Takže další porce dopisů z vězení. Takto například on sám hodnotí své dílo "Horský hotel":
http://archive.vaclavhavel-library.org/kvh_search/itemDetail.jsp?id=651
Jako text ta hra smysl nemá, jedině na divadle by ho – snad – mít
mohla: 1) jedině v časoprostorovém kontinuu lze pochopit a zažít její rytmus,
architekturu – prostorovou i časovou (je to trochu fuga) – a jedině takový zážitek může
otevřít možnost, že se začne v celé děsivosti vyjevovat prázdnota a nicota, o kterou tu
jde. 2) Druhou podmínkou, že půjde o hluboce zneklidňující a těžko definovatelný
zážitek, je fyzické herecké naplnění této podivné nádoby. Myslím si, že by to museli hrát
nejlepší herci a že právě „bezobsažnost“, „abstraktnost“ hry, totiž nepřítomnost jakékoli
psychologie atd., by mohla otvírat prostor k tomu, aby se plně zpřítomnilo živé, fyzické,
biologické lidství (herecké osobnosti). A že drastický efekt by měl pramenit z kontrastu
bezvýchodného kolotoče vzájemných proměn rolí a situací a výměny banálních řečí na
jedné straně a živých lidí – živého lidství – na straně druhé.
Když jsem Ti psal o Horském hotelu,
zapomněl jsem zdůraznit, že v této hře je rozmanitě zakřivován a pokřivován čas a
prostor (čas přeskakuje dopředu a zpět, vleče se pomalu a utíká rychle, postavy se
vracejí z opačné strany, než kam odešly – jako by obešly mezitím celou zeměkouli nebo
celý zakřivený vesmír – atd. atd.
A teď na jiné téma: zmínila ses o chystané inscenaci Horského hotelu. Sice jsem Ti už
na to téma trochu psal, přesto bych se ale k němu chtěl ještě na okamžik vrátit, protože
se pořád nemohu zbavit obavy, že inscenátoři nebudou mít správnou představu o tom,
jak na tu hru jít. Uvědomil jsem si, když jsem přemýšlel, jak svou představu nejnázorněji
a nejstručněji sdělit, že to je vlastně fuga. Nechť si inscenátoři schválně pustí Umění fugy
nebo Braniborské koncerty a uvažují přitom o té inscenaci – a určitě pochopí, co mám na
mysli: neustálé obměňování (variace a permutace) týchž motivů se do jisté chvíle jeví
jako něco samoúčelného, nudného a stereotypního – ale když u toho člověk setrvá déle –
ať už jako autor nebo jako „konzument“ – a nebojí se toho a má odvahu jít dál a dál, pak
se dříve nebo později dostaví okamžik, kdy to najednou přestává být nudné a kdy to
všechno dostává smysl – a člověk je nakonec tím vším stržen, pohlcen a úplně tomu
propadne. A to, co bylo dost dlouho „o ničem“, nejen že už není „o ničem“, ale jako by to
bylo víc než „o něčem“ – jako by to bylo „o všem“. Tak jako fuga – jen dík tomu, že
vytrvale a důkladně je „o ničem“ – je posléze „o všem“, chtěla by i tahle hra – jen dík své
struktuře a vytrvalosti své kombinatoriky – být sice „o ničem“, ale zároveň „o všem“. Čili:
rytmus, struktura, časoprostorová architektura – to je na tom nejdůležitější. Zároveň ale
nesmí z toho banálně čouhat – v podobě nějaké biomechaniky rytmizovaných pohybů
herců nebo něčeho podobného – musí se skrývat za úplně civilním, sugestivně
realistickým hraním. Teprve sám závěr dovoluje snad určitou míru citlivé stylizace.
A takto hodnotí konkurenci:
Pokud jde o
kulturu, zhlédl jsem ještě Kachyňův film Setkání v červenci. Film bez obvyklých
kachyňovských polovzdělaneckých „uměleckých“ ambicí, banálního poetična a
prolhaného sentimentu, a právě proto nejlepší ze všeho, co jsem od něho kdy viděl.
Zato
na Silvestra jsem se (na rozdíl od většiny) příliš nepobavil na filmu Šimon a Matouš
(hlavním zdrojem veselí tam mělo být, že pořád někdo někoho bil).
Jako celý národ sleduji
samozřejmě Arabelu (západoněmecko-československý pohádkový velkoseriál) a vidím ji
poněkud zasvěcenějšíma očima než ostatní: napsal to totiž Miloš Macourek, s nímž jsem
kdysi psal společně dva kabarety pro Zábradlí a i dramaturgicky spolupracoval, a tak při
tom seriálu bezpečně poznávám všechny Milošovy přednosti i notorické nedostatky
(přednosti: specificky macourkovské poeticko-absurdní nápady; nedostatky: absolutní
nedbalost v jejich výběru a rozvedení, rozplizlost a přeplácanost, svévole a libovolnost,
nekritičnost apod.). Dík oněm přednostem se tu a tam docela zasměji a zaraduji; jinak to
ale celé považuji za takovou kosmopolitní trochu-slátaninu. Čouhají z toho tisíce marek a
je to přeplácané herci, kostýmy, nerozvedenými motivy atd. atd. Pořádná pohádka má
své přesné – byť vlastní – zákony, svá „pravidla hry“ (jako ostatně každý žánr), tohle ale
skoro žádná pravidla nemá (pletou se tam všechna možná pravidla dohromady), na můj
vkus je to prostě hrozný slepenec. Zdá se mi, že nejlepší, co Miloš napsal, byly jeho první
básně (ty jediné ostatně nepsal pro peníze); jeho mnohdy skvělé a mnohovýznamové
nápady snesou jen malou plochu; na ní mohou zajiskřit; na každé větší ploše se
rozplizávají, ředí, znečišťují a někdy se docela ztrácejí v moři jalovosti.
