případně kráčím s prstem na spoušti jakéhokoliv spreje, je poněkud úsměvná... stejně jako představa, že něco takového během zlomku sekundy vyčarujete z kapsy, případně dámy z hlubin kabelky.
Můj pohled na možnosti sebeobrany a jejího nácviku bych obecně shrnul do několika podstatných bodů v podobě dlouhodobých postřehů:
1) Prevence – jednoznačně nejdůležitější aspekt a prvotní akt sebeobrany vůbec, který v ideálním případě zabrání vzniku situací, v nichž figurují napadený a útočník, nebo pravděpodobnost vzniku takové situace alespoň razantně sníží. Jak profesionálové, tak laici mívají tendence k podceňování tohoto (asi nejpřirozenějšího) prvku sebeobrany. U první skupiny se mohou projevit tendence k přeceňování vlastních sil a přehnané sebedůvěře (výcvik přitom pouze zvyšuje pravděpodobnost úspěšné sebeobrany, ale není garancí úspěchu ve 100% případů), u té druhé upřednostnění kupříkladu pohodlí či získání relativní časové rezervy nad zajištěním vlastní bezpečnosti, neznalost prostředí, stýkání se s naprosto neznámými osobami a podobně.
Je – li možnost se střetům vyhnout (tj. nejedná se např. o služební zákrok, což je můj případ), proč tedy poskytovat potenciálním útočníkům další výhodu, když jich beztak mají na své straně dost – momentem překvapení počínaje, přes výběr místa útoku, zpravidla větší fyzickou či početní převahu až použitím zbraně konče – a lze se jich bez obtíží vyvarovat.
2) Nácvik sebeobrany v modelových situacích – jde mi o u některých cvičenců pozorovanou obavu z aplikace obranného krytu (případně úderu či kopu) na osobu útočníka (a naopak též, přirozeně), byť na tréninku v simulovaných situacích – a to takovým způsobem, aby se přesvědčili alespoň přibližně o jeho účinnosti. Jen těžko lze předpokládat, že by dotyční byli schopni v reálné situaci zareagovat rozhodně a včas (pokud by se k použití techniky vůbec uchýlili). Obránce je v těchto případech předem odsouzen k neúspěchu, neboť k útoku protivníka v podstatě přičítá jako bonus své vlastní obavy o útočníkovo zdraví, což je sice chvályhodné z hlediska morálního a etického, nikoliv však z hlediska praktického.
3) Provádění technik při tréninku bývá u cvičenců ledabylé v tom smyslu, že kupříkladu údery a kopy „útočníka“ nejsou nasměrovány na „obránce“, ale jdou mimo něj. V konečném důsledku si „obránce“ může jednak navyknout na to, že útoky není třeba krýt vůbec, případně s potřebnou razancí, jednak může dojít ke špatnému zafixování průběhu samotné obranné techniky. „Útočník“ v takových situacích potenciálně doufá, že pokud bude na „obránce“ mírný, dostane se mu po výměně rolí téhož zacházení. Ani jeden z nich si neuvědomuje, že razantně snižuje možnost uplatnění technik při reálné sebeobraně, kdy je na zvážení a vyhodnocení krizové situace nesrovnatelně méně času než v bezpečí tělocvičny či Dojo. Navíc se cvičenci v takovém případě kromě aspektů technických připravují i o přínos po stránce duševní (nemusí být připraveni na stres při reálné situaci). Do této kategorie spadá i špatná vzdálenost při provádění technik (útočník „nedosáhne“ na obránce, takže útok i následná obrana jsou naprosto neefektivní) a nepochybně se zde mohu zmínit i o špatném načasování (obránce reaguje dříve, než proběhne útok).
4) Techniky samotné (vycházím tím z předchozího bodu) – cvičenci projevují v počátcích snahu o provedení techniky jako celku, přičemž buď částečně nebo zcela opomíjejí „drobnosti“ umožňující správné provedení techniky (včetně dosažení patřičné účinnosti). Pro laiky jsou to z mého pohledu zejména špatně sevřené pěsti (buď povolené, nebo s palcem schovaným pod prsty), propnuté ruce v loktech (riziko nehody v loketním kloubu) či nohy v kolenou (riziko pro kloub jako takový, zpomalení při úhybných manévrech, riziko ztráty stability a konečně „absorbování“ celé síly úderu útočníka); velkou slabinou obecně bývají pohledy do směru provádění technik (cvičenci jeví tendence sledovat vlastní tělo – práci rukou a nohou – namísto soustředění se na protivníka a tedy směr techniky, což je chyba doslova fatální).
5) Zvážení osobnosti útočníka jako takové - při nácviku technik, zejména skupinovém, jsou cvičenci často nuceni aplikovat techniku, která by v reálné situaci na protivníka neúčinkovala tak, jak by si „obránce“ představoval a je třeba cvičence upozornit na fakt, že výběr techniky je třeba v reálné situaci přizpůsobit naturelu útočníka.
6) Problematika nasazování pák – zde se přikláním k názoru, že pro laického obránce neznalého technik bojových umění je nepochybně praktičtější technika jednoduchého kopu, krytu či úderu (je jich schopen i reflexivně); nasazení páky oproti tomu vyžaduje jistou míru praktického výcviku, kterou neznalý obránce nemůže mít zafixovánu natolik, aby páky k odvrácení útoku s úspěchem použil (připouštím však, že v tomto názoru může hrát roli např. obecný princip Karate udržet si protivníka dále od těla).
7) Účinnost sebeobrany – vycházím z úvahy, že útočník je ten, kdo si vybírá potenciální oběť, ať už je jeho záměrem cokoliv; z tohoto postu nese i on (stejně jako obránce) riziko neúspěchu v tom smyslu, že by obrana (pokud se nejedná o vydařený útěk obránce) měla být razantnější než útok samotný, aby došlo k jeho odvrácení a obrana jako taková měla smysl. Principem přirozeně není útočníka usmrtit (v takových případech jde buď o náhodu nebo o skutečně extrémní situaci) – cílem je útočníka buď zastrašit, nebo mu zamezit v útoku za cenu jeho fyzického poškození, které je slučitelné se životem a současně nestaví dosavadního obránce do pozice agresora.
8) Fyzická kondice – nepochybně je nepostradatelnou složkou při sebeobraně v tom smyslu, že cvičenec je schopen provádění technik s patřičnou účinností po jistou dobu, která by měla mít rostoucí tendenci. Obecně je přínosem cvičení, které rozvine tuto stránku všestranně, nikoliv pouze jedním směrem.
Celou věc bych uzavřel konstatováním, že oblast sebeobrany pro laiky je velmi široká (roli zde mohou hrát kupříkladu i společensky zakořeněné obavy z potíží před zákonem v případě fyzického poškození útočníka, řešení konfliktních situací mezi příbuznými a podobně) a zahrnuje nade všechnu pochybnost i věk, momentální zdravotní stav, fyzické disposice a další aspekty, které musí být brány v úvahu jak lektorem, tak cvičencem samotným.
Pro začátek bych vám doporučil seznámit se se zdejší legislativou a projít si alespoň elementární literaturu - kupříkladu UČEBNICI SEBEOBRANY pro každého od Z. Náchodského (první verze vyšla v roce 1992 nakladatelstvím Futura, Náchodský vydal aktualizovanou verzi "Nebojte se bránit").
Dozvíte se tam celkem zajímavé věci ohledně reakčních dob, policejních statistik v oblasti přepadení a podobně; většina věcí, které hodláte použít ke své obraně, má jednu drobnou nevýhodu... zpravidla není po ruce v kritickém okamžiku. Upřímně, představa, že jdu po ulici s taserem připraveným k použití, případně kráčím s prstem na spoušti jakéhokoliv spreje, je poněkud úsměvná... stejně jako představa, že něco takového během zlomku sekundy vyčarujete z kapsy, případně dámy z hlubin kabelky.
Můj pohled na možnosti sebeobrany a jejího nácviku bych obecně shrnul do několika podstatných bodů v podobě dlouhodobých postřehů:
1) Prevence – jednoznačně nejdůležitější aspekt a prvotní akt sebeobrany vůbec, který v ideálním případě zabrání vzniku situací, v nichž figurují napadený a útočník, nebo pravděpodobnost vzniku takové situace alespoň razantně sníží. Jak profesionálové, tak laici mívají tendence k podceňování tohoto (asi nejpřirozenějšího) prvku sebeobrany. U první skupiny se mohou projevit tendence k přeceňování vlastních sil a přehnané sebedůvěře (výcvik přitom pouze zvyšuje pravděpodobnost úspěšné sebeobrany, ale není garancí úspěchu ve 100% případů), u té druhé upřednostnění kupříkladu pohodlí či získání relativní časové rezervy nad zajištěním vlastní bezpečnosti, neznalost prostředí, stýkání se s naprosto neznámými osobami a podobně.
Je – li možnost se střetům vyhnout (tj. nejedná se např. o služební zákrok, což je můj případ), proč tedy poskytovat potenciálním útočníkům další výhodu, když jich beztak mají na své straně dost – momentem překvapení počínaje, přes výběr místa útoku, zpravidla větší fyzickou či početní převahu až použitím zbraně konče – a lze se jich bez obtíží vyvarovat.
2) Nácvik sebeobrany v modelových situacích – jde mi o u některých cvičenců pozorovanou obavu z aplikace obranného krytu (případně úderu či kopu) na osobu útočníka (a naopak též, přirozeně), byť na tréninku v simulovaných situacích – a to takovým způsobem, aby se přesvědčili alespoň přibližně o jeho účinnosti. Jen těžko lze předpokládat, že by dotyční byli schopni v reálné situaci zareagovat rozhodně a včas (pokud by se k použití techniky vůbec uchýlili). Obránce je v těchto případech předem odsouzen k neúspěchu, neboť k útoku protivníka v podstatě přičítá jako bonus své vlastní obavy o útočníkovo zdraví, což je sice chvályhodné z hlediska morálního a etického, nikoliv však z hlediska praktického.
3) Provádění technik při tréninku bývá u cvičenců ledabylé v tom smyslu, že kupříkladu údery a kopy „útočníka“ nejsou nasměrovány na „obránce“, ale jdou mimo něj. V konečném důsledku si „obránce“ může jednak navyknout na to, že útoky není třeba krýt vůbec, případně s potřebnou razancí, jednak může dojít ke špatnému zafixování průběhu samotné obranné techniky. „Útočník“ v takových situacích potenciálně doufá, že pokud bude na „obránce“ mírný, dostane se mu po výměně rolí téhož zacházení. Ani jeden z nich si neuvědomuje, že razantně snižuje možnost uplatnění technik při reálné sebeobraně, kdy je na zvážení a vyhodnocení krizové situace nesrovnatelně méně času než v bezpečí tělocvičny či Dojo. Navíc se cvičenci v takovém případě kromě aspektů technických připravují i o přínos po stránce duševní (nemusí být připraveni na stres při reálné situaci). Do této kategorie spadá i špatná vzdálenost při provádění technik (útočník „nedosáhne“ na obránce, takže útok i následná obrana jsou naprosto neefektivní) a nepochybně se zde mohu zmínit i o špatném načasování (obránce reaguje dříve, než proběhne útok).
4) Techniky samotné (vycházím tím z předchozího bodu) – cvičenci projevují v počátcích snahu o provedení techniky jako celku, přičemž buď částečně nebo zcela opomíjejí „drobnosti“ umožňující správné provedení techniky (včetně dosažení patřičné účinnosti). Pro laiky jsou to z mého pohledu zejména špatně sevřené pěsti (buď povolené, nebo s palcem schovaným pod prsty), propnuté ruce v loktech (riziko nehody v loketním kloubu) či nohy v kolenou (riziko pro kloub jako takový, zpomalení při úhybných manévrech, riziko ztráty stability a konečně „absorbování“ celé síly úderu útočníka); velkou slabinou obecně bývají pohledy do směru provádění technik (cvičenci jeví tendence sledovat vlastní tělo – práci rukou a nohou – namísto soustředění se na protivníka a tedy směr techniky, což je chyba doslova fatální).
5) Zvážení osobnosti útočníka jako takové - při nácviku technik, zejména skupinovém, jsou cvičenci často nuceni aplikovat techniku, která by v reálné situaci na protivníka neúčinkovala tak, jak by si „obránce“ představoval a je třeba cvičence upozornit na fakt, že výběr techniky je třeba v reálné situaci přizpůsobit naturelu útočníka.
6) Problematika nasazování pák – zde se přikláním k názoru, že pro laického obránce neznalého technik bojových umění je nepochybně praktičtější technika jednoduchého kopu, krytu či úderu (je jich schopen i reflexivně); nasazení páky oproti tomu vyžaduje jistou míru praktického výcviku, kterou neznalý obránce nemůže mít zafixovánu natolik, aby páky k odvrácení útoku s úspěchem použil (připouštím však, že v tomto názoru může hrát roli např. obecný princip Karate udržet si protivníka dále od těla).
7) Účinnost sebeobrany – vycházím z úvahy, že útočník je ten, kdo si vybírá potenciální oběť, ať už je jeho záměrem cokoliv; z tohoto postu nese i on (stejně jako obránce) riziko neúspěchu v tom smyslu, že by obrana (pokud se nejedná o vydařený útěk obránce) měla být razantnější než útok samotný, aby došlo k jeho odvrácení a obrana jako taková měla smysl. Principem přirozeně není útočníka usmrtit (v takových případech jde buď o náhodu nebo o skutečně extrémní situaci) – cílem je útočníka buď zastrašit, nebo mu zamezit v útoku za cenu jeho fyzického poškození, které je slučitelné se životem a současně nestaví dosavadního obránce do pozice agresora.
8) Fyzická kondice – nepochybně je nepostradatelnou složkou při sebeobraně v tom smyslu, že cvičenec je schopen provádění technik s patřičnou účinností po jistou dobu, která by měla mít rostoucí tendenci. Obecně je přínosem cvičení, které rozvine tuto stránku všestranně, nikoliv pouze jedním směrem.
Celou věc bych uzavřel konstatováním, že oblast sebeobrany pro laiky je velmi široká (roli zde mohou hrát kupříkladu i společensky zakořeněné obavy z potíží před zákonem v případě fyzického poškození útočníka, řešení konfliktních situací mezi příbuznými a podobně) a zahrnuje nade všechnu pochybnost i věk, momentální zdravotní stav, fyzické disposice a další aspekty, které musí být brány v úvahu jak lektorem, tak cvičencem samotným.
DeletedUser16495
Guest
Já ked chodím z práce domů, Tak vždycky chodím takovou Bububáckou ulicí, Má cesta vede hřbitovem (Abych to stihl včas..) Takže chodím jen s pepřákem 